Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

+++

U kašny na Štěpánském náměstí scházívaly se ráno a podvečer děvčata pro vodu. Tam bývala soudná stolice. Tam přetřepala se kdekterá domácnost, kdekterá paní, rodinné tajnosti se tam stavěly na pranýř a mezitím se mluvilo o milovnících, o nových šatech, o vojenských parádách, o Elysium a vycházkách do Prátru.
Jednoho předvečera stál tam jak obyčejně houfek děvčat. Některá měla škopek naplněný stát na okraji kašny, některá ho měla ještě prázdný aneb ho naplňovala. Mezitím rozprávěly vespolek.
Jedna veliká vedla slovo. - "Já ti vždycky říkám, abysi se ozvala; byla jsem také jednou u takové paní, která by si byla pro groš koleno vrtat dala a služky nejraději větrem byla krmila, ale já jí pověděla, zač je perník v Pardubicích; zrovna jsem jí řekla, nedá-li se mi najíst, že jí budu krást anebo odejdu."
"No, a dala ti víc jíst?" ptala se jí ta, co též takovou paní měla.
"I holečku, u lakomce nevyhrozíš ani nevyprosíš. Vypověděla jsem."
"Naše stará," ozvala se jedna z houfu, "není lakomá, ale držívá vizity a nemá na to, a my se potom musíme zato kolik dní postit." - Všeobecný smích. -
"Naše je také samá vizita, každé boží odpoledne, sotva lžíci odloží, běží jako s troudem, aby nezmeškala, třebas doma stavení spadlo."
"A vy si z toho mnoho neděláte," usmála se jiná.
"To víš, když není kočka doma, mají myši posvícení. Včera byl beztoho křik u nás, starý to nechce, povídal, že ho ožebračí; ony hrajou v těch vizitách ten míst a naše prohrála pětku."
"Dobře na ni; kdyby ji měla dát žebráku, oběsila by se."
"A když nehrajou, tak to lidi pomlouvá," řekla jedna.
"A smáčí děvečky místo rohlíčků do kávy," ozvala se druhá.
"Do očí jsou jedna druhé jako míliusové, to tak sladce, tak se kloní až k zemi, a jak se jedna od druhé obrátí, nemohou si na jméno přijít," pravila snědá Žofka, dělajíc po paních posuňky.
"Včera naše povídala o tvé paní, Rézo, že je lehká osoba," pravila opět jiná.
"Či tvoje paní moji paní vážila?" odsekla Réza. "Ať jen mlčí tvá svatá paní, vrabci na střechách o tom štěbetají, že je bečka hříchů."
"Nedurdi se na mě, já jen prodávám, jak jsem koupila," omlouvala se druhá.
"Nekupuj ale zboží ze špatného krámu, rozumíš? - Co z úst tvé paní vyjde, to smrdí čertem, a kdyby se kadidlem od hlavy do paty nakadila, kostelem vonět nebude. Vyřiď jí to, chceš-li. Nechť je moje paní jak chce, na mne je hodná a špinit ji nedám!"
"Což ty, Rézo, se máš dobře, chtěla bych být na tvém místě," ozvala se jiná; "často dostaneš něco, u nás málokdy co kápne, a s těmi dětmi se člověk natahá jako mezek."
"Proč jsi u dětí?" ozvala se jedna velmi sprosté tváře. "Není horší služby. Já byla také u dětí, ale ve dne v noci není pokoje, jdeš-li kam, celé přadeno s tebou, promluvíš-li s kým, už to klazáňata doma povědí. Ale já jsem jim kolikráte vyplácala notně a nedělala jsem s nimi žádné trety. Jednou šel s námi můj amant; paní se to dověděla, a že jí děti kazím; nu, povídala jsem, když je kazím, tak si s nimi chodějí sama, a šla jsem pryč."
"To já jim ublížit nemohu, a kdybych neměla děti ráda, tak bych tam ovšem nebyla," řekla první. "V neděli jsem měla jít s Toníkem k Šperlovi, a to se nám zrovna dítě rozstonalo, nemohla jsem jít, mrzelo mne to dost, ale když umřelo dítě druhý den, nebylo mi toho líto, že jsem doma zůstala. Bylo chudinka tak hezké! Paní mi dala na šaty a slíbila, že budu moci v neděli s Toníkem jít. -Musím ale domů; spánembohem, holčiny."
"To je dobrý blázínek," povídaly si děvčata.
"A jaké má štěstí, ten Toník si vydělá mnoho za týden, pěkně se nosí a je čistý člověk."
"Nevídáno, to je štěstí - švec!" ušklíbla se jedna.
"Přece lepší než voják nebo takový študent, jako ty máš, který smrdí grešlí, a přece se za tebe stydí," ozvala se Réza; "ten by mi přišel, ani na střevíci ho nechci mít, takového milovníka, kterému jsem jen večer dobrá, a když mne ve dne se škopkem na hlavě potká, odbočí, jak by čerta viděl."
Všeobecný smích.
"Což, ty každého přikreješ. Ale mluv si co chceš, mně je přece študent milejší než lecjaký tovaryšek anebo hloupý kovář," odpověděla študentova, berouc škopek rychle na hlavu.
"A já nedám za rozum tvého milého ani halíř. Ty ale budeš někdy ráda, kdyby si tě nádeník vzal, neřkuli řemeslník, hrdá důro," rozhněvala se Réza, že nazvala kováře, jejího milého, hloupým.
Přišly nové dvě; jedna mladá, svěžího obličeje, s žbánem, druhá starší se škopkem.
"Kolikráte už, Dorotko, jdeš dnes pro vodu?" ptala se Réza starší.
"I to Pánbůh ví; jen se na moje ruce podívejte, samá rejha, ani nemohu beze všeho chodit mezi lidi. Už to nevydržím, musela bych zchromnout; potom ještě v zimě spát na půdě."
"To je skoro všude," ozvaly se.
"Když je člověk zdráv, projde to, ale když máte trolení v oudech, potom zkusíte. Je to už proklatá čistota! Já vím, kdyby ten dům náš byl, že by paní každý den ho udrhla od korouhvičky až dolů. Div, že jsme ještě komín nedrhly. Celý den se smetákem a já za ní s hadrem a s vodou, a kdyby vodou, ale to všecko luhem a vápnem se drhne. Jinak ale nemáte lepší paní."
"To by musel mít člověk ale železné ruce, aby to vydržel."
"Inu, všude je něco. Vedle nás má paní dvanáctou ten rok; to kozel ví, ona má tu fantaz v hlavě, že jí každá krade; a za měsíc každou vyžene a nedá jí mzdy."
"No té bych pověděla," pravila Réza, "ta by pěkně cárala se mnou na úřad: a teď mi dokaž, a když ne -, pamatovala by na mne, ať jsem nehodná svého jména. Taková služba je už ta nejhanebnější!"
"Ba, když každého má za zloděje; také byla služkou, může vědět, jak bolí takové nařknutí!"
"Beztoho že sama kradla; kdo v tom pytli bývá, jiného tam hledá. - A co ty, Lorko, tvoje slečna má prý hezkého, bohatého ženicha?" ptala se Réza té hezké, co byla přišla.
"Hezký je dost, ale kdyby i bohatý byl, to by si naši slečnu nevzal," odpověděla.
"To je pravda, ta se pro krásu může vyspat. Budeš u ní sloužit?"
"Budu; ženich mi už také říkal. Včera jsem mu dolů svítila a tu mi povídal, že by si přál, abych já byla jeho nevěstou!"
"Kýho šlaka, to bude pěkné manželství!" zachechtala se Réza a ostatní se ušklíbly. "Ta tvoje slečna musí být hloupá, že si tě vezme, Loro!"
"Co si myslíte o mně?"
"Což bysme si myslily? Že jsi holka k světu - a tvoje budoucí paní že je hastroš do zelí, třebas byla z rodu urozeného; a ten tvůj budoucí pán má oči v hlavě jako já a bude si to také myslit," odsekla Réza.
"I mluvme o něčem jiném."
"No třebas o tvojí sukni, že máš hezkou; co tě stála?"
"Dvojku; ale koupila jsem si šaty za desítku. Mám je ušité podle nejnovější módy. Ještě si musím koupit klobouk a šerpu novou."
"Safra, tyť se strojíš, což ti to vynáší?" zeptala se s potutelným úsměvem Réza.
"Kdyby mi to nevynášelo, nemohla bych to mít; já se ráda hezky nosím, však jinou radost člověk nemá!" řekla Lora, a vzavši vodu, odešla.
"Počkej, holka, ty oškrábeš kolečka, znaly jsme více takových, a nyní jsou na řešetě."
Mezi poslední řečí šel nedaleko nich ševcovský učeň, nesa v ruce pár bot, jimiž okolo boků si pohazoval, hvízdaje si zobecnělou a oblíbenou tenkráte píseň "Popelář". Usmolený byl, palce čili domácí páni, jak se žertem říká, koukaly okny ven z pantofli, lokty blýskal. Z hrubé zástěry mohl se olej táhnout a nohavice režné dosahovaly jen na kotníky. Hlavu měl jako jež a tvář jako diblík. Když přišel k děvčatům, zastavil se, najednou ale hlavu shýbl jako beran, když si chce kolit, rozběhl se a drc mezi děvčata, až se rozlítly.
"Co tě čerti berou, usmolenče! Půjdeš odtud!" křičela Réza, ale i ona musela mu ustoupit, protože jako šidlo mezi nimi se vrtil, do jedné hlavou, do druhé loktem štochl, třetí dostala botou, - a když všechny od kašny odskočily, díval se na kamennou dlažbu, jako by tam něco hledal, ale najednou pustil se do hlasitého volání: "Lidičky, lidičky, kde jste kdo, sem pojďte, pohleďte, co se tu stalo!" - Ve Vídni netřeba dvakrát volati. Hned se lidé zastavovali, co se stalo, jeden druhého se ptajíce. Tu vykřikl učeň: "Kuchařky tu vystály důlek!"
"I ty bohaprázdná šelmo, ty habrovino usmolená, počkej kluku!" volaly služky, chtíce ho za pačesy chytit, ale než k tomu přišly - kdež byl kluk! Pod rukama jim zmizel jako rtuť. Lidé se smáli, ale někteří se také mrzeli, že je měl ševcovský kluk za blázny. Služky sebraly také škopky a šly domů, aby nestály na odiv; cestou ale hubovaly nečistě na kluka. - Mezi davem, který se byl ke kašně nahrnul, stálo také mladé, velmi sličné děvče, po němž se nejeden ohlédl. - Byla prostřední postavy, spíše větší, souměrných, pěkně kulatých oudů, jako by ji z mramoru vytesal. Pleť její byla velmi snědá, ale jako z aksamitu, a líčka nejinak než jako broskve. Ústa plná a červená jako karmín, bradička trochu vyhrnutá a čelo jako lupeno liliové. Co však nejkrásnější bylo: oči jako charpa modré, orličí nosejček a černé vlasy, lesknoucí se jako kalená ocel. Měla je z čela za uši sčesané a v týle v uzel bohatý stočené. Na hlavě měla bílý krajkový šáteček, ostatní oděv sestával z tmavých šatů a černé aksamitové kazajky. Vzezření její bylo živé a bystré, i bylo viděti, že ji svět těší. O malou chvíli později, co se tam byla postavila, přišla druhá a zrovna u ní zastala. Byla o málo menší, též mladá; hrubý vrkoč světlých, jako zlato lesknoucích se vlasů měla stočený kolem hlavy a vzadu hřebenem připevněný. Táhlé její hrdlo bylo jako labuť bílé, oči modré, snivé, velmi půvabné. Tvář čistá, pěkná, skoro dětinného výrazu. Vyhlížela jako milostný obrázek mariánský. I její oděv byl jen jednoduchý, ale čistý. Jak při první zastala, zaťukala jí na rameno; ta se ohlédla, usmály se na sebe, daly si dobrý večer, a obrátivše se, šly spolu dále. - "Dobře jim, drchnám, proč nejdou po svých," řekla ta bílá, míníc služky.
"Já když jdu pro vodu a vidím u studně tu soudnou stolici, raději se vrátím."
"Ani já se k nim nedružím, jakkoli jsou krajanky. Ono to někdy přesoudí živé mrtvé, a já nerada komu ublížím. A kam jdeš, Lenko?"
"Byla jsem na koupi a jdu domů. A kam ty jdeš, Aninko?"
"Byla jsem trochu u panímámy a nyní jdu domů."
"Pojď mne vyprovodit, můžeš-li, už jsme se beztoho dlouho neviděly."
"Půjdu na kousek, nemusím být doma až o sedmé."
I zavěsily se děvčata za ramena a šly po náměstí k Myslivecké třídě. Lidé se za nimi ohlíželi s libostí, a zvláště mužští divže na nich oči nenechali. Děvčata rozmlouvajíce nevšímaly si toho, až jeden vyšňořený darmošlap Lence do samé tváře oči vrazil.
"Fi na tě, nestydo!" zvolalo děvče hněvivě, uhnuvši stranou; "toho by si u nás žádný chasník nedovolil; ale zde to plemeno nezná studu!"
"A dokonce když vidí sprostší holku, myslí ti panáci, že si mohou vše dovolit," řekla Aninka.
"Vidíš, Aninko, tuto mne nejvíc mrzí, že je člověk služebný za horšího neslužebných považován, a kdyby sebe hodnější a poctivější byl. Proto jakmile budu mít pár zlatých uspořeno, nechci sloužit."
"A co bys začala, když se nemá kdo o tebe starat, tak jako o mne?"
"Víš co nám panímáma povídává, jak se praním živila a jak se jí dobře vedlo?"
"Kdopak má takovou kuráž, a ty bys nezastala, co panímáma, jsi slabá na takovou práci."
"Však nemyslím být pradlenou, umím šít, mohu být švadlenou a žít na svobodě. Chodí k nám do domu švadlena, také mladá, a povídala mi, že se dobře uživí."
"Řekla jsi to panímámě?"
"Neřekla a neřeknu ještě, až jednou, ona by se hněvala, že jdu ze služby, a mého stání v tom domě není, ačkoliv se mám dobře."
"A proč?"
"Až jednou vám to povím. A ty jsi spokojená v službě?" ptala se Lenka.
"Jsem; mám pro sebe komůrku vedle kuchyně a v zimě dost teplická; práci hravě odbudu a starouškové moji jsou dobří. Starý pán po snídaní nakrmí psa a ptáky, paní zalije si květiny, potom čtou noviny a k poledni jdou spolu na procházku; po procházce se obědvá, po obědě každý ve své lenošce pospí, potom přijde starý pan hejtman, náš denní host, a hrajou v karty nebo si něco vypravují, až je večer. Po večeři záhy jdou spát. Tak to máš den ode dne po celý čas, co tam jsem. Nyní čekají staří moji páni syna, který je voják; paní pláče radostí, kdykoliv naň vzpomene, a ustavičně o něm se mnou mluví. Musí to být krásný člověk podle obrazu."
"No jen se mi do něho, Aninko, potom nezamiluj," škádlila ji Lenka.
"Kdyby mi roven byl, řekla bych, že se mi líbí zrovna dost, ale pán se mi nesmí líbit."
"Nedá se poručit, co se líbí, aby se nelíbilo, nechť je to pán nebo žebrák, srdce neptá se po bohatství, nedbá na žebrotu," řekla Lenka.
"Ejhle, tyť mluvíš, jako bys toho zkušená byla?" pravila Aninka.
"Kdoví jestli nejsem; ale mluvme o něčem jiném. Vždyť jsem se tě ještě ani neptala, jestli ti z domu jaké vzkázání poslali."
"Tetka nedbá a mimo ni nemám žádného, to víš."
"Mně Hájek také málokdy vzkázání přinese. Bratr se nestará, a otec je starý, psát neumí. Já ale přece neobmeškám k Hájkovi doskočit, zdá se mi, jako bych domov viděla, když jeho vidím."
"Také ho ráda vidím; máme ho ale také zač mít rády!" pravila Aninka.
"Co on pro nás udělal, ze sta jeden by neudělal. Člověk to vidí, jak se jiným vede, když sem přijdou jako slepé, nevědouce kudy kam; tu teprv pozná člověk dobrotu, míti k ruce takového člověka dobrého, jako je Hájek, a takovou panímámu, jako je paní Katy."
"Však má také na ni paní Kristina, dohazovačka, co v naší ulici zůstává, zlost nemalou, že jí bere výdělek. Už mi nejednou vzkázala po kuchařce naší, abych ji navštívila, že by mně ráda něco vyřídila."
"A ty, bylas u ní?" ptala se Aninka.
"Já bych ji neviděla, babiznu; vzkázala jsem jí, aby si nechala vyřízené od cesty. Od ní bych se málo dobrého nadíti mohla."
"My tam máme také takovou jedubabu; ta mne jednou chytila a povídala, že by věděla pro mě místo na sto zlatých, abych vypověděla, že by ode mě ani mnoho nežádala. Já ji ale zkrátka odbyla, že si nepřeju míti se lépe, než se mám. Ani jsem to panímámě neřekla."
"Já také ne; Hájek ovšem říká, svěřte se jen se vším paní Katy, buďte upřímný. Ale ono se to přece všecko říci nedá. Kdybych jí to řekla, ona by snad na babu šla, a ta by se potom na mně vymstila, raději o tom mlčím. - Ale jakpak se ti líbí, Aninko, Madla?"
"Mně zrovna dost; má něco při sobě, že ji musí člověk rád mít, a zdá se být dobrá. Škoda že jsem až na té Vídni, abychom se někdy večer sešly; ty ji tu máš blízko, Lenko."
"Jsem tomu ráda; mimo tebe neměla jsem kamarádky, ale Madla se mi hned zalíbila. Bude se jí chudákovi asi stýskat. Byla jsem právě u panímámy, když se tam Hájek loučil; Madla plakala a on měl plné oči slzí, když jí ruku podával. Mně se všecko zdá, že Madla Hájkovi více na srdci leží než všecky my, co nás sem dovezl."
"Kdoví co jsi viděla, snad je příbuzná jeho," mínila Aninka.
"Ach, příbuzná! Takové as příbuzenství je to, že jeho matka a její matka dvě vlastní ženy byly," zasmála se Lenka.
"Inu, Hájek je namístě hodný člověk, a kdyby měl městské šaty, byl by i hezký, ale v tom šatu vyhlíží hrubý. Já bych myslila, že by se Madla k němu nehodila. Co ty tomu říkáš?"
"Já ti povídám tolik, Aninko, Hájek je nejen hodný, dobrý, ale také hezký člověk i v těch šatech co vozka. Když jsem s ním jela, tak se mi zalíbil, že kdyby mně byl řekl: Lenko, já si tě vezmu, byla bych hned řekla ano, aniž bych byla dbala, hodím-li se k němu. Budou-li se rádi mít, nebudou na nic dbát; bude-li se ale Madla na něho dívat s tvýma očima, pak se jí ovšem jiní lepší zalíbí."
"Vždyť já si ho vážím co nejlepšího přítele," omlouvala se Aninka; "ale vzít bych si ho nechtěla."
"Já již také jiné myšlénky mám; za rok se mnoho změní. Člověk vidí, slyší všelicos, přijde do všelikých okolností a nabývá jiného rozumu, ale že se mi Hájek velmi líbil, toho nezapřu."
Mezi tou řečí přišly děvčata k Myslivecké třídě a musely se loučit. "Přijdeš beztoho k panímámě, až budeš mít vycházku, mohly bychom si někam vyjít, poprosíme paní Katy, aby s námi šla," pravila Lenka.
"To se ještě smluvíme. Spánembohem; pozdravuj Madlu!"
"Zdrávas vzkazovala. Spánembohem," a děvčata podavše si ruce, rozešly se; jedna vešla do blízkého domu, druhá pospíchala na předměstí vídeňské, neboť se již smrákalo.

+++

V Myslivecké třídě nedaleko domu, kde Lenka sloužila u bohatého obchodníka, sloužila Madla u bohaté rodiny úřednické. Paní Kateřina ji tam odkázala a doprovodila s jistotou, že se dobře míti bude. Znala paní co velmi líbeznou v chování a v řeči, a tudy se domnívala, že děvče do lepších rukou přijíti nemůže, paní že zajisté bude s ní vlídně zacházeti; vidívala ji také denně v kostele, a tudy si myslila poctivá Kateřina, nábožný člověk že musí být i dobrý. Jakkoli dosti zkušená, tenkráte se přece klamala. Paní Kateřina uvedla Madlu sama do služby a prosila paní, aby jen zpočátku trochu trpělivosti měla, že potom v každém ohledu za Madlu stojí. - "No, dítě moje, doufám, že bude ona se mnou a já s ní spokojena," pravila paní velmi přívětivě. Kateřina věděla, že se Madla přičiní, aby se paní zachovala, a tudy zcela uspokojena Madlu v službě zanechala. Poznala ale Madla záhy, že není vše zlato, co se svítí, ani sváto, co se vidí. Pod zevnější uhlazeností, líbezností a citlivostí kryje se začasté největší sprostáctví, surovost a prázdnota srdce. Tak to bylo i u paní, u níž Madla sloužila. - V společnostech, před cizími, nebylo cituplnější, milostnější paní nad ni, podomácku ale byla jiná. -
Madla záhy cítila se nespokojenou. Služka obyčejného druhu byla by spokojena bývala, neboť měla dosti jíst, i práce nebylo přemoc, plat slušný, než jemnocitná Madla raději byla by více pracovala a méně jedla, ale při vlídné, dobré paní. Ale ta paní nebyla vlídná. Hned první den slyšela tolik nadávek a klení, že jí vlasy vstávaly. Jaktěživa to doma ve vsi neslyšela; tak nenadával ani obecní sluha stádu, když mu nechtělo se řaditi, jako milostpaní. Druhá služka se ovšem paní za zády vysmála, ale Madle bylo přitom ouzko; ale mlčela. Zvyklá jsouc z domu při práci zpívati, zpočátku několikrát začala svoji oblíbenou "Ach není tu, není", dílem aby srdci ulehčila, dílem aby práce rychleji od ruky upadala. Jedenkráte pán ji poslouchal a pravil paní: "Toť jsme ještě neměli tak veselé služky, tak hezké a pořádné, jen si jí važ!" Ale to si dal ubohý pán, ta mu vybrala z kapsy drobečky! Od té chvíle měla Madla ještě hůře. Když zase jednou maně do zpěvu se pustila, přiběhla jí dceruška vyřizovat, aby neškvěkala, že to nemá máma ráda. Madlenka se zapálila, slze vstouply jí do očí a umlkla jako skřivánek, když naň padnou mrazy. - A přece zpívala tak pěkné písně a hlas měla jako zvonek - ach, Hájek byl by ji poslouchal celý den!
Paní měla vše pod klíčem a dle potřeby vydávala, i chléb, což bylo Madleně nejdivnější. Když někam šla, zamkla kde jaká skříň a klíče od světnice vzala s sebou. To vzpomínala vždy Madla, jak doma z celé vsi na pole odešli, chalupy jen na petlice zavřeny nechavše se vším všudy nábytkem. A nikdy, aby se bylo co ztratilo! Ta nedůvěra ji velice trápila, a dokonce ony obojetné narážky, že je té neb oné věci málo nebo že se nedostává peněz. Madla se ovšem vždy hájila, neboť jí tím k srdci saháno, ale paní přece vedla svou. Jedenkráte, když zase Madlu týrala a ona se hájila, pravila úsměšně: "Neboj se, jsi Češka, před Čechem se beztoho každý hřeb třese." -"Ale jiný ho vytáhne," odsekla druhá služka, též Češka, které, ač hrubá a sprostá byla, přece se to dotklo. Jako by sršeň píchl, tak sebou paní trhla, a otočivši se po služce, dala jí poliček.
"Ty mne bít, ty - počkej, já ti ukážu Češku!" zvolala služka, hřmotná, velká osoba, a popadnuvši paní, chtěla stejné stejným splácet, ale Madla vrhla se mezi ně a služce nedala. - Paní soptěla, ani slova nemohši promluvit. "Štěstí máš, ty draku, že tě Madla uchránila, já bych ti byla dala zloděje, abys podruhé dala pokoj a byla ráda, že ti poctivá Češka slouží." Na práci ani víc nesáhnuvši, sebrala svoje šaty, ukázala paní, že nemá nic jejího, svázala je, a přehodivši je přes sebe, pravila: "Mám tu ještě za měsíc mzdu, ale nechci nic od tebe, dej to na modlení za sebe, aby ti Pánbůh hříchy odpustil, máš jich hodně na svědomí!" Paní křičela, že ji bude žalovat, že nesmí ani krok, - ale služka ji odstrčila, dala Madle sbohem, a s napomenutím, aby raději cihly dělat šla, než takové sani sloužila, vyšla ze dveří.
Paní se z toho rozstonala, ale neřekla pánovi proč, neboť on byl spravedlivý a byl by jí zajisté takové důtky přál. Měla vlastně Madleně být povděčná, že ji uchránila výprasku a v nemoci ještě ošetřovala, ale ona neuznávala za potřebné služce býti povděčnou za něco aneb jí šetrnost jakou prokazovati; to jmenovala zahazovati se. -Ani děti nesměly s Madlou do rozprávky se pouštěti mimo to, co býti muselo; vždy jim říkala, že se nesluší, aby se služkou mluvily, že se naučí jen sprostým řečem. - V domě bylo vše německé, jen druhá služka byla Češka a paní trochu česky mluvila; paní Kateřina myslila, že se Madla takto nejrychleji německy naučí, i spoléhala na paní, že jí někdy napoví, ale paní jen zpočátku, dokud musela Madle jasně povědít, co chce, česky to řekla; jakmile Madla trochu porozuměla, česky na ni nepromluvila, a když někdy v pochybnostech byla, tu hned paní: "No, což sis to nemohla již pamatovat, tupá lebko česká!"
V takové škole byla Madla. - Někdy myslila, že musí udělat jako ta služka, sebrat vše a odejít. Všecka trpělivost ji přecházela; čest osobní i cit uražené hrdosti národní, který doma neznala, ji k tomu popouzel. Obyčejně, když večer na lůžko lehla, začala přemýšleti. "Bože," naříkala si, "pročpak ta paní Češkám laje, jako by se z matky nerodily, jako by slunce na ně nesvítilo a Bůh jim otcem nebyl? Proč nám spílají, jako bychom nejhorší byly?" Tak si naříkala, ale srdce její prosté, ku každému upřímné, nemělo pojmu o zášti, která hubí národy. -Paní Kateřina o všem tom ničehož nevěděla; Madla ostýchala se jí to říci, bála se, aby paní Kateřina jí viny nepřikládala, když se o pravdě přesvědčit nemohla; paní mluvila vždy o Madle, když na ni řeč přišla, jako by zlata ukrajoval. Bála se, aby ji neměly za choulostivou, a že to hanba nevydržet ve službě. Lence a Anince si také nenaříkala. - Aninka byla spokojená, myslila tedy Madla, že jí neuvěří, a Lenka měla vždy tolik co povídat o sobě, že Madla při jejím povídání zapomněla na své, a tak neměla nikoho, komu by se byla svěřila. Hájek? Hájek by byl jediný býval, kterému by se byla svěřila, ale byl daleko a záviselo od nákladu, zdali za dlouhý neb krátký čas přijede. -
První čas nechtěla se Madlenka od svého kroje odloučit, již proto, že ji Hájek za to prosil, ale jak vešla na ulici, lidé za ní se dívali, že se až vždy zapálila. Myslila chudák vždy, že je počerněná na tváři nebo že má na sobě cos v nepořádku, až jí stará Anče vysvětlila: "To se tak po vás dívají, že jste pěkná červená a k světu podobná, zde máte ty holky jako z tvarohu, a potom vám ten váš kroj sluší." Když to řekla paní Kateřině, radila jí, aby si pomalu kroj měnila a se trochu po městsku nosila, že nebude tak nápadná. Madla ji ale jen tak dalece poslechla, že si dala šít kabátek, jako Aninka nosila, a sukně že zdloužila; žíhon ale nechala. Ačkoliv jí to dobře slušelo, přece by byla raději zůstala v svém selském kroji. Proto se ale lidé, když šla po ulici, přece za ní ohlíželi. - Když šla do trhu, vždy stavila se na otčenášek v kostele, a vždy jí to přicházelo přepodivné, že lidé s košemi a lecčím skrze kostel procházejí jako skrze průchodící dům.
Nejbližší kostel měla svatého Jána Nepomuckého a do toho vždy chodila k patronu českému. Poprvé tam šla právě na den svatého Jána; vzpomněla, jak doma vpřed-večer již zpívali u sochy pod lipami, jak děvčata sochu kvítím krášlily; ve Vídni ani známky o svátku, jako všední den; divně jí to přicházelo. Šla do kostela s paní Kateřinou a s Ančou. Kostel byl pln lidu, jak bylo vidět, nejvíce z pracující třídy; všickni byli svátečně přistrojeni. Okolo obrazu svatého Jána na postranném oltáři byl nový věnec, dar to od několika paní českých. Byla tichá mše; po mši obětoval kněz několik otčenášů za zemřelé. On začínal modlitbu německy, ale lid dokončoval česky. Když odcházel kněz od oltáře, tu zasedl k varhanům jeden z mužů, kteří na kruchtě byli, starý bělovlasý pán, a začal hráti nápěv známé svatojanské písně a po celém kostele zaznělo radostně: "Svatý Jene, patrone české země!" - Když šly z kostela, viděly starého pána před kostelem, obklopeného několika muži, kteří mu děkovali. "To je učitel jeden, muzikant, Čech; každý rok sem přichází zahrát píseň ke cti našeho patrona českého," pravila paní Kateřina Madle.
Jindy ale nezaslechla Madla ani píseň českou, ani modlitbu, ani kázání v žádném z okolních kostelů. To jí tak divné přicházelo, že přišedši z kostela, bylo jí, jako by tam nebyla bývala. Slyšíc kázání německé, zdálo se jí, jako by neslyšela slova božího; a nejvíc litovala, že si ani zazpívat nemůže v kostele. Říkala to také paní Kateřině, a ta jí slíbila, že půjdou jednou na české kázání k Matce boží na schodech. Ale trvalo to dlouho, než se to stalo, neboť Madla nemohla se odprázdnit právě o šesté hodině ranní, kdy kázání bylo; k tomu bylo i hezký kus cesty do českého kostela. - Aninka, která sloužila na Vídni, také si paní Kateřině stěžovala, že má tak daleko do českého kostela, že sotva jednou za rok na české služby boží přijde.
"Milá holka," řekla paní Kateřina, "to si mnoho a mnoho Čechů na to stěžuje, že neslyší slovo boží ani za rok jednou. Zde aby byly tři kostely české."
Co Madlu také velice trápilo, bylo to, že se o bratru nemohla ničehož dověděti. Hájek se poptával, paní Kateřina, Michal, Anča i Janoušek se pídili po něm, vyptávali se, kde jen věděli, ale žádné stopy. I Strnad a Stehlík, kteréž Hájek na řemeslo truhlářské dal a mistr Krček přijal, poptávali se po chlapcích, kteří byli Vavřínové. - Našlo se několik Vavřínů i Lorenců, jak je pře-křtili ve Vídni, ale žádný Vavřínek Záleský, pocházející z Jesenice. Nemyslila už Madla jinak, než že mrtev je, a co zemřelého oplakávala ho, a každý večer, když se před spaním modlila na růženci, který jí tetka byla dala, vzpomněla s otčenáškem na ubohého Vavřínka. Ložnice Madlina byl malý sklípek při kuchyni; z kuchyně padalo
tam trochu svitu skrze malé okénko, ale navzdor tomu v pravé poledne tma tam bylo. - Stálo tam lože nevelmi vystlané, při loži židlička a malinký stolek. Za ložem na rohatině visely Madliny šaty a pod rohatinou stála její truhla; nebylo tam hnutí. - Na stolečku měla Madla kytičku ve skleničce státi. Květin byla milovnice, jakož vůbec děvčata na venku rády květiny mají a i v zimě v kruhulích je pěstují. - Madla ve Vídni také si koupila květiny, ale ony jí v několika dnech ve sklípku zhynuly a v kuchyni je míti nesměla; kupovala si tedy přes den čerstvou kytičku vždy od mladého děvčátka, které sedávalo s květinami v průchodním domě blízko náměstí. Mluvila skoro jako česky a byla vždy velmi bledá a vyschlá. Jednou se jí začala Madla vyptávat a dověděla se, že jsou její rodiče Slováci, že mají mnoho dětí a velkou bídu a že všecky bydlejí pohromadě v malinkém sklípku. - Bylo líto Madle ubohé rodiny, a druhý den vzala několik kousků oděvu, něco peněz, co pro Vavřínka schovávala, a děvčeti to dala. - Třetí den, když zase kytici kupovat si chtěla, děvče mělo již pro ni nejkrásnější ze všech stranou odloženou, a dokonce zaplatit si ji nedala. - Od té doby Madla začasté dárek děvčeti přinesla i od jídla, a děvče mělo pro ni vždy nejpěknější kytici, na kterou i paní s jakousi žehravostí hleděla. -Madla mohla to udělat, ona nedbala na parádu, která se začínala i mezi služkami vzmáhat, ona nenosila klobouky, drahé šaty, šály, šperky a podobné věci, za které mnohá nejen mzdu celou, ale i poctivost dala. Madla nosila se jednoduše, a proto dobře vystačila se mzdou, ba ještě mohla uspořiti neb radost nějakou způsobiti si za to, což také činila dle dobrého srdce svého, nemyslíc ještě spořiti na stará kolena.
Jakkoli Madlina ložnice malinká a tmavá byla, přece to byl její nejmilejší kouteček v celém domě, chrám to její nevinné poezie. - Když vše ulehlo a s prací hotova byla, vzala si kahanec a šla do svého sklípku. - Někdy si pro sebe něco pracovala, polohlasně přitom prozpěvujíc, obyčejně se ale napolo odstrojila, sedla na lože, nohy podepřela o stoličku, hlavu o dlaň a oči upřela chvíli na vonnou kytici, chvíli na plamen kahance a chvílema je i zavřela, aby obraz v duchu tanoucí tím jasněji viděla. Dívala se na kytici, připomínala si vždy domácí zahrádku, veselé družky, zelené louky, viděla je kositi trávu, hrabati seno, slyšela veselé jich zpěvy; viděla tetku seděti podvečer pod okny, viděla sebe zalejvat záhonky květinové. - Viděla, jak to chodí kolem plotu, tu kmotra, tu strýc, tu některý chasník, pozdravujíce a zastavujíce se na slovíčko. Viděla vraceti se chasu z pole, slyšela zvonění zvonců krav jdoucích před stádem, celý ten živý ruch a šum, jaký bývá večer v dědinách, stál před ní a zněl jí do uší. - Když si ale vzpomněla na strašidlo, co ji z domů vyhnalo, zachvěla se, a zavrouc oči, rychle k utěšenějšímu obrazu se zanesla, k obrazu, s nímž ráda a dlouho se duše její obírala. Nepřenesly ústa její jediného slova, ale sladký úsměv okolo pootevřených rtů a vroucí, touhy-plný pohled prozrazovaly, koho Madla v duchu před sebou vidí. - Ale náhle zastínila se tvář její, z prsou vyvinul se povzdech a z úst tichá slova: "On z takové živnosti a já chudobná, ne, ne, to nemůže být! Byla to jen útrpnost, on je dobrý, vždyť Lenku, Aninku také rád má; ach jak jsem bláhová." - A vždy se oko její zasmušilo a slzy je zalily. - Bláhová Madlo!

+++

Hájek nerad z Vídně odjížděl, a kdyby po jeho bylo šlo, od Táborské linie by se byl nazpět vrátil; - ale musel dále. - Ani se mu ta cesta nezdála touž býti, kterou byla, ani se mu zem tak nezelenila, ani mu slunce tak nesvítilo, jako kdy Madla vedle něho kráčela. - Jindy si po cestě zpíval, hvízdal, s Jakubem promluvil, s psem si pohrál, okolo koní s potěšením obcházel, a to nic. Zamyšlen šel podle vozů s čelem zamračeným, jako by z něho pršet mělo. Jindy, když přijel do hospody, bylo ho plná hospoda; tu s hospodským promluvil, tu stavil se u paní hospodské, aby jí pověděl, o čem by ráda slyšela, a každý rád ho viděl a vítal. On byl sice stejně přívětivý a zdvořilý ke každému, ale přece se mnozí ptali Jakuba, jestli neměli ve Vídni nějakou nehodu, že pantáta tak rozbroukaný se vrátil. Jakub ale vždy, že neví o ničem, že je pantáta vždy stejné mysli. Lhal Jakub; on nejlépe věděl, že nebyl pantáta tím, kým býval, ale myslil si, co je mi do toho. Bylť poctivá duše a pantátovi zcela oddán. Lidé soudili o Jakubovi, že nejídal vtipnou kaši, ale nebyltě on bez filipa, ač mu to na čele psáno nestálo. - Všelicos myslil si, když viděl pantátu veselého jeti do Vídně a zamyšleného domů se vraceti, ač se zdálo, že si Jakub ničeho nevšímá mimo čtvero kol u vozu; dobře on si všeho všiml, ale nevykládal hned, co věděl, na krám. Viděl Jakub dobře, jak si Hájek Madlino psaníčko, co domů tetce posílala, za ňadra schoval a všechny ostatní cedulky do opasku; viděl, jak si je na cestě nejednou vytáhl, na ně se díval a zase za ňadra schoval. - Už je pravda, pomyslil si Jakub, že ta láska z lidí blázny dělá, i ten pan-táta zabředl až po uši. No, nepřeju mu, aby ho ta panenka tak odbyla jako mne má. "Hej, čihy, náruč!" volal na koně, bičem práskaje, neboť přijížděl cizí vůz. Hájek také hned hřebce obracel, neboť ti rádi po cizích koních kopali i na silnici. - Když vůz zajel, šli Hájek a Jakub podle sebe.
"Škoda že nevozíme i z Vídně tu chasu, jako ji do Vídně vozíme, člověku je veseleji na cestě, když to tak okolo běhá. Kterakpak asi těm ptáčkům se tam povede?" - "Mají hodného mistra, jestli budou poslouchat, mohou z nich být hodní lidé," řekl na to Hájek.
"No, někdy se ti hoši vydaří, a co zkusili, přijde jim k dobrému; snad se také z těch dvou ptáčků něco hodného výkrese. Hůř bude asi panně Madlence, než zvykne..."
Hájek začal hřebce po kýtě hladiti a neřekl ani slovíčka. Jakub, jako by si toho nevšímal, dále pravil: "Ale ony jsou ty holky jako vrby, hned se to všude ujme, zvlášť ve Vídni se jim líbí. Je tam rozličné podívání, a potom umějí tam mužští děvčatům růžičky sázet, zvlášť hezkým, a to se děvčatům líbí. - Jsou to šelmy, ty děvčata!" doložil Jakub, bičem v povětří zašvihnuv.
"O tom šelmovství ty asi málo tak víš jako já," usmál se Hájek.
"No, pantáto, nepřál bych vám, abyste tolik o něm zvěděl jako já," odpověděl Jakub.
"Cožpak tě některá ošidila? Vždyť jsi se nikdy o tom ani nezmínil?"
"Není to podle toho, abych se mohl pochlubit, raději mlčím, lidé by se mi ještě vysmáli. Před vámi, pantáto, nemusím mít ale tajnosti. - Když jsem ještě s Podhájským do Prahy jezdil, seznámil jsem se tam s holkou, která se mi tak zalíbila, že jsem bez ní býti nemohl. Byla z naší krajiny a sloužila v Praze v domě, kde jsme stávali. Každý říkal, že je hezká, ale mně byla nejkrásnější na celém světě. Ačkoliv jsem nehezký a v přirovnání k ní ošklivý byl, přece mi říkala, že se jí líbím a že mne hned zpočátku opravdu ráda měla. Velmi ráda se strojila a líbilo se jí, že se lidé po ní ohlížejí, což se ale mně nelíbilo; přál jsem jí to a těšil se tím, že si ji z Prahy odvedu, a potom že takové věci odloží. Proto jsem se přičiňoval, abychom se mohli co nejdříve za sebe vzíti. Ale nedojel jsem, milý pantáto, polámaly se mi váhy, zvrhl jsem do bláta! Jiný se děvčeti zalíbil, hezčí než já; nosil se pansky, uměl ji hodně balamutit, a to se jí líbilo; sprostého vozku odbyla. Vida, že mne oklamala, pustil jsem od uzdy a nechal všeho být. Nechci říci, že by mně to bylo jednostejné bývalo; dlouho mne to žralo. Ani když k vám jsem přišel, zapomenout jsem na ni nemohl, ale nyní je mi už pěšky jako na koni. Odpustil jsem jí; byla dost trestána!"
"Vdala se?" ptal se Hájek, útrpně na Jakuba pohlédnuv.
"Na půl kola, jak se říká," odpověděl Jakub trpce, švihnuv si bičem.
"A nevíš nic více o ní?"
"Nic; domů nejdu, a v Praze jsem nebyl, co jsem u vás; a kdybych i býval, nechci o ní slyšet, ani ji vidět." - Jakub umlkl. Hájek také mlčel; Jakubovo vypravování nemile se ho dotklo; začal přemýšleti o sobě a o Madle. Viděl ji tak krásnou, roztomilou, hodnou, a sebe proti ní nemotorného, nejapného, nehezkého; ona mladá v prvním rozkvětu, on starý mládenec; jindy se smával, když ho matka tím k ženění pohnati chtěla, nyní cítil olověnou toho tíži. Když si to vše rozmyslil, zdálo se mu nemožné býti milovánu od děvčete jako Madla. Bylť si ovšem vědom, kdyby jeho ženou byla, že by vroucí svojí láskou vše jí vynahradil; ale což plátno, kdybych i život pro ni dáti chtěl, nebude-li ona libost ke mně míti, pokračoval ve svém rozjímání. Z tajného koutku srdce ozýval se ovšem vždy hlásek, který mu připomínal mnohý láskyplný pohled, mnohé důvěrné slůvko a odvětěný potisk ruky, který mu na mysl uváděl rozličné ty malé důkazy vzrůstající obapolné náklonnosti, drahé to kaménky, z nichž si milující chrámek lásky budují. Rád by byl hlasu tomu věřil, ale netroufal poddávati se naději; jako Madla náklonnost jeho více útrpnosti přičítala, tak zase Hájek důvěrnost její opuštěnosti přičítal, a tak se bláhoví obelhávali. Hájek ale, zvlášť co mu Jakub nehodu svoji svěřil, umínil si pevně neprozraditi se Madleně dříve, dokud by se nepřesvědčil, že si zůstala stejná, pak se jí chtěl teprv zeptati, zdali ho má vpravdě ráda. "A jestli ji nedostanu, nechci žádnou," byl vždy konec jeho rozjímání. -
Když přijížděl Hájek třetího dne kvečeru k Malé Skaličce, zdvihla se nedaleko silnice pod stromem sedící ženská a rychle k Hájkovi přikročila. Byla to stará Bětka. "Pozdrav vás Pánbůh, pantatínku, už od poledne tu čekám na vás, ale jen když jsem se vás dočkala. Copak Madla, vezete nám vzkázání?" ptala se, uchopivši Hájka za ruku.
"Nesu vám psaníčko a pozdravení všem," řekl Hájek a sáhl za vestu, ale prázdnou zase ruku vytáhnuv pravil: "Pojďte na kus cesty se mnou, můžete-li, budu vám o Madlence povídat, co nemohla napsat. Potom vám dám psaníčko."
"I ty můj světe, jakžpak bych nešla, vždyť se už ani dočkati nemohu, abych slyšela, kterak se té holce vede," odpověděla Bětka všecka potěšená.
Hájek začal Bětce v krátkosti vypravovat, jak se do Vídně dostali, o paní Kateřině, a co vůbec tetce věděti třeba bylo; co se jeho týkalo, to vynechal. Bětce neušlo ani slůvka a ustavičně měla se co ptáti. - Když už z většího dílu všecko byl pověděl, ptal se jí, zdali rodiče Madlini vědí, kde Madla je, a co tomu říkají.
"I to už ví celá ves, že je Madla ve Vídni, jenže neví nikdo, u koho slouží, a ani my nevěděly, ale také nyní nepovíme; matka se nehněvá, ale otčím ji ani viděti nechce a jen se drží mlynáře, toho bezbožníka. Tetka má strach, neboť se vyslovil mlynář, že on Madlu najde i ve Vídni a že ji musí dostat, a slyšíme, že hodlá prodat mlýn. Jen jí řekněte, pantatínku, aby se měla na pozoru. - Však ona ji tam tetka dlouho nenechá. Vám to mohu říci, pantáto, on by ji rád rychtářův syn Tomeš, oni vědí, že jí tetka všecko dá upsat, myslí si tedy rychtář, že by Tomeš dobře sedl. Tetka by to také ráda viděla, Tomeš je čistý hoch a z dobrého chování, a usilovný; je asi o rok starší než Madlenka."
"A má ho Madlenka ráda?" ptal se Hájek kvapně. "To na dobré svědomí povědíti nemohu, kdož může člověku do srdce nahlédnout; pokud vím, nedávala Madla žádnému přednost. No ale, co není, může být, až se domů vrátí," mínila Bětka a vypravovala ještě mnoho, jak se všem stýská, jak tetka vstávajíc léhajíc na Madlu vzpomíná, a konečně se ptala na Vavřínka. Slyšíc, že o něm nikdo neví, litovala ho. Když přijeli do Malé Skalický, dal Hájek Bětce psaníčko, řka jí, aby si záhy odpověď přichystaly, že se dlouho doma zdržovati nebude. Bětka děkujíc mu odešla a on hlavu plnou nově znepokojujících myšlének jel dále.
Stará Hájková měla syna svého velmi ráda, a když přijel domů, bylo vždy v statku jako o hodech. Sousedé také přišli navštíviti ho a on zase přicházel v letě do besedy pod stromy před hospodou, v zimě sešli se v hospodě. I staří sousedé rádi ho poslouchali; noviny, které on domů přinesl, byly jediné, co po celý rok v dědině slyšeli. Tenkráte očekávali ho s toužebností sestra jeho a mladý Záruba; od slova jeho záviselo jejich štěstí. "Jen dočkejte chvíle, já s Jiříkem sama nejdřív promluvím," řekla jim matka ráno, když přijel. Jakkoli Hájek znáti na sobě nedal, co ho bolí a hněte, matka přece viděla, že mu něco vězí v hlavě. - Ptala se ho, ale on že nic. - Šla s chytrou na Jakuba, jako již několikrát udělala, ale s tím se vždy špatně potázala. "To je chlap, ten Kuba," říkala dceři, "já do něho mluvila jako do dubu, a není možná slovo z něho vyrazit." Vědouce, že má Hájek lecjakých starostí při svém zaměstnání i také mnoho vydání, přičtly tomu jeho zasmušilost. - Celý den s ním matka sama nemluvila. Po večeři, když odešla čeládka i sestra ze sednice, zůstal Hájek ještě seděti. - Matka šukala po sednici a Hájek držel střenku nože mezi prsty a cinkal jím o stůl, mysle přitom na Madlenu, jak by jí to slušelo, kdyby seděla vedle něho co hospodyně. Tu přisedla matka k stolu a hned mu nůž z ruky vzala, řkouc: "Ani to slyšeti nemohu; copak nevíš, že tím nouzi voláš do stavem? To nebožtík tatík nikdy nedělal."
"Já nevzpomněl, že to nemáte ráda, mamičko," usmál se Hájek, nevytýkaje matce pověrečnost, co by jinému byl neprominul.
"No no, vždyť já nic neříkám. Ale Jiříku, mám něco na srdci a ráda bych, abys mne vyslechl," řekla po chvíli matka.
"Jen mluvte, mamičko, rád budu poslouchat," pravil Hájek, neočekávaje nic jiného než domluvu, aby se oženil; tehdáž se ale zmýlil.
"Včera tu byl starý Záruba," začala matka, "a říkal mi o Markytu pro Jeneše. Já mu neslíbila ničehož, řekla jsem, až ty přijdeš, co tomu řekneš. No, co tomu říkáš?" "Ale, vždyťpak je Markyta ještě dítě?" divil se Hájek. "To se ti zdá, vždyť bylo Markytě deset roků, když otec umřel, od té doby jde už na sedmý rok, bude jí tedy sedmnáct, Jenešovi je čtyryadvacet, to je tak nejlepší, a je přísloví "Syna ožeň, kdy chceš, ale dceru vdej, kdy můžeš". - Zárubovic jsou hodní lidé, Jeneš jediný syn, nemůžem si nic lepšího pro Markytu přát."
"Jestli si to i Markyta přeje, nemám proti tomu ničehož, Zárubova rodina je hodná."
"To víš, Jiříku, že bych ji nenutila, kdyby sama nechtěla, ale oni se jeden v druhém jen zhlíží. - No a tedy když jsi i ty srozuměn, mohou být námluvy, dokud tu budeš, a po žněch svatba. - Ach Jiříku, jak ráda bych i tebe viděla ženatého! Jsem stará, dlouho-li budu ještě trvat? Kam se potom poděje tvá domácnost, když Markyta ubude? -Nevšiml sis Jenešovy sestry Verunky? - Je to hezká, hodná holka, jsou s naší Markytou v jednom stáří."
"No, k té bych se s mým stářím nehodil, mamičko, dle vašeho mínění, neboť jsem o sedm roků starší než Jeneš; - to by tedy mezi námi byl velký rozdíl!" usmál se Hájek potutelně.
"Pár let sem, pár let tam, to se vyrovná, když se mají dva rádi, vždyť je průpověď, že je nejlepší rozdíl let, když "chlapec na louce, děvče v kolébce" je. Poslechni, Jiříku, mojí rady, vezmi si Verunku, dobře uděláš a já budu mít hlavu spokojenější."
"Já vím, mamičko," řekl Hájek a vzal matku za ruku, "že nechcete, abych se oženil jen kvůli vám, ale kvůli sobě; prosím vás tedy, nedomlouvejte mi více, abych si vzal tu neb onu. Verunka je hezká, hodná, ale za ženu ji nechci. Já už volil, mamičko, - dle srdce svého -, jestli tu nedostanu, nechci žádnou!"
"Jiříku, synu, snad ne Vide-"
- "Nebojte se, mamičko," přetrhl jí slovo Jiřík, "není Vídeňačka, ani měšťka není; je ze stavu našeho, hezká je a tak hodná a dobrá, jako vy jste, mamičko."
"A proč si ji tedy, Jiříku, nepřivedeš, když myslíš, že s ní šťastný budeš?" "Však musím dříve věděti, jestli mne ráda má?" "Jakpak by tě neměla ráda!" mínila stará. Hájek se tomu usmál, a že právě do sednice Markyta vešla, šeptal matce, aby ho neprozrazovala. Nevěděl, jestli to dělal ten nevěstský stav, či si nebyl sestry dříve tak všiml, zdála se mu mnohem větší a hezčí než dříve. I potáhl ji k sobě na lavici a matka jí svěřila, co se bylo stranu ní ujednalo. Zůstala jako kalina a slze vyhrkly jí z očí - slze to, co oči nekalí. Druhý den byly u Hájků námluvy, a hned po žněch ustanovilo se, že bude veselka.

+++