Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Za onoho času, když Pán Ježíš se svatým Petrem chodil po "širokém světě", všelicos se jim na cestě přihodilo. Jedenkráte přišli na noc do jedné vesnice, kde jim nechtěl dlouho nikdo dát nocleh, až přece našli sedláka, který se uvolil dát jim nocleh. Poručil čeledínu, aby jim ustlal do přístodolku na slámu, a než odešli spat, ještě večeří dobrou je vyčastoval. To se Petrovi, který se zlobil, že jim nechtěl nikdo nocleh dát, velmi líbilo a nepřestal sedláka chváliti. "Tak chval, Petře, abys nepřechválil," řekl mu Ježíš. Ráno sotva se trochu rozbřeskovalo, již se přihnala chasa do stodoly. Petr se probudil z libého snu a mrzel se velice, že ho tak časně sedlák zburcoval. "Hej!" křikl sedlák, "vy tam, nocleháři, chutě vzhůru, pojďte nám pomoct, kdo chce jíst, musí pracovat!" Petr ani se nehýbal vida, že mistr také tiše leží. Chasa pustila se do mlácení; když bylo třikrát dokola, povídá sedlák: "Ha cožež necháme spát ty lenochy? Když se najedli, ať jdú pomoci. Jdi, Jirko, ha čapni krajního po hřbetu." Petr ležel na kraji, dostal tedy cepem po zádech. Ale ani nešpetl vida, že Pán Ježíš se nehýbá. "I toť to spí jako snopy," řekl hospodář a zase mlátili dále. Tu šeptá Pán Ježíš Petrovi: "Petře, přešoupni se na moje místo, kdyby sedlák přišel, abys nedostal zase ty." Petr rád poslechl, bolely ho záda ještě od první rány.
"I toť jsú duby," rozkřikl se sedlák, "hrom kdyby jim do huší tloukl, nebudú slyšet, počkejte, teď ťuknu toho druhého, snad ten se hne!" Jak řekl, tak udělal. Že ležel Petr na Ježíšově místě, dostal zase on, a to notně. Neřekl nic, ale myslel si: Je to přece hezká věc, když člověk lecco napřed ví, může se všeličemu nemilému uhnout. Sedláka budění již omrzelo, nechal pocestné ležet, k snídaní je ale již nevolal. Pocestní se pěkně tiše z přístodolku vykradli. Na cestě nepřestal Petr sedláka haněti, Ježíš mu ale zase řekl: "Petře, co chválit nemůžeš, nehaň."

II.

Když přišli do druhé vesnice, měli oba hlad; i povídá Pán Ježíš: "Petře, jdi, kup mléka!" "I ne mléka, pane, raději koupím homolky," žádal Petr, který rád homolky jedl.
"Má se ti stát dle vůle; zde máš peníze a kup tři homolky."
Petr šel do jednoho statku kupovat homolky; za chvilku vrátil se a přinesl dvě homolky.
"Kde je třetí, Petře?" tázal se Ježíš. "Pane, neprodali mi více než dvě," ujišťoval Petr.
"Vpravdě tak, že jsi dostal než dvě?" "Vpravdě, pane," jistil Petr. "Ty rád homolky, Petře, snad jsi jednu snědl, přiznej se, beztoho patřila tobě." "Ne pane, ať jsem nehoden tvé lásky, když jsem homolku okusil," řekl Petr. Ježíš neříkal již nic, rozdělil homolky jednu sobě a jednu Petrovi, a když jsou se posnídali, šli dále. Přišli do lesa, kde chvilku si odpočinuli; tu povídá Ježíš Petrovi: "Petře, nemám peněz a bude nám jich třeba. Zde pod pařezem, na němž sedíme, leží poklad. Vezmi nějaký sochor, vykol pařez a zdvihni ho."
Ochotně Petr učinil, jak pán poručil, a když pařez převalil, vskutku tam poklad pozůstávající ze samých zlatých peněz ležel. I vyzdvihl je a položil na hromádku před mistra. Ježíš peníze rozpočítav, rozdělil na tři stejné hromádky, potom dal jednu Petrovi, jednu vzal pro sebe, a třetí nechal ležet.
"A pro koho, pane, je ta třetí hromádka?" ptal se Petr zvědavě.
"Ta patří tomu, co tu třetí homolku snědl."
Tu se Petr začervenal, sklopil oči a začal sebou vrtět. "Pane," vyrazil konečně ze sebe, "přiznávám se ti, že jsem - snědl - homolku - já. Myslil jsem si, že ji beztoho pro mne chystáš, an ty, pane, nerad homolky jídáváš. Odpusť!"
Ježíš odpustil laskavě učedníku svému, když zkroušeně přisliboval, že se polepší.
Nato shrábl Petr peníze a šli dále.

III.

Šli okolo hospody, kde tesaři muziku měli.
"Pane," řekl Petr, který velmi rád tancoval, "pojďme tam." Pán Ježíš mu to vymlouval, řka, že jsou tam opilí a opilému že se i Pánbůh z cesty vyhýbá. Petr ale nedal pokoje, až mu Ježíš dovolil, aby šel. "Ale jen na chvilku," pravil, "a já tě zde čekati budu." Sedl si na dřevo, které tam tesaři byli osekali. - Chvilku se díval Petr na tanec, poslouchal křik a vřavu, ale potom se mu vrazila muzika do nohou, a on dlouho se nerozmejšleje, vyhlídnul si hezké jedno děvče a chutě se pustil do tance. Tu holku si přivedl ale jeden mladý tesař, a když viděl, že mu ji bére jiný k tanci, mrzel se, ale vida, že to cizinec, nechtěl mu pro jednou domlouvati. Než Petrovi se tancování zalíbilo, a tesař nemohl se holky dopídit. To mu krev pobouřilo, žluč mu překypěla, slovo dalo slovo, a než se kdo nadál, držel se Petr s tesařem v křížku. Kamarádi ovšem hned při tom byli, a tudy se to nemohlo jinak státi, než že Petrovi vybili. Prv oni ho i ven vyhodili, což se mu ovšem nelíbilo. Petr dojda k mistru svému, zvolal pln hněvu: "O pane, kýž by v mé moci bylo, ne dřevěné, ale železné suky bych těm hrubiánům natloukl do dřev." "Kdo chodí k močidlu, neujde nádchy! Rozmysli si to, Petře, než se chceš mstít," řekl mírně Pán Ježíš a šel dále. Petr všecek zamračen za ním.

IV.

Jedenkráte šel Petr velmi zamyšlen vedle mistra svého, až tu najednou povídá: "Pane, musí to přece krásná věc být, být Pánembohem; kýž bych jen půl dne byl Pánembohem, pak bych zase rád byl Petrem." Ježíš se usmál a povídá: "Staň se ti dle vůle, od té chvíle až do večera jsi jako Pánbůh."
Docházeli právě k jedné vesnici, z níž vyhánělo selské děvče stádo hus. Vyhnavši je na louku, pospíchala zase ke vsi.
"Hej děvče, což necháš ty husy samotny a nebudeš je pást?" ptá se Petr děvčete.
"I copak si myslíte, že by já dnes husy pásla, - vždyť je hu nás poscení," odseklo děvče.
"A kdože je bude pást?" ptá se Petr dále.
"Dnes je musí Pánbůh pást," odpovědělo děvče a pospíchalo k vesnici.
"Nuž Petře, musíš pást," řekl Ježíš Petrovi s usmíváním. Petr se zdráhal, vymlouval se, že to byl jen žert, ale Ježíš nedbal na jeho vymlouvání, chtěj neb nechtěj musil pást, a Ježíš šel zatím do vesnice na posvícení. Od té doby nikdy více nechtěl být Petr Pánembohem.

V.

Jedenkráte šli zase skrze jednu vesnici, a tu slyšeli z jedné chalupy veselý zpěv a píšťalu; i ptali se mimojdoucího vesničana, co se tam slaví, a on jim pověděl, že veselka chalupníkové dcery. Řekl tedy Ježíš Petrovi: "Pojď, Petře, vejdeme k mladým manželům, popřejeme jim štěstí a dáme dárek do hospodářství; avšak pamatuj, Petře, kromě chleba a soli ničehož nepřijmeme, poněvádž to jsou lidé chudí."
Vešli tedy do stavení; hospodář je velmi upřímně přivítal, podal jim chléb a sůl a hned museli mezi svatebčany zasednout. Jakkoli však Ježíše nutili k jídlu, nepožil ničeho více mimo chléb. Petr, ač by rád byl koláče jedl, také se děkoval, připomínaje si mistrův zákaz. Než ale čím více se na ně díval, tím větší měl laskominy.
Když se mistr na chvilku ze sednice odstranil a hospodář opět Petra pobízel, aby si jen koláč vzal a na svého soudruha nedbal, když nechce jíst, nemoha se již přemoci, poslechl a koláčů plnou kapsu nastrkat si nechal. Jíst si ale netroufal boje se, aby ho mistr neviděl. Ježíš svatebčanům štědře nadělil a šli dále. Petr by byl velmi rád do koláčů se pustil, ale před mistrem nemohl.
Vcházeli do lesa, a Petr vida, že mistr jaksi zamyšlen kupředu kráčí, zůstával pozadu, sáhl si do kapsy pro koláč a v rychlosti si kus ukousl. Tu se ale právě Ježíš po něm obrátil. Petr přikryl ústa dlaní, žvanec do ní vyplivl, hodil za sebe, a když se Ježíš ptal: "Petře, co to žvýkáš," odpověděl: "Nic!" - Ježíš nechal ho při tom a šel, hlavu maje jako v zamyšlení skloněnou, dále. Petr toho opět použít chtěje, vytáhl si koláč a ukousl. Sotva ale začal žvýkat, Ježíš se zase obrátil, a že co to žvýká, se ptal. Petr jako předešle žvanec vytáhl, a hodě ho za sebe, řekl, že nic. - Tak to trvalo, až Petr všechny koláče rozžvýkal a za sebe zaházel, neboť mu pozření každého sousta Ježíš obrácením se po něm a otázkou, co žvýká, překazil.
Když poslední sousto za sebe hodil, povídá Pán Ježíš: "Petře, vrať se a seber několik těch niců, co jsi za sebe hodil, já zde na tebe počkám." - Petr vyrozuměv z těch slov, že Ježíš lež jeho prohlídl, zahanben obrátil se do lesa. Když se vrátil, podávaje Pánu Ježíši, co v lese byl našel, pravil: "Pane, nic jiného jsem na cestě neviděl než toto: při zemi zdálo se mi, že to jsou žvanci, ale sbíraje jich, viděl jsem, že každý zakořeněn v zemi a že to ne žvanec, nýbrž jakási rostlina."
"Je to rostlina, vyrostla z božího daru, jejž jsi, ty Petře, zaházel," odpověděl Ježíš. Petr prosil za odpuštění a Pán Ježíš mu odpustil.
Pak šli dále, a když přišli do nejbližší vesnice, vešel Pán Ježíš k jedné velmi chudé ženě a požádal ji, aby mu tu rostlinu, co Petr sesbíral, připravila, a když nevěděla kterak, Pán Ježíš jí pověděl, že se dělá s octem. Jídlo to, když připraveno bylo, Petrovi i ženě chutnalo, - a byly prý to houby. Poněvadž ale vyrostly ze soust od chudého přijatých, chtěl Pán Ježíš, aby chudým lidem užitek z nich přináležel, a proto naučil tu chudou ženu je připravovati a pověděl jí, kde jich sbírati má, a proto se prý houby tak velmi plemení.
Že ale Petr ustavičně žvýkaje, přece syt nebyl, proto prý též houby nesytí.
"Pane," povídal jedenkráte Petr Pánu Ježíši, když spolu okolo města Jerusaléma se procházeli, "rád bych uměl takovou řeč, které by málokdo rozuměl."
"A k čemu ti taková řeč? - Dokud jsi ve vlasti, dostačuje ti jazyk mateřský, a když dále půjdeš, postaráno bude, abys naučil se řeči, která ti potřebná bude," řekl Pán Ježíš.
"Ale pane, já bych přece jen rád takovou řeč již nyní znal, prosím tě, pověz mi, kterak bych se ji naučil?" přál si Petr.
"Staň se ti tedy dle vůle," řekl Pán Ježíš, a zdvihna hůl, uhodil ní na veliký u cesty ležící pařez řka: "Hanserl, steh auf!"
Na ta slova začal se pařez oživovat a stal se z něho čtyrrohatý chlap.
Protahoval se, zíval, a pak vyvaliv oči na Petra, který s největším podivením na něho hleděl, zvolal: "Was host mi ufgweckt, du Sapprmentr, jetzt gaj he'a unci hilf mr och aufstihn!"
"No Petře, to je ta řeč, které málokdo rozumí, a to tvůj učitel!" řekl Ježíš.
"O pane, odpusť mi, nebuduť mít nikdy více takové přání a spokojen budu s mým mateřským jazykem!"
Tenkráte prý ale Pán Ježíš mu neodpustil, a musel se volky nevolky od toho chlapíka učit německy.