Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III

Barta nebyl žádnému řemeslu vyučen. Když pásával ještě skot, vyřezával ze dřeva lípového lžíce, sběračky, solničky a podobné. Ze slívového dělal přeslice a kužele, jež pěkně cínem vykládal. - To se mu i na vojně hodilo a hezkých pár zlatých si tím uměním vydělal za těch čtrnáct let, co na vojně byl, neboť uměl střádat. Přišed domů našel hezkou sedničku i poživy tolik, co potřeboval pro sebe, což mu bratr jakožto výmluv dávati povinen byl. Bylo mu dost dobře. Nejvíce ho z počátku mrzelo, že nebylo ve vesnici tabáku dostati.
"Víš ty co, Barto," řekl mu rychtář, když si mu jednou stěžoval, "žádej oň sám. Máš svou senci, máš pár zlatých peněz, co vysloužilec i právo k tomu, oč že ho dostaneš? Nám bude teky poslúženo, když nebudeme muset do města posílat."
Barta rychtáře poslechl. Pan kantor napsal mu žádost, zadal ji a po krátkém čase dostal dovolení. - Když je měl, šel do města a dal si na hodnou desku namalovat štít: Turka s dlúhou dýmkou a velikánskými kníry, jak to vidíval ve městech.
Když si ten štít domů přinesl a na okenici pověsil, sbíhala se celá ves na podívanou. Chlapci na se pokřikovali: "Hantono! Hadame! Chutě pote; - Tentononc - je vymalovaný na desce, kterak dýmá!" - a hoši hnali -se k Bartově okenici jako na oheň.
Sednička Bartova byla čistá jako sklo a každá věc měla svoje místo, běda pak, kdo by mu ji byl pošinul. Zvyklý jsa vše sám si udělat, nedal si od nikoho sloužit, ačkoliv by mu švagrová ráda byla uklízela. Vše muselo u něho jít jako po šňůře. Ráno, když si všude všecko poklidil, že nebylo ani prášku na ničem, zalil nejdřív na okně muškát, nakrmil stehlíka, kterého učil také pískat podle noty, pak si přichystal na stůl vážky, nůž a dřevo, zapálil si dýmku, vyhlídl z okna na Turka, nemá-li pocákaný kaftan nebo vytlučené oko, pak si pohladil kníry a zasedl k práci. To byl jeho zvyk ráno jak ráno mimo neděli, kde místo práce šlo se do kostela.
Díla měl dost. Lžic, vařeček, přeslic bylo vždy potřeba a Barta uměl je velmi čistě vyřezávat. - Měl také při práci vždy diváků; každý, kdo šel kolem, pozdravil ho, a když i nepotřeboval paklíček tabáku, alespoň se zeptal: "Co děláš, Barto?" - Hospodyně přicházely k němu s dětmi hejtu, i když neměly čeho objednávati; s Bartou byla pořízená, on znal i kávu vařit, již vesničanky mimo Markytu jen dle jména znaly. I ty děti ho rády měly, neublížil on ani kuřeti, i těm pudivětrům odpustil, kteří mnohdy zbůhdarma naň volali: "Tentononc - pane Barto, paklíček kuřlavého."
Nejraději však ze všech měl Markytu a kmotřičku svoji Karlu. Markyta uměla mu nejlíp vyhovět, s ní mluvíval o svých vojenských spoludruzích, které i ona znala, mluvili o Drahoňovi a vzpomínali minulých časů. - Karlu houpával na klíně, povídal jí pohádky a každou neděli přinesl jí z kostela jablko nebo čepeníčko. - Jen to mu vhod nebylo, že Markyta ani na hodinu děvče k potěšení mu neponechala.
"Tuto, kmotra - tentononc - je hloupý zvyk, že máš to děvče vždy u kapsy," bručíval, když mu ji odvádívala.
"Vždyť víš, kmotře, že jsem s ní zvykla. Od kolíbky nedala jsem ji od sebe, stýskalo by se mi a jí též. A děvče patří matce," říkala Markyta.
"Hloupá věc, že je to děvče."
"Prosím tě, kmotře, snad bys mi nepřál chlapce? To bych měla pěknou radost. Když bych si ho nejlíp vychovala, odevzdali by mi ho na vojnu a tam by mi umřel."
"Vždyť každý neumře, - já jsem - tentononc - také neumřel."
"Což ty, tobě je pět jako pět, tuto každý netrefí." "A jak to, kmotra, - tentononc - myslíš?" rozmrzel se Barta a otočil kníry okolo prstu.
"Jak to myslím - nijak to nemyslím. Kdyby nebožtík Drahoň takový byl jako ty, seděl by tu dotud," pravila Markyta, která začasté Bartu pokoušela, ale nerada ho domrzela. "To já také říkám," udobřil se hned Barta. "Jen kdyby to byl chlapec, já bych ho naučil execírku jako - tentononc - otčenáš."
"Dej mi svatý pokoj s tvou execírkou, ani slyšet o ní nechci. Děkuju pánubohu, že mám děvče!" - Tak se obyčejně končívaly jejich hádky v té záležitosti.
Večer jak večer šel Barta k rychtářovům, v neděli ale šel tam hned odpoledne. To si poseděli hospodáři v létě vně pod stromy, v zimě se bavili v sednici. K večeru šlo se vespol do hospody, kde si trochu popili a několikrát hodili.
Bartova zamilovaná rozprava v těch besedách byla o vojenském stavu a o execírce. Jeden ze starých sedláků byl jeho oponent a každou neděli býval jeho důvod tentýž. Vždy začal: "K čemu execírka, ve francúzské vojně přišlo teky na nás. Museli jsme chutě kde kdo. - Dali nám jen pušky, žádný mundur ha hučili nás execírku. Ten pan oficír, co nás hučili, buli sú Němec. Nerozuměli jsme jim ha ničemu se nenahučili. Měli s námi velikú trampotu ha hořce si naříkali, ti s těmi červenými čepicemi že sú kterak duby tvrdí, že nemůžú je ničemu vyhučit. Nu přišlo k bitce. - Tu naši milí chlapci popadli pušky tenkým koncem do hrsti ha mlátili do nepřítele, jak mlátili. To jste měli vidět, lidičky boží, tu melu! Kde se hukázala červená čapka, bralo to nohy na plece! To na nás hleděli ten milý oficír ha práli: ,Tak vy tak humíte bít, to jsem nevěděl." - "Tak, tak, pane oficír, my po našinsku," povídali my." - Ačkoliv sedláci vypravování to již koliksetkrát slyšeli, vždy se jim líbilo, vždy si hlavami hrdě přikývali. Nicméně Barta neupustil od svého mínění a zastával řádnou execírku. Když se dostal mezi selky, škádlily ho, aby se oženil, a radily mu tu i tu, ale on vždy jim říkal: "A nač mi chodit k Barboře, když mám všeho na dvoře?"
Milota ale trefil mu do noty, když začal jednou o Markytě. "Tutu bych si vzal - ona už ví, co já rád, a je dobrá žena. A - tentononc - to dívčí mám šlakovitě rád," pravil nato Barta a hladil si kníry až po samu bradu.
"No počkej - já budu tvým řečníkem, však ona se zdráhat nebude, vždyť jsi ty chlapík a máš svou výživu."
"To si myslím, že jsem," řekl Barta, prsa hrdě vypna.
Milota slíbil, že mu přijde druhý den s vyřízenou. Barta byl časněji vzhůru než kdy jindy, při poklízení zastavoval se každou chvíli, v zapomenutí hladil si kníry uprášenou rukou a oči mourovaté svítily mu jakousi vnitřní radostí. Kdo ví, co vše mu hlavu projíždělo! - Zapomněl se také ten den podívat na Turkův kaftan, a místo co měl vyřezati srdéčko na přeslici, vyřezal je na vařečku.
Odpoledne přihrne se Milota do dveří a beze všech příprav vysypal mu hnedle čirou pravdu na mísu, řka: "Milá brachu - z toho mraku nebude dýšť. Markyta nechce hani tebe, hani jiného. Člověk neví někdy, kterak s tím ženským plemenem vyjít," ozval se rychtář.
"Vždyť jsem já to věděl," bručel Barta, otáčeje si kníry třikrát okolo prstu. "Tentononc - Miloto, rozumíš, nedávej to na buben!" prosil po chvíli.
"Toť je rozum. Nic ty si z toho nedělej ha pusť to po větru," těšil ho Milota.
Navzdor těšení ale točil si Barta kníry celé dva dni okolo prstu; teprv třetí den, když se podíval do zrcadla a viděl, že mu jako kly s obou stran odstávaly, shladil si je dolů. Hladil je celý den a večer šel k rychtářovům. Markyta stála na záspí, sypala lichvě. Pěkně ho přivítala, pak mu podala ruku řkouc: "Zůstaňme si, co jsme si!"
"No, zůstaňme," odpověděl Barta, potřepal jí ruku a vešel do světnice. Od té doby nebylo mezi nimi o tom řeči a po čase ani žádné bábě nenapadlo ptát se Barty, kdy se bude ženit. Každá věděla jistou jeho odpověď: "Až se mi v krbě zhvězdí."

IV

Jako ty jedle v blízkém lese rok po roce o struček povyrostly, tak i vyrůstala rok po roce děvčátka Karla a Hana. Ony si byly věrné družky a ve vesnici říkali jim spolčata, poněvadž se také rovno odívaly. Na červených sukních měly stejné barvy pantle, stejně vyšité fěrtušky i pasy i bílé vínky, nad čelem vázané, byly u jedné i u druhé modrým, červeným a černým šmelcem vyšité. Z vlasů měly upletený jediný vrkoč, na jehož konci byla smečka z červené pentle i při hlavě jedna. Tak byly ustrojeny, když šly s Markytou do kostela nebo hejtu, ale "všidní" chodily bosy, v tmavé sukničce, košili měly s dlouhými rukávci u krku spjatou "drckem"; vínek ale musel vždy být.
Karla byla již po dvě léta husopaskou, což byla pro ni veliká radost. Časně zrána, den jako den, když se nasnídaly, vzala pro sebe i pro Hanu do kapsáře po kusu chleba, proutek do ruky, Hanu za ruku a šla pustit husy. Jedním letem kej-hajíce vylítly všechny do dvora, ale jakmile zavolala Karla "haj hus, haj, haj!", slétly se do hromádky a pěkně pospol za ní se kolíbaly na pastvu, neboť to nemělo děvčátko rádo, když šla jedna za druhou, jak by plátno táhl. - Když se na pastvině všechny husopasky a husopasové sešli, bylo veselo. Zpívalo se, hrálo na slunéčko, na vodního mužíka, na ubohého vojáka, na slepú bábu a jiné a jiné hry. Aneb sesedli všickni do kolečka a nejstarší husopas neb husopaska musela povídat nějakú smyšlenku. - Začasté přišel mezi ně Barta, když si vyšel do polí, a to je obyčejně učil execírce, čemuž byli chlapci rádi. Karla ale obyčejně také přitom byla a Barta jakožto děvče a svého miláčka hned ji udělal důstojníkem. - Když to ale Markyta zaslechla, dostali Barta i Karla notný výtopek. "Vždyť z tebe bude větřice, zatrolené děvče!" kárala dceru.
"A ty hrej s chlapci a děvče mi tutím nekaž!" říkávala Bartovi. Barta si zatočil kníry a šel, jak by ho ulál; když ale po druhé na pastvu přišel a chlapci ho žádali, aby je cvičil, nemohl se přece zase bez Karly obejít, ona byla jeho největším hrdinou a nejvtipnější k učení.
Ale nejen execírce, on ji učil i přeslice vyřezávat i vařečky dělat, čímž mnohou chvíli na pastvě užitečně strávila. - V zimě chodila Karla s ostatní chasou do školy do Medákova, vesnice to, kde kostel byl a škola. Vesnice ta ležela za Stráží přes dva vrchy. Mnohdy byla větřice, chumelice, mnohdy mlhy, že nebylo na krok před se vidět, ale Karla tak dobře cestu věděla, že by tam byla trefila i patami vpřed.
Když třetí zima již nastala, co Karla do školy chodila, přivezla Milotová z trhu velkého Haně desku, na níž byly vyznamenány všecky písmenky černé na bílém a nad nimi vymalován byl kohout, který se Haně velice líbil. Také rohožovou mošinku dostala s barevnými klúckami. "Můžeš jít do školy," řekla, když děvčeti desku dávala a mošinku, "hať se naučíš čtát," a Hana si poskočila, slyšíc, že bude chodit s Karlú do školy.
Karla jí povídávala, kterak je ve škole hezky, když pan hučitel odejde ze sence a chlapci skáčú po lajcích. A kterak to pěkné bývá na cestě, když chlapci v lese lámú peručí a děvčata po něm s vrchu dolů vezú. "Hale když mne Petr svrhne do sněhu, to si naválím hrúd a hruduju mu do hříbetu, haž mu hlízy naskáčú," končívala Karla svoje vypravování a Hana nemžikajíc, nedýchajíc poslouchala o hrdinských činech školní mládeže.
Milotová dala Hanu pod ochranu Karle, Petr, ten již tu zimu do školy nechodil a Karla ji také vždy bez pohromy domů přivedla. Jen jednou se jí přihodilo, že Hana spadla do stoky, přes niž cesta vedla, a trochu si nohu vyšinula. Nemohla na ni dostúpit. Karla vzala ji na hřibet a přinesla ji na hřebetu až domů. Markyta jí bolné místo zažehnala, položila naň černú masť a do rána bylo dobře.
Ačkoliv polovic toho, co se v zimě naučily, přes léto pozapomněly, přece po čtyry zimy se Hana naučila čtát v knížce a z počtů znala tolik, že nemusela na prstech počítat, mnoho-li je dvakrát pět. Máma povídala, že je toho dost, že ani ona tolik neumí.
Karla uměla o něco více: znala číst, psát i počítat, ba uměla číst i cedule, co dostával rychtář od húřadu. Všickni se jí divili, selka vždy tvrdila, že by to děvče mohlo být kantorem, kdyby chlapcem byla.
Dni plynuly jako vlny, děvčata se ani nenadála a byly z nich děvky, od kterých matky již statečný kus práce požadovaly. Také když šly po vesnici, chlapci po nich se začínali ohlížet, a když byla řeč o rychtářovic, již se mnohdy přidalo: "Komupak se hasi Hana dostane?"
Hana byla děvče boubelaté, modrooké, velmi libné. Povídali si lidé, že se vyrůstá do podoby máminy, a Milotová platila za nejhezčí selku v celé vsi.
Karla nebyla tak libná jako Hana, ale kdo se jednou dobře do její "počerné" tváře podíval, tomu se jistě zalíbila. Postavu měla na svůj mladý věk velmi silnou, zdálo se, že bude mnohem vyšší i kostnatější než matka. Sivé, černě obrvené oči a silné obočí i havraní vlas měla také po matce, ale po otci pěkný prohnutý nos, v bradě důlek, jenže veliká ústa. Přece ji ale viděli rádi, když se zasmála a plničká ústa bílých zubů ukázala. Mrštná byla, svižná jako mník a vtipná ke vší práci, takže bylo jí třeba jen kouknutí a již věděla kudy do toho.
Jí bylo příst jako tkát, vařit jako prát. Uměla košili ušít i fěrtuch vyšít. Trávy nasíkla srpem i kosou. Obratná byla při senoseči jako při žatvě a žádné děvče nevydrželo kleče tak dlouho žnút jako Karla. Orat a sít znala rovněž dobře jako Petr, ale on nedokázal po ní vyhoupnout se tak rychle na koně jako ona. Hana mohla kravám při dojení nejlepší mluvit, ony jí tak nestály, jako když si na ně Karla houkla. Zkrátka, byla statná děvka a Milotová často říkala, když ji při práci pozorovala: "Tuto sú Markytino živné ruce." Proto ani jí ani Milotovi nebylo proti mysli, když zpozorovali, že Petr o ni stojí. Takové děvče lepší než kus pole.
Markyta si na svém děvčeti mnoho zakládala, v ní spočívaly všecky její radosti i naděje. Dokud byla malá, chovala ji co drahou masť, a čím větší byla, tím jí byla dražší. Mnohá selka si o ni jazýček otřela, neboť mají vesnice i města svoje klepny a pomluvily ji, že dělá s Karlou, jako by "dceř prokurátorovo bula". - Byla to také u mnohých závist, neboť už se to všude vědělo, že Petr Karlu má rád a rychtářovic že tomu nebrání. Petr byl hezký chlapec, ve statku všeho od latě do klády, a Karla byla přece jen dcera podruhyně rychtářovic. - Proto jí to záviděly a říkaly: "Tuto Markyta spískala, ona je rychtářčino pravá ruka."
Mýlily se všecky velice, že to od Markyty pocházelo; naopak ona, kdykoliv o vdavkách řeč byla, říkala: "Karla se vdávat nesmí a nebude, ani za Petra ani za koho jiného."
To se zase nemohlo selkám v hlavě srovnat, proč tuto, neboť to Markyta nemluvila jen tak ledabylo. Jednoho dne se jí ptala Milotová: "Prosím tebe, Markyto, kterak to vždy mluvíš, že se Karla vdávat nebude: co má tuto být, proč?"
"To já ti nemohu povědít, nežádej toho ode mne, selka, vždyť mne znáš."
"Toť je proti pánubohu, k čemu je děvče, než haby se vdalo?" mrzela se Milotová.
"Jestli se Karla vdá nebo nevdá, pro tuto zůstane svět světem," odpověděla Markyta.
Selce to bylo přece jen divné; pověděla to Milotovi a namluvila mu, aby promluvil s Petrem, co ten tomu říká, a jestli ho má přece Karla ráda nebo ne.
"No, Petře, pověz mi hupřimně, stojíš o Karlu?" ptal se Milota syna druhý den ráno, když jeli na pole.
"I což je o tuto, já bych o ni stál, hale ona nestojí o mne!" řekl Petr mrzutě.
"Měli jste přece o tutom řeč spolu?" zkoumal sedlák.
"Co si to, táto, myslíte, abych o tutom s ní rozprávěl. Ona se každému chlapci na vrch hlavy vysměje. Kdyby se k ní chtěl člověk jen trochu přimilovat hanebo ji vzít kolem pasu, je nedůtklivá jako sršeň, vletí hnedkom do vlasů. Tuten týhoden přišel Burdovic Vávra na volání a jen pro tuto, že nechtěl odejít, kterak řekla, vychlístla mu vědro vody přes hlavu."
Milota dal se do hlasitého smíchu, řka: "Karla je trošku divá, hale haž se hustojí, bude z ní dobrá žena. - Vy chlapci, nesmíte být taká nehupřahaná čeládka, hučte se děvkám růžičky sázet a budú vás rády mít."
"Já mám Karlu rád, zrovna dost, hale ona nechce slyšet o tom," stýskal si Petr.
"Nu, jen ty dočkej času ha příhody, to ostatní se hukáže," těšil ho tatík.
Selka myslila, že už sedlák ví vše, a on zatím věděl tolik co dříve. Vrtalo jí to mozkem; a že nemohla o tom s Markytou mluvit ani s Karlou, posteskla si jedné dobré známé. - Ta dobrá známá svěřila to pod pokličkou své známé a známá to nesla dále a pomalu to věděly všecky a všem to vrtalo mozkem. Tu napadlo chytré babě, že má Karla snad nějakou chybu, řekla to druhé, ta to jistila třetí a ta jistá známá přinesla rychtářce zvěst, že má Karla na těle hrozné ošklivé znamení a pro tuto že ji nechce Markyta vdát, aby se Petrovi po veselce neznechutila.
Markyta nevěděla o tom ani slova, když jí to ale Milotová řekla, velmi se rozhněvala řkouc: "Aby černá chodila baba! Vždyť to moje děvče před nikým vody nezkalí a ustavičně je jim na ráně, jako řepa u cesty. - Však on pánbůh nejlepší ví co a kterak; a čím není, tím ji lidé neudělají," naříkala si Markyta plačíc.
"Pro tuto se netrap, Markyto, kdo za to, kdyby to nakrásně pravda bulo. Člověk si poručit nemůž, ha jestli se Karla Petrovi líbí, nebude si z toho nic dělat," mínila selka.
Markyta tvrdila, že má Karla tělo jako výlupek, ale což to bylo všecko platno, selka jakkoli ve všem Markytě věřila, tenkráte jí úplně přisvědčit nechtěla, poněvadž v tom nejpřirozenější příčinu nalézala pro Markytino zdráhání se proti vdavkám.
Každý o tom mluvil, jeden chybu tu zveličoval, druhý zmenšoval, jeden řekl to, druhý ono - domněnkám nebylo kraje ani konce.
Petra to přece mrzelo, ale Milota mu jednoho dne pravil: "Co ty chodíš kterak vymlácená oklep? Nic ty si z tutoho nedělej, jen když je děvče zdrávo, krásy se nenajíš - a babských klepů hani na koni neobjedeš."
Petr otce poslechl a měl se ke Karle zase tak nenucené jako dříve; ona ale dobře věděla, že těm povídačkám víru přikládal, i pokoušela ho za to dvojnásob. Kdykoliv k ní blíže přistoupil, říkala: "Boj se, Petře, boj se mne, jsem znamenaná," a kdyby dokonce byl ji chtěl vzít kol pasu, odstrčila ho řkouc: "Hybej, mám hada na sobě; jestli se mne který dotknete, huštípne vás." Tak se všem posmívala a pranic si nedělala z toho, co lidé mluvili.
Víc se o to bral Barta: "Vždyť já - tentononc - jsem přece její kmotr - já to musím vědět. Spískaly to baby. - Po lidských žlabech kalná voda teče - ta se nemá - tentononc - píti."
"Nu víš, Barto," řekl mu Milota, když se jednou příliš horšil, "není toho fochu, haby nebulo pravdy trochu, ňáká mrva v tom bude. Co je hale do tutěch řečí! Budú-li se mít ty lidičky za sebe dostat, stane se to, hať mluví, co mluví. Nechme toho!"
Jediná osoba, které se všecky ty řeči ani dost málo netkly, byla Hana. Když se jí děvčata ptala: "Hana, ty to budeš nejlepší vědět, pověz nám, kterak to je?" odpověděla: "Co já vím!"
"Ale vždyť se s ní strojíš ha spíš s ní?"
"Nespím, hani nestrojím. Co je mi do tuhoto, pro mne hať je Karla taká nebo taká, my si zůstanem svoji." Konečně celá ta věc zevšedněla a jen zřídka kdy stala se o tom zmínka; skoro všickni ale zůstali při tom mínění, že chyba je.

V

Bylo po žatvě, bylo i po sklidu ovsů i otav. Děvčata měla plátno vybílené, peří sedrané, nastaly dlouhé mlhavé večery, svatý Martin přijel na bílém koni - nastaly "přásky". Hospodyně chystala sobě a děvkám služným konopí k přádlu, mužům na letní oblek, na provazy a plachty. Baby dělaly kracky z kúdele na plátno dvanáctikopové, děvčata ale nadívala kužele lnem hebkým na tenúnké podvazky, jež sama obyčejně i tkala.
Barta měl na přeslice dobrý odbyt. Každý chlapec, který chtěl děvčeti podat přeslici - což platilo za veřejné vyznání lásky - koupil ji u něho, neboť je uměl Barta velmi pěkně vykládat a chlapci hleděli dle možnosti poslat děvčatům svým co možná pěkné přeslice.
První týden přástek měl se odbývat u rychtářů. První předvečer snesla Karla s ponebí v chalupě přeslici ze slívového dřeva, na níž byly z cínu vyložená kvítečka, ptáčkové, srdéčka, i všelijaké proplítání. Na kužel té přeslice natočila Karla bělounkého lnu a červenou haraskou jej slušně ovinula. Konec harasky připjala jehlicí, na níž byla při vrchu růže ze skleněných granátů s dvěma listy ze žlutého plechu. Do kužele vpíchla vřetánko, na špici vřetánka nabodla červené jablko. Vyhlíželo to velmi pěkně.
Právě si to Karla prohlížela, když vešla Markyta do dveří.
"Čí je to přeslice?" ptala se Karly.
"Což ji neznáte, mámo? Je to ta, co jsem přes léto udělala."
"Při níž jsi spány pálila a oči si kazila, viď? Ale nač jsi ji pro sebe tak nakrášlila, vždyť ani žádná sedlákova dceř takovou mít nebude, a tys služka; tuto nedělej, řekli by, že se chceš honosit," pravila matka.
"Vždyť já ji taky pro sebe nekrášlím. Dám ji Haně!"
"Pošetilá, vždyť se to ani nesluší; chlapci se vám vysmějou; přenech jim to," domlouvala matka.
"Mně se zajisté žádný nevysměje, já bych mu pohádala. Hana žádného hocha ráda nemá posud, proč by ji nevzala? A když ona ji vezme, co je komu do toho."
"Selka má už pro ni ženicha za lubem, Tomše Kosinovic, co je na výměnu v Němcích. V létě se vrátí. Ale nikdo o tom neví, nech si to za ňadry, ani Hana to nemá vědět," řekla Markyta.
Karla stála chvíli beze slova. "Dám ji přece. Nevezme-li ji, hodím ji do pece!" zvolala, prudce berouc přeslici do ruky.
"Matičko klatovská! Tyť jsi čím dále tím divokejší, kteraky to s tebou bude!" vzdychla si Markyta. Karla běžela s přeslici přes dvorek do statku. Hana byla právě sama v sednici, chystala stoličky pro přástevnice.
"Jéminku! Totě krásná přeslice, kdo ti ji poslal?" ptala se Karly a začala s velikou libostí přeslici prohlížet.
"Já nechci od nikoho přeslici; tuta je tvá!"
"Od koho?" tázala se zpytavě Hana a ruka její odtáhla se od přeslice.
"Jen si ji vezmi, je ode mne. Vím, že žádného z chlapců nemáš, hudělala jsem ti tedy já sama přeslici. Len, co je tuto na kuželi, je z toho, co jsme spolu zasily, plely i trhaly."
"Och bože, jakú radost jsi mi způsobila!" zvolala Hana a oči jí radostí zářily. "Takovú přeslici žádná mít nebude. - Hale Karla, co řeknu, haž se budú ptát, od koho je?"
"Nic ty neříkej, nech je hádat. On tuto nikdo neuhádne, ha my budeme mít z toho smích," řekla jí Karla.
"Hale mámě to musím povědít?"
"Kterak chceš!"
"Vy děláte dílo, to není možná," lála jim Milotová, ale na prosbu Haninu slíbila, že nepoví, od koho je přeslice, až po přástvách.
Děvčata přihrnula se do prásky. Některá měla zbrusu novou přeslici, některá loňskou. Každá svou se chlubila. Když Hana svoji ukázala, bylo divení a prohlížení až dost. "Od koho, od koho?" ozývaly se otázky ze všech stran, ale Karla řekla: "Tuto se nesmí povědít." - "Však my to uvidíme," povídala děvčata myslíce, až chlapci přijdou.
V železná ramena u stropu zavěšená zastrčily se hořící spány, děvčata posedala do kola na stolice a "lajce", udělala kříž a s Kristem Pánem pustila se do přádla a zpěvu.
Zanedlouho došli chlapci. "Nynčko se hukáže, kdo je s kým!" myslila děvčata.
Každý z chlapců, který tam měl své vyvolené děvče, sedl buď vedle, buď za ní. Kteří žádných milých neměli, zůstali stát uprostřed, utírali spány, pletli se mezi vřetánky, povídali pohádky a některý pomáhal hospodáři drát spány.
K Haně přisedla Karla a s druhé strany Petr. To bylo děvčatům i chlapcům divno, neboť myslili najisto, že se dovědí, jestli Hana kterého už volila. Ptali se Petra, ten nevěděl; dívky ptaly se Karly, ta dělala tajnou a žádný se nedoptal jistoty.
A přes celé přásky seděla Karla u Hany jako na hlídání, takže ani žádný z chlapců vedle ní se posadit nechtěl ze strachu před Karlou, která jim vždy nějaký kousek vyvedla, že byli před děvčaty v haně.
Přišly vánoční svátky, bylo konec přástev. Prostřední svátek začaly radovánky dívčí koledou.
Milotová upekla dívkám velmi dobré hnětanky, jen se rozsýpaly. "No, komu je dáme?" ptala se děvčata jedna druhé, když jim selka po jedné dala pro chlapce.
"Tak to uděláme," rozhodla Karla, "tvú sníme spolu ha svoji dám Petrovi."
Hana byla vždy se vším spokojena, co Karla chtěla.
Když bylo odpoledne, sešla se všecka dospělá mládež na návsi a ve spolku šla zpívajíc do Medákova.
Děvčata měla soukenné kabátky, přes hlavu živé šátky. Den byl krásný, ale mrzlo, až pod nohou chrupalo, sněhu leželo vysoko a vesnice po návrších rozložené zdály se být v něm jako zaváté. Chlapci dováděli po sněhu, sklouzali se, dva vzali s sebou sáňky, po kterých děvčata s vrchů dolů sváželi. Hana vedla se s Karlou.
"Kterak je to v zimě smutné!" povídala Hana a oko její bloudilo po krajině sněhem pokryté a po tmavozelených lesích, "hani travičky není vidět, hani ptáčka slyšet, hani ten les nezašumí."
"Všecko to spí," řekla Karla a zatřásla jedlí u cesty stojící, jejíž větve se pod tíží ležícího na nich sněhu prohýbaly.
"Proto mi to hani nepřijde, když jdu v zimě přes pole, abych si zazpívala. Hale v létě, když je všady zeleno, v poli ha v lese veselo, tu musím volky nevolky zpívat," povídala Hana.
"To je snad v létě každému veselo, mně též. Hale musí to být krásné tam, co je po celý rok teplo ha léto, víš, kterak nám včera Barta povídal o té vlaské zemi."
"Já bych tam přece nechtěla být, co by mne i žemlemi krmili a do zlata odívali," myslila Hana.
"Já bych zase ráda kus světa viděla!" řekla Karla.
"Vystup hyn na Panny Marie prsa ha huvidíš kraj světa!"
"Ba ne, holečku. Barta mi jednú povídal, že je svět hrozně daleký a široký, stokrát tak dlúhá cesta co do Klatov ha vždy je svět ha jsú moře ha není konce tomu."
"Vidíš, kam bys se podíla. Nikdo by tě neznal, hani by ti neřekl, 'pozdrav pánbůh!' Hani si tuto nemysli. Hu nás je přece jen nejkrásněji; já bych nešla hani hyn do Pažežnice," pravila Hana, hodíc hlavou k vesnici as tři čtvrti hodiny vzdálené.
"Ha což kdyby pro tě přišel chlapec z Pažežnice?"
"Nešla bych za něho, i kdyby klekl," stála Hana na svém.
"Karla! Hana!" voláno na děvčata od chasy, která byla jíž napřed. "Chvátejte! Snad vás nebolí nohy?" Děvčata pustila se do běhu za ostatními.
V Medákově šlo se zrovna do hospody. Tam dala děvčata každá svému zvolenci hnětanku, on pak jí koupil jablek a páleného - navzájem ji tím častuje.
Zase se dívali všickni, komu dá Karla a Hana hnětanku, a zase se divili, vidouce, že Petr dostal od Karly a Hana že se dělí s Karlou a od ní že přijímá jablka. - To tedy věděli už jistě, že Hana žádného mít nechce aneb chtít nesmí.
Šíralo se již, když se vracela chasa domů. Chlapci nebyli již svoji - řádili, křížkovali se, házeli po sobě sněhovými hrudami, zkrátka tropili, až nebylo možná.
Děvčata shluknutá v jednu hromadu jako stádo ovec utíkala napřed; nechala chlapce chlapci a dala se pod ochranu Karly, která jako pastýř v čele kráčela o hlavu vyšší než všechny ostatní.
Byly také rozjařené; zpívaly vesele, točíce šatkami nad hlavou, ale žádná nebyla rozpustilá jako chlapci. Proto jich vymýtily, a který chtěl mezi ně, toho Karla spořádala.
Přišedše domů, musel každý a každá po svém úkonu. Také děvčata měla ještě mnoho práce, než mohla na lože. - Hana šla do své komůrky, Karla do chalupy jako obyčejně, neboť ona vždy s Markytou spala.
"Dobrú noc, Hano! Nech ti dá pánbůh pěkný sen!" volala Karla do okénka Haně, mimochodem se u něho zastavíc.
Hana otevřela honem okénko a pobízela k sobě Karlu: "Pot ke mně ešče trocha na dýchánky, nechce se mi spát."
"Ne, Hana, nech mne tu vně. - Mysli, že ti přišel chlapec na volání."
"Tys bláznová!" zasmálo se děvče; pak opřelo rámě na okno, hlavu o dlaň a chvíli dívalo se v zamyšlení k nebi, kde bylo hvězd, jak by nasil. "Všimla sis, Karlo, dnes Manky ha Tomše?" ptala se družky, která s ní oka nespustila.
"Jak nevšimnút si jich? Oba sú pěkní, jeden dobrejší než druhý, ti budú spolu žít jak sto květů," odpověděla Karla.
"Tuto, Karla, si myslím, musí být největší radost na světě, když má jeden druhého tak rád, vet?" šeptala Hana.
"Říká se: kde upřímná láska, handělů na sta," pravila jí na to Karla.
"Och Karla, já se bojím, když vzpomenu, jestli mne dají naši někomu, koho nebudu mít ráda!" vzdychla Hana.
"Vždyť bys nemusela si ho brát?"
"Kterak nebrat, když musíš rodičů poslechnúť. - Já bych hale humříla!" pravilo dobré děvče a z modráčkových očí uronily se dvě světlé slze a zatřpytily se na zeleném mechu, který v okně byl, jako dvě rosné krůpěje.
"Nic ty neplač, Hana," řekla prudce Karla a položila čelo na její rámě, "tuto se nesmí stát! Nežli bych dopustila, haby si tě vzíl, koho ty ráda nemáš, raději ho zabiju. Nech mně vezmú život, jen když tebe nebude nikdo trápit!"
"Och, to já vím, že ty mne máš ráda!" řekla vroucně Hana, pohladíc Karlu po černých vlasech.
"Jdi už spat, Hana, dobrú noc!" vytrhla se najednou Karla a Hana, zvyklá na prudkost Karly, dala tiše dobrou noc a okénko zavřela.