Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VIII

Sotva se rozbřesklo, byla již Markyta na nohou. Neměla pokoje - hrozný sen děsil ji v noci - a Karla nebyla na loži. Šla se po ní ohlédnout.
Poněvadž zámků vesničané u dveří neměli, bylo třeba jen závorky odstrčit a vorbičku pozdvihnout, aby se dostal až do hospodářovy sednice.
Markyta šla bez překážky. V sednici bylo ticho; v šeru viděla Markyta jen kotě na peci schoulené, které cítíc ji dolů skočilo, okolo nohou se jí trouc. Hrdličky, které selka držela proti bolení zubů, cukrovaly se v kleci. Plátěné záclony, visící od nebes dolů, zastíraly hospodářovo lože, důkaz to, že sedlák i selka zahrabáni jsou ještě v hromadě podušek, kterých až po sám vrch nastláno bylo.
Mladší děvka se u stunce mejla. "Kde je Karla, není ještě vzhůru?" ptala se Markyta.
"Nevím, Markyto, snad je s Hanú v komoře."
"Nedopouštěj bože!" zvolala tiše Markyta, obrátíc se do komory. - Spalo tam děvče na otevřeném loži, pěkné děvče, jak by padl do podušek z růže květ.
Markyta přihlídla, zašeptala: "Pánbůh tě požehnej!" a brala se z komory. - Nebyla tam Karla.
Vyšla na ponebí. Petr tam chrápal, jako by ořechy přesýpal. - Karly tam nebylo. Nebyla ani v chlévě ani v stáji ani v chalupě.
"Kde já to neopatrné děvče jen najdu!" bědovala Markyta, chodíc jak bludná duše z místa na místo a modlíc se růženec.
Nemohla se dočkat i šla pomoci děvečce krávy spravit, a slyšíc pak hospodářův hlas v sednici, vešla k nim.
"Dej vám pánbůh dobré jitro! Prosím vás, kdepak zůstalo to děvče Karla? Vždyť pak ji hledám jako stéblo."
"Bulas u Hany?" ptala se Milotová.
"Ba právě; není tam mimo ni ani skřítka."
"Snad zůstala hu Barty; ten měl z ní radost, když se mu hustrojila za vojáka! Hale tuto je pravda, je to statný chlapec!" řekl Milota protahuje se až ke stropu.
"Co to mluvíš, sedláku, kdože je chlapec, cože řekl Barta?" ptala se Markyta úzkostně a všecka bledla.
"Nu, Bartovic voják půjčil Karle šaty svoje ha Karla dělala chlapce."
"Nešťastná osoba! Kdo jí tuto spískal!" bědovala Markyta.
"Což se ti popudilo, Markyto, je tuto něco zlého? Karle to slušílo, každý tvrdil, že je hučiněný chlapec, ha Barta povídal, že by nebožtík Drahoň -"
"Cože, co nebožtík!" zvolala Markyta všecka pomatena; "snad se mu také zjevil a pověděl mu; ale ne - on ten chlapec to sám, on se mu svěřil - och, já nešťastná osoba, to je trest boží na mne!" bědovala Markyta, rukama lomíc.
Milotovic byli jako u vidění. "Jaký chlapec, Markyto, což blabolíš, není ti snad dobře?" ptala se jí selka.
"On nemá v hrobě pokoje, prohřešili jsme se proti pánubohu, tlačí ho svědomí a mně to nedá spát. Ale co si počnu, oni mi ho odevzdají - on mi tam umře!"
Selka bledla. Sedlák ale Markytou zatřásl a ptal se jí: "Mluv pak, haby ti člověk rozuměl, co se stalo?"
"Odpusťte mně, lidičky, - poraďte mně - já nevím co počít - Karla není děvče, ona je chlapec!" zvolala Markyta, přikryla si oči a pustila se do pláče.
Selka i sedlák zůstali, jak by je posel boží zastihl.
"Hale osobo, tuto je věc neslýchaná, tuto nemůž hani být. - Kterak se to stalo?" ptal se Milota.
"Povím vám kterak," oddechla si Markyta, jako by jí tíže se srdce spadla. Pak vypravovala: "Víte, kterak se trápil nebožtík, že musí být vojákem, co jsem já pro tuto hořkých slzí vylila. Ani jsme toho prvního chlapce neželeli, když umřel, protože chlapec byl. Prosili jsme pánaboha, když jsem byla zase samodruhá, - aby nám dal děvče. Pánbůh jinak usoudil, byl chlapec. Tu jsme se prohřešili proti pánubohu. Abychom ho uchránili od stavu vojenského, obelhali jsme dobré lidi a vydali ho za děvče. Ale pánbůh se nedá obelhat. - Drahoň umřel. - To děvče, chci říct ten chlapec, byl moje jediná radost. Byla jsem bedlivá naň, aby nepřišel rod jeho najevo. Ani Barta neměl zdání. Jak víte, až na ty povídačky se mi to podařilo. Dokud byl chlapec mlád, bylo dobře, ale čím více přicházel do let, tím více ho chlapecká přirozenost přemáhala a jen mým pláčem dal se obměkčit, že mlčel. Já mu vždy říkala: 'Jen už buď trpěliv, dokud ti neminou právní léta, sice neujdeš vojenskému stavu. Pak nám bůh nějak pomůže.' Ale on byl smutnější a smutnější, vždy mi říkal: 'Vidíte, mámo, musí jich více jít ha vrátí se, proč bych já nešel ha bul z jiných, nic se o mne nebojte.' Ale já se nemohla odhodlat. Od nějakého času ale zjevoval se mi Drahoň každú noc, viděla jsem ho vždy smutného a to mne trápilo bdíc sníc. Rozmýšlela jsem, že snad to přece hřích, že jsme to neměli dělat; v neděli když pan farář kázal, že bůh tresce člověka, který by se zákonům jeho protivit chtěl, mráz mne obcházel, neměla jsem ani stání ani pokoje. Umínila jsem si jít dnes k svaté zpovědi a s panem farářem se poradit. Pánbůh to ale jinak rozsoudil a přivedl najevo. - Ale kdo to Bartovi řekl, chlapec sám snad?"
"Nemyslím, že Barta tuto ví, to bula náhoda; pánbůh ti zmátl kolečka, Markyto, sama jsi se prořekla."
"Ať je tak. Budu mít pokoj a duše nebožtíka taky. Dnes v noci se mi zjevil mezi dvanáctou a jednou hodinou, viděla jsem ho stát před sebou jako vás, ale jako ve mhle. Dobře jsem však viděla, že měl vojenský šat; byl jako mladý, jenže smutně vyhlížel. Já nemohla se ani hnout a chtěla bych na to umřít, že jsem nespala. Chtěl mi udělat kříž, ale vtom kohout zakokrhal a všecko se ztratilo. Modlila jsem se do božího rána."
Mezi vypravováním Markytiným oživil se dvůr, Petr přišel do sednice i Hana, ale Karla ne.
"Kde je Karla?" ptala se Milotová, když viděli, že posud nejde.
"Ha kdeže by bula?" řekl Petr, "šla s Hanú dym, ha víc jsem ji neviděl."
"Já ji viděl hasi po hodině s půlnoci," pravil čeledín, "stála s Bartovic vojákem hu Bartovy chalupy."
"S kým že stála? To jsi měl vlčí mhlu, vet!" rozkřikl se Petr.
"Nu, když vlčí mhlu, tedy ty to lepší víš," bručel čeledín.
"Hýbej, Jirko, chutě k Bartovi ha poptej se, je-li tam Karla," poručil Milota čeledínovi a ten hned šel.
"No, Petře, není se proč dopalovat. S Karlú je hámen. Karla je chlap jako ty a já," řekl sedlák synovi.
Petr otci nerozuměl a sedlák mu krátce všecko pověděl.
Hana ale hned porozuměla. Ono se jí celou noc snilo o Karlu, a když se ráno probudila, slyšela ustavičně jeho dojímavý hlas, cítila polibky jeho; a skoro slzíc šeptala si: "Kéž by tuto bulo pravda!" Ona hned rozuměla, hned věřila!
"No, ztratil jsem nevěstu, hale našel hodného kamaráda," řekl Petr odhodlaně.
"Dobře tak, Petře!" přisvědčil mu sedlák.
Hana ale schovala tvář za fěrtuch a plakala.
"No, proč pláčeš, Hana?" ptala se jí selka a pohlédla jí do tváře. Snad uhodla, co se v duši děvčete děje, neboť řekla neobyčejně jemným hlasem: "No, mlč, dívčí, mlč, já ztratila dceru, ty družku, tatík hale má o syna víc. Však se to vyrovná. Nynčko máme o jedny dělné ruce míň, musíme si popílit. Pot, Hana, chutě chystat čeledi snídaní!" S těmi slovy vzala selka děvče za ruku a odvedla ji ze sednice.
Právě přicházel do dveří čeledín s vyřízenou, že Barta s vojákem a s Karlou v noci jeli do Kdyně, druhý Barta že je vezl, ale do osmé že se vrátí.
Zpráva ta uvrhla Markytu opět do nářku a Milota měl co domlouvat, aby ji upokojil. Sotva že se osmé dočkali. Petr vyšel na silnici vstříc. Barta držel slovo; přijeli, ale bez Karly. Celou cestu hladil i točil si kníry, byl mrzutý a bručel do sebe: K čemu mne to přistrčili!" Když Petra viděl, všecek bledl. Ale Petr šel hned k němu, ptal se po Karlu a vyprávěl mu, co se zatím ve statku přihodilo.
"Jako bys mi, Petře, hlavu smyl," zaradoval se Barta a s lehčím o mnoho srdcem pospíchal k rychtářovic statku.
"No - tentononc - kmotra," začal mezi dveřmi, "je tuto šlakovitá mýlka - jen kdybych tuto byl dříve věděl, ale huž se stalo. Karla - či ne - Karel tebe i vás všecky nastokrát pozdravuje. Máš mu odpustit, ale že to už nemohl přetrpět. Nemáš si naříkat, a modlit se za něj, aby mu pánbůh dal ve zdraví se navrátit. Už jede přímo ku Praze k panu nadporučíkovi - tentononc - a odevzdá se sám."
Jakkoli Markyta věděla, že to jinak nebude, přece se pustila do žalostného pláče.
"Už neplač - tentononc - Karel dobře udělal. Kmotřínek se ho ujme a bude kaprálem. Nic ty se o něj nestarej, execírce jsem ho naučil a tuto je nejhorší. - Abych nezapomněl, mám ti vyřídit taky, že byl Karel u tebe v noci. Chtěl ti dát spánembohem, ale tys spala. Bylo lepší, tak je tomu loučení konec. A - tentononc - ty, Petře, máš pamatovat na Báru - a tobě, Hana, posílá tuto - máš pamatovat, cos slíbila." Přitom vytáhl z kapsy červený šátek a podal ho Haně - byl v něm Karlin pás a vínek dívčí. Hana plakala, až jí srdce usedalo.
"No, poručme to pánubohu, on nejlepší ví, co komu svědčí. Na jaře, dá-li pánbůh zdraví, podíváme se do Prahy, Markyto. Nynčko chutě k práci a do kostela, máme popelec!" rozkázal Milota a poslušně, rozešli se všickni po svých i Markyta šla, by zastávala službu dceřinu.
Když se to rozneslo po vsi, svědčily si kmotry klepny: "Vždyť jsme my tuto věděly, že je v tom ňáká chyba!"

IX

Karel byl od pana nadporučíka, který se zatím stal hejtmanem, dobře přijat, ačkoliv na bláznovství Markyty jak náleží lál. Z počátku se Karlovi stýskalo i myslil, že od stesku domácí nemoc, dostane, ale pevnou vůlí všecko přemohl, učil se a získal si záhy lásku pana hejtmana.
Toho času byla právě léta služby vojenské zmenšena od čtrnácti na osm let. Kdo byl radši než Karel a jeho lidé v Stráži. Haně to bylo ale přece ještě dlouho, ačkoliv i za to vroucný otčenáš za císaře pána obětovala. Na svatojanskou pouť přijel Milota s Hanou i Markytou do Prahy. Hana neviděla nic, neslyšela nic, ona se zhlížela jen ve svém Karlu, který se jí zdál ještě tisíckráte pěknější než dříve. Sama Markyta, jakkoli ji vždy píchlo, když se naň podívala, musela mít z něho radost, jak mu ten oblek slušel. - Jen kdyby toho loučení nebylo bývalo a těch osmi roků, ono by to bylo všecko ušlo!
Petr uznal, že měl Karel pravdu, že je Bára dobré děvče i že ho má ráda; nerozmýšlel se dlouho a v roce byla veselka. - Karel přišel na dovolenou co desátník, z čehož měl Barta největší radost. Jestli měl Karlu rád, měl Karla ještě radši.
Tři léta uplynula. Čtvrtý rok stal se Karel šikovatelem. To byl přece již hodným pánem, mohl se stát i oficírem, měli ho rádi, ale tu začal toužit po horách - po Haně tak převelice, že by byl i generálskou uniformu dal - kdyby ji byl měl - za selskou kazajku.
Hana měla snad tušení jeho zármutku, chodila jako tělo bez duše a toužila v horách po Praze.
"Tuto nemůž tak být. Jeden vrká tu, druhý tam; hať se to sebere, bude pokoj. Selka, hupeč mi ňákú caltu na cestu, Jirko, ty namaž vůz, zítra jedu do Prahy. Musím se na to poptat!" Tak řekl jednoho dne Milota. Čeledín namazal dobře vůz, selka upekla s Hanú dobrú caltu sedlákovi na cestu a Karlovi do Prahy a sedlák jel druhý den ku Praze.
Když se za několik dní navrátil, povídal: "No huž se ty, Hana, těš, je to huděláno!"
Za krátký čas potom vrátil se Karel co vysloužilec domů, stal se řádným sedlákem a žije snad posud se svou Hanou.