Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dlouhá noc je slavnost přástevnická, která se ještě za mých mladých let v mé otčině skoro bez proměn slavila. Dál se ale víc a více změňovala, až z ní konečně, jak jsem slyšela, udělali bál! - Co nevidět přestanou snad na vesnicích všecky ty nenucené, rozmilé radovánky, a místo posvícenské muziky, obžinek, oraček a j. budou bály a besedy. Furiant, ruchadlo, ovísek, kolečko, a jak se ty roztomilé tance jmenují, ty všecky přestanou; selský junek ve fraku a glasovaných rukavičkách se bude zapisovat buclaté selce ve věnci a florových šatech na pul quadrilly do tanečníbo pořádku. - Všecko pokračuje s duchem času!

Jak známo, drží se ve vesnicích přástvy, jak přestanou polní práce, až zase nastanou. V některých místech, jako na příklad zde v Šumavských horách, dá na světlo každý týden jiný hospodář, a když se všickni ve vesnici vypořádají, začne se od prvního. Ale v mé otčině zvolí si děvčata nejraději jedno nebo dvě místa, kam se po celý čas scházejí. Bývá to buď u mladých manželů, nebo u vdovy, anebo kde jsou dcery ve statku a nikdo nemocen aneb mrzut není. Na světlo platí dohromady. Po celý čas přástvy má dovoleno bud si dcera, buď si služebná, to pro sebe schovat, co přes úkol napřede. Druhý anebo třetí týden masopustní se slaví dlouhá noc. Děvčata přepočtou přízi, kterou byla ve přástvách napředla, a která byla nejpilnější, ta je královnou dlouhé noci. Na den slavnosti se strojí před muzikou u královny večeře, ke které ovšem každá přástevnice něco koupí z peněz, které ztržila za přízi přes úkol napředenou, za to si pozve každá ale svého hocha. (U večeře není kromě přástevnic nikdo, ale každá pošle od jídla výsluhu domů.) Královna si musí zvolit krále; ten dá vrkoč a platí muzikanty, ona musí zase nejvíce k večeři přidat, musí kužel strojit a musí hochům pití dát. V krátkosti dlouhou noc popíši, jak se dříve slavívala.

Sedlák Říha ve vesnici Žernově byl veselý rozšafný muž, selka dobrá žena, a Madlenka nejhezčí, nejlepší a k tomu nejbohatší děvče v celé vsi. Tam se mohly přástevnice podle libosti smát, zpívat, s hochy žertovat: žádnému to nepřekáželo, žádného to nemrzelo. Stará Dorota a pastoušek uměli pěkné pohádky povídat, ale to jejich povídání byla pouhá pleva proti tomu, co Říha povídal. On četl mnoho pěkných knih a uměl všecko pořádně vyložit; někdy čítal i z knihy, a to se předlo až milo, kotouče byly mžikem plny, a úkol co nevidět napředen. Přišel druhý týden masopustní, děvčata snášela přízi, aby ji spočetla a viděla, která byla nejpilnější, která bude královnou dlouhé noci. Tenkráte byla jí Madlenka. Ale jak to, že předčila starší hbité přadleny? Ona to sama nevěděla, ale já bych to uhodla. Byl tím vinen asi Jiří, ten hezký kovářův syn, co nedávno domů přišel; sedával v přástvě nedaleko Madlenky, ale chvílemi nevěda ani, jak se to děje, seděl blizounko ní a díval se tak upřeně na její prsty, jako by chtěl sčítat, kolik vláken do nitě táhne. Tu se začala noha Madlenčina čerstvě pohybovat, ona tak pilně předla, ach Bože! tak pilně, že jí až tváře hořely. Chvílemi se jí začala nit trhat, a ona se musela neustále shýbat a navlékat, ale proč to? Nevím. Nyní byla královnou, to bylo starostí! Musela krále volit, večeři strojit, přeslici chystat, leccos nového kupovat. Nejvíc jí ten král hlavu mátl. Věděla dobře, že ji má Jiří rád, ale posud to slovy neřekl, a proto byla na rozpacích, jak mu to má říci: panenský stud jí bránil, dříve svou náklonnost hochu ukázat. A jiného zvolit přece nemohla, vždyť musí děvče jen toho za krále zvolit, koho má nejradši.

Byly již dva dny před dlouhou nocí, děvčata měla přízi, co přes úkol napředla, prodanou, každá již díl k večeři koupila a Madlence odevzdala; Madlenka měla již přeslici s kuželem hotovou, leccos nového uchystáno, jen krále posud nezvolila. "No, Madlenko, kdo bude králem?" ptali se rodiče, ale Madlenka se zapálila a utekla ven, ba ani té nejupřímnější kamarádce se nesvěřila, ač jí úzkost div srdce neutlačila.

Hůře se vedlo Jiřímu; těšil se, že jej snad přece Madlenka za krále zvolí, neboť se domníval, nemilým že by jí nebyl, a nyní byl již čas tu, a ještě mu nevzkázala. K ní jít nechtěl, aby nemyslila, že se dotírá, a se samotnou se nikde nesešel; i mrzelo ho, nač koukl. "Já jsem byl blázen, ona mne nemá ráda a zvolila jiného," tak si myslil, jda po stráni dolů k vodě, neboť slyšel, že šla Madlenka do města, a chtěl ji potkat. A tu právě šla pod strání přes lávku. "Pánbůh mně odpusť ten hřích, ale raději bych byl, aby se v Úpě utopila, než abych slyšel, že má jiného ráda," šeptal Jiří sám pro sebe a šel zvolna Madlence vstříc. "Dobrý večer, Madlenko, kde jsi byla?" "Ve městě na koupi; a kam ty jdeš?" ptala se Madlenka a utírala horké tváře. - "Já? - já jdu do Hradce a nepřijdu až za čtyři dny," řekl ,Jiří potměšile a díval se na Madlenku, co na to řekne; ale té se oči zalily, bolestně na něho pohlédla a sotva ze sebe vypravila: "To nemluvíš pravdu, vždyť máme dlouhou noc?" "Mne nikdo nepohřeší!" Tu děvče začalo plakat a chtělo jít dále, ale Jiří ji vzal za obě ruce a zase hleděl na ni jako v přástvě, když se nit tolikráte zmodrchala. "Madlenko," ptal se prosebně, "pověz mi, koho jsi volila za krále?" "Ještě nikoho," kroutilo děvče smutně hlavou. "Kdybych věděl, Madlenko, že mne máš ráda, zůstal bych rád doma, ale ..." - "Tedy zůstaň!" šeptalo děvče, a modré její oči se na hocha tak laskavě usmály, že je radostí celé zulíbal. Bylo oběma spomožíno.

Sotva měl Přemysl takovou radost, když jej Libuše za vojvodu zvolila, jako měl Jiří, když se stal králem přástevnické slavnosti.

Než se Madlenka doma ohřála, věděla již děvčata, kdo bude králem; vždyť viděla některá, jak šla s Jiřím a u plotu jak jí ruku podával - kdož by to měl tedy být, když ne on? večer to věděla celá ves a tudy i rodiče Madlenčiny; každý schvaloval, že zvolila tak správného a hezkého krále.

Druhý den, sotva se rozbřesklo, vyndavaly se u Říhů z pece koláče, a hospodyně podala hned první Madlence, aby okusila, zdali se jak náleží povedly. "Ó mamičko, to jsou koláče! Lehké jak na nožičkách, kypré jak peří a dobré, že se na jazyku jen rozplynou!" - To byly koláče, beze vší hany. Ten celý den bylo šukání a běhání té ženské chasy, hůř než o posvícení, k večeru ale zato se všude lesklo jako zrcadlo. Sednice je bílým pískem posypána, na lipových stolech jsou prostřeny čisté ubrusy s červenými okolky; majolikové talíře, vedle nich dvoušpicové vidličky, plechová lžíce a krátké ostré nože. Zrcadlové obrázky se třpytí na stěně dvěma řadami, a zrovna nad stolem visí od stropu na nitce papírová holubička, představující vznášejícího se svatého Ducha. Na velkých malovaných hodinách ukazuje ručička právě na tři, když běží Madlenka, celá uhřátá od práce, do komory, by se ustrojila. Nejdříve sčeše tmavé vlasy pěkně do žihonu a nad čelem otočí pětkrát černé sametky; potom sedne na truhlu a obouvá bílé punčochy s červenými cviklemi, černé střevíce s růžovým lemováním a na nártě též s takovými růžičkami. Když je s tím hotova, vezme na se tílko s naškrobenými krátkými rukávcemi a na ně oblékne černou aksamitovou šněrovačku, na níž není ani pozlátka šetřeno. Jsouc zašněrována, přehodí přes hlavu cajkovou sukni oblakové barvy, lemovanou dole růžovou pentlí, a na hlavu uváže červený kosmonoský šátek pěkně na placku. Hotova se vším tím, vzala z přítruhlíčku dřevěnou škatulku, vyndala z ní pět šnůrek granátů, uvázala je kolem krku, a zlatý peníz s Pannou Marií, který visel na nejposlednější šňůrce, vyložila na vyšívané u tílka okruží. Na ramenou zpředu od košile a vzadu od korálů vlály červené fábory. Naposled vybrala z několika zástěr jednu bílou vyšívanou, a vidouc, že k sukni sluší., uvázala si ji; ještě se několikráte v malém zrcadle prohlédla, srovnala tu fábor, tu záhybu, uložila všecko na místo, vzala do ruky šátek a šla do sednice. Byla děvče jako lusk.

Venku mrzlo, až pod nohou chrupalo, a kdo by byl vešel do statku, provanutého skrz naskrz vůní pečení a koláčů, do teplé čisté sednice, a tam ho to roztomilé děvče uvítalo, tu by si jistě byl pomyslil jako ten svatý v evangelium: "Pane, zde je dobře býti!" - O čtyřech hodinách přišli muzikanti; jeden měl housle, druhý klarinet, třetí flétnu a čtvrtý fagot. Když snědli několik placek a trochu se ohřáli, poslala je Madlenka pro krále. Zatím se scházela děvčata se svými hochy, a než přivedli muzikanti krále, byly všecky pohromadě. Již se ozývá flétna po návsi, král jde provázen houfem dětí. Jak se Madlenka červená - ale není divu, když je v sednici hrozné horko. Již pozdravuje v síni hospodyni - již je v sednici a podává své královně ruku. Statný to hoch. Lesklé boty má do půl lýtek, bílé punčochy, žluté koženky, zbrusu novou zelenou kazajku, na krku hedvábný šátek, jehož konce visí na prsa, a vydrovku má po furiantsku k pravému uchu posazenu. Věru pěkně mu to sluší!

Za malou chvíli sedli ke stolu, Madlenka do rohu jako nevěsta a vedle ní Jiří. Hospodáře tu nebylo, ten se dříve najedl a šel do hospody, by chase nepřekážel; ani hospodyně nesedla k nim. Nejdříve přinesla děvečka na čisté ošatce rozkrájený chléb, nato dva pekáče jahelníku, a pacholek nesl za ní pivo. Potom přinesli na dvou mísách buchtičky odvárkou polité (omáčka z povidel), nato slepice s rýží a rozinkami, jitrnice se zelím, pečeně, a naposled ty dobré koláče a rosolku. Chasa se brzy rozveselila a zpěvu bylo plný statek.

Když bylo po večeři, zdvihli se od stolu a Madlenka si šla do komory pro přeslici. Přeslice byla malá, ze slívového dřeva, pěkně cínem vykládaná; kužel byl nadit hebkým lnem, otočen červeným fáborem, a na špici byla zastrčena kytice rozmariny, od jejího vršku strakaté stužky vlály. Jak vešla královna pilnosti se svým blahodějným žezlem do sednice, začali muzikanti hrát, král si ji vzal pod paždí, a zpívajíce, ubírali se všickni za nimi do hospody.

Tam byl pro ně již jeden stůl uprázdněn; na ten postavila královna přeslici, muzikanti ho obsedli, začali hrát skočnou, a již se točily párky v kole. Na druhém konci sednice byl dlouhý stůl a u toho seděli sedláci; s podepřenými lokty o stůl, brady v dlaních majíce, kouřili z krátkých dýmek a poslouchali Říhu, který jim vykládal poslední číslo Novin, jež s mnoha jinými knihami z města vypůjčoval. Když mluvil Říha, bylo ticho, ba i kouřit a pít zapomněli. "Je to přec krásná věc, když člověk něco ví," řekl jeden; druhý se ale ptal: "Josefe, jakpak, nepůjčil bys mně tu knížku?" "Půjčit ti ji mohu, ale ne na dlouho; složme se všichni dohromady, to nám nic neuškodí, a až pojedu do Hradce na trh, nakoupím knih, které se pro nás hodí, a budeme mít na celou zimu co číst," říkával na to Říha.

Ten večer opět pozorně Říhu poslouchali, ale když hosté přišli, přece se všickni dívali, a ne jeden pravil Říhovi: "Josefe, ty máš děvče jako květ." Mezi sedláky a po lavicích u oken seděly selky a prohlížejíce své syny a dcery, dělaly plány; okolo kamen seděly staré báby, živé noviny a kritiky vesnické. Nejeden párek musel ten večer jich metlami proběhnout, a mezi těmi byl nejprvnější král a královna. U dveří a na peci stály děti, a chvílemi se mezi kluky strhl křik a taková rvačka, že i flétnu přehlušili. Muzika přestala a sedláci volali chasu na zavdanou. "Madlenko, zavdej si!" znělo z mnoha úst, ale Madlenka vzala džbánek nejdříve od kováře, přála "stálé zdraví", na stéblo upila a zase s poděkováním vrátila.

Zatím přišla také Madlenčina matka a usedla u kovářky; obě kmotry si měly dnes velmi mnoho co povídat. Po druhém kousku děvčata šla ven; Jiří se ohlížel, kde je Madlenka. "Ony venčí," šeptal mu Jan, a oba vylétli jako šipky na náves, kde se děvčata, ruce v zástěrách zaobalené majíce, procházela. "Pojďte do sednice! Je zima na vás zde," pobízel Jiří. "Ba ani se nechce," pravila Madlenka, "jen koukni na nebe, jak je krásné, ty hvězdy až požáry házejí." "Nač bych koukal na nebe, ve tvých očích je také vidím," šeptal Jiří a tiskl její ruku ve své. Madlenka ho klepla lehce přes ruku, jako by se hněvala, že jí lichotí, ale přece s usmáním do jeho upřímné tváře se podívala, z které zářila láska blahá. Potom obrátíc světlé oči k hvězdám, ukázala na jednu, jež se nejkrásnější modrozelenou září leskla, řkouc: "Ta je moje." "A moje," přisvědčil Jiří. - "Nekoukejte na ni, aby nespadla," ozvala se za nimi Madlenčina kamarádka. "Můj andělíček ji nepustí," odslovila tato a hleděla s důvěrou k planoucím světům, které drží ve své ruce mocný pán nebe a země. - Z hospody ozvala se hudba, a párky pospíchaly, by nezmeškaly. Hrál se furiant; a když mladí do dveří vstoupili, viděli, že si dalo několik starších sólo zahrát; ruce o boky podepřené majíc, pyšnila se také Madlenčina matka s kovářem, který dupal a hrdě hlavou pohazoval, jako by chtěl slova písně hudbou provázená dokázat. Za nimi tancoval Říha s kovářkou, a když to Jiří a Madlenka viděli, měli radost, že jsou párky podle žádosti svedeny. Starší přestali a mladí měli vůli. Jak hezky to královně slušelo, když rámě jak vysoustruhované s nadýchanými rukávcemi o štíhlý bok podepřela a upejpavě se od svého tanečníka napolo odvracela, napolo se k němu zase točila! I Jiří hrdě vykračoval a čelo vypínal, jako by chtěl při každém kroku říci: "Pohleďte na mou královnu, to je královna, a ta královna je moje!" Tancem, zpěvem a povídáním uběhly hodiny, a pospíchaly, by nezmeškaly. Hrál se furiant; a když půlnoc byla tu, Jiří se ztratil: kam šel? "On šel pro vrkoč," šeptaly si ženské a koukaly ke dveřím. Ach, již ho nese; jaký to krásný vrkoč, takový dlouho žádné děvče nedostalo! A však se. také královna usmívá, stavíc ho na stůl k přeslici. - Je způsob, že musí dát král královně vrkoč; vrkoč vyhlíží jako homole cukru. Na kulatém, barevným papírem obloženém prkénku leží z dobrého těsta upečený věnec; v tom jsou zastrčeny hůlky as čtvrt Lokte dlouhé, na nichž je zase menší věnec nastrčen, a tak jich je třeba pět a šest, vždy menší a menší. Na hůlkách pak jsou navléknuty švestky, rozinky a jiné mlsky; také na věncích je toho dost nalepeno. Na vršku je rozmarýna se strakatými fábory. - Ten věnec si vzala královna domů, něco rozdala mezi přástevnice, něco nechala pro sebe. Po půlnoci se starší rozešli a chasa zůstala. Již svítalo, když provázel Jiří s muzikou svou královnu až k jejím vratům; stiskli si ruce, dali si "dobrou noc", a když muzikanti i Jiřího vyprovodili, bylo konec dlouhé noci.

Druhou zimu držely se přástvy nejvíc u kovářů, tam bylo nejveseleji. Když se vedli o dlouhé noci nový král s královnou do hospody, vykoukla mladá kovářka z okna a pravila: "Jiří, dnes rok jsme se my spolu vedli, ale teď je již našemu království do smrti konec." "Je ti toho líto, Madlenko?" ptal se mladý muž. "I mlč a nepokoušej, však ty dobře víš, že bych bez tebe ani opravdivou královnou být nechtěla."