Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Slavík svým sladkým zvukem zazpíval lidem noční zastaveníčko, jako by jim dával dobrou noc, ale kohout veselým svým hlasem zase lidi ze sna probouzel. Od půlnoci již odzpěvoval hodiny a mnohá domácí hospodyně spolehla se jen na toho budiče. - Sotva rozbřeskovalo, vrzala vrátka, tu i tam dřevěnky klapaly po dlážděné zídce před domácím prahem. Z některých vrat vyjížděli čeledínové s vozem pro píci, ale z většího dílu vybíhala děvčata s trávnicí pod paždí, srpem v ruce nakosit trávy s rosou; nebo čím rannější děvče, tím větší čest. - Pak zvonili klekání a lidé započínali den, čímž ho i skončili, modlitbou a prací. - Tichounce někdo zaklepal na dveře, jako dětským prstem. - Zavolám "vejděte!" a ve dveřích ukázala se Francla s takou svěží tváří, jako by na ni byla rosa padala.
"Rodiče vzkazujou dobré jitro, a jak že se vzácná paní vyspala?"
"Já půjdu s vámi dolů a donesu odpověď sama," povídám. I šly jsme spolu dolů. Stará i starý mne s přívětivým úsměvem vítali, a že vím-li, co se mi zdálo, to že bude pravda, poněvadž po prvé v tom místě jsem nocovala.
"Zdálo se mi, že jsem přišla mezi samé dobré lidi," povídám.
"Dej pánbůh!" přisvědčil domácí, "to je to nejlepší. Říká se: mezi dobrými lidmi že ráj. - Věřte mi, paní, ono je přece více dobrých lidí na světě než zlých. - A kam by se dělo, nemůže býti více koukole než pšenice; kdeže bychom se octli!"
Na stole ležely přichystány modlitební knihy i bílý šátek. - Paní měla na sobě černý hedvábný kabátek (nosila sice dlouhé sukně, ale s živůtkem a k tomu kabátky). - Viděla jsem, že se chystá do kostela.
"Jestli chvilenku se pozdržíte, půjdem zároveň; jen co jiný šat přehodím," povídám.
"I paní, není třeba. Vždyť jest všední den a máte šat čistý. - Ale dělejte, jak chcete, já počkat mohu, pan farář ještě nešel - a proč by šel?"
Já uznala, že má domácí pravdu, a poslechla jsem ji. Když zazvonili po druhé na mši a pan farář s kaplanem do kostela šli, i my odešly za nimi. Než vyšla domácí ze dveří, pokropila sebe i mne svěcenou vodou.
Kostel byl založen ke cti sv. Jakuba, jehož obraz na hlavním oltáři velmi krásně malován byl. - Školní děti byly v kostele a mimo to i dosti lidu. "Když je kostel u ruky, může se člověk vždy na tu boží mši svatou odprázdnit. U nás, to se střídáme se starým ob den," řekla domácí.
Pozorovala jsem neobyčejně pěkný zpěv lidu. Rovněž tak pěkně hrálo se na varhany. Když jsem se později paní o tom zmínila, pravila: "Když jsou pěkné varhany a pěkně se hraje, také se pěkně zpívá. Náš pan farář má rád pěkný zpěv a pan učitel je vyhlášený muzikant. - No však uslyšíte v neděli. - Pan farář když nemá 'hrubou', bývá vždy na kruchtě a hraje s sebou na housle aneb jen poslouchá, a proč by neposlouchal?"
Jdouce z kostela setkaly jsme se ve dveřích s panem farářem. Vítal paní Hlouškovou, ptal se na pána a dcerku, a jak již bývají ty krátké otázky, jimiž se zapřádají dlouhé řeči. Paní, cítíc se poctěnou, že s ní pan farář rozpráví, velmi přívětivě mu odpovídala. Při té příležitosti mne představila co novou spolusousedku "protifarskou", jako ona sebe jmenovala. Nemnoho jsme spolu rozprávěli; ale z toho poznala jsem, že je pan farář muž nevšedního vzdělání a velmi ušlechtilého chování. I postava jeho byla důstojná. Vysoký a štíhlý, měl tvář snědou, ostrých tahů. Na vysokém, širokém čele spočívala síla a myslivý duch. Černé vlasy, černé, bystré, pronikavé oko jiskřilo se pod černým obočím. Člověk stížený zlým svědomím sotva by pohledu jeho byl snesl. Avšak okolo úst a v usmání jevilo se tolik dobrotivosti, že kdokoli se ho jaksi bál, dokud nemluvě se na něho díval, s úplnou důvěrou k němu se obracel, jakmile promluvil. A hlas jeho byl zvučný jako nástroj, z něhož tak libé zvuky večer vyluzoval.
Tak jsem pana faráře posuzovala hned po prvé. Seznavši později jeho neunavenou péči o svěřené jemu duše, jeho opravdivou křesťanskou lásku, prázdnou všeho sobectví, s hlubokou úctou hleděla jsem na kněze, jenž se stal dobrodincem celého tamějšího okolí.
Když jsme se panu faráři poroučely, zval nás, bychom ho co nejdříve v zahradě navštívily. - Jakmile jsme domů přišly, paní Františka hned vypravovala svému starému s velikou radostí, co jsme s panem farářem mluvily, a neodložila ani dříve knížky, dokud mu doslova vše nevypověděla. Starý předl a usmíval se pokojně.
Povídali si lidé po městě o Hlouškových, mých domácích, že jsou hrozní podivínové; ona že jest blázen, že se celý den směje, on že ji musí poslouchat a oba že jsou skoupí, ale sobě že přejou. "Jakým kdo jest, to v jeho moci, a jak o něm se myslí a mluví, to v cizí," je přísloví. A kdeže by nebylo pomluvy a klevet, které jestli nespálí, alespoň ušpiní. Podivínství mých domácích záleželo v tom, že u nich panovala neobyčejná čistota a pořádnost, která se vztahovala až i na ty nejmenší maličkosti, takže mohli vším právem v městě povídat: u Hloušků že se může i v podlaze zhlížet. To byla pravda. K tomu přispěla i mnoho stará Mařenka, kterou si domácí do domu vzala zároveň s Franclou. Ta když si pospravila chlév a trávy donesla, bylo ji vidět celý den chodit z kuchyně do světnice, ze světnice na půdu, do komory, na dvorek. Jestli nenesla chvoště neb smeták, zajisté věchet neb hadr, aby kde jaká skvrna, očistila, a kde jaká pavučina, smetla. Sukně měla vždy vykasané, ale vše měla na sobě čisté. Jen v neděli a ve svátek si dala pokoj. V zimě byly síň a podlahy rohožemi pokladené, aby se nemuselo často mýt. Kdyby Hloušek méně pořádný býval, byla by se mu čistoty milovnost ženina zdála přílišnou a mohlo to zavdati příčinu k všelikým mrzutostem, neboť muži milují čistotu, ne ale čištění. Panu domácímu mému bylo ale vhod jedno i druhé, i sobotní a předsváteční revoluce v celém domě, to postrkování s místa na místo, že neměl ani kde postát, ani pikslu kam položit, až konečně do zahrádky utekl a odtamtud na každé zaklinkání zvonečku do krámu pospíchal trpělivě, ani si neposteskna, ani si nepovzdychna. Každou sobotu si také vynesl domácí všecky svoje kabáty, spodky a vesty i boty na dvorek provětrat to. Paní přinesla k tomu také vždy svoje zimní kožíšky, všední a nedělní, suknem potažené. A tu probral se každý záhyb, nejsou-li v tom moli. Když si potom domácí sám všecko vyklepal, vykartáčoval a boty vyleštil, paní mu to odnesla, poněvadž prý on neví, na který hřeb které patří.
Jednou když jsem s paní o podobných záležitostech mluvila, povídala: "I na počátku, když jsem se za mého muže dostala, také se plašil, když jsem začala čistit. Ale já na něho po dobrém. Vidíš, řku, máme se rádi; proč bychom si dělali zbytečné mrzutosti? Dopřej mi tu radost; mně není volno, když nevidím okolo sebe všecko jako sklo. A vždyť ty to také máš rád. Co by lidé řekli? Nemá dětí a není u ní čisto. - 'I tak si dělej co chceš!' řekl mi starý. Já dělala a on tomu konečně zvykl, že mu nyní také není volno, když není všecko jako sklo. Když pak ho začaly oči bolet a lidé mu radili, aby šňupal, mrzelo mne to dost. Raději bych byla, kdyby kuželky koulel, ale mlčela jsem, až kdy tomu začal navykat. Tu mu povídám, že by to neměl dělat, že je to ošklivý zvyk. 'No,' pravil, 'něco za něco! Já navykl tvému pořádku, navykni ty šňupání!' Co jsem na to měla říci? Ale člověk navykne všemu, dokonce když se mají rádi. Proto veselá budu, a proč bych nebyla?" usmála se paní. Ano, byla veselá, paní Hloušková, a ráda se smála, ale nestalo se to nikdy na útraty cizího. "Jsem ráda na světě," říkala, "a proč bych nebyla? Pánbůh mi dal všecko: dobrého muže, hodné děti, - neboť ten náš chlapec je také hodný; máme živobytí dobré i musel by se na mne pánbůh hněvat, kdybych se měla za to ještě mračit. Ba ne! Čistota je půl zdraví a veselost celé; a proto jsem já nikdy ani nestonala. Já děkuju pánubohu každý den, že jsem taková, jaká jsem. Copak by dělal můj staroušek, kdybych byla mrzutá? Neměl by mne ani tak rád, viď?" - A tu se na něho usmála a tak srdečně podívala, že se nemohl člověk na ni zlobit. Pan Hloušek se také usmál, šňupl si a předl dále. On se nezdál tak vesel na oko, ale uvnitř byl velmi spokojený a nadmíru dobrý člověk. Jeho jediné mrzení bylo to, když se v určitý den vozka, jezdící do Hradce a Jaroměře, před domem neukázal. Když ale bylo slyšet práskání biče, řičení hřebců a nákladní těžký vůz u předpraží se zastavil a vozka v modré kytli soudeček neb bedničku složil, pan Hloušek ho vyplatil, sklenku dobré slivovice přidávaje, když zboží za dobré shledáno a na určitém místě uloženo bylo; tu se zase rozhostila po tváři domácího pána ona klidnost a spokojenost, která byla odleskem jeho duše. Skoupí byli moji domácí oba dva na takové lidi, kteří ze žebroty dělali řemeslo. Těm nedali nic a zostra je odbyli, zvlášť přišel-li muž napilý a ženská nečistá, otrhaná a začala odkrývat nahotu svoji a dlouhých řečí rozkládat o své bídě s tváří beze všeho citu. Takové odbývali zkrátka. A když slyšeli, jak pěkně pan farář odbyl drzého jednoho chlapa, který žádal, aby prý mu dal pan farář na cestu do Maria Celly, že tam chce putovat k Panence Marii, tu si dokonce nedělali z toho žádné svědomí a domácí paní odbývala je slovy pana faráře: "Až bude pánbůh rozdávat tulákům a lenochům, pak si přijďte!" Ovšem že takoví a podobní lidé jim nadávali, po městě je roznášeli, že jsou skoupí, že nemají slitování s chudým člověkem. A byli zase ve městě lidé, kteří rádi takových řečí se uchytli a kteří těm žebrákům almužnu dali, jen proto, aby dále šli a řekli, že jsou hodní.
Ale v pátek býval u Hloušků hned ráno veliký hrnek polívky při ohni, dobré mléčné a paní si vyměňovala drobné stejné peníze v krámu a vysypala, co bylo v pokladničce v almárce přistěnní. Pan Hloušek chodivával před ohněm každý den na pivo a vypil máz i více, jak byla společnost. Doma se též vždy něco teplého dělávalo k večeři. Po ohni to již nešlo. Ale když se jim zase dobře vedlo, přišli jednou z kázání, kde pan farář mluvil o milosrdenství a jak může každý člověk i z mála dávat a jak má jeden zbytečných potřeb a druhý nedostatek. I přemýšleli o tom Hlouškovic manželé a pak si povídali takto: "Máme se dobře, pánbůh nám požehnává. Jakpak, kdybychom si každý den s něčím na ty vzpomněli, co nemají ničehož?" A tak povstala ta pokladnice. Co se nedalo tulákům, dalo se tam. Třikrát za týden pila se místo piva voda, také tam přibylo; rozličné maličkosti, co se v domě zpeněžily, to se tam také dalo a na "dobré jitro" a na "dobrou noc" krejcar. Z těch drobtů vzrostlo do roka hezkých pár zlatých. A to se ještě z nich brával každý pátek nějaký přídaveček k obyčejné almužně starým a opravdu chudým žebrákům, kterým se každý pátek mimo to hrnek polívky dával. Ostatní peníze z pokladničky se vždy o vánoce rozdělily mezi dvě neb tři chudé rodiny.
Každou neděli bývala pečeně a mnohem více jídla než všední den, že se mohl každý právem diviti, kam to ti lidé dávají. Ale když přišla paní z kostela, stály již hrnéčky přichystány a paní volala: "Honem, Francla, uchystej se! Mařenko, sukně spusť a nezapomeň v ruce hadr; hned to máte uchystáno, a proč byste neměly?" A tu dala do hrnéčků polívku, tam kus masa, do třetího něco jiného neb pečeně - a Mařenka ukryla hrnky pod zástěru a pospíchala k rybníku, kde bydlela chudá žena s dvěma dětmi, začasté jsouc churavá. Francla přikryla hrnky šátkem a uličkou běžela zadem k devadesátileté babičce, kterou živila dcera, sama nemajetná. Děti, též chudé, živily se jen přádlem. Odpoledne přicházíval vždy Jakub Halina, o kterém hned se více dozvíme, a ten dostal třetí výsluhu. "Ale jen žádnému nepovídejte!" prosívala vždy paní. A kdo ví, jestli byli obdarovaní jejího slova tak poslušní, aneb se dobré tak rychle neroznáší jako zlé; nikdo o tom nemluvil. - Co napředl domácí, ona a Francla přes zimu a léto, to bylo pro domácí potřebu a na vybytí obou dětí; co napředla Mařenka, to patřilo chudým, a když bylo utkáno, vybíleno, rozdalo se dle uznání. Když ale přišli sousedé na návštěvu a řeč k řeči se shodla, že se i o chudobě mluviti začalo, a soused neb sousedka říkali: "Já dělám to a to; - dala jsem do chudé kasy tolik a tolik; - v pátek žebrákům také dávám, ale má z toho člověk jen nevděk, nic více, ti lidé nezasluhují dobrodiní" atd., tehdy říkala vždy paní domácí: "I já také nedám, nic nedám takovým lidem. A když bych dala, musela bych věděti komu, - a pak bych neočekávala žádného děkování!" "Za nevděčníky odsluhuje se pánbůh!" říkal zase domácí. A on to mohl vpravdě říci, neboť se mu všecko dařilo a při všem jeho díle bylo boží požehnání. Oni také všecko počínali a končili s pánembohem, ať již sedali k přádlu aneb vycházeli z domu; vše jenom s bohem, a proto se jim to dařilo a mělo trvání.
Hned první dni, když jsem přišla do města, potřebovala jsem bezpečného posla. Měla jsem peníze a písemnosti poslati do jednoho místa v horách, kam pošta nejede. Řeklo se mi, že to rychlejší, když se vypraví posel. Povídám to domácímu. "Nevím v celém městě bezpečnějšího člověka, za něhož bych vám tak ručiti mohl jako za Jakuba Halinu." - "Dobře, zjednám ho tedy." Mařenka proň běžela; štípal právě na faře dříví.
"Paní, poctivějšího člověka neznám," řekla domácí. "Je to vtělená úslužnost a dobrota; lidé mu ale přezdívají blázen."
Za chvíli vycházel z farních vrátek za Mařenkou muž vysoký, mohutného těla, trochu shrbený. Měl na sobě halenu, košili a spodky, vše z hrubého režného plátna, na noze dřevěnky, krk a prsa holé, okolo pasu úzký řemínek.
"Tak chodí celý rok; v neděli má šat z bílého plátna a boty a v zimě vlněnou halenu a spodky a vysoké bačkory. Na hlavě v létě v zimě nízkou vlněnou čepici s černým prýmkem," povídal domácí. "Býval vojákem, ve Vlaších také byl kolik let a o vánoce, Nový rok a velikonoce béře vždy na sebe vojenský šat, když jde na hrubou; jindy ho má jako svátost ukryt.