Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Ženám českým
• Vodník
• Moje vlast

BÁSNĚ

Ženám českým

Ženy české, matky české!
Slib si dejme a v něm stůjme:
pro blaho své drahé vlasti
všecky síly obětujme!
Nejen muž bud hrdý na to,
že dá všecko pro svou vlast;
vzhůru, ženy, my též chceme
na oltář svou oběť klást.

Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,
rámě, sílu - muž má všecko;
ale outlá, slabá žena
jen své srdce a - své děcko.
Dítě! - toto jméno sladké
ženě nebem daný dar,
matky, nejdražší co máme,
dejme vlasti v její zdar.
Prvním slovem lichotivým,
prvním sladkým celováním
český zvuk jim v duši vlejme
s vřelým vlasti milováním.
Jmenujte jim slavné otce,
vylitou pro právo krev,
řekněte jim, jak se znovu
hrdě zvedá český lev.
Ať z nich vzrostou reci statní,
jako lípy, jako doubce;
ať z nich máme Břetislavy,
práva hájce, zloby zhoubce.
Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast
vychovati naše děti
pro tu slavnou, drahou vlast.

Vodník

Pod pahorkem, pod zeleným
Opava se točí;
škoda, škoda nastokrát těch
jasnomodrých očí!

Pod pahorkem u potoka
děvče s matkou sedí
a do chladných bujných vlnek
s toužebností hledí.

"Nech, matičko, nech mě koupat,
pálí tak slunečko." -
"Chraniž Pánbůh, utopíš se,
má zlatá děvečko."

Vábné moci neodolá,
přec ku břehu kráčí;
a již jedna hravá vlnka
bílé nožky smáčí.

"Nechoď k vodě," lká matička,
"vodník pro tě sáhne,
do své skleněné komůrky
pod vodu tě stáhne."

Proč v té vodě jak v zrcadle
děvče pohled stápí?
Snad ji vlastních tváří růže,
očko modré vábí?

Ne tak - z tiché tůně jen se
bledý chlapec dívá
a kyticí čarokrásnou
na panenku kývá.

"Ke mně pojď! Ty květy ladné
všecky budou tvoje,
klenotů a perel dám ti
jako včelek roje.

Pod vodou je ticho, volno,
budeš se mnou hráti
a v mém krystalovém zámku
budem spolu spáti." -

Tak ji láká, by po lilji
ručinkou jen sáhla, -
ta se nahne, nožka klesne -
již ji vlna stáhla.

Moje vlast

Česká zem mě nezrodila,
přece je mou drahou vlastí,
a Češkou se nazývati
je mi chloubou, je mi slastí.

Cizí děcko v ráj úplné
lůno své mě's přesadila
a co vlastní dítě svoje
s věrnou láskou vypěstila.

Kdož by tebe nemiloval,
pečlivá ty, dobrá máti?
Jak ti nemám za tvou lásku
srdce své i duši vzdáti?

Řeč ta krásná, libozvuká
jak mi nemá býti milá?
Vždyť mě modlit, mluvit, zpívat
česky jenom máť učila.

Žalost-li mou duši tíží,
v řeči té jen bol vylívám;
radostí-li srdce skáče,
českou píseň si zazpívám.

"Miluji tě" milosladce
ze rtů jeho vyplynulo,
když mě rámě prvnikráte
k sobě vroucně přivinulo.

Čechu srdce jsem zadala,
vlastence za muže mám,
a co statné syny vlasti
české děti vychovám.

Až se pak i mně přiblíží
neúprosné smrti stín,
usteleš mi chladné lůžko,
česká máti, ve svůj klín.