Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Touha
• Znamení

BÁSNĚ

Touha

1.

Kdy vás spatří oko moje,
hory drahé, milé hory,
vás, vy krásné vonné sady,
a ty temné šumné bory?

Pestré luhy, po nichž ráda
jsem co děcko běhávala,
rozmanitých kvítků hojnost
na věnce si trhávala?

Tě, besídko, v níž co dívka
podvečer jsem sedávala,
s touhou lásky blahosnivé
na milence čekávala?

Sedli jsme si mezi kvítí
na kypřinu drnovou,
to pod lípu medokvětnou,
pod křovinu růžovou;

nade námi slavík plakal
v roztoužení milostném,
a dvě duše rozplývaly
v opojení blahostném.

A když na blankytném nebi
zasvitla večernice,
volala nás zpět matička
do tichounké sednice.

K nebetyčným Krakonošům
duch můj vzlétá toužebně,
tam, kde moji drazí dlejí
v té chyžici malebné.

2.

Zaletává, polétává
kol domku malého,
zda nespatří drahou máti
neb otce milého.

Smutně máť, ach, smutně sedí,
kolovrátkem točí:
a proč si as můj tatíček
stírá slzy s očí?

Ráda bych mu zulíbala
uslzené líce,
však Bůh sám ví, jestli budu
líbati je více.

Vzpomíná si, jak sedával
v kole milých dětí,
a kdy srdce mu zaplesá
v loktů jich objetí.

Nermuťte se, tiché duše,
však je uhlídáte,
až se opět jaro vrátí,
s nimi se shledáte.

Znamení

1.

Hvězdy svítí,
musím jíti
do háječku zeleného,
potěšit tam ztrápeného
miláčka.
Počkej, hochu,
ještě trochu,
nebudu tě dlouho mívat,
do očí tvých snad se dívat
nikdy víc!

Nepochybuj,
v mne důvěřuj,
věrnou lásku přislibuju,
tebe jedině miluju
na věky.

Sbohem, milý,
roztomilý!
Až po druhé lípa zkvete,
svatební ti věnec splete
děvče tvé.

2.

Po třetí již vonná lípa -
po třetí už zkvítá,
darmo svatební věneček
panna bledá splítá.

Tam pod lípou u mezníku
s bolestí sedává,
s touhou v dáli na stežičku
po hochu vzhledává.
Věnec na hlavinku sází,
očko slza kalí,
jako perla po bledé se
tváři dolů valí.

Když pak první tmavým rouchem
hvězda se prodírá,
smutně zpět se do komůrky
Lidunka ubírá.

Třikrát to na okno klepe,
půlnoc temně bije.
"Hoch můj umřel!" vzkřikne dívka,
bol jí srdce ryje.

Z mutné tváře růže prchá,
vadne mladost svěží;
dřív než třetí ráno vzplane,
na prkně již leží.

Bílými fábory krášlí
dívky družku mladou,
švadly svatební věneček
smutně na hrob kladou.

Poslední květ z vonné lípy,
vítr na něj chvěje
a Lidunce hrobní píseň
bolně slavík pěje.