Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Slunce stálo již v plné své kráse na obloze, když se Bohuš probudil; rychle vyskočiv z lože, začal se oblékati, neboť hospodyně navrhla hostu, že by mohl jíti ráno se stryní na Muchovo, kde stál bača jejich salašem. - Obléknuv se opět do Zverkových šatů, anť mu jeho nebyli dali, vyšel druhým vchodem z jizby na pavlač, která se táhla podél chyže. V podivení zůstal stát, vida před sebou na vše strany, kam jen oko pohlédlo, skupení zelených hor do oblak čnějících. - Chyže ležela na sklonku vrchu do údolí hronského, při samém lese. - Na pravém boku stál kostelíček a fara, a pod kostelem jako v kotlině ležela roztroušená dřevěná stavení s pavlačemi; žádná z pavlačí nebyla ale ze sloupečků sestavena a pěkně vyřezána jako ta, na níž Bohuš stál; žádné stavení tak spořádané a velké, jako horní chyže. - Na prostranném dvoře stál starý košatý ořech, po straně holubník a studně. Zásep dlážděná, byla čistě umetena. Po stranách byly budovy hospodářské. Na úslunní straně při stavení byl sad a malá zahrádka. Okolo všeho ohrada nízká, zděná, na níž rostla živá lesina (lycium europeum). Na dvoře batolila se a kutila rozličná hydina (drůbež), u mrviště hrabala prasnice s mladými, před vraty ležel bílý, krásný vlčí pes Dunčo, zarytý to ale nepřítel vlků, a na kládě u přístěnku seděl hlavatý kocúr. Nad ním, pod střechou, na níž tu a tam sazenička hrmotresku se zelenala, hnízda měly vlaštovičky, jimž kdo by ublížil, hříchu by se dopustil a pokutě neušel, a ve vrchole ořechu křičeli vrabci, jako by seděli v sněmu. Tu vyšel na práh Zverka, a vida Bohuše na pavlači, dvěma skoky stál u něho. "Dobré ráno - no, jak jsme se vyspali?" ptal se s usmívavou tváří. - "Až příliš dlouho jsem spal, jak vidím," pravil Bohuš.
"Byl jsem už na posluchách u dveří, či jste hore, ale spal jste jako had v zimě. My vstáváme před zorami, nebo je mnoho roboty. A či se vám líbí ten výhled?" - "Je překrásný!" zvolal Bohuš, a ukazuje na nejvyšší vrchol, ptal se, zdali to Ďumbier.
"Věru Ďumbier, ten nejvyšší, s tou plešivou hlavou; byl jsem tam s dědom, jaj, ale je strmo tam hore; musíš tu pokolinsko, tu čtyrnožky a ba i hadmo lezti, a nic ti tu, ni dubu ni buku, len skála a kosodrevina, ale vidět je věru do půl světa. Nuž a tam, hle, pod Ďumbierem je hora Baba, a hen tam Magura, Peklo, Čertová, co se jde přes ňu do Liptovské, a hen ta černá je Králův laz; a ty menší jsú Okošená, Hrádek, Muchovo, čo jsú naše salaše, a tuto za kostelem je Brezina, tam budem pálit Jana."- Právě, když Zverka přes kostel ukazoval, vyšlo z něho několik mužů stejně oblečených, stejně vysokých. Měli modré kamizoly, černě šňůrované, též takové nohavice, opasky, krátké černé vesty, boty vysoké a kulaté klobouky s nevelikými střechami. Mezi nimi šel kněz v taláru a za nimi ženské. Před kostelem pod lipami se zastavili, každý podal faráři ruku, také některé z ženských podávaly jim ruce, potom rozešli se, muži a několik žen obrátili se od kostelíčka mezi pole, farář do fary vešel a ostatní dolů do dědiny.
"Kdo jsou ti muži?" ptal se Bohuš.
"To jsou hen tam z dolní dědiny, Lehoťané, čipkáři, co kupčí se světem. Když přijdou z ciziny, jdou nejprv do kostela a k stolu Páně, a když zase do světa musí, než odejdou, opět do kostela jdou a k stolu Páně, to vždy tak. A pan farář dá jim požehnání, aby se jim dobře vedlo na cestě," pravil Zverka.
"To je hezký způsob. A kde kupují krajky ti krajkáři?" "Hen okolo Bystrice od haviarek, co je samy robí; jsú velmi chudobny. I naše dívky znají čipky plést, ale si přece jen ty pěkny rúčí na jarmoku v Brezně kupují. No, ale teraz pojďte k snídaní."
Snídaní stálo již na stole, ale jen pro hosta. "Musíte odpustit," omlouvala se gazdina, "že jsme na vás nečekali; čeleď jde včas ráno do práce, a to je domácí již zvyk, že snídáme pohromadě."
"Netřeba rušiti domácí zvyk ospalci k vůli," usmál se Bohuš a s chutí pustil se do snídání. Přišel také gazda do jizby a jeden po druhém přáli hostu dobrého rána, i Katuška; každý se mu již směle podíval do očí a nic se ho neostýchali; vždyť pojedl s hospodářem chleba a soli, spal s nimi pod jedním krovem, byl tedy již jako jejich, k čemuž i oblek národní i slovenská mluva přispěla.
"A či půjde pán s námi?" ptala se stryně. "Velmi rád, vezmete-li mne jen," pravil Bohuš.
"Nuž, proč bychom nevzaly, jen pojďte, bude nám veseleji. Nuž a ty, synku, hybaj, nech se Katuša chystá." Bohuš, jak slyšel, že půjde i Katuša nahoru, rychle běžel pro klobouk a nezapomněl s sebou vzíti kreslicí nářadí. Ale nevěděl, kam s tím v neobyčejném obleku, kde nebylo kapes v kabátě. Nesl to tedy v ruce. Když přišel dolů, stáli již přichystáni na cestu: Zverka, stryně, Katuška a Zuzula služka, která měla sýrce dolů přinést a bryndzu.
"A cože to tu máte?" ptal se gazda, ukazuje na kreslicí náčiní. Když Bohuš pověděl, co a k čemu to nese, pravil gazda: "No, to najde pán mnoho pěkných obrázků; - ale dajteže pánovi cedilo, aby si to mohl schovat."
"Vždyť by se nenesl pán s cedilem, ale může si to dát za opasek nebo do kabanice do rukávu; v létě nosí se jen přes ramena přehozené, a proto se rukávy dole zašijou, aby se tam mohlo něco dát," poučoval Zverka.
Bohuš schoval tedy nářadí do rukávů, kabanici přehodil přes ramena a lehce ji přes prsa řemínkem upevnil. Zverka, který ho ustavičně od hlavy do paty měřil, zpozoroval, že nemá návlaky u krpců dosti přitažené; ihned se shýbl a stáhl mu je, aby se mu prý lehko šlo, a gazda, vida, že drží v ruce bambasku, zakroutil hlavou, a že se taká palice k tomu šatu nehodí, jen prý k plundrám. Obrátě se do chyže, přinesl valašku se širokou sekerkou, topořiště pěkně cínem vykládané, a podávaje mu ji, pravil: "Nuž hle, bez tejto Hronec nevyjde z domu. Trefí se potkat zlou zvěř, aj co horšího, zlého člověka!"
Bohuš poděkoval upřímnému gazdovi, všichni dali sbohem a dali se na pochod. Dunčo šel s nimi a rejdil a štěkal okolo nich jako by věděl, že jdou k bratřím na salaš.
Ze dvora vyjdouce, šli žitným polem. Katuška zůstávala pozadu a jdoucí dělala kytici z nevadzy (chrpy), ohníčku (máku), kúkolu, stračí nožky a všelikého kvítí polního, co po ruce měla. Když ji hotovou měla, strčila za šněrovačku. Vždyť by ani děvče děvčetem nebylo, kdyby v neděli kytice za šněrovačkou nemělo, jako zase šuhajové za kloboukem je rádi měli. Katuška měla vždy ráda kytici a dokonce k nedělnímu šatu. Divila se babička, když Katuška ráno místo do bílé plátěné, jako všechny ženské v pracovní den nosily, do zelené, v množství záhybků složené sukně se oblékla, která se přece jen v neděli nosila. A nejen zelenou sukni vzala, ale i bílou, pašovanou fěrtušku s širokým červeným tkalounem, který dvakrát okolo pasu otočený měla. A kdyby jen fěrtušku, ale i košilku bílou jako labuť, tenkou jako kment, modře a červeně vyšívanou u rukou, u krku a na ramenou. A na košilku šněrovačku barvy karmažové (karmoisin), světlemodrou pentlí lemovanou, na tři spony zpředu zapnutou, krátkou, aby viděti bylo na dobrou dlaň mezi ní a pasem bílou košilku, jak to žádal kroj. Na krku černou úzkou stužku, na dvě smyčky zpředu zavázanou, mezi smyčkami malý stříbrný křížeček přidělaný. Na nohy čižmy z korduánu oblékla. Na hlavu ráda by si byla dívčí ozdobu, partu, posadila Měla ona partičku, zlatem, stříbrem vyšívanou, věncem okrášlenou a stužek při ní nesčetné množství - takové nemělo široko daleko žádné děvče. Mělo ale také málokteré děvče tak možnou rodinu, a dědouška a babičku, aby jezdili každý rok na velký radvanský jarmok, kamž přijíždějí kupci z Vídně, z Pešti a zdaleka s drahými věcmi, z kterých se vždy něco zalíbilo babičce i dědovi i Katušce. - Nuž tedy partičku nemohla vzít na salaš, ta byla jen na neděli a nevěstám. Tedy si pěkné krásné světlé vlasy dozadu sčesala, upletla vrkoč, stužkami propletla a na konec přivěsila červenou mašli. Dlouhý, plný vrkoč měla jako řemen. Pod paží svinula si bílou plenu, ale oblékla si kabaničku bílou soukennou, vyšívanou, již v létě jen ženy nosily; v zimě teprve děvčata, když se ženy kožíšku chopily, vzaly kabaničky. Když se tak Katuška ustrojila, divila se babička, ale když Katuška řekla, že to hostu ke cti, a že i Zverka sváteční košili vzal a stryně kápku, neřekla nic; co Katuška chtěla, vždy babička také chtěla. Bílý ručník (šátek) musela ale přes hlavu uvázat, neboť se babička bála, by ji ošial nechytil a líčko aby jí neohořelo.
"Ale Katuška, věru bys i nám pierko uvázat měla; či nevidíš, že to, co si mně v neděli dala, pán na klobúku zvadlé má a já nemám žádné? Vždyť i bača by se nám vysmál!" pravil Zverka, když si Katuška kytici za šněrovačku vstrčila.
"A či by se pánovi líbilo?" ptala se Bohuše, s líbezným úsměvem se naň obrátíc.
"Jaký by to musel být člověk, aby se mu nelíbila kytice od hezkého děvčete podaná," odpověděl Bohuš.
Katuše neřekla nic, ale utrhnouc rychle několik chrp, vyběhla, na mez zapáchající mateřídouškou a rozličným kořením, a s meze sem tam poletujíc jako motýl, sběhla na pestrou lučinu - kvítek mezi kvítka. Trhajíc kvítí, zpívala:

"Čože si robila na lúke zelenej?
Perečko som vila z růžičky červenej."
"Tá Lintava lúka samým kvietkom kvitně,
to moje srdiečko len mi do něj lipně."

Nedalo Zverkovi, aby si také nezazpíval:

"Čie to dievča, čie to na tej lúke zpieva?
Moja frajerečka na perečko sbiera."

Začal silným hlasem, až se to daleko rozléhalo.
"Neříká se darmo: Kde Slovenka, tam zpěv; zde vpravdě celý den slyšeti zpěv při jakékoli práci," pravil Bohuš, "že se věru čemu diviti, kde těch písní naberou."
"Katuška by vám hned zazpívala, že ani s nebe nepadají, ani v háji nerostou, ale že je mládenci a děvčence vynajdou," pravil Zverka.
"Té věru celý den hrdelce zvoní," přisvědčila stryně, "nechť už na poli nebo doma, při přeslici nebo u krosna sedí."
"A či umí také tkát plátno?" podiven ptal se Bohuš. "Vždyť to u nás každá ženská zná, a nejen z lenu a konopí, ale i z vlny chlapcům na kabanice a nám na sukně a čeho potřeba v zimě. A Katuška zná pěkné plátenko tkát, i příst, zná i čipky dělat i pěkně vyšívat, je to věru umná děvojna."
"A kdo ji tomu všemu učil?" ptal se Bohuš, prohlížeje pěkné krajky na strynině kápce a vyšívání na košili a cedile Zverkově, co mu stryně jakožto práci Katušky ukazovala.
"Jedna od druhé se tomu naučí, a která má vtipnú hlavu, nuž té přijde všelicos na um. Eh, vždyť bychom my ženy i muži v húni chodit museli jako cikáni, kdybychom si to sami udělat neuměli a všecko v sklepích kupovat museli," pravila stryně.
Mezi řečí došli ke Katušce, která právě kytice dovazovala; když přišli, podali jí mladíci klobouky. Odepnouc zvadlou kytku s Bohušova klobouku, připjala naň pěknou čerstvou. - "Jaké to utěšené květy, červené, žluté, a pěkná ta tráva, jako pero," pravil Bohuš.
"To je psiarka, a to červené jsú klinčeky, a to je lubovník; které děvče matka v lubovníku koupá, ta se potom všem chlapcům libí," pravila stryně, ukazujíc na kvítko žluté jako živého ohňa a kvet.
"Nekoupaly i vás v něm, Katuško?" usmál se Bohuš, dívaje se jí do pěkných očí.
"Eh, věru nekoupaly, vždyť jsem já se narodila na velkém sečenu, a to lubovník nekvete," zasmála se, podávajíc mu okrášlený klobouk. Kdyby městskou slečinkou byla, byl by si dovolil ruku jí za to políbit, věda, že by tím neurazil; ale Katušku netroufal si uraziti lichou dvorností městskou: S nevýslovnou libostí poslouchal zpěvný její hlas, a více ho prostá její mysl a řeč dojímaly, než uhlazené hovory přecvičených městských slečinek, a jakkoli mu nikdy o slovo nebylo mezi děvčaty a nejedné dvořil, ke Katušce neměl smělosti tolik, aby jí řekl, jak se mu líbí. Díval se na její rozvíjející se krásu s rozkoší; jako poupě růžové se mu zdála, ale bál se dotknouti se jej, aby nesetřel pel s růžových lístečků.
Když Zverkovi kytkou ozdobený klobouk podala, pohrozil jí ukazuje na klobouk Bohušův, že na něm pěknější květy. Katuška pokrčila jen ramenem a vyndavši z fěrtušky drobnou květinku, Bohušovi ji podala, řkouc: "Či znáte tu zelinku?" - Bohuš, že nezná. - "Nuž hle, to se jmenuje turanka; valaši ji nosí při sobě, aby je nepomátalo, když chodí po hore."
"Aj, tam, kde v domě mátá, vepchají turanku do všech čtyř úhlů jizby, do povaly (stropu), potom u hlavních dveří, popod práh i ponad práh, a když tak turanka vepchána je, mátoha moci k domu nemá," přidala Zuzula, aby též ze svého rozumu prodala.
"Keď ale mátoha v pustých horách člověka pronásleduje, nuž je nejlepší překabátit se, rozprávěl mně náš bača," ozval se Zverka.
"A jak je to?" ptal se Bohuš s usmáním, a Zverka vysvětlil mu, že to tak, koho mátoha honí, aby rychle obrátil si kabát nebo kožich na rub, takže mátohu zmýlí, jako by jiný byl, a že ho nechá.
Neobmeškávajíce se, šli zase dále malým údolíčkem podle potůčku, který se jim ale zanedlouho do prohlubiny ve vrchu ztratil. Od trativodu dali se s cesty do vrchu, přes pirtě. Zverka mínil, že je blíž, a šel napřed, poněvadž dobře cestu znal. Nebyl by Bohuš nikdy věřil, že by člověk takovou cestou trefiti mohl, jakou šli. Ani stopy jaké cesty, ač se zdálo na některých místech, jako by stromy uličku tvořily a pod nimi na pěkném bujném pažitu se šlo; ale hned se octli zase mezi hustým stromovím, vysokými jedlemi a smrky náramné tloušťky. Přes skaliny lézti museli, do vyskyť naplněných tučnou prstí padali, v spletenině ostružin se jim nohy zaplétaly, a nejednou přes ohromné zetlelé stromy lézti museli strmo dolů, strmo nahoru. A přece to byla cesta, však známá jen domácím. Zverka šel po ní jistě jako po stole, ale ne cesta mu vůdcem byla, nýbrž stromy; po těch s obou stran se díval a na zářezy v nich pozor dával. Cestu tu naučil ho otec znát a otce snad děd; on sám pak leckdes ještě sekerkou znamení do stromu si udělal, kde nebylo dost jasné už, anebo že znamenaného stromu více nebylo. Přejdouce srázný polom, přišli na čistinu, kde dílem bujná pažit rostla, dílem pařezy ze země vyčnívaly, zarostlé mechem a bujným rostlinstvem.
"Zde trochu odpočneme a něco pojíme, vždyť máme ještě hodinu chůze na salaš," navrhla stryně, střásajíc se sebe okyt, jenž na ně v lese napadal. Zuzula hned sundala koš se zad, a Zverka ihned zapálil hubku a utrhna za žmeň suché trávy, která tam do kolen rostla a zase hnila, do ní ji vložil a lehko zavinul, a mezi prsty drže, rukou klátiti začal jako kyvadlem, až se tráva rozžehla. Potom rychle na podkladek rozžatý položil suchého dřeva, o něž nouze nebyla, a za chvíli hranice pod stromy plápolala. Nebylo jí potřeba, ale Slováku je veseleji, když vidí ohníček vedle sebe hořeti.
Stryně vyndala na pařez koláče a studené maso i čutoru s vínem. Když se trochu občerstvili, začala si Katuška pozpěvovati: "Tečia voda podľa vody, puojděme my na jahody," a už taky šla, pobízejíc Bohuše, aby šel s ní, což on nedal si dvakrát poroučeti. - Brodili se vysokou travou a kvítím, až přišli na místo, kde bylo jahod trávnic až červeno. Dali se do trhání, ale než on dvě utrhl, ona jich deset v hrsti měla. Když si na nich nalahodili, sedla Katuška na osušený pařez a sundajíc s hlavy plenu, utrhla kus břečťanu, který se okolo pařezu vinul, a kolem hlavy si jej otočila. "A či mi to nepřísluší pěkněji nežli šatka?" ptala se Bohuše.
"Vám všecko sluší, Katuško, ale zajisté květiny panně nejpěkněji sluší."
"Vždyť i u vás dívky rády věnce do hlavy pletou, když je senoseč nebo když si na louce besedujem. A či to u vás není tak?"
"A snad na venku, ale v Praze přikrývají si děvčata hlavy kloboukem a čepcem," a vezma z rukávu nákresní knížku, vykreslil rychle slečinku v klobouku, která ale Katušce k smíchu byla. I vzala knížku a když se dost nadivila a nasmála tomu klobouku, obracela list po listu a dívala se na rozličné krajinky, zámky a kroje. - "A či jste vy malíř?" ptala se Bohuše. - "Nejsem; to maluju jen pro svoji rozkoš a upamatování, když jsem někde na cestách. Kdybyste mi dovolila, Katuško, prosil bych vás, abyste chvíli tak seděla, a já bych se pokusil vás nakreslit."
"A či bych já byla hodna toho?" ptala se skromně, oči nedůvěřivě na Bohuše obrátíc.
"Když vy ne, Katuško, tedy žádná," odslovil Bohuš. "Nuž tedy mne vymalujte," odpověděla, rdíc se, a složivši ruce do klina, kde měla ležeti kytici jahod a struček břečťanu, mlčky sedět zůstala. - Nad hlavou její bělely se květy keře kalinového, který osamělý, vedle starého pařezu vyrůstal. Bohušovi se ruka třásla a nejednou musel přestati ale poštěstilo se mu, že spanilé děvče dobře vylíčil.
"Ach, to já ažda nejsem!" pravila a ještě více se zarděla než předtím, a když jí Bohuš malé zrcadlo podával, aby se podívala, zamlčela se. Náhle ale, jako by jí teprv cos napadlo, ptala se úzkostlivě: "A či vy chcete ten obraz při sobě nosit?" - "Zajisté, jako poklad budu ho chovat!" odpověděl Bohuš. Katuška ale přitisknuvši obrázek k sobě, šeptala třesoucím se hlasem a skoro slzíc, aby obrázek raději roztrhal, než aby ho s sebou vzal.
"A proč, Katuško, proč, povězte mně?" zvolal Bohuš, uleknut jejími slovy.
"Rozprávějí lidé," pravila tiše, "že když děvče komu svoji podobu dá anebo vzíti si nechá, potom za tím člověkem choditi musí, a kdyby kraj světa šel; také prý ten člověk porobiť může."
Nevědělť Bohuš ani, co jí na to odpovědíti; snad si přál, aby tomu tak bylo, jak řekla, ale děvčeti to znáti nedal a chlácholivě k ní pravil: "Věříte-li, Katuško, té pověře a myslíte-li, že jsem zlý člověk, tedy si obrázek nechte. Já vás tak v paměti mám, že si vás vymalovat mohu, aniž byste o tom zvěděla."
"Nuž, mějte si ho, Pánubohu poručeno," pravila po chvíli, odhodlaně obrázek mu podávajíc. Vzalť od ní obrázek, lehce stiskl jí ruku a mlčky ho uschoval. - Katuška také umlkla a sklopila oči po klínu a na ruku, na niž jí sedla malá beruška. Chvilinku nechala ji lézt, potom zdvihnouc ruku do výše, začala říkati jako děti: "Pánbožkova kravička, kam poletíš? Či hore, či dole, či milému Bohu?" - Beruška po ruce běhala, jako by se jí nechtělo, až náhle se vzala na křídla a stranou pryč letěla. - "U nás se jinak říká," pravil Bohuš.
"Zde říká se tak, a děvčata hádají z toho, na kterou stranu Pánbožkova kravička letí, na tu stranu že se vdají, a když vzhůru letí, že umrou," pravila Katuška vstanouc. Slyšeli právě také Zverku volati, aby šli a tudy déle nemeškali a zpátky k ostatním se vrátili. Zverka byl již oheň zase rozhrabal, a Zuzula břímě si naložila. "Vždyť ty ses nakrášlila jako nevěsta," pravila stryně.
"Neníť tu rozmarýn," usmála se Katuška, vzala plachetku pod paží a šli opět lesem po hladkých jehlinách strmě nahoru v stínu vysokých jedlin a smrků. Tu a tam plížil se pramének dolů a při něm celé křoviny paprutu, jehož květ si každý dostati přál v noci svatojanské, aby tím moc nabyl poklady v zemi ukryté viděti. - Ticho bylo po lese, jen tu a tam ozval se skřek orešníka, jestřába, anebo že káně s křikem s vrcholu stromu vyletělo. - Konečně, vyjdouce ze zástromí, na prostrannou čistinu, porostlou svěží travou, octli se na salaši. Na horním konci stála koliba a košiary. - Od koliby přiběhl jim na kus cesty v ústrety velikánský bílý pes s náramným štěkotem, ale když se Dunčo s ním začal přátelit, a Zverka naň zavolal, přiběhl k němu, vesele ohonem metaje. - Jak pes zaštěkl, vyběhl z koliby malý kluk, podíval se, kdo to jde, a rychle zase skočil do koliby: "Ej, bača, bača, idú hore Zverka, Katuška aj stryně Ulka!"
"Eh, tri sta bohův, nuž čože!" a vezma kotel s nad vatry zpředu v kolibě na zemi hořící, v němž se vařilo kus berana v kyselém mléku, postavil ho do dřevěného v kolibě přepažení, kde stály galety s mlékem a rozličné nářadí. - Vtom přišli už hosté do koliby. - "Dej Bůh štěstí!" pozdravili. "No, daj Bůh, daj Bůh," odpověděl bača trochu v rozpačitosti, ale hned se také obrátil a přinesl tolik čerpáků žinčice, kolik hostů mu přišlo. - "Nechcete-li být vyhřešen od bači, tedy to vypijte najednou," šeptal Zverka Bohušovi. I uposlechl dobré rady, a ač dřevěná ta nádobka, pěkně vyřezaná, za holbu míry měla, vypil ji. "Na zdraví," pravil bača, když vypili, . a šel nabrat po druhé, to ale postavil na čistý podišiar, věda, že píti hned zase nebudou. - I ptal se potom, kdo by Bohuš byl, a když mu Zverka povídal, že je to pán z Čech, velice se divil a hned se začal ptát, kde je to. Slyše, že je pán po prvé na salaši, hned mu to všecko ukazoval a jmenoval. - Koliba je dřevěná, velká bouda, uvnitř přepažená. Zpředu je pahred, kde vatra hoří celý den a noc, nad ní od trámu dolů visí dřevěný silný hák, na nějž se kotel zavěšuje. - Dým vychází škulinami v střeše a dveřmi; za podkrovnicemi zastrkány bývají oštiepky, které se v dýmu suší. - Mimo to je tam podišiar s čerpáky a lavice. Húně zavěsí na hřeby, a valašky, když domů přijdou, zaseknou se do trámu. - Za přepažením stávají vysoké gelety, čerpáky, dojačky, pěkně vyřezané formy na sýrce a podobné nářadí salašnické. Venku u koliby stojí košiary, ohrady to proutěné, do nichž se ovce v noci zavírají a při dojení jedna po druhé pouští. - Dají se rozkládat a skládat, poněvadž k jeseni s vysokých vrchů nížeji a nížeji se schází; tu se berou košiary s sebou, a kde zůstanou, tam se košiary zase rozloží. - Když vyšli z koliby, viděl Zverka kůži ovčí na střeše ležeti.
"Cože to, bača, či jste barana zařezali?" ptal se bači. "Nuž a čože, veď ho slunečnica opálila, a keď je ni pravda, nach mňa Parom ubije," zalkl se chytrý bača. - I ptal se Bohuš, co tím myslí; bača mu vysvětlil, že je slunečnica slunkova dcera a že nenávidí statok (dobytek), který jí květnici po horách kazí a sežírá. Má prý tvář jasnou jako slunko, a když se ovce či krávy dotkne, musí zahynout.
"A či může se ta slunečnica viděti?" ptal se Bohuš. - "Nikdy, ani si toho člověk žiadať nemusí," odpověděl s posunkem hrůzy. "Jedon valach bol ju raz viděl, ale na skutku oslepol."- Když bača celé svoje gazdovstvo Bohušovi ukázal, vešel zase do koliby. Zuzula vyndala zatím z koše mouku, masť (sádlo), sůl na stravu a co zvláštní přídavek bačovi posilu v láhvi od gazdiny. Bača zase odevzdal stryni zásobu čerstvého sýra na bryndzu, což si hospodyně potom doma samy nakládaly. - Ještě si chvíli odpočinuli, žinčice napili, bača jim ještě všelicos povídal o vlcích, o stádu svém a o poslední hrmavici, a jak v největším lijáku hledal zaběhlou ovci Tarkaňu. - Právě, když odcházet chtěli, zazněly zvonce: valach přiháněl stádo, okolo něhož bílý pes obíhal a v pořádek je uváděl. -Valach pískal na fujaru; byl oblečen jako bača, úzké gatě, namaštěnou košili hrubou se širokými rukávy, okolo těla opasek, od něhož zpředu vrecko s dohánem a po boku valaška visela. Na nohou krpce, na hlavě nízkou čapku; za okolkem z beránčí kůže viděti bylo krátkou hliněnou dýmku. Přes ramena měl přehozenou hnědou hůni. Byl silný, vysoký chlap jako bača, od slunce do černa opálený, ruce sval a kost. Dlouhé černé vlasy za uši měl sčesané. - Jak ho bača viděl, hned šel otvírat košiar, a Bohuš se divil, když valach přihnal, jak každou ovci jinak jmenovali a jednu od druhé něčím rozeznali, buď tělem, buď vlastností, ačkoliv se mu zdálo, že je Bakuša jako Tarkaňa a Belena jako Hvězdula nebo Bystrula. - Než kolibu opustili, dostal Bohuš od bači sýrec jakožto host - což je způsob, - a Zverka dostal od valacha z hada kůži, kterého byl ráno zabil, na potáhnutí rúry u dýmky. - I Bohuš navzájem bačovi něco dal, aby si "dobrou vůli" způsobili.
Zuzula na cestě Katušce svěřila, že toho berana neopálila slunečnica, ale že si ho bača pro sebe zaklal a v kotli vařil.
"Nuž, vždyť proto dědo nezchudne, má jich ještě dvě stěa bača chce také někdy maso jíst; jenže má pravdu mluvit," pravila Katuška.
"Nuž to," přisvědčila stará.
Cesta domů rychleji ucházela, neboť nešli pirtěmi, ale cestou schůdnější, ač delší.
Na cestě vypravoval Zverka o životu valachů na salaši, jak tam jsou bez přestání od Jura do Dimitra, a kterak jsou proti všem nehodám otuženi. Jak jim mnohdykráte potýkati se s vlky, a začasté že je i chlapci navštíví a nejpěknější berany odnesou, a že musí ještě "parády s nimi robit"‘ a žinčice se jim dát napít, aby po dobrém odešli. Tak všelicos vespolek rozprávějíce, stoupali s hory dolů do zeleného údolíčka, jímž se prýštila živá voda, a zanedlouho octli se před domácí chyží, kdež je gazda i gazdina pod ořechem očekávali. Nastalo opět rokování, gazda ale prvně se ptal, co nového nahoře, a slyše o zkapání ovce, zavrtěl hlavou a ušklíbil se, jako by chtěl říci: "Znám tě, ferino!" - O chvíli zmizely ženské zpod stromu, i Zverka odešel; jen Bohuš zůstal s gazdou seděti, a když si starý přál viděti, co Bohuš maloval, ukázal mu nejdříve kolibu a baču, což se starému velmi líbilo, a jako by ho před sebou viděl, zahrozil mu: "Ty bolvan, ty!" ale hned dodal: "Nuž, co aj toho barana někdy si zařeže, přece je jinak hodný bača, - jinak nedají už!"
Také Katuščin obrázek ukázal Bohuš a poctivě pověděl, jak se děvče strašilo. "To tak lidé tárají," přisvědčil gazda a dlouhou chvíli nemohl s obrázku, ač jen nastíněného, oči spustit. "Tělem," pravil hlasem pohnutým, "tělem nese se na matku, ale tváří na otce, mého nebohého Juru." Slza leskla se na jeho šedých obrvách, když obrázek Bohušovi podával.
"Než odejdu, udělám vám podobný," nabídl se Bohuš, vida na starci, že by ho to těšilo.
"Eh, věru, velkou radost byste mi udělali, nebo nevím, či nám dlouho doma bude. Nedbám ji vdát, jako zde způsob v patnáctém, šestnáctém roku, že se dívky vydávají; ale když by ji přišli prosit na poctivý chléb a ženich se jí líbil, nuž, cože na to povím? Jen jí už musím vůli povolit. Ale rád bych ji viděl v dobrém bydle, neboť ji chováme jako tu jahodečku."
Dojat tou řečí, schoval Bohuš obrázek, a že se svečeřívalo, přicházel dobytek domů, což je z další rozprávky o Katušce vytrhlo. Ona sama, slyšíc zvonce krav, vyšla ven a přivolala krávy, dávajíc každé zvláštní jméno. Gázda začal mluviti o svém statku, vypravoval, mnoholi od každého má, neopomenuv při slově "ošípané" - s oprošením vaší poctivé hlavy - dodati. - "A jako ovce, voli, koně, tak i krávy mají každá své jméno," pravil dále; "je-li veselá - Veselena, má-li štíhlé tělo, nohy - Jelena; je-li doma chována - Chovana a tak podobně." - Po některé chvíli utichl šum na dvoře, vše bylo v pořádku a gazdina volala k večeři.
"A či máte už dřevo nachystané?" ptal se gazda chasy. "Eh, bude to hranica," zaluskl si Zverka. "Jen co hnězda vyjde, půjdeme, abychom první pálili!"
Bylo po večeři. - Bylo se zatím trochu setmělo; jak první hvězdička na obloze zableskla, chasa svobodná sebrala se a všickni čistě oblečeni brali se na Brezovú. Dcera gazdova, zeť, starý gazda i Bohuš šli zároveň s chasou, ale na podívanou jen. Stará gazdina ale, stryně a stará Zuza doma zůstaly nejen k hlídání domu, ale aby také obvyklé prostředky užívaly k zahnání zlých stryg (čarodějnic), které také tu noc rejdy své prováděly a zvlášť dobytku škodily. - Na nejvyšším místě na Brezové, uprostřed starých bříz a jedlí, nakladena byla vysoká hranice a při ní na stráži stáli šuhajové, než by chasa přišla. - Na jihovýchodní straně při úpatí vrchu leží dědina, od níž zpovolně přes zorané pole a pastviny cesta na vrch vede. Na sever spadá vrch srázně dolů, skoro k samému břehu Hronu, odkudž se dnem a nocí bušení a klepání z železných dílen ozývá. - Na západ strmá stěna, holá skála, ale pěkná vyhlídka na hronské údolí, až k Lopeji a dále. - Vědělať chasa, že to nejpěknější místo k pálení ohňů. Když přišla družina Medvedů na Brezovú, bylo tam již i mnoho vesnické chasy, děvčat i šuhajů; na vrchu nebyla dosud všecka svobodná mládež a co chvíle jich přibývalo. Gazda se svojí rodinou a Bohuš postavili se stranou mezi břízy, Katuška vstoupila mezi děvčata, Zverka k šuhajům. Zapálila se hranice a v okamžení vysoko plamen vyšlehl a rudým světlem osvítil okolo stojící břízy; zavejskli chlapci jedním rykem - až se to daleko rozléhalo. Děvčata vzala se za ruce, utvořila kolo okolo ohně, a točíce se zpovolna kolem, zpívala:

"Keby já veděla, keby budě Jána,
ver by som nakládla na tri strany ohňa;
jedon by nakládla od slnca východu,
druhý by nakládla od slnca západu;
tretí by nakládla mojemu milému,
mojemu milému, šuhajku švarnému.
Jano, Jano, Vajano!"

Nato následovalo množství písní, nejvíce milostných, jež děvčata při neustálém točení se odzpěvovala, až hranice padati začala. Tu přiskočili chlapci, schytali hořící hlavně, točili jimi nad hlavou, vyhazovali je do výše, halékali a zpívali, až se hora otřásala. Mezitím vzplanuly ohně i na jiných vrších, hluk a zpěv se zanášel s vrchu na vrch, až údolí hlaholilo. Když oheň trochu spadal, začaly přes něj skákat a každá snažila se skočit co nejdál; ale přece jen šuhajci dále skočit dovedli. Ale bylo při tom žertu a smíchu dost a dost: děvčata škádlila chlapce, chlapci děvčata, a tu přinesl chlapec čerstvého zase chrastí, hodil na žhavé uhlí, až vysoko plamen vyskočil a děvčata vzala se za ruce a znova začala zpívat:

"Ej, húsky, moje húsky,
ej, biele moje húsky,
ej, vysoko letítě,
ďaleko vidítě!
Ej, či stě něviděli,
ej, mojeho mileho ej,
po tábore chodiť,
ej, štyry koně vodiť?
Ej, keď ho uviditě,
takto mu povedztě:
že sa musím vydať,
němuožem ho dočkať."

Melodie písně té byla překrásná. A mnoho jiných zase zpívaly v choru i jednotlivě anebo jeden druhému přizpěvoval. Tu děvče, jíž mladý chlapec cosi přišeptával, zpěvem odpovídá:

"Nač ti, šuhaj, mladá žena,
keď ty němáš zimoviska doma?"

a on odpovídá:

"Narubam si štyry vozy trňa,
buděme mať zimovisko doma"

a tak ze všech koutů ozýval se zpěv a radost a všem hořely tváře rozkoší. Tu i tam dovolil si chlapec děvče i pobozkat a obejmout, ale nebylo žádné rozpustilosti při tom. Bujní chlapci rozličné kousky tělocvičné vyváděli, sekerami zvrtali a přece oheň přeskakovali jeden přes druhého, až jednomu půl šiřice shořelo. Vždy, když oheň dohoříval, nově se naložilo a děvčata opakovala: "Jano, Jano, Vajano!" - Bylo již pozdě, když gazda napomenul, že by čas byl domů jíti. Shrabali tedy šuhajci oheň na krbu, přikryli prstí, a šlo se domů. Ohně na druhých vrších také již pohasly, ale na obloze vyšel měsíc a osvětloval bledým svitem hronské údolí. Jdouce domů, jako by si řekli, začali jedním hlasem:

"Boleráz, boleráz, zelený boleráz
něchoď preč, šuhajko,
prenocujže u nás!"
"Veď by ja nocoval, sivá holubička,
keď bys ma zbudila, keď vyjdě zornička."

"Už zornička vyšla, povedá, že svitá
vstanže, milý, hore, už ja buděm bitá,
už ja buděm bitá od mojej mamičky,
že som něnažala zelenej travičky."

"A já buděm bitý od mojho tatíčka,
že som něnapojil vraného koníčka."
"Vysoko zornička, dobrá noc, Zúzička!"
"Eště vyšie něbe, Pánboh daj aj těbe!"

"Dobrá noc! dobrá noc!" znělo se všech stran, neboť se dělily cesty, jedna k dědině, druhá k chyži Medveďů. I Bohuš, ačkoliv jen divákem, tak rozjařen byl všeobecnou veselostí, že i do zpěvu s druhými se pustil. Nic mu neušlo při slavnosti té, a jakkoli tam bylo několik hezkých děvčat, zvlášť pěkně urostlých, proti Katušce bylo to všecko rosa. Každý pohyb její pln přirozené miloty. Také vesničtí chlapci chovali se k ní jinak, než k ostatním děvčatům, po celý večer si netroufal žádný vzíti ji kolem pasu, anebo ji štípnout do ramena, anebo jí nenazdajky dát políbení, jak to jiným dělali. - Zverka točil se ustavičně okolo mladého hezkého děvčete, a třikrát skočil za ní šťastně přes oheň. Když se ho Bohuš ptal, čí to děvče je, skoro se zapálil, řka: "To je moje vrstovnice Fruža, dcera rychtářova." - Neptal se Bohuš více, ale v duchu přál dobrému hochu štěstí, aby se mu sny jeho pravdou staly, jakož i sám sobě. - Když k domu přicházeli, nahodilo se mu jíti vedle Katušky. I ptala se ho, či viděl již Jana pálit. "U nás," pravil, "pálívaly se ohně svatojanské též, ale už, tuším, všude to pominulo a se zapovědělo; viděl jsem to zde po prvé a jsem tomu rád. Ale proč je při tom přeskakování přes oheň, vždyť je to nebezpečné?"
"Nuž, to jinak být nemůž, vždyť se to přeskakuje za to, co by člověk rád, aby se mu podařilo. Když šťastně přeskočí, podaří se, a když upadne anebo se popálí, nuž se to nepodaří."
"A co vy jste si myslila, Katuško?" ptal se Bohuš. "Loňský rok jsem přeskakovala," usmála se, "aby dlouhý len byl, a zdařilo se mi."
"A dnes?" ptal se Bohuš. - Chvíli neodpověděla, až přece pravila: "Dnes - dnes jsem - pověděla tak: Za to, co kdo ľúbí, a jednou aj za zdraví rodiny."
"A zdařilo se vám; já viděl!"
"Zdařilo; ale vždyť se to jen jako památka slaví, že to i naši předkové slavili, říká dědo, a že se tomu nemusí víra přikládat," pravila Katuška; ale Bohuš vyrozuměl z její,řeči, že by radši věřila než nevěřila, a rád by byl věděl, zdali přece na jistou osobu myslila; ale otázka uvázla mu na rtech.
Když vešli do stavení, cítili všude zápach černobýlu, jímž ženské stavení vykadily proti strygám. Dávajíce si vespolek dobrou noc, každý na své lože se ubíral. Bohuš ale otevřel okno a dlouho ještě díval se do krásné, jasné noci, na temné vrchole hor a zelené pod nimi údolí, kde se kolébaly bělavé obláčky nad vrbami okolo potoku, třpytíce se ve svitu měsíce jako stříbrná roucha. - Tam, vypravovali si lidé, že tancují lesní panny (bosorky) při svitu měsíce a sladce zpívají a mladé hochy k sobě vábí. Běda ale tomu, kdo by v kolo jejich zvábiti se dal! Toho by prý "uľúbily", nohy po kolena mu utancovaly a tělo v povětří rozmetaly, aby ani památky po něm nezůstalo. Ráno, kdy šla děvčata na trávu a vídala na lukách místa, kde nebylo rosy, říkala: "Tu tancovaly v noci bosorky; rosa je setřena!" - "Jak mnoho krásné poesie jsem zde našel," myslil si Bohuš zavíraje okénko; "ale nejkrásnější poesií v celé té přírodě jest přece jen ona!" dodal, vrhaje se na lože.

***