Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVNÍ

5

Co se v hospodě muži přeli, bavila se rodina bábina velmi dobře. - Jano patřil již jako k nim, dokonce malý Honzík, ten ho měl rád jako svého tátu. Nebylo divu, Jano byl živý zpěvník; na sta písní bylo v mysli jeho uloženo, aniž sám počet jich znal, teprv když mu o ucho zavadil jednotlivý tón, tu se v něm ozval hned celý akord, a tak chvílemi skoro ve zpěvu mluvil. Miča povídal ostatním, že býval Jano při pasení ovcí na horách více mezi dívkami a ty že ho naučily písním a bájím; chlapci při pasení že nemyslí tolik na zpěv jako na bitky, čemuž Jano přisvědčil, dodávaje ale zároveň, že i on "bójko" (bojácný) není a "rúbať sa zná". - Józa si ho hned na první potkání zamiloval, rovný k rovnému rád se hrne. Když ho poprvé mluvit slyšel, nahnul se k Mičovi šeptaje: "Sváře, v tom zvonu bije srdce z dobré komposice." - Miča znaje svého švagra, domyslil se, co tím chce říci, i nakloniv se tedy k němu, odpověděl: "Eh to fajn chlap!" A vskutku, Jano byl jun sličný a zádumčivý výraz tváře, vlastní to lidu slovenskému, činil ho tím zajímavějším; mysl jeho nábožná byla schopna pojmouti vše, co dobré a krásné. Srdce měl dobré, nezkažené. Skromný, až stydlivý, nebyl přece hloupě upejpavý; uctivý, zdvořilý, ne však podlízavý; smělý, zvědavý, ne však drzý, dotěrný; upřímný, ale ne snadno sdílný, útrpný pro bolesti jiných, na svoje nedbající, někdy veselý, někdy snivý, nikdy však rozpustilý - to byla povaha Janova. Jakž se neměl líbit? I v Praze dávaly mu hospodyně spíše něco vydělati než kterémukoli jinému, ne že by správněji byl pracoval, ale kvůli jeho tváři. "Krása očím pastva," říká se.
Když se stmívalo, sebrala se rodina k odchodu; Dorla s Józou šli s nimi, neboť měla Dorla přijít k slečně. Miča chtěl nést Honzíka, ale on že půjde s Janem. "Bodaj tě, ty jastrab, ty!" zasmál se tatík a uchytil Józu za ruku. Manka zaobalila si Ondríka do odivky, dali bábě dobru noc a vyšli ven, Dorla napřed, aby otevřela vrátka.

Otvorže, dieučatka, dvere javorové,
nech si nepolárném pierko jarabové,
pierko jarabové, převelice drahé,
každá perútečka za tristo toliare,

zpíval Jano, procházeje skrze dvéře.
"Ej věru," zasmála se Dorla, "ta zvadlá kytka na tom tvém širáku stojí za peníze; škoda, že jsom nevzpomněla, bula by ti dala pěknější."
"Dakujem pěkně; něchcem inšuo pero nosiť hiba tuto."
Dorla chtěla cosi odpovědít, ale Honzíkovi se ta jejich řeč nějak nelíbila, i žadonil Jana, aby zpíval, a Jano hned začal:

Spieval bych sebe, ale nemám noty,
huna mi zhorela, pes mi zjedol boty,
huna mi zhorela, keďsom ju nemal,
pes mi zjedol boty, keď som ich zedral.

Dorla se smála, chlapec ale žádal ještě jinou, a tak zpívajíce a žertujíce přišli k zámku.
Nevšimnuli si postavy mužské, která již od vesnice pomalu za nimi kráčela, majíc červenou čepici hluboko do čela vtisknutou. - Když zmizeli ve vratech zámeckých, zůstal stát. "Tedy přece!" zvolal, hněvivě si dupna. "Ten hušpiněný drotar se jí líbí, ha já jsom jí špatný. - Hale netěš se, když já ji nedostanu, ty ji teky míť nebudeš!" Tak zahroziv hlasem plným vzteku, obrátil se k vesnici.
Jelenka seděla ve svém pokoji s učitelem. Před nimi na stole hořelo v stříbrném svícnu čtvero světel, osvětlujících líbeznou tvář děvčete, šedivou hlavu učitele, shýbnutou nad krásnými výkresy rostlin, a jednoduchý sice, ale o bohatosti a nádheře svědčící pokoj. Záclony karmoasinové barvy u oken, z nichž vyhlídka byla na hory a okolí, jsou spuštěny až na podlahu, z rozličných barevných kostek složenou; blíže oken z jedné strany stojí velmi uměle dělaný psací stůl, práce to městského truhláře, z druhé strany krásné piano, vedle něho harfa, na níž hraběnka jest mistryní, Jelenka pak její nadějnou žačkou. - Příruční knihovna vybraných spisů ve stejné vkusné vazbě, divan a sesle též karmoasinovou látkou potažené, několik stolků, na nichž bud knihy, bud práce k příručí uchystány leží, je všecek nábytek prostranného pokoje, vůní květin prodchnutého, jež v rozích pokoje ve dvou bílých mramorových vázách a v košících z proutí pletených, práce to mladého zahradníka, umístěny jsou. V klecích, břečťanem ovinutých, spí na příčkách, schoulení v kuličku, stehlík a kanár, miláčkové to slečnini, tak ochočení, že jí z ruky i z úst zobají, při práci okolo ní poletují, a v létě i ven na strom vyletěvše, do pokoje se navracejí. - Podobizny paní hraběnky a slečniny matky, dvě krajinomalby a několik sádrových poprsí mužů o pokrok a blaho člověčenstva zasloužilých krášlí stěny, bělavými čalouny potažené. - Skrze pleteninu žluté mříže, jež postavena byla co ohrada před mramorovým krbem, bylo vidět zář ohně, jenž rudě osvětloval podlahu, květovaný koberec před krbem rozprostřený a na něm natažené tělo krásného černého psa Bella, miláčka to Hanušova. Čumák podepřený má na předních natažených pracnách; chvilkami si pozdřimuje, chvilkami zase upírá moudré oči na osoby u stolu sedící. - Jedny dvéře vedou do předsíně, jedny do pokojů společných a tajná dvířka do ložnice Jelenčiny.
Učitel velmi bedlivě v rostlináři se přebíral, Jelenka byla ale již jaksi roztržitá, ačkoliv to byl předmět, který ji velice zajímal. Hraběnka milovala květiny z estetického stanoviska, pouze co okrasu života, tedy v roštu a v plném rozkvětu; Jelenku ale zajímalo jejich vyvinování, ústroj, účinkování u všemíru, zkrátka veškerý děj jejich krátkého žití, - a v této vědochtivosti se s učitelem shodovala. On také po mnohá léta již zabýval se pěstováním květin. S největší trpělivostí čekával dvě, tři i více let, než přivedl květinu do kvetu, ale to bylo vše. - Myslil, kdovíjak dobře ty svoje dítky zná, a nevěděl o nich nic než to, co viděl, jak rostou a jak odkvětají. Ale co chodil do zámku k hraběcí rodině, otvíral se mu zcela jiný svět, poznával, jak málo ví proti nim, a ačkoliv ve vesnici říkaje zestárnul, přece duch jeho nezakrněl, jako mnohého, i uchopoval se každé příležitosti, kde se čemu přiučiti mohl, ať to bylo již od hraběte, zahradníka neb slečny, která ovšem více věděla a viděla než on. - Někdy chodila Jelenka s bábou, když šla sbírat koření; bába učila ji, kterak ho užívat, a Jelenka učila zase bábu, přecházejíc z bylin domácích na cizokrajné, z jednoduché kopřivy na strom chlebonosný i na strom jedonosný, a bába nemohla se vynadivit, "kde prý to dívčí všecko tak ví". - Učitelem jejím v těchto vědomostech byl Hanuš.
"Ale Dorla dlouho nejde," ozvala se Jelenka, dívajíc se na hodiny. Vtom však zdvihl Bello hlavu, začal vrčet, a na dvéře kdosi zlehka zaklepal.
"To je ona!" řekl učitel a slečna zavolala: "Vejděte!" - Dorla vešla do pokoje.
"Skoro abych se na tebe hněvala; desetkráte přijdu já k vám dolů než ty jednou ke mně. Vždy se necháš pobízet, jako bychom tě rádi neviděli." Takovou výčitkou vítala slečna příchozí.
"I to já vím, slečinko, že mne máte rádi, a já bych často přišla, hu vás je moje Praha; hale bába říká: Kde tě rádi vidí, tam chod zřídka, ha kde neřádi, tam nikdy," odpověděla Dorla.
"No dobře, že to vím, to já k vám také přestanu choditi každý den."
"Eh slečinko, to nesmíte tak navlas bráť," řeklo děvče, pohlednouc na slečnu skoro s bázní, jestli to opravdu myslí; "vždyť se to jen tak říká. - Milý božínku, kdybychom vás, slečinko, jeden den nevidí-li, bulo by nám teskno; bába beztoho, když dlúho slečinka nejde, má strach ha říká: 'Hale co se jen stalo, že slečna nejdu.' - Ha ty Beláčku," obrátilo se děvče v řeči na psa, který co byla do dveří vstoupila, ustavičně okolo ní se lísal, "pročpak ty tak dlúho jsi nebul hu Dunči? Huž se mu po tobě stýská." I hladila ho po hlavě a pes, jak mohl, radost svou najevo dával.
"Pán mu poručil, když odjížděl do Prahy, aby dobře hlídal dům, on tedy svědomitě úkol svůj vykonával, vidí" řekla slečna, a Bello moudré oko na ni obrátě, polízal jí podanou ruku.
"Hale to jsom hlúpá," pleskla se Dorla na čelo. "Když jsom šla do dveří, myslila jsom: nejdřív se poděkuješ za tu krásnu sně -"
Slečna zpozorujíc, co chce Dorla povídat, položila jí ruku na ústa. "O tom ani slova, to Jezulátko dalo," usmála se a vedla Dorlu ke stolu, aby se posadila.
"Však já se pomodlím," řeklo děvče tiše a nezpozorovala pana učitele v záři světel dříve, až teprv když přistoupla ke stolu.
"A kdepak nechalas tu pěknou šněrovačku, vždyť se jí dnes všickni lidé obdivovali?" řekl učitel.
"Taková se nenosí, jen když bubnujú, toť víte, pane hučiteli! - Ach slečinko, nynčko chtějí všechny moje vrstevnice, háby jim takové květy na šněrovačky hušila, jako jsú na mojí. Hana Králikoic kupí si na oblakové barvy, Káči Motloic na růžovú, Manka Horákoic na zelenu, Barči Vojtoic na šněrovačku holubové barvy," začala Dorla vypravovat.
"Ale na každou barvu se nehodí stejných barev květy, na růžovou nemůžeš našít růže, na zelenou ne charpy a na modrou se nehodí stračí nožky."
"To já huž vím, slečinko, jednu jste mi to radila ha od té doby na to dbám. - Když nemohu barvy spořádať, hned si myslím na luku nebo na zahradu, kterak ty kvítky tam spořádány jsú, že se jedno k druhému hodí. Někdy mi poradí Markyta, když mi hned nenapadne."
"Vaše husopaska?" ptala se Jelenka.
"Hano; ono se to nezdá, hale je to chytré. - Při těch husách nemyslí ty děučence na nic inšího než na hráni, zpívání, vijú věnce, vážu kytky, ha tak jim to zůstane v hlavě."
"Pánbůh je umělec nade všecky umělce; ale tuto se podívej, jakých krásných květin na světě, o kterých jsme my ani neslyšeli," řekl učitel, přišoupna knihu k Dorle.
"My tedy budeme se dívat a hledat nějaké vhodné květy na ty šněrovačky a vás, pane učiteli, prosíme, abyste nám zatím hrál, což rád učiníte, není-li pravda?" prosila slečna líbezným svým způsobem. - Učitel se ochotně uklonil a hned sedl k pianu. Chvíli preludoval, pak začal hrát národní písně věda, že je slečna velmi ráda poslouchá. - Dívky ale shýbly hlavy na knihu, prohlížejíce si obrazy.
"Propánajana, to je krásné kvítí! To by na tom sivém brokátu jen hořílo!" šeptala Dorla.
"O ano, purpurová barva by k sivé příslušela, ale květ je velký; najdeme ještě jiné," odpověděla slečna, obrátivši list.
Dorla byla všecka v zapomenutí, oči se pásly na krásných barvách květů, ucho naslouchalo hudbě, a chvílemi ani nevědouc, provázela melodii slovem. Tu obrátila Jelenka list, a spatřivši na něm třešňovou letorost, jak by se na cosi upamatovala, obrátila se k Dorle řkouc: "Kdo ti vzal o půlnoční haluzku třešňovou, co jsi byla vypěstila? Slíbilas, že mi to povíš."
Dorla se začervenala a sklopila oči šeptajíc: "Pavel Srnoic."
"Kterýpak to je, znám ho?"
"Zpívá na kruchtě, je basista, dnes měl sólo, snad ho znáte, slečinko?"
"Ten? - Všimla jsem si, taký počerný, viď."
"Jako by mu na čele mračna sedily."
"Hezký chlapec; což se ti nelíbí?" -Dorla neodpověděla. - "Hněváš se, že ti on vzal třešňový proutek?" zpytovala Jelenka dále.
"Proč bych se hněvala, vždyť to jen žert; Pavel rád někdy špačky rozpustí. - Když jsom šla do kostela, stáli vně hu dveří on ha Ondra Králikoic; jdu mimo, pozdravili, já poděkuju, Ondra chtíl haluzku vzíť, hale mžik - ha Pavel měl ji v hrsti. Ondra chtíl mu ji vydrať, hale on mu přál: 'Budeš litovať, esli na ni síhneš. Má je!' - Zastrčil si ji za širák ha šel na kruchtu. To on hudělal pyšnému Ondrovi naschvál, ten si o sobě myslí, že jen pro něho slunce svítí."
"A byla bys raději bývala, kdyby ji Ondra byl dostal?"
"Bože chraň, takového páva, kdož by ho měl rád."
"A Pavel Srnův - je hodný?" vyzvídala Jelenka.
"Kdožpak mu do srdce může nahlídnúť," povídalo děvče skoro smutně; "jsú lidé, kteří ho chválí, ha zase takoví, kteří ho haní. I bába na něho brúká."
"A co proti němu mají lidé a proč se bábě nelíbí?"
"Bába říká, když je o něm zmínka: 'To je taká nečesaná divá zvěř!' - Huž prý v peřince bul rád svůj, nechtíl se nechať zavíjeť ha tak dlúho kričíl, haž ho rozvili. - Lidé rozprávějí, že je svévolný, že je to mladý Sršán ha že bude teky pašerák, jako starý. - Ze pytláci, po nocích se túlá, že chodí k děučencem na volání, ha jen si z nich blázny strojí."
"Zdá se, že z toho všeho nebude pravda než to, co bába říká."
"I copak, to by nebulo nic zlého, hale to druhé. - K čemu by se já hale trápila, haťsi je takový nebo makový, sak za něho odpovídat nebudu," pohodilo děvče hlavou.
"Je Ji ti lhostejný jako každý jiný, netřeba ti se trápit. Tomu snad nevěříš, že by se ti dostat musel proto, že ti tu haluzku uchopil; toť jen pověra."
"Dám to na Boha," řeklo děvče po chvíli; "je4i mi súděný, dostáném se, ha kdyby nás hory celého světa lučily.

Zaspievalo vtáča na kosodrevině,
co komu súdéné, ver ho to něminie,"

v zpěvu doložilo děvče.

"Jistě dnes Jano a Miča u vás zpívali, že ti ještě slovenské písně v hlavě doznívají?" ptala se Jelenka.
"Miča i Jano, ha já jsom teky noty dodávala; Józa nám hrál. Ten se nemůže od huslí rozlúčiť. Když jsú je milostpan hrabě ráno poslali, pověsila jsom je na hřeb namísto druhých; jak na hřeb síhl, hned poznal, že to nejsú jeho, hale vžil je dělu, zahudl ha na mne: čí že to husle? Já ho chtíla trochu poškádlit, hale bába hned s barvu ven. To jste měli vidíť, myslily jsme, že mu od radosti myšlenky spadnu, všecek se třísl ha k sobě je tiskl, jako by živy buly. - Jak z požehnání přišil, hrál haž do šírání. Ten Jano, co ten zná písní - ha dlúhé jako pohádky, škoda, že tu není, háby nám zazpíval, šli s Józou k Mičovi."
"Tu škodu můžeme snadno napravit," řekla Jelenka, vstanouc rychle od stolu. - Ve dveřích potkala se s hrabětem. "Právě jsem chtěla k tobě, poprosit tě, abys nám byl nápomocen; chceme improvisovat malý koncert a je nám zapotřebí více sil."
"Dobrý to nápad," přisvědčil hrabě; "a jakou úlohu mně chceš dát; mám hrát, či zpívat, či oboje zastat?"
"Prozatím," usmála se Jelenka, "bychom si přáli, aby tu byl Józa a Jano; jsou u Mici. Slyším, že umí Jano krásně zpívat, ty se pak zúčastni, jak ti bude vděk."
Hrabě se obrátil do předpokoje, poslal sluhu pro zpěváky a zase do pokoje vstoupil, kde Jelenka zatím byla stolek s obrazy odšoupla, harfu si chystajíc k sesli, při čemž pan učitel ochotně pomáhal.
"Jak rád tě vidím, drahá Jelenko, když k harfě sedáš," řekl hrabě, dívaje se s libostí na Jelenku, kterak přisedá k harfě a útlými prsty struny přebírá. "Velmi ten nástroj miluji. V strunách jeho ozývají se rozbouřené vášně, žel i radost, zbožná modlitba i cit láskou rozechvělého srdce najdou ohlasu v nich. Forma jeho, každé místnosti vyhovující, sama o sobě krásná, činí v rukou krásné paní obraz vznešený, poetický. Vždy mně připomíná "
"Krále Davida," řekl učitel, an řeč hraběte vkročením sluhy oznamujícího, že zpěváci hned přijdou, se přetrhla.
"Ossiana na stolci královském, barda Židů, nechť platí váš obraz, pane učiteli!" s usmáním hrabě myšlenkám učitelovým přizvučil.
Jelenka vzala několik akordů, a obrátivši se k Dorle, ptala se: "Kterou chceš zpívat?"
"Hale slečinko, já nehumím tak pěkně zpívať jako vy, stydím se," ostýchavě Dorla pronesla, zapálíc se po samý vínek.
"Jen ty se nestyd, vždyť jsme tě slyšeli hulákat nejednú. Škoda, že nechceš na kruchtě zpívat, hlas jako zvon, škoda ho," řekl učitel.
"Darmo by se mně děučence smíly ha řekly by, že chci byť z jiných."
"Sestra také nahoře zpívá, vysmějou se jí též?" hrabě se ptal.
"I to je jiná, páni dělají, co chtějí, ha my musíme se bedle toho dižíť, jak naše niva rodí. Kdož by se slečince smíl, že zpívá? Jsme rádi, to hnedkom jinak po kostele doznívá, než když Jindruš Blažkoic kokrhá."
Jelenka se srdečně zasmála, ale než děvčata zpívat začaly, chlapci přišli.
"Chceme si večer hudbou ukrátit, a proto jsem pro vás poslal, není vám to nemilé?" uvítal je hrabě.
"Oh milostpane, o půlnoci mne můžete k hudbě vzbudit; ale kdybych byl věděl, byl bych si vzal housle s sebou."
"Neměj starosti, housle se najdou i zde, nejedny; posaďte se jen.- Ty, Jano, znáš prý mnoho pěkných písní?" obrátil se hrabě k drotaru, ukazuje mu spolu na sesli, aby se posadil. "Rádi bychom se od tebe přiučili; zazpíváš nám?"
"Keď rozkážete, vďačně," odpověděl chlapec, uzarděn nad milostí hraběte.
"Tu zazpíváš, co jsi u nás zpíval, o zemančině dceři - já tě budu na houslích provázet," řekl Józa, a obrátě tvář v tu stranu, odkud byl slyšel hraběte hlas, dodal: "Krásná je to balada."
"To my raději poslouchat budeme," ozvala se Jelenka, chtíc harfu odstavit, ale hrabě i ostatní mimo Jana, který si sotva troufal na ni se podívat, prosili, aby zazpívala. Sáhla tedy do strun a začala rozmilou píseň:
"Červená růžičko, proč se nerozvíjíš." - Líbezný dvojhlas děvčat zazníval až do salónu, kde se společnost bavila hraním v šachy a whistu. Hraběnka byla by ovšem raději jinou zábavu volila, ale co hostitelka musela se řídit dle libosti hostů.
Jak začala slečna zpívat, Jano z ní oči nespustil, a když zpívat přestala, hluboko si vzdychl.
"No, líbí se ti ta píseň, Jano?" ptala se Jelenka.
"Eh, věr lúbi, keď stě ju pěkně spievali.

Malá to chvála mnoho piesní znáť,
Ak ich něvie speváčka pěkně zaspievať,"

dodal v zpěvném tónu.

"To je to pravé, chlapče," řekl učitel.
Na poručení hraběte přinesl sluha troje housle, z nichž hrabě jedny Józovi podal. - Józa vstal a začal hned housle ladit. - Hrabě sedl zase podle Jelenky a Bello položil si hlavu na jeho kolena. Jelenka opřela hlavinku o harfu, dívajíc se na Józu, v jehož tváři hrál každý sval. Dorla, kulaté rámě majíc opřené o Jelenčino sedadlo, zamyšleně se dívala na obraz hraběnčin; myšlenky však její toulaly se jinde. - Učitel sedl si zase k obrázkové knize, a Jano maje ruce na širáku na kolenou položeném složené, díval se z jednoho předmětu na druhý, až utkvěl jeho zrak na obraze visícím mu v očích. Malba, dílo to umělce, představovala okolí bičského zámku nad Váhem. Čím déle se chlapec na obraz díval, tím větší pohnutí se v jeho tváři jevilo, oko zářilo, ústa se usmívala. - Hory v pozadí, zdálo se mu, že vůčihledě rostou, údolí že se rozstupuje šíř a šíř, že jím vane čerstvý vzduch, ratolesti stromů že se pohybují, voda že plyne, země že dýchá. Pltníci na řece, zdálo se mu, že veslují, valach (pastýř) stojící u pasoucího se stáda že co nevidět zapíská na fujaru, již v rukou drží, a bílý Dunaj že bude ovce zavracet. - Ani neslyšel Józu, ani nezpozoroval, že se hrabě i Jelenka na něho dívají, zapomínalť, kde je.
"Znáš tu krajinu, Jano?" zeptal se tu hrabě.
"To je Vah a bičský zámok," odpověděl chlapec, vytrhna se ze sna a obrátě k hraběti zářící obličej.
"Věrně zajisté jest ten obraz dělán, že ho každý z vás pozná."
"Ako ho nepoznat, veď som tam neraz bol, do Biče je hodina chuodzi z Korálovic. Ej tam za Váhom, na tej šachoriné, raz som sa vyspal ako na perině," s libostí řekl chlapec, dívaje se opět na obraz.
"To je ten zámek, co v něm ta studně, o níž jsi povídal?" Dorla se ozvala, přistoupnouc blíže k obrazu.
"Hej, ten je to," přisvědčil chlapec a na otázku hraběte, co o studni ví, pravil dále: "V tej studni vraj má šarkan hlavu."
"Co je to šarkan?" ptala se Jelenka.
"Jakási potvora, drak," odpověděl hrabě.
"Šarkani bývajú v skalinách v hoře, v Biči je vraj vodný šarkan. Hlavu má v studni a chvost vraj koniec Váhu. Keď vraj bol sedem rokou starý, chcel ho ktorýsi černoknižnik, co vraj všetko na světě zná, vyčitovať, ale páni robili s ním parády, něchceli ho dať, že vraj je pěkný. - Boli sprostáčkovia! Šarkan narástol, až sa mu chvost do studně němohol spratať, rástol viac a viac, dolu až do Váhu a dolu Váhom až k samému Dunajů. Keď bol šarkan mladý, nějedol mnoho, ale co už narástol, vela stroví, ťažko vraj pánom ho nachovať, a keď je hladný, tu sa najeduje; reve, začně chvostem hádzať, šmíkať, vtedy Vah vystúpi z koryta, poberie dědiny i ľudí a mnoho škody narobí. - Vtedy vraj svitá pánom v hlavě, že zle urobili, že nedali, keď ho chcel černoknižník vyčitovať."
"A proč mu ten chvost neuseknou, když tolik škody dělá?" řekl Józa s usmáním.
"Veď by ho usekli, keby ho viděli, ale ho vraj něvidia, len rybáři, co májů také oči, že vidia až na dno do mora."
"Hale toho černokněžníka by si mohli pozvať, aby ho vyvedl," Dorla mínila.
"Veď by si ho pozvali, keby znali, kde bývá, ludia vravia, že v zemi bývá, ale boh zná! Eh musia páni čakať, dokial sám něprídě!"
"A musí šarkana dobře krmit, aby se nehněval," usmál se hrabě.
"Bodaj skazu vzal!" přál mu Jano.
"A tu krajinu zde neznáš?" zeptala se Jelenka, ukazujíc na druhý obraz, představující romantické údolí kolbašské, s Kriváněm a Lomnickým štítem v pozadí.
Chlapec obdivoval se těm vysokým horám a skalám, dokonce když slyšel, že to jsou Tatry; ale kroutil hlavou, že tam nebyl.
Jelenka se ptala, jestli nechodí také po Slovensku a Uherské zemi drátovat, ale Jano jí řekl, tam že chodí jiní drotári, Rusňáci, ale trenčínští drotári že chodí do České, po Německé, kde je "vela světa (mnoho lidí) a vela roboty", aby si více peněz zarobili.
"A musíte chodit po světě?" ptala se dále.
"Eh sladká moja kišasonka, veď by smě něišli, keby smes doma vyžili, dosť nám lúto za otčinou, ale keď je velmo veliká bieda u nás; ani len toho ovosného chleba co by sa člověk najedol," vzdychl si chlapec.
"A co tedy jíte?"
"Zemiaky, kysluo mlieko a polieuky; len na sviatky chlebík a volačo lepšího."
"Což u vás ani žito neroste?" ptal se učitel.
"Ako by sa vrabec nažral, keby ani rož (žito) něnarástla! - Rastie, aj rož aj žito (pšenice), ale pre bohatých gazdou, co májů vela země. Bohatý gazda má celý rok chleba, má aj krajšie háby, nemusí do cudziny, ale chudý kopaničiar biedny člověk!" A Jano začal vypravovat o bídném živobytí chudého lidu ve vysokých vrchách, kde půda již neúrodná. "Kde je počiatok vody, koniec chleba," jak říkají, kterak musí otcové do světa, aby několik zlatých vydělali a ženy doma vyživit mohli; kterak i malé chlapce s sebou berou dokonce na zimu, kdy je za pasáky zjednat nemohou, aby se pomohli již živit.
"A neposílají jich ani do školy?" zeptal se učitel.
"Ktorý je bohatý, posiela dece do školy, keď zima nastane, od jari až do tuhej jeseni nechodí žiadon."
"A ty umíš číst a psát?" hrabě ptal se Jana.
"Čítať znám, aj trocha písať, hiba viac nie. - Čože robiť, keď musí dať člověk školu za ouce a za chleba. Co by som aj rád sa bol učil, němohol som; veď by Ilena zadlúho eště sa trápila, keby som peňazí něvyrobil."
"A proč by se trápila, vždyť jsi řekl, že slouží u bratra, že jí není zle?" hrabě na to.
"Ver sa němá zle, ale na inšuo ich třeba," řekl Jano a po krátkém rozmyšlení vyprávěl, že sestra Hena, to děvče jako Talia, pro lásku trpí. Ze mohla mít sice frajerů (milých) jako panských ovec, ale že se jí žádný nelíbil, jen Pálik Lojko, ten že se jí do srdce vrezal; ale Pálik zeje bohatý a matka jeho že tomu nechce přivolit, aby si vzal Henu, chudé děvče.
"A kterak ty jí pomůžeš?" ptala se Jelenka.
"Už som jej dal peťděsiat zlatých, co som vyrobil, eště musím k tomu dvesto vyrobiť, brat jej dá - prepytujem vašu poctivů hlavu - krávu a dvě ouce, pak němuože šuhajkova mamka povedať, že Hena chudá, viac věna ani ta richtárova dieuka nedostane," mínil Jano.
"A bude Pálik tak dlouho čekat, než ty tolik peněz vyděláš?" řekl hrabě.
"Veď přisahal na Ileninu hlavu, že si inšú nevezme, a co by ho aj vešať chceli," odpověděl Jano hlasem, v němž nebylo ani té nejmenší pochybnosti.
"U vás jako u nás, u nás jako jinde, všude je to stejné, všude lidé, kteří jeden druhého trápí, trní pod nohy si stelou," ozval se učitel.
"Ale všude ruka lásky, která je odhazuje," pravil hrabě a temné oko jeho vzplanulo.
Jelenka se nad něčím, zamyslila. Ruka bloudila po strunách a mimovolně začala hrát nápěv k písni

Láska, bože, láska, kde ju ludia beru,
na hoře něrastie, v poli ju něsejú.

Jano i Dorla přidušeným hlasem začali k nápěvu slovem přizvukovat, což Jelenku z myšlenek probudilo.
Dohrála píseň, pak ale harfu odstavila řkouc: "Nyní, Jano, zpívej o zemanově dceři."
"O smelej Barboře," opravil Jano; a když Józa povědomý mu nápěv předehrál, začal Jano zpočátku ostýchavým, ale čím dále tím plnějším a jasnějším hlasem jednu z oněch mnohých překrásných balad, jež se na Slovensku, nejvíce v dlouhých zimních večerech při přástvách, zpívají.

Král na vojnu verbuje,
ženy, dieuky zlučuje,
ženy, dieuky dopredku,
samých chlapcou dozadku.
Jedna matka stará bola,
ale ona dcery malá,
malá ona tri dcerky,
pěkné ako holúbky.
"Choď, najstaršia, chod za mňa,
choď bojovať vedla mna."
"Já bojovať něpuojděm,
já bojovať něbuděm,
já som srdca slabého,
bojím sa ja každého."
"Choď, prostredná,
choď za mňa,
choď bojovat vedla mna."
"Já bojovať něpuojdem,
já bojovať něbuděm,
já som srdca slabého,
bojím sa ja každého."
"Choď, najmladšia,
choď za mňa,
choď bojovať vedla mňa."
Tá najmladšia, Barbora,
slovíčko jej mluvila:
"Nestaraj sa, mamko má,
choď do vojny ty i já;
já som srdca smelého,
něbojím sa žiadneho.
Kup mi koňa vraného,
novuo sedlo na něho,
zlatú šablu ku boku
a pár pistol do ruku." -
"Ej Barboro, dcero má,
znáš-li, že je vojna zlá?
Nědávaj sa dopredku,
ale radšej dozadku."
Keď jej šaty merali,
šuhajcovia plakali;
keď na koňa sedala,
matka pre ňu plakala;
ona na to nedbala,
dopredku sa držala.
Trikrát tábor obehla,
tristo Turkov zaťala.
Spytoval sa pán cisár:
"Ký je to črt za husar?
To je husar obratný,
to je šuhaj prekrásný!
Keby bola paněnka,
hněď by bola má žienka." -
"Ej cisáru, panna som,
drž si slovo, tvoja som!"

Mezi zpěvem přibrala se ostatní společnost do vedlejšího pokoje, kde tiše poslouchali, aby zpěváka nevytrhli, až dokončil. Pan baron chtě nechtě musel přiřknouti těm sprostým písním poesii, a když Dorlu viděl, přiznal sám sobě, že je to selské děvče hezčí než mnohá slečna. - Ale do největších rozpaků ho uvedla Jelenka, když mu ji uváděla co svoji spoludružku. - Taková děvčata on obyčejně štípával do tváří, poplácal jim rámě a co nejvyšší důkaz jeho milosti musely považovat, když které řekl: "Milé dítě, ty se mi líbíš!" - Toho však nemohl u Dorly upotřebit a jinak nevěděl, jak s takovým děvčetem mluvit, aby erbu neponížil. - Byl by se byl raději viděl deset mil za humny než před Jelenkou s tím selským děvčetem v salónu. - Hrabě se v duchu smál, prohlídl dobře čtveráctví Jelenčino, která nadutého barona do rozpaků přivésti chtěla, což se jí i na chvíli podařilo, jenže hraběnka svým jemným taktem hned do pravé koleje vše přivedla. -
Co se společnost v zámku hovorem a hudbou bavila, procházel se onen vysokorostlý mladý chlapec, jenž byl Dorlu a její společníky zvečera následoval, na cestičce vedoucí od vesnice k zámku. Mrzlo, až země svítila, ale o něm zdálo se, že o tom neví; chvílemi se rozběhl, jako by chtěl utéci bůhvíkam, kazajku rozhalil i krátkou vestu rozepjal, jako by za pecí seděl, chvílemi strhl čapku s hlavy a div že si ty husté tmavohnědé vlasy s hlavy nerval a čelo pěstí nerozbil. Chvílemi jak by dechu popadat nemohl, a zase proud slov se mu z úst vyhrnul.
"Kterak jsú huž spolu!" zvolal vášní třesoucím se hlasem. "Laškujú, pozpěvujú, kterak by huž vjedno buli. - Šak on to Miča dobře hujednal. Vrána vránu volá! Čert nám je tu bul dlužen, ty husmolence, i všecky!" dodal, hodě rukou k zámku.
Ozývaly se hlasy, smích, chlapec naslouchal, ale byly to z vesnice.
"Oh copak si myslím?" zasmál se divoce. "Ona se dobře zabavuje, nebude dým pospíchať. Já - já by ho hudusil jako holuba!" vztekal se zase při té myšlence a pěstě zatínal, jako by v nich soka svého držel. - "Ha já si myslil, že mně přeje," pokračoval ve své samomluvě a podepřel se o strom u cesty ruce založiv. "Ze se mnu nejraději tancuje, sama mi řekla. O zimním trhu, když jsom chtíl na ní jarmarku, dala mi srdéčko, ha dnes o půlnoční, když jsom se jí na cestě dýmů ptal, estli se na mne hněvá, že jsom jí vžil prútek, libně se husmála ha řekla: 'Když jsi vžil, nech si.' - Všecko by pro ni hučinil, modré z nebe jí snísl, do pekla šel!" pravil si hlasem tichým, ale v okamžení, jak by ho vymrštil, vztekal se zase: "Žádná, žádná ženská nestojí hani za votep sena, čert je vžil! Hať si vezme třebas lucipera z pekla, já jí ho příju - ha nebudu se trápiť - proč bych to dělal, za jednu deset - hať vidí ta ještěrka falešná, že není pro mne sama na světě, půjdu -"
Vtom zastavil krok, zaslechl Józův hlas; vidí ho vycházet ze vrat u dvora s Dorlou.
"Ten náš Janík, to je chlapík, musí ho mít člověk rád; jen aby nám tu zůstal," Józa povídal.
"To víš, že zůstane, kterakpak by šel, když ho chtí pan hrabě zaopatříť."
"Dobrý večer!" ozvalo se náhle za nimi.
"Propánakrále, tyť křičíš, Pavle, jako by tě na nože brali," řekl Józa.
"Skoro," mumlal do sebe Pavel, ale nahlas řekl: "Proto se mně už dvě nevěsty zradily, že prý tuze křičím, kdyby se s nimi vadil, celá dědina že by slyšila."
"To máš pěknou pověst, těžko ti bude se oženit," žertoval Józa.
"Nevěř tomu, masopust je krátký, děučata nemajú času dlúho se rozmýšlí! Ze jsom hu jedny propadl skrze koš, nemusí byť hu všech. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, však já tě, má milá, atd. - Když mne nebude chtít Čechyně, půjdu za Němkyní. V bavorské hospůdce Hanna Líza je děuče jako lusk."
"A po lusku jak hrachovina," zasmál se Józa.
"Když se vdá, tak jako jiná," odsekl Pavel, a že byli u chalupy, dal dobrou noc. Józa poděkoval, vcházeje do vrátek. Dorla ani nešeptla, chtíc za ním.
"Toť haby dnes slova od tebe kupoval," zadržel ji Pavel. "Hani nedáš dobru noc!"
"Zato ty dáváš na dluh, ha ešče vrchovatá míru! Dej ti Pánbůh dobru noc!" vy; smýkla se a vrátka zavřela.
"Hrome!" dupl Pavel, "mám si nechať pod nos frkať od děučete - ne - ha ne."
Obrátil se a divě letěl do vesnice; tu vrazil do Petra.
"Copak tě, chlape, čert posídl, že letíš ha jako zmámený přes lidi klopýtáš?" oslovil ho kamarád.
"Ne jednoho, deset jich mám v sobě. Jdi mi z cesty, prosím tě," rozkřikl se Pavel.
Petr ale zavěsil se mu na kamizolu, a udělav kříž, pravil: "Tak, nynčko se nebojím bani hancikrista ha půjdu s tebú."
"Nech mne, není mi do smíchu," odstrkoval ho Pavel. "Já by se pral, s celým peklem by se pral!"
"Muším s tebú, když budem dva, spíše vyhrajem; zboříme peklo ha budem míť nebe na světě. Pojď jen, pojď."
"Kam mne táhneš?" vzpouzel se Pavel.
"K rychtáři pro pláště, trúby a piky - což jsi zapomněl, že musíme na hlídku -, na nás dnes přišel pořádek!"
Pavel zůstal stát, chvíli se díval do Petrovy mírné tváře, praštil se do čela, až to zadunělo, odplivl si a mlčky vešel do rychtářovic vrat, Petr za ním.
Když o půlnoci před bábinou chalupou dvanáctou odtroubil a sloku "Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden" odzpíval, podepřel se na hůl a dlouho stál, oko upřeno maje na okénko u komory, kde jak věděl, Dorla spala. Kdyby byl věděl, že děvče ještě oka nezamhouřilo, že jí líčko od slzí neoschlo, že zaslechnouc jeho hlas, z lůžka se vykradlo a tak dlouho u okna stálo, dokud on postál, nebyl by s tak hlubokým povzdechem a trpkým citem odcházel, aniž by byl v zámku pod oknem, kde drotaři spali, na troubu spustil, jako by mrtvé z hrobu vyvolávat měl, a místo "Chval každý duch Hospodina" nebyl by zazpíval:

Povídám ti,
chlapče, nechoď k mé panence,
by tě neodnesli
v krvavé košilce.