Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I

Bylo krásné jarní jaro. Od Lesního Mnichova k českým hranicím blížila se tlupa vojáků. Za nimi jely vozy s věcmi. Na předním voze seděl důstojník se svou paní.
Vedle vozu kráčela žena, nesouc na hřbetě malé děvče. Postava ženy té byla vysoká, kostnatá, tvář hrubých tahů, ale příjemná, ačkoliv černé oči a dlouhé černé obrví kol sivého oka na první pohled trochu pošmournou ji činily. Byla ustrojena v selský šat, jaký se nosí v okolí domažlickém. Měla černou, zkarbatěnou sukni s červenou lemovkou a velmi kratičkým živůtkem, modrou zástěru, vyšívanou šněrovačku, přes prsa červenou podušku, košili s širokým okružím kolem hrdla a s dlouhými rukávci; na hlavě červený šátek na pokos vázaný, červené punčochy, střevíce na špalíčkách s podkůvkami, napřed s mašlí.
Silnice vedla příkře do vrchu a s obou stran táhly se tmavé lesy, ponejvíce jehličiny. Žena nepokojně, s nedočkavostí hleděla před sebe, některou chvíli pak začala kráčeti rychle kupředu, jako by nohy okřídlené měla.
"Ale, Markytko, vyť se všecka unavíte, dejte mi alespoň to děvče na vůz," ozvala se paní na voze sedící.
"Jako by se stalo, vzácná paní kmotřinko," odpověděla žena, "vždyť je to děvče lehké jako chmýřko, necítím ji na hřebetě."
Paní ji více nenutila, a Markyta popošoupnuvši břemínko svoje výše, pospíchala za vojáky, kteří též, ač do vrchu bylo, rychle kupředu kráčeli.
Když vrchu dostupovali, stával se les světlejší; pojednou byli z lesa ven a před nimi rozprostíral se přerozkošný výhled do českého kraje.
U východu z lesa byla paseka, na níž ještě sem tam jedle nebo smrk vyrůstaly, pod pasekou po vrchu dolů zelenala se pole, uprostřed nich pak stála vesnice, jejíž roztroušená stavení ohražená byla ovocnými sady.
Nejprvnější na pasece byla žena s děckem. "Doma jsme, chvála bohu!" zvolala, klesnouc na kolena.
"Doma jsme! - Zlaté Čechy! - Už je šlaka zle!" tak a jinak znělo to ze všech stran. Vojáci házeli čapkami do povětří, smáli se, výskali a mnohý stál v němém pohnutí. Každý dle své povahy radost najevo dával.
"Krásný je to kraj!" zvolal i důstojník, když byl se svou paní na paseku vešel.
"S dovolením - tentononc -, pane nadporučíku," ozval se starý voják, hladě si dlouhé kníry, "tak krásný, že se nemůže člověk na něj ani dost vynadívat. Ale když se musí loučit, to přichází krušno. Já to zkusil - tentononc - před třinácti lety. Tenkráte, kdybych se nebyl styděl, byl bych si opravdu zaplakal, a přece jsem mnohou hrudu svalil. - Však nám tenkráte jeden mladý rekruta na cestě zemřel. Pochovali jsme ho - tentononc - v Rechci."
"Nějaký mazánek matiččin!" usmál se důstojník.
"S dovolením -, pane nadporučíku, byl to statný hoch. Ale bývá to u nás, že nám těžko loučit se s domovem, a dokonce, je-li to - tentononc - do ciziny. Stesk padne na srdce a není rady ani pomoci, domácí nemoc člověka zchvátí."
"I jděte mi s vaší domácí nemocí," zasmál se důstojník.
"S dovolením - tentononc -, pane nadporučíku, ať si to jmenujou doktoři tak nebo tak, je to přece jen domácí nemoc," řekl voják, otáčeje kníry okolo prstu, což dělával jen tenkráte, když ho něco dopálilo, jinak si je vždy jen hladíval.
Když vojáci na paseku vyběhli, nechali hospodáři na polích pracující díla a dívali se na vrch. Děti, hrající si na pasece a na záspích, běžely úprkem matkám povídat, že je u lesa dav lidu. - Za chvíli vybíhaly ze stavení hospodyně, nesouce na ramenou, aby darmo nestály, menší děcka. - Staré babičky klapkaly za nimi, majíce pod paždí i vřetánko i kužel. I hospodáři mladí, staří vycházeli tu ze stodol, tu ze zahrad, kde právě kdo pracoval.
"To sú naši vojáci, jdú z Němec!" řekl jeden z nich, když byl dlouhé černé vlasy s čela odhrnul a zpod dlaně na vrch se podíval.
"Pote hor," pobídli ostatní.
Šli. Jeden pak z hospodářů zavolal na ženu: "Selka, vezmi s sebú chléb, sůl a mléka, snad jim přijde k chuti!" - Selka obrátila se na špalíčku, zavolala do dvora: "Dorla! Hanče!", a když dvě děvčata jako laně ze zahrady přiběhla, zmizela s nimi v srubu. Ostatní hospodyně všimly si též sedlákovy řeči, a která doma čeho měla, obrátila se nazpět do stavení.
Hospodářové kráčeli k vrchu jen tak pozvolna, co noha nohu mine, aby se nezdálo, že je zvědavost příliš trápí. Ženy zůstávaly pozadu, ale přece kroček za kročkem přicházely výše.
"Dymů, páni vojáci, dymů?" začal jeden z sedláků, když byli vrchu došli a vojáky jménem božím pozdravili.
"Domů, sedláku, domů jdeme," ozvali se vojáci.
"Nu tak, tak. Všude je dobře, doma nejlíp," řekl sedlák a zase se odmlčel.
"Jak se jmenuje vaše vesnice?" zeptal se důstojník.
"Chodovo, vzácný pane oficír," odpověděl ochotně starý blíže stojící sedlák, pozvedna zdvořile červenou, kůží obšitou čepici.
"A ta dolení, s tím zámkem?"
"Je Trhanovo, vzácný pane. Dále je Hújezdo a hyn tam sú Domažlice," začal starý sedlák vykládat, ukazuje přitom dřevěnou dýmkou, z které byl kouřil, sem a tam. "Vpravo od Domažlic vidíte na vrchu kostel; to je vrch sv. Vavřince, my tam hale říkáme na Veselé hoře. Pod Veselú horú je les Rmút, za Rmútem vesnice Stráž, za Stráží vrch Salka, za Salkú vesnice Pažežnice, tak to jde vrch za vrchem, vesnice za vesnicí."
"Ze Stráže jsem já a tuhle kmotra Markyta," vpadl mu do řeči vousáč, hladě si kníry.
"Nu, co škodí," kývnul hlavou starý.
Jiný hospodář se ale hned ptal: "Kterés ty rodiny syn?"
"Bartovic," odpověděl voják; vztyčiv pak hrdě týl, obrátil se k důstojníku řka: "S dovolením - tentononc -, pane nadporučíku, za starodávna užívali naši předkové, Chodové, aneb jak jim také přezdívali Psohlavci, velkých práv. Měli svůj prapor, svého hejtmana a byli všickni svobodníci. Tam, co je naše vesnice, byla hlavní stráž, a proto se podnes u nás říká na Stráži."
"Tak to bulo, tak," přisvědčil starý sedlák a vzdychl si.
"A stranou Domažlic na vrchu ten zbořený hrad, jak ten jmenujete?" ptal se dále důstojník.
"Rýzmberk; povídají lidé, že leží pod tím zbořeným zámkem poklad, hale tuto pravda nebude, kterak by ho tam páni ležet nechali, kdyby tuto pravda bulo? Pod Rýzmberkem sú Kúty, tam chodíme na húřad. Hyn tam ty vrchy, co se táhnú od Kdyně k bavorským hranicím, jmenujú se Vysoká hora, Dobrá hora - na té roste prý jeden den v roce zlatá metlice, hale kterak ji trhat, když se neví, který den vyrůstá?"
"Tuto bude bájka; když jsem v Hluboké sloužil, pásal jsem den jak den na Dobré hoře, ale zlatou metlici jsem neviděl," vskočil starému do řeči vousáč.
"Snad roste jen v noci," ozvala se Markyta, "jako vykvétá kapradí v pravou půlnoc o sv. Janu Křtiteli. Kdyby prý čistá panna prostřela pod kříček bílou šatku, květ by jí naň padl z ryzího zlata."
"A proč se již některá o to nepokusila?" usmál se důstojník.
"Och, vzácný pane kmotřínku, toť by se muselo zlata k smrti zachtít, aby se která v tu hodinu odvážila. Noc má své právo!" odpověděla Markyta.
"To je tak," přisvědčil starý sedlák.
"A jak jmenujete ostatní vrchy?" ptal se ho dále důstojník.
"Přál jsem, že Dobrá hora, Vysoká, nu pak je Hvězdinec, Stříbrná, pod Stříbrnú je Stříbrný důl - kopali tam prý kdysi stříbro - a hyn ty dva vrchy u samých oblak sú Panny Marie prsa."
"Toť je Oser a Arborec," vpadl mu do řeči důstojník.
"Nu, hu vás je zovú tak, hu nás jinak," pohodil hlavou Chodovák, a máchnuv rukou, v níž dýmku držel, na levý bok, pokračoval dále: "Hyn tam na rovině vidíte, vzácný pane oficír, o samotě stát černý vrch ha na něm hrad. To je Přimda. Býval tam prý před časy jeden český kníže hu vězení držán za to, že nechtěl v zemi žádných pánův trpět. Dej mu pánbůh věčnú slávu, hale což je to všecko platno, tuto být nemúž. - Rovně vpřed když se díváte, máte-li dobré oko, haž do Plzně vidíte. - Tuten náš vrch, co stojíme, je Čerchov ha ty lesy jmenujeme černé lesy."
Mezitím co byl stařík důstojníku vykládal, přinášely selky s děvčaty svými chléb, mléko, pomazánky, med i koláče, co kde která v domácnosti měla.
"Pojezte, čeho pánbůh nadělil," pobízely hospodyně, kladouce jídla pod jedle do trávy. Panu důstojníku a jeho paní přinesly majolikové talíře, lžíce koštěné i džbánečky na mléko. Ostatní ale nabírali si sběračkami z plných vrhlic. Chutnalo všem a selky měly radost vidouce, jak toho ubývá.
Hospodyně posadily se nedaleko Markyty do trávy, děvčata ale sběhla s vrchu dolů a jako by šla do stavení; ale kdo se pozorně díval dolů do zahrad, viděl tu i tam mezi zelenem černovlasou hlavičku otočenou bílým vínkem a vrkoče propletené červenými fábory.
"Osobo, měla bych tě znát?" pravila jedna z hospodyň Markytě, když se byla chvíli na ni bedlivě dívala. "Nebulas to ty - před pěti lety -, co tě odnesli tu s toho vrchu do našeho stavení zomdlenú, když vojáci odešli do Němec, tvůj muž s nimi?"
"Byla jsem to já, byla. Pánbůh vám zaplať starost vaši. Ale tys mi vyšla z podoby, selka. Nebyla bych tě poznala. Jsi chorá?" pravila Markyta.
"Zlý vítr mne ofoukl, od té chvíle mám trolení v húdech; od toho chudnu. Musím se poradit s hújezskou babkú, ona je toho mocna. Dá pánbůh, že mi pomůže. - Ha který z těch chlapů je tvůj muž?"
"Nemám už muže, umřel mi v Němcích, chudinec!" smutně odpověděla Markyta.
"Nu, potěš tě pánbůh. To dívčí je tvoje?"
"Je."
"Kam hodláš?"
"Domů do Stráže. Znají mne, já je, bude mi tam nejlíp."
"Toť je rozum," přisvědčila selka.
Když si byli i vojáci s hospodáři pomluvili a hostinnosti zadost učinili, kázal důstojník k pochodu. Rukou potřepáním děkovali se vojáci. "Dej vám pánbůh zdraví!" znělo z jedné, "Sprovoď pánbůh!" znělo z druhé strany.
Zpívajíce stupali vojáci dolů ku Klenči. V Domažlicích byl den odpočinku. Tam se rozloučila Markyta s kmotřinkou i s vojáky. Ona plakala a jim oči zvlhly. Vždyť žila s nimi skoro pět let v cizině! - Paní kmotřinka vtiskla jí do ruky dva křížové tolary, malému děvčeti na šaty, a dala jí lístek, na němž jméno její i číslo domu napsáno bylo. "Schovejte si, Markytko, tu cedulku, a když nechcete se mnou jet, tedy mne alespoň v Praze navštivte a vezměte Karlu s sebou," doložila vlídná paní.
"A kdybyste kdy čeho potřebna byla, nebo Karla, jen se na nás obraťte," přikazoval důstojník, neboť měl i on poctivou Markytu rád, a kdyby tomu byla přivolila, chtěl si vzít karasaté její děvče za vlastní.
"Já se s tebou loučit nebudu. Pozdravuj - tentononc - doma a řekni, že přijdu co nejdřív," pravil plačící Markytě starý vousáč, hladě si kníry dle svého oblíbeného zvyku.
Byl právě v městě trh; Markyta našla záhy hospodáře, s kterým se domů svezla.

II

Strážská rychtářka chystala čeledi svačinu. Chvílemi jí přelítl po buclaté, přívětivé tváři mráček a z úst vycházelo tiché lání. "Huž táhne na třetí ha ještě nejede. - Bodejž ho pan páter! - Jestli ho tam v městě přemluvili, jestli vešel do krčmy. - Po mně sahá -! Tulik peněz má hu sebe!"
Vtom, co se žena tak strašila, rozlehlo se po návsí prásknutí biče jako střelná rána. Rychtářce mžikem tvář se vyjasnila, znala předobře to zvláštní prásknutí, tak silně to neuměl mimo rychtáře žádný sedlák v celé vsi. Honem běžela ke krbu chystat pro muže oběd. Koně zaržáli na dvoře a za malou chvilenku vcházel do dveří rychtář Milota a za ním žena s děvčetem.
"Selka, podiv se, koho jsem tuto z města dovezl!" zvolal dříve, než selka naň byla promluvila.
Okamžení dívala se rychtářka na příchozí, pak ale s radostnou tváří obě ruce vstříc jí podávajíc, zvolala: "Matičko klatovská, totě Markyta! Kdes ty se tu vzala?"
"Přišla jsem s vojáky do Domažlic. Sedlák mne vzal domů," odpověděla Markyta, tisknouc selce ruku.
"Nu, to dívčí je tvoje?"
"Je."
"Pánbůh ti je požehnej, jako višně! Nu, pote dál, pote. Sedněte hyn za stůl. Dám jen chase svačnu, ha hnedlinko jsem tu zase," pravila selka, zatočila se jako na obrtlíku a zmizela ve dveřích.
"Ani nestárne ta selka," prohodila Markyta, posazujíc děvče za stůl.
"Chválabohu, ta je vždy jak vítr čerstvá," odpověděl sedlák, zavěšuje si bílou šerku a širák na hřeb u lože.
Opravdu byla rychtářka čerstvá žena. Sotva minulo několik minut, snášela již na stůl oběd, pomazánku čerstvě vrtěnou, mléka i koláč mazaný kolikerým kořením. "Nyničko jezte. Co mám, to nesu. Pánbůh vám toho požehnej. Ty, Markyto, si hukroj sama, dívčí teky dej," pobízela selka, kladouc před Markytu požehnaný načatý bochník, na němž náčinek ležel. "Dej jí teky mléka, je polodní, jako mandle. Dala je Stračka, co jsi ty, Markyto, vychovala. Huž mám, pane, od ní pěknú jalovici."
"To bylo dobré zvířátko, Stračka, ale Ryzka, ta mi dělala caparty - nejednou mi dížku z ruky vykopla," pravila Markyta.
"Když jsi odešla do Němec, nemohl nikdo s ní být," řekl sedlák; "raději jsem ji prodal. Však jsem pro tu chybu kolik zlatých škody měl."
"Nu, osobo zlatá, povídej pak, kterak se ti vedlo v Němcích, co dělá Drahoň, tvůj muž? Vrátil se teky?" začala selka.
"Ten se huž nevrátí, odešel na věčnost," pověděl Milota. "Humříl," spráskla ruce dobrosrdečná selka a oči se jí zalily slzami. "Nu, potěš tě pánbůh. - Což se mu stalo? Bul on chlap selný."
"Domácí nemoc -," pravila Markyta.
"Och, té není pomoc," jistila selka, "když nemůž člověk dymů."
"To je to. Ale z vojny nepustí, dokud čas nevyprší. Ani mu nevěřili; domácí nemoc že je prý smyšlenka, voják že nesmí babí srdce mít, že musí vytrvat. Ale což je to všecko platno, když padne stesk na srdce, nemůže si pomoct ani chlap," vzdychla Markyta a odložila lžíci, neboť jí sousto v ústech rostlo. Po chvíli pravila dále: "Kdyby nebylo kmotra Barty, byl by Drahoň jistě utekl. Ten mu předložil, jaké následky by z toho pošly, těšil ho a Barta to byl, co mi vzkázání poslal, abych přišla do Němec. - Však si ten list, sedláku, sám čtal. Kdyby mi tehdáž děcko choré nebývalo, byla bych hned šla; proň musela jsem prodlít. Pánbůh je vzal a víte, že jsem hned šla."
"A nebul veselejší, když jsi k němu přišla?" ptala se Milotová.
"Když jsem povídávala, kterak se tu dělo, když jsem zpívávala našinské písně, byl veselejší, ale hned zase padl do své truchlivosti. Ani ho nezarmoutilo, že nám to děcko umřelo. ,Byl by beztoho voják,' říkal, ,lépe, že si je pánbůh vzal.' - Za rok narodilo se nám to děvče. Měl radost velikou a jako by všecek byl okřál. Náhle ale padl do suchoty, chřadl a chřadl, nemohl službu zastávat a netrvalo to dlouho, vynesli ho. Jeho jediná žádost byla, ještě jednou se podívat domů. Nebohý, nedošel toho, musí přece jen ležet v cizí zemi. Nešťastná vojna! Chraň pánbůh každou matku, každou ženu -," štkala Markyta.
"Spokoj se, Markyto, všude zem páně," těšil ji Milota. "Potrefí to více žen, více matek. Jinak být nemůž. Císař pán je náš pán, slúžit mu jsme povinni."
"Jak dlúho je to, co Drahoň humříl?" ptala se rychtářka.
"Na červené vejce byl právě rok," odpověděla Markyta.
"Nu, proč nepřišla jsi dříve huž dym?"
"Kmotr Barta mne zrazoval, bych se nevydávala s tou děvčicí sama na cestu, v jeseni že půjdou vojáci domů, bych sečkala. Přišla jeseň, řeklo se, že půjdou z jara. Nechtěla-li jsem v zimě jít, musela jsem čekat do jara. Však jsem sotva té doby se dočkala. Ten rok sloužila jsem paní kmotřince. Chtěla mne vzít do Prahy s sebou, já ale raději vrátila se k vám. Doufám, že mne neopustíte, když vám budu sloužit, jako jsem vám dříve sloužila. - Zachová-li mi bůh to děvče, najdete práci i pro ni," doložila Markyta.
"Nic ty se, Markyto, nestarej o tuto. Kdo chce pracovat, práci najde vždy ha práce nese s sebú chléb," pravila selka.
"Huděláme to tak," řekl Milota po kratičkém rozmýšlení, "bedle v naší chalpě je prázná sence. V té senci můžeš být s tvú dívčí. Stravu budeš mít hu nás. Naseju ti s půl čtvrce lněného semena, habys mohla v zimě, když nebude tak napelno, pro sebe příst. Selka dá ti dvé hus k chování, habys mohla pro tu dívčí na peřiny si nastřádat. Služba ti půjde jako dříve. Nu, jsi spokojena?"
"Zaplať ti to pánbůh, sedláku, stonásob," pravila Markyta a slza se jí v oku třpytila, když podávala Milotovi ruku na ujištěnou, že vstupuje do jeho služby.
Nato odešel sedlák po své práci a Markyta pomáhala ihned selce uklízet.
"Jak ti říkají?" ptala se malého děvčete selka.
"Karla," odpovědělo děvče, pozdvihši k ní sivé, černě obrvené oči.
"Prosím tebe, Markyto, jaké jsi jí to jméno dala? Co jsem na své nohy vstala, jsem takové neslyšela," ptala se s podivením rychtářka.
"Jáť za to nemohu. To víš, že je u nás obyčej, aby neslo dítě jméno kmotry. Dala jsem na vůli kmotře, když se mne ptali. Kdopak by se toho nadál, že by se mohla jmenovat Karolina."
"Hale jestli pak je teky v kalendáři to jméno?" ptala se rychtářka.
"Musí přece být, vždyť pan farář ničeho proti tomu neměl."
Selka kroutila hlavou, dala děvčeti kus koláče, pak je pohladila po hlavě, pravíc útrpným hlasem: "Ty tě tam, chudáku, pěkně pokřtili!"
"A kde máš Petra?" ptala se Markyta, aby přišly na jiné myšlenky.
"V Medákově ve škole. Podivíš se, kterak vyrostl; přes rok oráče zastane."
"A od té doby vás nepřibylo?"
"Nu, to znáš, osobo zlatá, kterak to bývá," pousmála se rychtářka. "Měla jsem jedno dívčí, pánbůh mi ji vzíl ha druhé mi zase nadělil. Rok je mu; běhá jako čamrda."
"A kde je máš?"
"Husopaska vzala je s sebú na mez. Ono se to tam rádo v trávě válí."
"A jak se tvoje jmenuje?" ptala se Markyta.
"Hana."
"Hana se pěkně volá. Jsem tomu ráda, že máš děvče; děvče obveselí stavení, jako růže zahrádku. Budou si s Karlou družky. Za to tě ale prosím, abych si to tvoje dívčí taky vzala na starost; ty víš, že mám děti ráda," prosila Markyta.
"Mileráda," odpověděla rychtářka; "beztoho když je pelno, neví člověk, kam s těmi dětmi, má-li je vzít na pole, nebo doma nechat. Ty, Markyto, budeš mi k ruce ha dohlídneš v chlívě, Hanči pak, starší děvku, budu posílat na pole s čeládkú ostatní."
Toto ustanovení bylo to jediné, což Markytě třeba bylo, jiného uvádění a nařizování nepotřebovala. V celé té domácnosti, do které po čtyrech letech zase znovu vstupovala, ničehož se nezměnilo, ničehož se z ustanoveného sobě místa ne-pošinulo, leda že Hana přibyla, kopavá Ryzka že ubyla, Stračka a mladé stromky v sadu že povyrostly.
Jako když vítr zaduje přes jezero a tichou hladinu jeho rozryje, tak zpráva, že se Markyta Drahoňová z Němec vrátila a Bartovic Adam že se záhy vrátí, rozrušila tichý a jednotvárný život obyvatelů vesnických.
Hospodáři, hospodyně, staré báby i děvčata, čeládka i ty malé děti, zkrátka kde kdo byl, přicházel k rychtářovům hejtu podívat se na Markytu a její karasaté děvče s tím neslýchaným jménem. Každému musela opakovat, jak se jí v Němcích vedlo, musela povídat o Petru Pavlovic, o Pavlu Petrovic, jak že se jim tam vedlo. Ta chtěla vědět, jak v Němcích vaří, ta zase, jak tam předú, onen se ptal na húrodu a jiný, jsou-li tam křesťané. Markyta povídala, co věděla, a co nevěděla, s tím odkázala tazatele na kmotra Bartu. - Druhý den vědělo každé dítě, jak se Markytě po ty čtyry roky vedlo, ona pak znala, kde se co narodilo, kdo se oženil i kdo umřel.