Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Ráno, než slunce vyšlo, vybíhala děvčata do polí, mýti se žitnou rosičkou, zpívajíce při tom:

"Tvár moja, tvár moja, kvitni mi růžičkou,
buděm ťa umývať tou žitnou rosičkou,
tou žitnou rosičkou, sbieranou za rána,
kým slnce něvyjdě na svátého Jána."

Katuška nebyla mezi nimi; seděla ve své komůrce, hlávku na loket opřenou a smutně zpívala:

"Tak je obloženo mé srdce slzami,
jako je uhorská koruna perlami."

Ani sama nevěděla, proč jí smutné zpievanky na mysl padají, proč jí do pláče, kam se poděla ta její "dobrá vuolička".
Kdož ví, jak dlouho by tak byla seděla, kdyby nebyla babička přišla. Začala se rychle strojiti, aby babička nepoznala, že není, jako byla, aby se neptala proč.
Když Bohuš dolů k snídaní přišel, ne již ve Zverkových, ale ve svých šatech, byla celá rodina pohromadě i čeleď. -I přišel všem na první pohled, jako by to on nebyl; on ale cítil se přece jen volnějším ve svém, dávno obvyklém šatu, což i gazda na něm poznal. Ve Zverkových šatech zdál se jim skoro jako jejich, ale když ho v panských šatech viděli, a od paty do hlavy prohlédli, myslil si sám gazda; musí to být z hodného domu dítě. Katuška jediná se po něm neohlížela, ale když do jizby vešel, zčervenala i zbledla. Byla ráda, když dědeček Blažu pobídl, aby, jsa z chlapců nejvyšší, se za grady biele králíke dolů podal, aby se vidělo, čí kvítek uschl, čí neuschl. Bohuš nevěděl, co to za králíky, ale když vzhůru se podíval, viděl za gradou celou řadu bílých kvítků, jeden vedle druhého. Tu a tam večír daly pro každého jeden, od nejstarší hlavy počítajíc, do nejmladší. Čí kvítko do rána zcela uschlo, ten prý do roka že umře. Blažo, sundavaje kvítky dolů, každému jeho podal; byly sice mnohé uvadlé, ale žádné nebylo tak čerstvé, jako Katuščino, což ale tím bylo, že kvítko pro ni určené, ne zcela rozvité bylo. Jediná Zuzula měla kvítko zcela suché. "No, Pánubohu poručeno, když mám umřít, umřem, však jsem už dost stará," pravila plačíc. "Eh, blázne ty starý, snad bys tomu nevěřila? To jsou zvyky, obyčeje našich předků, kteří tomu snad věřili; my to děláme na jejich památku, ale nesmíme již všemu věřit," pravil gazda, ač tajně sám mnohému věřil.
Zuzula se trochu upokojila, když jí to gazda tak řekl, ale přece jí to z hlavy nešlo. - Po snídaní podal Bohuš gazdovi nástin koliby a bači - a obraz Katuščin, ale ne pod keřem kalinovým, ověnčenou zeleným věncem. Dělal je časně zrána, chtěje starci radost udělat, což se mu i podařilo. - Potom děkoval za vlídné pohostinství a oznámil, že je na cestu připraven, ač dost nerad. - Všickni, aby ještě zůstal; jediná Katuška mlčela, ale jako by jí nůž do srdce vrazil. I vyšla, jako by musela ven, a šla do srubu, a ve srubu nevěděla, co tam chce; na dvůr vešla, a z dvoru do sadu až do nejzazšího konce pod jabloň; tam na kolena padla a, ruce zalomíc, zkřikla: "Cože to se mnou, Bože, bude!"
A v jizbě pravil tu chvíli gazda: "No, když jinak být nemůž, jděte spánembohem, a když zase někdy do naší krajiny přijdete, víte, kde bydlíme. - Nuž, ale tu valašku přijměte na památku, sám jsem ji dělal. Nuž, a dříve vás domů nepustíme, až po polední, když prosto domů chcete; přijedete do Brezna dosti časně, Zverka vás tam doveze jako na tátoších. A ty, Zverko, cože - dej pánovi ty šaty, nech je tam ukáže doma a často se na nás zmyslí. - Eh, veru jsem se až roztěžkal," dodal starý pohnutým hlasem, a stará přisvědčila, že i jí Bohuš jako syn přicházel. - Když se vše umluvilo, žádal Bohuš s gazdou o samotě mluviti. Co mluvili, to nikdo nevěděl, ani by někdo neuhodl; ale "zaklela se kdys země ráji, že se pod sluncem nic neztají." Snad i to najevo přijde. Byli oba ale pohnuti.
"Katuška - Katuška - kde jsi - ozvi se!" tak znělo z úst babičky; hledala Katušku po stavení, hledala ji, jako vajíčko, a Katušky nikde.
"Snad šla s děvčaty věnce házet do potoka?" mínila dcera. "Ne, ne, to by byla ohlásila," kroutila hlavou babička. "Anebo šla k horárce; stůně jí děvčička, a víte, že ji má Katuška ráda," pravila stryně.
"No, hledejte ji, však někde bude," kázal gazda, jda se Zverkou ohledati vůz, na němž host odjeti měl. - Bohušovi také to divné bylo, kde by Katuška byla; byl starostliv o ni, neboť tak náhle od stolu odešla, neviděl ji, a byl by se rád ještě pohledu jejího nabažil, vždyť ji měl za několik hodin opustit a dlouho nebo nikdy nevidět. - I běžel do své jizby pro klobouk, chtěje ji hledat, a tu oknem se podívaje do sadu, viděl běleti se cos v zelenu. "To je ona," pomyslí a již letí dolů a do sadu, kde v nejzazším koutě Katušku pod jabloní státi vidí, všecku skleslou. "Probůh, Katuško, co je vám, - hledají vás; co se vám stalo?" ptal se hlasem třesoucím, vida ubledlou, uslzenou její tvář. Spustíc složené ruce dolů, pohlédla na něho - až mu to duši projelo - a s úsměvem na rtech a se slzami v očích pravila: "Myslím, že mi s očí přišlo."
Při tom pohledu, těch slovích zapomněl Bohuš na všecka předsevzetí; nic neviděl na světě než ji. Ruce jí líbaje, zvolal: "Mně, mně, Katuško drahá, přišlo s očí, s tvých očí! Díval jsem se do nich tak dlouho, až se mi srdce rozbolelo. Ty sladká, drahá, jediná má, - miluješ mne?" ptal se tiše, ovina rámě okolo štíhlého jejího pasu. Jako osikový list zachvěla se, slza vyhrnula se jí z očí, a přitisknouc ruce k srdci, pravila šeptem skoro: "Slyšíc, že odjedete, bylo mi, jako bych umřít musela - a nyní - ach, já to neumím vyslovit, jak mi je!"
"Má roztomilá!" zvolal Bohuš všecek šťasten jejím vyznáním. Úže přivinul drahé děvče k srdci a zlíbal oči i bílé její čelo. - Dlouhou chvíli stáli tak v tichém laskání a v sebe zahleděni. Když se Bohuš zpamatoval, vzal Katušku za ruku, a co k ní mluvil, padlo do srdce jejího jako teplý deštíček na vadnoucí lučinu. - Když ze sadu vycházeli, nevyhlížela již Katuška jako hravé děcko, ale jako Bohušova oddaníca, a Bohuš vedle ní se nesl, jako by v ní "tři světy" měl.
Téhož dne k večeru loučil se Bohuš s obyvateli chyže pod horami. - Všickni byli pohnuti, i gazdina; gazda ale spokojen dával mu sbohem - věděl co, ale nepověděl - Katušce se ruka třásla, když ji svému jedináčku na rozloučenou podávala, a slza kalila jí oko; ale když on důvěrně na ni pohlédnuv, zlatý kroužek na snubním prstu pravé ruky k ústům přitiskl a na její ukázal, utřela slzu s oka, a když vůz s očí jí zmizel, tiše vešla do stavení. - Večer ale, když děvčata pod okny na louce zpívala:

"Milovali sme sa ako holubičky,
rozlúčili sme sa ako laštovičky:
něchal si mňa, drahý, v žialu postavenú,
a ty si zaletěl za horu zelenú,
za horu zelenú, za ten čierny oblak,
milý, duša moja, skoro sa mi navráť."

tu zaplakala.

- - -

Rok minul, co umřel starý pan Sokol ze Sokolova, a půldruhého roku, co zabloudil syn jeho, - který se od té doby doktorem práv stal a bohatým dědicem, - do chyže pod horami.
V salonu Frau von Sauerschiill - jak se paní Zavřilová psala; u níž se scházela jen nóbl společnost, na tom ona si zakládala - býval mladý pán Sokol ze Sokolova (ona ho baronem zvala) velmi rád viděn z mnohých příčin; za jedno, že byl "von", za druhé bohatý, za třetí doktor, a za čtvrté, že slečna Amélie, dcera její na vdaní byla, krása to, okolo níž mladí páni lítali jako motýlové okolo růže, zvouce ji královnou všech plesů. K tomu zpívala jako švédský slavík, na fortepianu byla mistryní, francouzsky, anglicky znala, Decamerona čítala před spaním v originálu a španělsky se učila. Všechny romány znala a o divadle rokovat uměla jako o módách. - Frau von Sauerschiili nepochybovala a slečna Amélie tím méně, že by si každý z těch pánů za čest pokládal, kdyby si ho vzala - a proto skoro za jisté měla, že se pan Sokol o Amélii.ucházeti bude, jak jen smutek odbude a s cest se vrátí, na které po smrti otcově se vydal. Vždyť se k ní se zvláštní zdvořilostí choval, na housle ji při hře provázel, a slečna Amélie tvrdila, že je do ní zamilován.
Uplynul čas, který si byl mladý Sokol na cestování do ciziny určil. V salonu Frau von Sauerschiillové čekali ho již každý den i s přítelem, který s ním cestoval - ma chére maman myslila již na věno - když tu najednou strašná zvěst salonem Frau Sauerschúllovým otřese. - "Skandal, hotový skandal! Kdo by se toho nadál, že si on, nóbl člověk - vzdělaný - bohatý - který to nejkrásnější děvče míti mohl z nóbl rodiny, že si ten vezme praprosté děvče - cikánku!"
"Ale snad ne cikánku, Frau von Zaplethal!" - zvolalo několik hostů na paní, která s novinou tou přišla. "Veritabel cikánku, vždyť v té zemi jen cikánky jsou; prý mu učarovala," jistila Frau von Zaplethal.
"Skandal, skandal!" - Vtom přišel nový host. "Ach, pane doktor!" radostně znělo ze všech úst. Přítel, jeho spolucestovník, ten jim to nejlépe poví. Sotva se dočkati mohli, až by sedl.
"A kde, pane doktore, jste přítele svého nechal?"
"V novém jeho domově, kde s mladou svou krásnou paničkou se ubytoval."
"S krásnou?"
"Ano, paní moje, s krásnou, ušlechtilou, bohatého kmeta vnučkou, jejíhož otce přítelův strýc náhodou zastřelil." "Ach, tedy povinnost ho k tomu vedla?" pravila domácí paní.
"To se teprv později vysvětlilo. Ona byla první jeho láskou; při ní teprv našel, co pannu krášli!" odpověděl doktor s úsměškem, a pokloně se vybrané společnosti, odešel. Slečna Amélie ohrnula pysk, hlavou pohodíc, ale chére maman ten skandal odstonala.