Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVNÍ

2

Hrabě Březenský byl zvláštní člověk, i nebylo divu, že si získal pověst podivína, neboť měl mnohé zvláštnosti, jakých jiní jeho stavu neměli a ježto za nepříslušné považovali; ba mnozí se domnívali, že má hrabě o kolečko víc. Nikdy se neřídil podle panující módy, vždy nacházel na ní čeho k vytýkání, bud nevkus, bud nepohodlí, a strojil se tak, jak se jemu líbilo, a když se mnohdy lidé v Praze za ním ohlíželi říkajíce: "To jistě nějaký cizinec, ale hezky mu ten šat sluší," - usmál se právě tak, jako když jiní mu vytýkali, že dělá blázna. - Na venku si ale lidé jeho oděvu již nevšímali, a kdyby byl kabát narub nosil, byli by myslili, že to tak musí být.
Když přijel do zámku, dal vše nově zříditi, ale ke všemu povolal domácích řemeslníků z okolí. Matka schvalujíc sice dobrý jeho úmysl, mínila přece, že se na některé umělejší práce bude muset vzíti řemeslník z hlavního města a nábytek že se bude muset z ciziny dát přivézt. - "Jen o strpení, drahá matko, tě prosím, a vše bude, jak si to přeješ ty i já," říkal hrabě. "Pravda, že nemají venkovští řemeslníci toho vybroušeného vkusu, té umělosti, již mohou mít ti, kteří mají příležitost dívati se na krásné, umělecké práce a výkresy, kteří se vyučili ve školách názornému umění; ale zajisté najdeš u nich krasocit, ostrovtip, pilnost, jako všude jinde; jen jim podejme možnost k zdokonalování se. Jsou tu umělecky vzdělaní řemeslníci, ale stěžují si, že nemohou umění svého upotřebit, poněvadž jim takových prací nikdo nezaplatí. - Vzpomeň si, matko, jaké ohromné sumy nebožtík otec vydal za nábytek a jiné věci pro dům, jež z ciziny přivážet si dával. Ty ses tomu sama protivovala; a konečně nebývali jste tím ani spokojeni. - Jaký blahobyt mohl by se rozšířiti takovými výdělky mezi domácím řemeslnictvem, jaké zdokonalování se mohlo by se jim poskytnouti a o jak mnoho peněz méně bychom my vydali!" Proti takovým a podobným důvodům hraběnka ničehož nenamítala a vždy nechala konečně na vůli synově.
Hrabě všude do dílen řemeslníků sám přihlížel, dával mistrům nejen výkresy, ale vše i vykládal, jak co býti má a jak si to přeje, nešetřil peněz ani času, až se práce odvedla, kterak ji míti chtěl. Největší však radost mu způsobovalo, když cizí hosté se ptávali, odkud si dal přivézti čistě i důkladně pracovaný nábytek, odkud umělecky vyřezávané rámce u obrazů a zrcadel, krásné lustry, odkud byli malíři, odkud řemeslník, jenž překrásně skládal mosaikové podlahy, odkud čalouníci, zámečníci; každý na Paříž, Mnichov, Vídeň hádal a uvěřiti nechtěl, když hrabě tvrdil, že to vše jsou výrobky domácích řemeslníků a umělců; jakmile však se přesvědčili, že tomu tak, již našli chyby tu i tam a zůstali na svém, že cizinské práce přece jen jinší oko dělají, a námitky hraběte proti takovému mínění měli za pouhé podivínství.
Když poznal hrabě šikovného řemeslníka, který ale pro nedostatek peněz, jichž do díla potřeboval, vzmoci se nemohl, půjčil mu peníze, aby měl "volné ruce", a tím stal se zakladatelem štěstí nejedné rodiny. On sám cvičil se v soustružnictví, pro nepředvídané okolnosti, které by se mu nahodit mohly, jak sám říkal, když se tomu kdo divil, a jsa na cestách, což bývalo každý rok, mnohdy kus země procestoval s vakem na zádech jako cestující tovaryš.
Nemenší zřetel obracel hrabě i na polní hospodářství, jež by rád byl co nejvíce zdokonalil, a proto vše, co se v tomto odvětví nového vynalézalo, neopomíjel zkoušeti, a shledali za užitečné, hned to zaváděl. - Myslil, že si budou i sedláci zavedených novot všímati a dle nich se říditi; rád by to byl viděl, ale starý správec mu říkal: "Sedlák nedá se tak snadno poučit, to je člověk tvrdé šíje, na toho jen palice."
"Tím prostředkem, příteli," pravil hrabě, klepaje starému služebníku na rameno, "se nikdy ani poučení ani polepšení nedocílilo. Ponecháme to tedy času, ten nejlépe jich náhledy změní, dokonce když příklad náš budou míti před očima."
Správec netroufal si pánu odmlouvat, ale ačtě byl člověk, který nikomu bezprávně ublížit si nedovolil, měl přece na sedláky zvláštní zálusk mysle, že je každý šelma od kosti a že na ně musí jen hromem. - Kterak pak se divil, slyše pana hraběte se sedláky tak laskavě rozprávět jako s ním samým, vida ho sedět u rychtářů v sadě se starým Borem aneb navštěvovat jejich hromady. - Nemohly se mu ani v hlavě srovnati ty novoty v zámku, a v duchu soudil, že ten pan hrabě přece trochu přemrštěn a paní že je tuze dobrá, že mu všecko promíjí.
Avšak i lidé si zpočátku jednání své vrchnosti všelijak vykládali; někteří nedůvěřivci říkali: "E to není nadarmo, že si nás nadchází, něco v tom bude - mějme se na pozoru." A většina sedláků byla vždy hotova podobným hlasům víru dáti. - Když se ale starý Bor k tomu hodil, tu je hned okřikl: "Nedýmejte, když nemůžete kovať; nemusí byť pán jako pán!" A vždy dával za příklad císaře Josefa. On znal ho osobně z vojenských let a mluvíval o něm s nadšením. Ve vsi pak nezapomněli ještě, jak císař, když byl v Šumavě, se sedláky laskavě mluvil, jako opravdivý otec. V sousední vsi ukazovali si posud stavení, kamž byl tenkráte císař, odděliv se od svých průvodčích, vešel a selku, která právě chléb do pece sázela, o kousek chleba a mléka prosil. - Ta, majíc ho za počestného tovaryše, pobídla jej, aby jí pomohl dříve chléb do pece vsadit, že mu pak dá mléka i chleba. Císař jí ochotně pomohl a přitom divil se, že mají tak velmi černý chléb. - "Eh kterak nemá byť černý, páni vezmu běl pro sebe ha sedláku zůstane holá otruba." - Císař řekl, proč se nehlásí dále u samého císaře, když se jim křivda děje. - "I copak je to plátno, to máte všecko jedno pásmo; páni nám beru chléb, císař nám hale vžil i děti. Tu se to pro všeliký capart bije, ha my abychom nastavili hlav." - Vtom přišla družina císařova do statku - a selka poznala svůj blud. - Klekla na kolena, prosila za odpuštění, císař ale velikomyslný nejenže jí odpustil, ale obdaroval ji, a seznámiv se s jejími okolnostmi, i syna z vojny jí pustil.
"To bul taký pán, který vědíl, že stojí poddanými."
"Když stojí pán poddanými, stojí poddaní pánem - to nezapomeň dodať, Srně," okřikl jednou Bor chalupníka, který býval obyčejně původcem narážek na vrchnost. Přezdívali mu ve vsi Sršán, protože byl hlava nepokojná a jak pánů, tak zákonů poslušen býti nechtěl. Věděli o něm, že je podloudník, mnozí tvrdili i to, že je pytlák, a ačtě ta dvě řemesla prý za ruce se vodí, přece bylo poslední za horší považováno, ba každý se bál o tom mluvit, a proto se Srnovic rodinou nemívali důvěrných spolků.
Než ale nejdivnější bylo vesničanům to, když po roce svého příjezdu do zámku hrabě, navrátiv se z cesty po Bavorsku, drotara s sebou si přivedl a na zámku co šafáře usadil namístě zemřelého šafáře. - Pan správce ani nevěděl, má«li tomu věřit, a sedláci sestrkovali hlavy a divně o tom soudili. - "Drotara! Ty milý bože, jaký to lid, odkud? Kde je ta drotarská zem?" povídali a rozmýšleli mezi sebou; ani Bor ani bába nevěděli zpočátku, kterak to vlastně je, až když Miča v národním svém kroji poprvé do kostela přišel, tu viděli, že je čistý chlapec, že se vyrovná kterémukoli vesnickému, viděli, že se modlí zároveň s nimi, slyšeli ho zpívat v kostele i v hospodě, děvčata usoudily, že umí tancovat, chlapci, že je veselý druh, a konečně všickni vesničané nahlídli, že je drotar člověk jako oni, vyrostlý v horách jako oni, a že si v řeči a způsobech mnoho neodevzdávají. Ale při tom všem nebylo to ani chlapcům ani starým vhod, když jim bábinu dceru Manku odloudil, a velice to mámy ženichů bábě za nepříslušné pokládaly, že dala děvče drotaru, kdyby i hodnému, přece cizímu člověku. - Jak již povědíno, kázal hrabě MÍČOVÍ i sednici zřídit pro jeho krajany, kteří v okolí pracujíce v neděli a svátek leckdes poválovat se museli, dal i šaty ušít dle jejich kroje, aby se měli do čeho převléci; on měl z těch statných šuhajů radost, rád s nimi rozmlouval, a když se Miča zmínil, že dva z nich, co do zámku chodívali, raději řemeslu by se učili, na své útraty dal je učit.
Paní hraběnka byla paní mírné, ušlechtilé povahy. Byla zkušená i v trpkostech života a lehký nádech smutku byl vždy na její bledé, pěkné tváři rozprostřen. Její veškerá blaženost i pýcha byl její zkaceřovaný Hanuš! Co bylo jeho radostí, těšilo i ji, co on za dobré uznal, i ona schválila. - Když známí a přátelé její libůstky jeho kárali co přemrštěnosti, ona se jen usmála. - Ona ale jediná znala jeho šlechetné, jeho dobré srdce; vždyť ona je spolu s dokonalým učitelem zušlechťovala.
Slečna Helena, čili jak ji hrabě jmenoval, Jelenka, nebyla hraběnčina, byla dcera po zemřelé její sestře; hraběnka ale přijmula ji zcela za svou a Hanuš miloval ji co svoji sestru. Byl již čtyřiadvacet roků stár, když matka děvčátko desítileté z ústavu, kde kolik let již bylo, k sobě vzala. Jsouc ustavičně pod dohledem přísných učitelkyň, před nimiž ani poskočit, ani očima víc než třeba blýsknout nesměla, aby kárána a trestána nebyla, nemohlo děvče zpočátku volné svobodě ani uvyknout. Vždy byla jako zastrašená, ostýchavá a často churavěla. V tom čase změnily se některé okolnosti v rodině hraběcí, které poutaly hraběnku i syna k hlavnímu městu; svobodna jsouc, udělala synu po vůli a odjela s ním, s Jelenkou a několika starými služebníky do rodinného zámku v pohorské vesnici, kde dříve zřídkakdy bývali. Tam začali žít zcela dle své vůle.
Hraběnka chodivši s Jelenkou na procházky, začasté stavila se ve vesnických staveních, promluvila s hospodyněmi, pustila se do řeči s lidmi v poli pracujícími a každému uměla říci milé slovíčko. Začasté chodila i na luka, kde vesnické děti hrály, a přimlouvala se u nich, aby vzaly Jelenku mezi sebe a učily ji hrát. Děti sklopivše oči styděly se, ale přece byla mezi nimi, která osmělila se, slečinku za ruku vzala a do kola uvedla. Někdy pozvala hraběnka děvčata do panské zahrady na hrátky a Jelenka je častovala vším dobrým. - Když odešly, vypravovala matce a Hanušovi, jaké hry hrály, zpívala písně, kterým ji byly naučily, a vezmouc Hanuše za ruku, učila ho tancovat národní kolečko. - A přitom jí bledé líčko zahořelo, velké modré oči svítily dětinskou radostí, a neobávajíc se již přísné dozorkyně, která jí hlasitý smích co nepříslušný zakazovala, smála se do vůle, Hanuš dováděl a smál se s ní a hraběnka na ty dvě děti, jak i Hanuše mnohdy nazývala, s radostí se dívala.
Ve volném vzduchu, na výsluní lásky a šetrnosti roztála ledová pokrývka, která srdce děvčete tížila, a jako fialka na jaře, kdy sníh sejde, lístky a poupátka na teplém slunku rozvíjí, podobně rozvíjely se před okem hraběnčiným všechny dobré vlastnosti milého děvčete. Dobrota, nevinná veselá mysl, skromnost a slušný mrav, to se na ní každému zalíbit muselo, k čemuž i ušlechtilý zevnějšek přispíval, zvlášť když Jelenka do panenských let dorůstala.
Mezi vesnickými dětmi bylo děvče, ke kterému měla Jelenka nejvíc důvěry a které se stalo nejmilejší její družkou, ba jedinou. Byla to Dorla, vnučka vesnické báby. Bába byla vlastně ve vsi první autoritou, ona byla rádkyní, důvěrnicí; byla lékařem a v rodinných záležitostech mnohdy místo soudce zastávala. Bez báby nejenže se krtiny neskončily, ale ani svatby, a nikdo neskonal, aby bába při něm byla nestála. Bábino slovo platilo jako zákon. - Jakkoli se zdála být mrzutá a bručivá, nemohlo přece být dobrosrdečnější osoby a při chorých trpělivější, a všecky děti měly ji rády. Bába měla již šedesáte let, byla prostřední výšky, silného těla. Navzdor vráskám v tváři a šedivým vlasům bylo černé oko bystré, jako nějaké mladice. Do práce byla jako kat. - Žít, mlátit, zároveň s chlapy, a celý den sedět u stavu a tkát bylo jí hračkou, a když šla krtiny strojit,vždy si ještě s kmotrami zatancovala, a nebylo pamětníka bábiny choroby. Bábina chalupa, v sousedství panské zahrady, byla nejspořádanější z celé vsi, jak by ji vysoustruhoval, a uvnitř panovala taková čistota, že byl po vsi jeden hlas, k bábě že může každou chvíli třebas císař pán hejtu přijít. To hraběnka také pozorovala, líbilo se jí to a ráda se u báby zastavila. Jednou se jí zeptala, proč u ní vždy pěkně uklizeno, podlaha umyta, zásep i dvorek vymeteny, a proč to u jiných mimo neděli nenajde?
"To je tím, milostivá paní, že já nemám velkého hospodářství. Kde to je, tu člověk celý rok jako v kolovrate, ha při takové práci nemůže se vždy zachovať bíle. Kdyby hu mne přicházelo tolik čeledi do sence, jako to jinde bývá, jedva bych stihnula mejť na neděli, ha kdybych měla velkú dědinu, potřebovala bych mnoho mrvy ha nemohla míť dvorek zametený. Naši sedláci říkají: 'Mrva na dvoře, zlato na poli,' - ha proto rozhazujú slámu ha suchý list po dvoře, háby se hodně mrvy nadělalo. Chcedi hospodář vézť hodně zez pole, muší voziť i na pole ha kolmaha mrvy nad potřebu není na škodu chlebu, dokonce na naši horskú zem. Já mám kúsek pole, kúsek luky, ha na to mám dvě kravičky; víc nepotřebuju. Tu hrubú práci, s které nejsme, pomůžu sedláci spraviť, ostatní pospravíme s děučenci samy, ha ešče zbyde chvíle k jinšímu dílu. Ha ten můj chlapec velkých capartů nenadělá, celý den není dýmá."
"A kde chodí?" ptala se hraběnka.
"Ráno jde na mši, pak do školy ha po škole vyjde si do pole nebo do lesa s huslemi, ha to si tam, chuďas, hude," řekla stará a vzdychla si, neboť jediný syn její, Józa, byl slepý.
"A necháte ho samotného?" divila se hraběnka.
"Proč bychom nenechali, ten zná cesty celého okolí, i do města trefí, haniž by se o kámen hudeřil. Ha tomu nikdo nehublíží."
Bábě se Jelenka velmi líbila, jen to ji mrzelo, že je bledá. "Copak je do toho," říkala, "dívčí má kvísť jako růže." Nemajíc v obyčeji čeho tajit, řekla to také paní hraběnce, sotvaže se s ní několikrát byla sešla.
Hraběnka se usmála řkouc: "Já doufám, že i Jelence líčko se zrumění, jen až bude nějaký čas zde na zdravém povětří."
"To hano," mínila bába, "hale mohli byste přece, milostivá paní, dáť ji přeměřiť, vždyť je to jako stín proti Dorle, kdo ví, nemátli hubytě. - Esce jste to nezkúšeli, haní jste ji neobětovali?"
"Co tím myslíš, já neznám takové léčení."
"Nu, milostivé paní to mohu povědíť, protože jsú milostivá paní mladší než já, jinak bych to říci nemohla."
Když bába hraběnce vypověděla, kterak by slečnu léčila, seznala v tom hraběnka sice mnoho pověry, ale základ dobrý; i pozvala si bábu do zámku, a že jí Jelenku svěří. - Bába řekla, že přijde, až půjde měsíc dolů. V určitou dobu se tedy do zámku dostavila, ale to si zpočátku vymínila, že jí musí slečinka dána být na starost s úplnou důvěrou, sice že by to všecko nic plátno nebylo. - Nejdřív přeměřila slečnu nadél i našíř nití režnou, nesliněnou, na Bílou sobotu před slunce východem předenou; shledavši ale, že úbytí nemá, povídala, že to bude přece jen nějaký jed v těle a že ona jí ho s pomocí boží vyžene. Na druhý den před slunce východem si pro slečinku přišla a zavedla ji as čtvrt hodiny od vesnice k lesu, k "dobré vodě". - Pod vysokým starým smrkem vyprýšťoval se silný pramen čisté dobré vody, padaje do tůňky, schválně k tomu cíli vyzděné. To byla ta zázračná "dobrá voda". - Na smrku pod stříškou, již tam bába dala, visel starý obrázek Panny Marie, ozdoben pentlemi a kvítím, jež na rámec připíchnuty byly, dárky to lidí vodou uzdravených. Bor byl nejstarší občan vesnický, bylo mu sto a tři roky, a pamatoval co chlapec, že se chodíval s matkou k "dobré vodě" modlit a že tam tentýž obrázek visel a mnoho lidí že se tam uzdravilo. Tak se dědila víra v zázračnou moc vody z pokolení na pokolení a bába jí všechny jedy z těla vyháněla. - Když Jelenku k té studánce dovedla, klekla s ní nejdřív pod obrázek a pomodlily se hlasitě devětkrát otčenáš a devětkrát zdrávas. Když pak slunce vyšlo, bába Jelenku svlékla, přežehnala a po odříkání slov:

Já bába po Bohu
pomohu, co mohu,
ha to, co nemohu,
zanechám Bohu,

do studánky pohroužila. Děvče zsinalo, zajíkalo se, ale bába nedbala řkouc: "Odporné, milá holubičko, odporné, hale zdravé." Po lázni cestou se modlíc, pospíchala s ní k zámku.
Hraběnka sotva se jich dočkati mohla, když ale Jelenka s bábou se vrátila čerstvá jako poupě v ranní rose a po lázni si libovala, tu ji opustilo vše obávání. Po devět dní chodila bába s děvčetem k studánce, devátý den pak, když se vrátily, šly do kostela, bába dala sloužit mši ke cti a chvále sv. Rocha, patrona to proti neduhům tělesným, a Jelenka musela na oltář obětovat dvě vejce. Tím se léčení skončilo a bába předpověděla, že bude Jelenka záhy zdráva jak ryba a červená jak kalina. - Když ale hraběnka za její dobrou poradu odsloužit se jí chtěla, odmítla každý dar řkouc: "Copak tuto - Pánubohu děkuj mé, kdyby on nepomohel, málo bych já mohla," na opětné donucování panino přímo řekla, že se za takové léčení platit nesmí jinak než se "zaplať Pánbůh". - Hraběnka srdečně poděkovala, jak si to bába přála, a tato odešla spokojena ze zámku. Hraběnka dala vystavět u studánky kapličku, do ní dala krásný obraz Panny Marie, nedaleko pak studánky zřídily se lázně pro Jelenku. - Pověst o tom roznesla se po okolí jako voda po trubách, ale čím dále od pramene, tím byl tok její kalnější; nemoc i uzdravení hraběcí dcery měnilo se v každých ústech a procesí poutníků přicházelo každou neděli k zázračné "dobré vodě".
Opravdu se Jelenka co den stávala růžovější, svěžejší. Nejsouc zvyklá časně zrána venku se procházet, jak to hrabě vždy dělával, nemohla matce dosti se napovídat, jak krásně je v poli, když milióny rosných krůpějí na pažitu se třpytí, skřivánek prozpěvuje v povětří se třepetá; nemohla ani povědíti, jak milo jí, když pod stromem s bábou se modlívala, a konečně vynachválit tu příjemnost po lázni. - Hraběnka vidouc dobrý účinek prostého léčení, k němuž že přivolila, první den skoro výčitky si činila, pokračovala v něm i dále, ačkoliv se již nedělo v ranní hodinu a s těmi zbožnými ceremoniemi, jakýchž bába užívala. Nicméně Jelenka každý den před slunce východem ze svého pokojíku se vykradla do zahrady, kde se již Hanuš se zahradníkem procházel. I chodili pak spolu, od květiny ke květině, od stromu ke stromu; přitom učil hrabě Jelenku botanice, upozorňoval ji na krásy přírody a před okem děvčete jevil se v každé malé chudobce obraz všemohoucnosti božské. -Jindy vypravoval jí o divech a hrůzách přírody, vypravoval jí o svých cestách po zemi i moři a ona ho poslouchala sotva dýchajíc, a jak umlkl, desaterých otázek měla přihotově.
"A což vás tomu neučili v ústavu?" hrabě, divě se mnohdy otázkám jejím, ptal se.
"Ach," přiznávalo se děvče zkroušeně, "kdyby mi to byli tak vyprávěli jako ty, Hanuši, jistě bych si byla všecko pamatovala; ale já jim nerozuměla a hned se mi to z hlavy vykouřilo."
Hrabě, znaje povrchní to vyučování, v duchu vyznání jejímu přisvědčil a milerád jí vše vysvětlil, co rozum její s to byl pochopit. Někdy šli až na konec zahrady, a když z některého sadu zazněla píseň trávničky, zastavil hrabě krok, naslouchaje zpěvu. On byl milovník hudby a zpěvu, a proto dojímaly ho ty prosté, krásné písně národa více než umělé árie divadelních zpěvkyň a vždy říkal později známým, kteří se bláznili, když se nějaké slavičí hrdélko v hudebním světě vyskytlo: "Jděte ven, naslouchejte, když vesnická děvčata v polích a zahradách pracují, když v lese při hrabání jedny na tom, druhé na onom konci zpívají, provozujíce nejrozkošnější zpěvní hry, naslouchejte v zimě u oken stavení, kde se drží přástvy, a uslyšíte ty nejrozmanitější žertovné i něžné melodie, vážné balady i velebné chóry, uslyšíte hlasy slavičí, hlasy mocné, čisté jako zvony, že vám srdce zaplesá, a té zábavy můžete užít velmi často a velmi snadno." Známí ovšem na jeho řeč nedbali; hrabě však zůstal na svém. Rád poslouchal i vesnického houslistu a skladatele, slepého Józu, když podvečer v sadě neb u lesa na oblíbeném sedátku svém seděl a hraje básnil. - Hra jeho byla čistá, dojemná, plná poetických myšlenek, takže mnohdy s melodií spolu i píseň se zrodila. On byl slepý od útlého mládí a sám hrát se naučil na kolikero nástrojů; nejmilejší byly mu ale varhany, jež v kostele hrával, a pak housle. Stávalo se ale, když se dávala zpívaná mše, že musel veškeré své umělosti upotřebit - tu hrát na varhany, tu sólo na housle, a zas na klarinet pískat, zpívat bas i tenor. - On byl učitelovou pravou rukou a hrabě, když na kruchtu vešel, nemohl se vynadivit jeho obratnosti a jemnému sluchu. - Učitel ani nezpozoroval, když hudebníci notu pominuli, jako by jí nebylo, Józu bylo ale v každém okamžení slyšet: "Housle - co děláte - prim - vynechaly cis - bas ať dá pozor - diskant hlasitěji - bubny piano. -Takt, držte takt, chlapci!" - Tak napomínal Józa, vypomáhal, a při každém neladném zvuku trhl sebou, jako by ho bodnul.
Učitel nebyl již mladý ani učený, ale z oněch, již povinnosti stavu svého svědomitě a s láskou vykonávají; rodiče ho měli rádi a děti též ho milovaly, ačkoliv jim v ničemž nepovoloval. Rády chodily do školy a nebylo ve vesnici chlapce, aby neuměl číst, psát i počítat, ani děvčete, aby alespoň prvnějšího neznalo, neboť toho učitel nemohl na matkách vymoci, aby mu děvčata po celý rok pravidelně do školy posílaly; měly pro ně vždy práce a myslily, že je to až dost, když budou umět číst. - Učitel byl vdovec a jediná jeho dcera vdala se první léta, když vrchnost na panství přijela, do města; kostelní hudba a pěstování květin bylo mimo školu jeho zaměstnáním. Větší potěšení nemohl mu připravit, než když mu někdo semeno neznámé jemu květiny dal, aneb půjčil novou mši, do které se musel s velkým namáháním vpravit. Na faru také chodíval každodenně, pan farář byl ale stařičký pán, velký milovník starých knih, zvlášť latinských, na něž poslední groš by byl vydal. Nikdo nesměl mu však pro jakou přijít; když učitel jej navštívil, musíval mu obyčejně předčítat. On měl ve svém pokojíku celé stohy knih, a která mu při ruce ležela, tu učiteli podal. - Někdy se stalo, že po kolik dní jedna a ta samá kniha to byla, ale pan farář měl již velmi krátkou paměť, nezpozoroval to - a učitel bál se říci mu to, aby ho neurazil, a tak trpělivě čítal vždy, co pan farář mu podal. Každých čtrnácte dní dostával pan farář z města politické noviny, jež s tamějším kaplanem a několika měšťany do spolku držel. Na něho, jako přespolního, přišla řada naposled, za to si je ale mohl podržet - což také činil. Když noviny přišly, předčítal učitel politiku, což ho více zajímalo. - Po přečtení se noviny schovaly. V komoře leželo jich jako dříví. - Po kolik let říkal pan farář, že půjde na odpočinek, ale když mělo k tomu přijít, zdálo se mu, že by nemohl ani jinde žít než na faře, kde žil co pastýř plných třicet let mezi svými ovečkami a knihami.
Vesničané byli mu již přivykli; ačkoliv hrabě pozoroval, že při jeho kázání, které pro slabou paměť z listu čítat musel, každou neděli většina posluchačů usnula a menšina neposlouchala, ačtě nemohli vynachválit kazatele v Hajku u sv. Anny, pátera Augustina, na jehož kázání obyčejně v úterní, sv. Anny to den, kdo se jen uprázdnit mohl, pospíchal, ačtě Bor vždy říkal: "To je jinší kazatel, ten humí svědomí rozebrať; při tom se duše potěší!" - přece nechtěli se od svého starého faráře odloučit. - Než první rok, když vrchnost na panství přijela, Pánbůh pana faráře k sobě povolal a na faru dostal se dle všeobecného přání páter Augustin. - Když držel nový pan farář poprvé zpívanou a hlas jeho jako zvon po kostele zazněl, nemohl se Józa zdržet, aby nepošeptal panu učiteli: "To je hlas, to je hlas!", a přitom si zatleskl do dlaní, což vždy dělal, když měl velkou radost. Nový pan farář byl velký milovník včelařství i štěpařství, což se s květů námi a hudbou, zamilovaným to zaměstnáním pana učitele, mnohem lépe podívat, což mu hraběnka, útrpně se usmívajíc jeho slovům, dovolila. - Otevřel si víko a začal ohmatávat každou strunu, každou klapku, každý kolík, velmi jemně, ale zevrubně; bylo patrno, že cit v prstech vynahrazuje mu zrak. - Pomocí hmatu mohl jedině si utvořiti obraz předmětu, jehož oči jeho nikdy nespatřily. srovnávalo než probírání se v starých foliantech. - V zimě obíral se pan farář v prázdných hodinách jinou prací. Maloval obrázky a lepil z papíru rozličné maličkosti, skřínky, košíčky a podobné, což pak o zkouškách dětem dával. - Hrabě i hraběnka si pana faráře velice vážili; býval v zámku častým hostem, také pan učitel chodil do zámku, ale největší jeho rozkoš byla procházet se po zahradě. Hrabě držel si šikovného zahradníka a mnoho peněz vynakládal na květiny, v čemž matka veliké zalíbení měla. - Učitel viděl i přiučil se v zámku každý den něčemu novému, co se květinářství týkalo. - On sám učil Jelenku psát a počítat, učil ji na piano a Jelenka měla svého učitele velmi ráda, také hrabě i hraběnka inu přáli, jako každý, kdo dobrosrdečnost jeho poznal; jedině hluboké jeho poklony a přílišnou ostýchavost byli by mu rádi odpustili. Ale to si nemohl dlouho odvyknout a vždy ho var polil, když hraběnka do řeči s ním se pustila. "Vrchnost je přece jen vrchnost - a hraběnka není selka," říkával. - Také Józu Jelenka začasté do zámku si přivedla; jaký to byl proň div a jaká radost, když poprvé slyšel zvuk piana. - Jaký to byl rozdíl - učitelův starý klavír - a to krásné piano! - Prosil o dovolení, aby směl se na ně i uvnitř
Jednou hraběnka s učitelem o něm mluvila a divila se mu a on, kterýž ho od maličkosti znal, pravil: "Józa, milostivá paní, je věru znamenitý hoch. - Již co malého chlapce, neboť oslepl ve čtvrtém roku, maje neštovice, přiváděly mi ho děti do školy, jen ze žertu; chlapec ale celé hodiny vyseděl ve škole, bavě se posloucháním, a za krátký čas uměl každé slovo, jež jsem mu předpověděl, lépe přeslabikovat než chlapci, kteří rok do školy chodili. Raději ale poslouchával hudbu; pro tu jevil tak jemný sluch, že jsa malý chlapec okřikoval starší hudebníky, když falešně hráli. - Povyrůstaje učil se hrát na klavír a na housle, sám a sám; tak dlouho zkoušel píseň, kterou v hlavě nosil, až ji trefil; vytrvalost a trpělivost má při tom neúnavnou, neustane, až vyvede, co si předevzal. - Podobně naučil se i ostatním nástrojům, i na varhany hrát, kdyby jeho nebylo, nevím, milostivá paní moje, co bych si mnohdy na kruchtě s ostatní čeládkou počal. - On i pěkné písně skládá, ale musil by člověk u něho sedět - a to nepozorován od něho - a hned je psát, když je zpívá neb hraje; od něho je dostat nemožno. - Mnohdy mu chasa říká, když slyší píseň novou: 'Józo, zazpívej nám tu písničku ještě jednou, abychom se jí naučili.' - mnohdy já mu říkám, aby mi ještě jednou některou pěknou svoji fantasii zahrál, ale to zavrtí hlavou a říká: 'Co to na mně chcete, jako by se to dalo,' - a opravdu, když mně i chtěl po vůli udělat, nebyla to již ta píseň, kterou dříve hrál. - 'Ony ty myšlenky,' říká, 'přeletují mou duší jako ptáčkové zpívající hájem, nikdo jich nevolá, nikdo jich nedrží. - Počkejte, snad mi zase někdy ty samé hlasy zaznějí - pak je chytnu do klece a dám vám je.' - Když večer hrává doma neb v létě u lesa, zastavují se lidé, poslouchajíce ho v udivení, pak si povídají: 'Pánbůh ho má rád, toho chlapce, že mu dal takový dar umění.' A proto také netroufá si ani ten nejrozpustilejší chlapec Józovi v čem ublížit, každý má před ním úctu, že je miláček boží, proto jim také ani nápadné není, že nemluví obyčejným jejich nářečím, ale jako kniha."
"Mně ale bylo nápadné, že nemluví nářečím zde obyčejným, aniž hlasem zpěvavým jako druzí."
"Prvnímu naučil se z knih, druhému sám nevím kterak se odnaučil." "Snad mu v tom cestu ukázal jemný sluch hudební. Ale řekl jste, z knih že se naučil vybranější mluvě; jak tomu mám rozumět? Snad jen posloucháním."
"Ano, milostpaní moje. Dokud dcera moje doma bývala, čítávali jsme večer, buď ona, bud Petr, a Józa poslouchával. I našel v tom takové zalíbení, že později si knihy vypůjčoval, kde mohl; i do města si pro ně chodí. - Pak poprosí některého chlapce, zajde s ním clo pole, v zimě pozve ho k sobě, a musí mu předčítat. - Také když něco psát chce, vezme chlapce, o kterém mu povědomo, že hezky psát umí, a diktuje sám. On sám zná pravidla mluvnice jako otčenáš, chodíť vždy ještě do školy jako žák a sedí v té lavici, co sedával před šestnácti lety; mnohdy se stalo, že mne zastal. Jemu neujde ve škole ani hlesnutí, a také ho nezklamou chlapci, neboť zná každého po hlase."
"Ale pane učiteli," zeptala se Jelenka, také poslouchajíc, "nevidí Józa prapranic?"
"Zajisté ne, slečinko."
"Jak může tedy vědět, jak je kdo hezký, jak vyhlíží ta neb ona květina, když nevidí?"
"Květiny, stromy zná dílem po hmatu, dílem dle vůně, ostatně dá si vše zevrubně vypovědíti. Bezpochyby že vše před jeho vnitřním zrakem krásněji se mu vidí, než to vskutku je. S kým není známý, tomu ohmatá obličej i ruku, a mnohého pak pozná, jak ho za ruku vezme, aniž by se mu ozvat musel."
"Ano, ano!" zvolala Jelenka. "Tuty dni hrály jsme u báby na cukabábu a on s námi. Podařilo se mu chytit mne za ruku. Já se nechtěla ozvat, ale on hned věděl, že to já jsem."
"To není těžko," usmál se dvorně pan učitel, "takové jemné, hebounké a malé ručince nenajde páru v naší vesnici. Tíže mu rozeznat vesnickou mládež, a přece pozná po hlasu každého, i po hlavě, když se mu pod ruku dostane."
"Józa je dobrý, já ho mám ráda," řekla Jelenka.
"Dobrý člověk, vděčný, a ke komu cítí náklonnost, čí hlas ho dojímá mile, k tomu je i upřímný, neboť se domnívá, že člověk líbezného hlasu dobrý bývá, a naopak člověk hlasu štěkavého, chraplavého, kňouravého že kryje ošklivé vlastnosti v sobě. Některý hlas se mu tak protiví, že kdyby se neodstranil, do křečí by upadl; ale bába již zná jeho povahu a všecko odstraňuje, co by ho pobouřilo. - Józa je miláček její."
"Vždyť je ubohý!" řekla hraběnka.
Jelenka si často Józu do zámku přivedla, a když držela hrátky s děvčaty, hrával jim k tanci. On vrchnosti své oddán byl celým srdcem a Jelenka byla mu andělem. Když za čas jednou odjela s hraběnkou do hlavního města aneb s Hanušem několik týdnů cestovala, stýskalo se všem, ale Józa býval nejsmutnější, než nezmínil se nikomu.
Ačkoli se vesničanům zpočátku přistěhování se vrchnosti nehrubě líbilo a raději by s panem správcem byli hospodařili, jehož znali skrznaskrz, přece při takovém laskavém s nimi obcování nemohlo jinak být, než že od své nedůvěřčivosti a svéhlavosti, jež dobrým záměrům hraběte překážely, upouštěli nahlížejíce, že pána, protože pán, není třeba nenávidět, dobrý pán že za otce. Ale šlo to zponenáhla, a to ještě přičiněním ženských.
Když o Štědrý večer hrabě s Janem z Prahy přijel, bylo výše pěti let, co na panství již přebýval, a ještě nebylo vše, jak by si byl přál; pohorská vesnice nebyla prosta ani zlolajců, kteří proti vrchnosti sočili, ani zpozdilců, kteří jejich slovům věřili, nerozumějíce vlastnímu dobru.