Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

+++

V sednici domovníkově v obchodním domě na leopoldovském předměstí ve Vídni seděla v lenošce, kozí vycpané, vysoká tlustá paní, v čistém domácím oděvu, na hlavě bílý čepeček pod bradu zavázaný. - Byla to paní Katy, jak ji vůbec jmenovali vídeňští známí její, aneb jak jí říkala stará Anče aneb čeští známí - paní Kateřina -žena domovníkova. Ačkoliv na čele a lících známky stáří již viděti bylo, měla vlasy černé jako uhel. Tvář její zdála se pošmourná, když nemluvila, ale když promluvila, vyjasnilo se sivé její oko a celá tvář stala se tak příjemnou, že by to ani nebyl nikdo v ní hledal. Černý kabátek měla přehozený přes židli a rámě, kulaté jak válec, opřené měla na opěradlech. Na rukou ale bylo viděti, že pracovávaly tuze. Zář ohně plápolajícího na ohnisku v kuchyni padala skrze otevřené dvéře na ni a rudě osvětlovala staromódní dubový nábytek v sednici rozestavený. - U ohniska v plné záři stála stará služka Anče, kutíc v ohni a rozestavujíc hrnky okolo něho. Za ní na zdi třpytilo se měděné a cínové nářadí kuchyňské. Na každý šum nastrkovala Anče uši a dívala se na dvéře. "Ale že pak to dítě už nejde," pravila, nemohouc se ničeho dočkati; "snad se mu něco stalo?"
"I jdi, ty máš s tím chlapcem ustavičný strach. Že pak se nemůžeš navyknout nedržeti ho již za dítě; pomysli, že buší už kladivem na nákov," odpověděla paní Kateřina.
"Což je to všechno plátno, paní Kateřino, mně zůstane Janoušek vždy co dítě."
"Buď si; ale nemaž se s ním a nedělej mu vše, co mu na očích vidíš, zkazíš ho."
"Kterakpak mu to neudělat, když přijde a prosí: Ančo, Ančo má stará, já tě mám rád, udělej mně to. Bože, mně se srdce radostí třese, když mne to dítě má tak rádo. Neudělejte mu to! Vždyť já nemám jinou radost na tom světě než mého Janouška."
"A já ti už nejsem ničím?" škádlila ji paní Kateřina, ale oči její dlely s upřímným výrazem na staré služce.
"Vy že ničím, paní Kateřino, vy ničím? Ty můj světe -vy, která jste mne v zlé nemoci navštěvovala, když jsem byla plná neštovic, která jste mne těšila a o mne se starala od tehdejška až do nynějška, vy že byste mi ničím nebyla? Jeminku, co si to o mně myslíte? Ty můj bože, vždyť je Janoušek vaše krev, proto ho mám tak ráda!" a stará Anča pustila se do usedavého pláče.
"I nebreč, starý bloude, což mi nerozumíš? Či myslíš, že neznám tvé srdce? - Ale k čemu jsou vždy ty dlouhé litanie o malé službičce, kterou tys mi dávno splatila? -Jsme z jednoho místa, já také sloužila, vím, co je zle a jak drahé je milé slovo, když je člověk opuštěn."
"Ach baže víte, co je zle, kdybyste nevěděla, tedy byste se neujímala těch holek, co Hájek přiváží sem do služby a jimž jste jako matka."
"Co já pro ně dělám, je malá zásluha proti tomu, co Hájek pro ně udělá, a kdybych nebyla dříve prala pro lidi - jak víš -, neměla bych známostí žádných a těžko by mi bylo Hájkovi zadost učinit."
"To byla mela tenkráte; to jste mne právě vzala k sobě po té nemoci, já nemohla ještě nic dělat, a vy jste celé noci pracovala a mne jste krmila."
"I mlč, placno," přetrhla jí řeč paní Kateřina, ale kdyby nebyla Anča několik kroků od ní bývala, byla by slze na tvářích jí viděla.
"No, vždyť já už mlčím - a víte, jak jste mne k sobě vzala, a druhý den přišel pan Michal a přinesl vám na svatební šaty a vy jste je nechtěla od něho vzít, že jsou pro vás panské, a pak jste v nich přece se dala oddat. -
Já vám zatím chystala snídaní a modlila se za vás. Byla jste švarná nevěsta, paní Kateřino. Pan Michal je Němec - pravda -, ale namístě hodný člověk a duši by za vás dal."
"To máš pravdu, učiněná dobrá hodina je Michal! Začátek měli jsme dost zlý, no ale Pánbůh pomohl."
"Když se dva starají a je svornost mezi nima, vždy Bůh požehná, dokonce člověku dobrému. Měli jste dost málo, když byl pan Michal u "Beránka"- a vy pro pány prala, a přece jste takové dobrodiní udělali Hájkovu otci. Však to i syn vzpomíná!"
"Ty můj bože, to by byl každý jeho známý udělal. Michal byl s ním znám, a když se náhle rozstonal u "Beránka", odvedl ho Michal k nám, daleko to nebylo. Já ho obsluhovala a Michal obstarával mu koně a vzal mu vše pod ochranu. Báli jsme se, že nám skoná. No ale za týden bylo mu lépe. Stonásob nám tu službu zaplatil. Víš sama, že mladý Hájek málokdy přijede jen s prázdným pozdravením od matky."
"Ale to vždy říká, panímámě za její namáhání s těmi dětmi."
"Ty můj bože, namáhám! Já bych si zásluhu z toho dělala, kdybych to dovedla, aby každé to děvče dobré místo mělo a hodné zůstalo mým přičiněním, ale v patách za nimi být nemohu."
"To uhlídá člověk spíše pytel blech než takové děvče, když už chce šidit," mínila stará Anča. "A zde v té Sodomě, ty můj světe, jak se krásné děvče na ulici ukáže, už je obchází jako lvové řvoucí, kterak by je pohltit mohli! Taková vřava není snad kraj světa k nalezení jako tu."
"Bude ono to v každém velkém městě tak; to víš, více ohně více dýmu, více lidí více hříchů. - Neviděla jsi dnes Lenku? Již zde kolik dní nebyla, a ona se přece vždy na chvilku staví, když jde kolem."
"Lenku jsem neviděla, jak včera; povídala mi, že se má dobře. Je to děvče něco čisté, ale mně se zdá, že se jí to líbí, když se ti rouškové po ní ohlížejí. Vidíte, to je Anička jiná holka, ta utíká po ulici jako by ji honil a na žádného se ani neohlídne; a tichá je a stydlivá, to se mi při ní líbí. Lenka má ale oči jen ve větru."
"No, musím s nima promluvit, bylo by mi líto, kdyby si nedala říct."
"Také se mne dnes ptali ti dva ševcovští učeníci, kdy prý přijede pantáta. Jářku, co od něho chtějí; nechtěli ale s barvou ven; konečně mi řekli, že slíbil každému novou košili přivézti, když budou hodní. Byli chudáci otrhaní. Jak přijede, budou u něho jako na koni."
"Je to člověk dobrý To jaktěživ nikdo pro ty děti neudělal co on. Na cestě je živí, zde se jim také vždy o mistra postará, dohlíží k nim, a který je hodný, tomu dělá, kde co může dobrého." - Vtom bylo slyšeti ze síně kroky.
"To je můj Janoušek!" řekla si Anča a tvář se jí vyjasnila radostí. Paní Kateřina vstala a rozžehla na stole uchystané světlo. Vtom se otevřely boční dvéře a do sednice vběhl chlapec výrostek, synek paní Kateřiny a chovanec staré Anči, plný živobytí, snědý, černovlasý, v kožené zástěře a všecek začerněn.
"Pozdrav Pánbůh, mamičko, někoho vám vedu!" zvolal vesele.
"Kohopak?" chtěla se ptát paní Kateřina, ale již vcházela do dveří Madla a za ní v patách Hájek.
"My o vlku a vlk za humny!" usmála se paní Kateřina, podávajíc Hájkovi ruku. "Vítáme vás do Vídně; právě jsme na vás vzpomínaly. Janouši, podej židle!"
"Nechtě, Janoušku, nechtě, a jděte se umejt, jste černý, jako by vás komínem protah."
Janouš skočil do kuchyně, Anča podala židle.
"A jak se máte po všechny časy, Anče?" ptal se Hájek sedaje.
"Tak tak, jak Pánbůh chce; ale jsem už, milý pantáto, jako pára nad hrncem."
"Oh, ještě není tak zle!" mínil Hájek, ale Anča pokrčíc rameny mžikla okem po Madle a odešla do kuchyně.
"A koho jste nám přivezl?" ptala se paní Kateřina, když se usadila, oprouc oči o Madlu, která nade vším, co všude viděla a slyšela, jako zaražena byla.
"To víte, panímámo, koho já vám přivážím."
"Také do služby? Snad vaše příbuzná?"
"Od Adama jsme bratr a sestra, jinak jen krajané," prohodil Hájek žertovně, "poněvadž ale nikdo lépe nedovedl krajanům dobročiniti než vy, paní Kateřino, proto se vždy jen k vám obracím s krajankami, abyste jim byla matkou."
"Což je o mne, budou-li jen chtít ony mými dcerami býti," usmála se paní Kateřina.
"Pak ovšem přestává vše. Kdyby vás nebylo, já bych si tu starost nemohl vzíti na sebe. Je to příliš drahé zboží, než abych je, přijeda sem, na ulici vysypal a náhodě přenechal, kdo po něm hmátne; dělal bych si z toho svědomí."
"Nechci vás chválit, Hájku, ale jářku, kýž by bylo více tak svědomitých a bližního svého milujících lidí jako vy!" pravila paní Kateřina, položíc plnou ruku svou na Hájkovo rámě.
"Že jich je, dokazujete vy sama, panímámo," řekl Hájek.
"Ach, to je jako rosa - ale nechci dále mluvit, vím, že nerad slyšíte, když vás kdo chválí. No, někdo zase rád, když ho lidé po světě roztrubují. - Ale odložte, panenko, či chcete někam ještě, máte tu snad někoho známého?"
"Nikoho, panímámo!" odpověděla Madlenka.
"Nu, tedy zůstanete beztoho u nás, jako každá jiná, to my už máme provždy s Hájkem ujednáno, a máme ještě jednu sednici. - Ale dovolte, lidičky, jen na slovíčko odejdu," omlouvala se paní Kateřina a vstanouc odešla ze sednice. Tak se jí tělo houpalo, když šla, jako na vodě.
Jak se od Hájka odvrátila, uvisly oči jeho na Madleně a ruka jeho sáhla po jejích obou rukou v klíně složených. - "Madlenko," pravil k ní tichým, pohnutým hlasem, "vzmužte se, vidíte, že je paní Kateřina žena přívětivá, ona vám bude jako sestra, jí se budete moci se vším svěřiti. Věřte, že bych vás nebyl sem dovedl, kdybych nevěděl, že jsou tu dobří lidé."
"Ach, Hájku, mně se zdá, jako by celý svět na mne padal, až mne to dusí," vzdychla si Madla, tisknouc ruku jeho k stísněným prsoum. - Jak rád byl by ji k srdci přitiskl a pryč ji odnesl daleko za brány vídeňské, kde tak nerad ji nechával, ale mlčel; - mlčel, aby neprozradil cit, který celou duši jeho zaujímal. - "Hájku," ptalo se děvče ostýchavě, "víte že zejtra přijdete?" a zarosené její oči prosebně se k němu obrátily.
"Přijdu, Madlenko, a kdybych umírati měl," zašeptal Hájek; a vtom se otevřely dvéře a plnými dveřmi hrnul se do sednice pan Michal, muž ramenatý, silného těla, plného, veselého obličeje.
"Grüss" di Gott, Bruder!" pozdravil Hájka, upřímně mu rukou potřepávaje, tu ale padlo oko jeho na Madlenu; zaluskna prstem, zvolal: "Herrgott Schwernot, ist dos a sakrisch Madl!"
"Milý Němče, to je Češka, s tou musíš po česku," řekl Hájek vida, že Madlu to vítání do rozpaků uvedlo.
"Jo po česku - i konn jo nix," pokrčil rameny Michal.
"Styď se, učí tě paní Kateřina patnácte let česky a ještě nic neumíš," škádlil ho Hájek.
"Jo umíš - eure Šproch is n' sakrische Šproch, do müsst ich mir n' extra Zunge verschoffen um dos zu lernen!"
"Vidíme ho," ozvala se paní Kateřina, přišedši do sednice a poslední slova mužova zaslechši. "Ty bys jazyk na češtině si zlámal, a já si ho neměla zlámat na tvojí řeči? Není-li vám hanba, že žádáte, my ženské abychom se učily kvůli vám německy, když vy nechcete se učit kvůli nám česky? Neměly bychom býti takoví blázníčkové, však vy byste se naučili."
"My jsme páni - a vy nám musíte vše k vůli udělat," řekl Michal, uhodiv se v prsa.
"Vy jste páni - ale chytřejší panuje," usmála se paní Kateřina, ukázavši přitom na svoji hlavu; potom položivši ruku na rameno mužovo, doložila: "Milý Michálku, to máš mně co děkovat, že si rozumíme, - kdyby mi nebylo jedno mluviti česky jako německy, byla by to špatná merenda bývala s naší rozprávkou."
"My bychom si přece rozuměli, Kačenko!" zasmál se Michal. - Potom se obrátil k Hájkovi a ptal se ho, jak se to děvče jmenuje, a když mu Hájek řekl, že Madlenka, nechtěl tomu rozumět, až mu řekla paní Kateřina, že je to Lény.
"Ah, to je jiná; buďte ráda, že se nejmenujete Káča. Káča je každá zlá."
"Ale když se vydaří dobrá, je přej tuze dobrá," řekl Hájek, "a tys trefil na podařenou."
"No co dělat, už si ji musím nechat," pokrčil Michal rameny; ale paní Kateřina ho již neposlouchala, bylať do kuchyně odešla, Anča pak přišla pokrýti stůl, na nějž snášely za chvíli večeři, při čemž jim pomáhal i Janouš, vymydlen jako sklo. - Madlenka se také k službě nabízela, ale paní Kateřina jí nedala, řkouc: "Však se vám sloužení ještě dostane, jen se posaďte za stůl k vašemu krajanu."
"Když to panímáma tak usoudila, tedy se pojďte posadit," řekl Hájek, podávaje jí židli. - Bylo to oddávna zavedeno, že Hájek u Michala jeden večer strávil, kdykoli do Vídně přijel; nebylo již ani mezi nimi zvaní třeba. - Stará Hájková skoro každou cestu panímámě pomazánku, sýr a podobné věci posílala, což bylo ve Vídni vzácnějším darem než kdovíjaká věc. - Pan Michal dal dobré víno, paní Kateřina upravila vždy jedno neb dvě jídla, které Hájek rád jídal, a celý měsíc se na takový večer těšívali. Anča vždy také u stolu seděla, dle obyčeje venkovského, kde hospodář a čeleď z jedné mísy jídají.
Také ten večer nebylo nic skvostného, jen vaječníky, dušená hovězina, máslo, sýrce a víno, ale vše chutně připraveno. "Pobízet vás nebudu, jezte, kdo co a mnoho-li chcete!" řekla paní Kateřina, když bylo vše na stole, sedajíc do své vycpané židle.
"To je tak nejlepší," řekl Hájek. Pustili se všickni s chutí do jídla, mimo Madleny, která měla srdce jako v kleštích. Každé sousto jako by jí v ústech rostlo. Anča pokradomky nejpěknější sousta ze svého kladla na talíř Janouškův, jako by její žaludek ani hoden nebyl dobrého sousta.
"No Madlenko, berte z toho máslíčka!" pobízela panímáma, "je přes kořeny vezené, vzácné. To mi panímáma Hájková posílává taková pozdravení s omastkem, jak tuhle náš Hájek říká."
"Já vím, že vám to zde vděk přichází, a my toho máme
dost. I mně samému, když domů přijedu, padne nejlepší k chutí domácí chléb a pomazánka čerstvá," řekl Hájek.
"A což teprv kdyby ti ji hezká žena uchystala, viď?" usmál se Michal. - Hájek se skoro zapálil a byl tomu rád, že neumí Madla německy. - Madla si opravdu té řeči nevšimla, a odkrojujíc si másla, pravila: "U nás ve vsi se velmi s omastkem spoří. Všecko máslo se odnese nejvíc do Plesu."
"U nás v horách," pravil Hájek, "žijou lidé též velmi spoře, a musí ústům mnohdy utrhnout, co prodat chtějí. Máslo, vejce odnášejí se nejvíc do blízkých měst, a potom skupují to pražští máslaři. Chudý lid nemá na to, aby víc měl než ty polívky, brambor suchý a někdy něco z mouky. - Avšak ani sedláci nemají stravu, jakou by mohli mít za stejný náklad, a snad i silnější. Tomu oni ale nevěří. Jak vařívávaly naše praprabáby, tak vaří naše ženy, o větší úpravnosti ani řeči. Táž jídla dědí se od kolena do kolena a dlouho snad ještě dědit se budou."
"Ty můj světe, u nás v dědině bylo to právě tak. Maso jen na Boží hod, a to neměl každý, jen zámožnější. Chudší byl rád, měl-li bělejší hnětenku. Kraviček - odpusťte -měli bohatší po dvou třech, chudší rodina živila se od jedné, a ještě se muselo kousek másla do roka prodat. Ty můj světe, dost jsme tam zkusili bídy, ale přece bych se tam chtěla ještě jednou podívat. Víte-li, paní Kateřino, že je tomu přes dvacet let, co jsem odtamtud odešla?"
"Léta plynou jako voda; já jsem tu ve Vídni také již dvacet let, a když jsem zde byla den, myslila jsem, že za týden se vrátit musím, nemám-li teskností zemříti. Člověk všemu zvykne," odpověděla paní Kateřina.
"Odkud jste, Anče?" ptal se Hájek.
"Jsem odtud co paní Kateřina: za Prachaticemi z Jelínková. Já jsem Jedličková - ale neznaly jsme se, až jsme se náhodou zde v jednom domě, kde jsem sloužila, setkaly a domluvily. Bylo to řízením božím, neboť jsem se brzy potom roznemohla a tu paní Kateřina -"
"Nalej Hájkovi vína, Anče," přetrhla jí řeč paní Kateřina, a by nemohla Anča v řeči své dále pokračovati, začala sama: "Jen jako ve snu pamatuju se na tu dědinu ještě, na hory a lesy kolem, jak tam bylo krásně zeleno, když jsme chodívali na jahody, a že se tam všickni jmenovali Jedličkové. Potom mi rodiče umřeli, bratr dostal chaloupku, oženil se, a já vzala uzlík na hřbet a šla do služ-by do Budějovic, tamodtud jsem se svou paní přišla sem, a od té doby jsem tu a všelicos jsem zkusila zlého i dobrého. - Dřevnější léta se mi leckdys o té naší dědince zdálo, a tak se mi ve snu všechno představovalo krásně, i ty zelené lesy - že se mi vždy ráno až zastesklo."
"Já také dlouho nepřivykla, a co mi nejhorší přicházelo, bylo nošení vody ve škopku na hlavě," řekla Anča.
"To stojí každou učení, než tomu přivykne. Radila bych vám, Madlenko, když byste musela pro vodu chodit, dříve se tomu doma učit. To se položí na hlavu měkké kolo vycpané jako věnec, a na to se škopek postaví, aby netlačil hlavu a rovně stál. Nejprve se učte nositi škopek prázdný a potom teprv plný, a choďte nejdřív doma po kuchyni s ním, až navyknete jistému držení hlavy a těla. Zejtra vám to ukážu," řekla paní Kateřina.
"Děkuju vám; ale což bych nesměla nositi v konvích vodu? Na ty jsem zvyklá, to se lehce nese a také bych pojednou tolik vody přinesla," ptala se Madlenka ostýchavě.
"Má děvenko, toť se rozumí, že byste též tolik pojednou přinesla, ale - všude jiný obyčej, a dle toho mají paní už nádoby zřízené. Vidíte, v Praze nosí vodu v putnách, na zádech. Taková putna má svých šedesát liber, a když ji neseš do druhého i třetího poschodí, třesou se ti nohy jako osika a nemáš ducha. Ale nejvíc vody pojednou se přinese v putně, tuto je pravda."
"Není přes věderce, co se u nás všude nosí, to je nejlehčí nošení," mínila Anče.
"Vědra?" ptal se Hájek i Madla.
"Takové vědro," vysvětlovala paní Kateřina, "obnáší za velkou konev vody. Je kulaté jako kbelíček a nahoře má železný půlkruh, kterým se zavěšuje k vážkám. Vážky záležejí z dřevce kulatého, uprostřed, kde na vazu leží, trochu prohnutého. Obyčejně jsou vědra z měkkého dřeva, železnými obručemi okovaná, bohatší mají je okovaná měděnými obručemi a tmavším dřevem vykládaná, řetízky kalené. Chudí mají místo řetízků provázky, místo železných háků dřevěné a vědra též jen dřevěnými obručemi pobitá. Když se voda nese, přidržují se řetízky k tělu, aby se vědra nehoupala; jde se s nimi velmi lehko a tíže leží jen na ramenou."
"Všude jiný obyčej, a člověk chce-li s lidmi v dobré vůli žít, musí se mu chtě nechtě podvolit," pravil Hájek. Mezi rozprávkou minula se jídla a Anče začala sklízeti; Michal ale nalil čerstvého vína a pilo se na zdraví, "co koho těší". - Madla se upejpala, ale na poctu musela si přece zavdat. Víno je rozveselilo. Začali mluvit o rozličných věcech, o obou jich zaměstnání, o známých, jak se tomu neb onomu vede, i o sobě samých. Konečně začal Hájek o chlapcích, které byl nechal v hospodě pod dohledem Jakubovým, a ptal se Michala, zdali by nevěděl o mistru, který by je vzal. "A může to být i jiný řemeslník, ne právě švec," doložil, "jen když bude pořádný a milosrdný člověk."
"Milý kamaráde," řekl Michal, "kdyby mohli ti hoši platit, věděl bych pro ně mistrů deset za jednoho, ale chlapce rok za rok nikdo rád nevezme, kdo nechce z něho udělat domácího otroka; a když se takový mistr vyskytne, u něhož se mají učeníci dobře, hned je rozhlášen po celé Vídni a chasa jen k němu se tlačí."
"Pantáto," ozval se Janouš, "v Myslivecké třídě je truhlář, Krček se jmenuje, ten potřebuje učeníka, povídal to dnes v kovárně našemu mistru."
"Ah Keršek," řekl Michal, nemoha to jméno ani vyslovit; "no pravda, ten je hodný muž a přísný. Jestli je vezme, mohou ti děkovat."
"Povšiml jsem si kolikráte již jeho štítu a myslil jsem si, že musí být hodný člověk, poněvadž má poctivé svoje jméno po česku napsané, ne jako mnozí, kteří si je píšou po němečku, že to ani Pánbůh nepřečte," řekl Hájek.
"Máte vy ale také jména, kamaráde, že by na nich člověk jazyk zlámal."
"To jen takový neohebný, jako ty máš," zasmál se Hájek. Takové škádlení bývalo časté mezi nimi, proto se však nikdy nerozmrzeli.
"Také se již dnes dva ševcovští učeníci po vás ptali," řekla paní Kateřina; "z Příkopu jsou tuším."
"Vím, vím, slíbil jsem jim něco. Chudáci, chodí to skoro nahé. Byli to zdraví dva chlapci, když jsem je sem loňský rok přivezl, a tak jsou zakrnělí, bídní, žel se na ně dívat," řekl Hájek.
"Kdyby viděli rodiče, co ty děti zde zkusí, neposílali by je sem tak nazdařbůh. Srdce člověku zpláče, když je vidí, jaká to břemena vláčí po tom městě, co se doma napracují, co zimy, co hladu zkusí, a co týrání a bití. Je-li mistr milosrdný, je mistrová zlá nebo děti jejich anebo tovaryši. Na učně se vše sveze, vše naloží, každému musí být po vůli. - Učení řemesla je mimotní věc. Jestli se rozstůně, pošlou ho do špitálu a nikdo se dále po něm ne-ohlídne; vystůně-li se, dobře, umře-li, - jako by kámen do vody hodil. Pravda, někteří jsou kluci bohaprázdní, ale není divu, když jsou v takové škole."
"To je to nejhorší, že to vyroste jako divá zvěř, že se k ničemu nevedou, že se neučí znát Boha ani svět, že je každý sám sobě odevzdán. Co záleží komu na takovém dítěti, jestli z něho co bude nebo ne? Stane-li se zlodějem, potrestají ho; stane-li se hodným člověkem, dobře pro něho. Já kolikráte přemejšlím o tom, ale co plátno, nepředělám to. Nemohu než maličkostí některým pomoci, ale to je proti celku jako rosa."
"Kdyby každý tak myslil, pomohlo by to, milý Hájku, ale my ten svět nepřevrátíme," řekla paní Kateřina. - "S děvčaty máte to také tak; co se jich tu do roka zkazí, které sem přišly dobré, nevinné! Přijdou sem jako slepé, padnou do ruky dohazovačů zákupných, kteří je prodají kamkoliv. Nikdo se jich neujme poctivě, nikdo nepoukáže jim na propast, do které tak snadno padnouti mohou. Páni nemají k čeledi své srdce, považují služebníka ne za potřebného pomocníka, za člověka sobě rovného, ale za otroka k služebnosti od Boha určeného. Kdo v službě nebyl, ten bídy nevídal, říká se, a pravda to. Dokud služebník do úpadu pracuje, vidí ho rádi, jak ho ale síly opouštějí, překáží už v domě, kdyby tam byl i věk svůj strávil. Hubují na čeládku, že je špatná; inu, je to dílem pravda, ale kdopak toho vinen? Jak veliké hodiny ukazují, tak malé se po nich spravují. Ale nestrachujte se, Madlenko," řekla paní Kateřina, vidouc v očích Madleniných slze; "není pravidla bez výjimky, je tu i hodných pánů, jako hodných čeledínů. Já také sloužila u zlých i hodných pánů a všelicos jsem prohlídla, ale chválabohu přece prese všecko přešla jsem s poctivým vědomím. Když jsem pár zlatých uspořených měla, myslila jsem si, že je přece lepší kousek chleba v svobodě než pečené v službě; najmula jsem se k hodným lidem a prala pro lidi. Brzy mne znali, a paní Katy dávali rádi prát. Snad bych se byla později domů vrátila, ale poznala jsem tu toho Němce a ten úmysl můj změnil. Jednou povídal: "Vidíš, Katy, tys pořádná, dobrá ženská, jakou jsem si přál. Nejsi už mladá, já také ne, ale mám tě rád a jsem dobrý chlap, tedy se k sobě hodíme. Mnoho nemám, ale uživím tě." Vzali jsme se tedy, a jeden ani druhý toho nelitoval - viď Michale?"
Michal s usmívavou tváří podal ženě mozolovitou ruku a zdvihna sklenici pravil hlasem pohnutým: "Na tvoje zdraví, ženo!"
Hájek také zdvihl sklenici a mlčky pil, ne ale na zdraví paní Kateřiny, ač ji měl velmi rád.
Bila jedenáctá na svatoštěpánské věži, když Madlenka v malé, čistě spořádané sedničce, kamž ji paní Kateřina byla dovedla, k spaní se chystala. Svléknuvši se napolo, přistoupla k oknu, aby, jak doma často dělávala, u okna se pomodlila. Odhrnula záclonku z okna - ale tu nebyl kvetoucí sad před oknem, tu nesvítil měsíc do oken, ani kousek tu nebylo hvězdnatého nebe viděti. Černá vysoká zeď čněla před oknem, i spustila rychle záclonku a klekla pod malý obrázek Panny Marie, který na zdi visel. Pomodlivši se, zhasla světlo, lehla, zavřela víčka, ale spánek ještě u ní nestál, aby ji pojmul ve svoji náruč, ještě před ní stál svět se svými obrazy, kterým se vymknout nemohla. Tu ji táhly veselé družky k hraní a práci, tu žehnaly jí staré ruce, tu se viděla jíti po cizích krajinách, po boku muže dobrého a milého - ba velice milého! - Viděla se jíti v davu lidu, z nichž nikdo ji nepozdravil, mezi vysokými domy, které jako by spadnouti na ni měly, viděla se v kole dobrých lidí, a co dále? Spánek zastřel co dále, ukonejšiv ji slibem z milých úst: "Zej-tra, Madlenko, se ještě uvidíme!"

+++