Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL DRUHÝ

2

Bylo již pozdě; obloha, zvečera zaoblačená, byla se zatím vyjasnila. Měsíc prodral se skrze mraky, tu a tam zatřpytila se hvězda. - Petr s Pavlem šli chodníkem podél lesa.
"Jen nedělej takové sáhové kroky, vždyť neběžíme o závod," řekl Petr, zavěšuje se do Pavlova lokte, aby ho zadržel.
"Petře, tys mi zachoval život; kdyby tebe nebulo, bul by mne prvá ten chlap zabil. Já ti sice za život neděkuju, hale za to, žes nedal, háby mne ten zpitý dobytek zapíchl jako nějaké tele; raději by jsom se dal od medvěda roztrhať než tak ze světa sejíť!"
"To jsú brykule! Komu se humříti chce, tomu se každá smrť zalíbí; hale což je plátno, třeba bychom se mučili, přece se humříti nechce. - Svět neomrzí!"
"Že neomrzí? - Vzpomeň sám na sebe."
"Bul jsom teky blázen; však já to nezapřu, zpil jsom se bolestí haž navrch hlavy! Když na ten čas vzpomenu,mráz mi po hříbetu šupí. - Nikde stání, nikde pokoje; bdě sně myslil jsom jen na bolesť, co mi kterak těžký kámen na srdci ležíla, - ha v husích znílo mi jen hustavičně: 'Proč může byť jiný chčastný, ha ty ne?' Ha jednu mi přišlo: 'Když já ne, hať on teky ne.' Vžil jsom kyjan ha hu Pohanské skály jsom číhal, haž půjde mimo, háby jsom mu hlavu roztřepil. - Huž jsom ho vidíl, huž chci hudeřiť; tu kterak by máma volala: 'Petře!' - ha za ruku mne chapla. - Bul to její hlas, já jej dobře znal. - Lek jsom se ti, kyj mi z ruky vypadl, ohlížím se, kde nic tu nic. Jen ti to v lese zašumílo. -Vlasy mi vstaly vzhůru, třas mne chapl ha nepustil, haž jsom dobíhl dym."
"Tvoje máma bula huž tehdáž humřitá, vet?" ptal se Pavel mírným hlasem.
"Baže. Kdyby jí bulo bývalo, nebul by já to nechčestí tak cítil, ona by mne bula těšila. To bula dobrá máma, kterak ona nás opatrovala, nás ráda měla; snad vědíla, když měla humříť, co to se mnu bude. Přála smutně k posledu: 'Petře, nezapomínej na Pánaboha! Když ti bude nejhůř, modli se, však on nejlépe ví, co ti bude k dobrému.' - Oh mámo, mámo, kdybys ty se bula se mnu modlila! - Hale já zapomníl na všecko, na modlení, na Pánaboha, na tebe, na všecko! - Nevidíl jsom než jedno stvoření na světě, právě to, co mi nebulo súděno! Ha proto jsom chtíl i duši zatratiť! Hale máma si mne od Pánaboha vyprosila ha vedla tebe, Pavle, na tu cestu do lesa, kudy nikdo hani nechodí, háby s mne našil."
"Já Často po těch cestách chodím," řekl Pavel jako pro sebe.
"Já vím, Pavle, nemusíš mi povídať, haní proč tam chodíš," Petr prohodil a zase pokračoval ve svých vzpomínkách: "Když jsom to pak ochuravíl, vidíl jsom hustavičně mámu hu lože sedíť, slyšil jsom, kterak se nade mnu modlí, ha cítil jsom ruku její na hlavě. - Ha to jsom bul tichý, nic mne nebolelo. - Ona mi jisté pokoj duše vymodlila; vždyť se povídá, že matčina modlitba z mořského dna vynímá. - Vidíš, já to věřím. Když jsom se pozdravil, bul jsom pokojný, i veselosť se mi vrátila. - Nynčko je mi, jako by já bul jednu dlúho spal ha bul se mi snil krásný sen, který nakonec strašný bul; já si hale myslím vždycky jen na začátek, ha nikdy na konec. - Tvoje stará matka, chudák, jistě dnes celý večer vzpomíná; povídala mi, když jsom se hu vás zvečera zastavil, že má o tebe strach, že tě nerada vidí chodiť se strýcem, prosila mne, háby za tebú šel ha dým tě vrátil, že budu nuť 'zaplať Pánbůh'. - Bude míť radosť, haž nás huvidí; vyhlížíme, kterak bychom z francúzské patálie přicházeli. - Zpropadený chlap, já mám snad tu ruku z klubu vyraženu. - Co dělá tvoje rána? Počkej, já ti smočím šátek hyn v stoce."
"Nech jen, nech, haž dýmá si ji zavážu; myslím, že bude hluboká rána."
"Copak těm chlapům je hej, oni jsú huž na ty pračky připraveni," hněval se Petr, "bij ha pij, to jde spolu hu nich. Haní by jim žaludek nevytrávil, kdyby se trochu neseprali. - Já nevím hani, co jsom já se dnes tak do nich zakusí jako do řepy. Bul jsom dopálen tvým strejku, když hanobil Manku ha Dorlu."
"Kdyby to nebul můj strýc, živ by nebul ze sence odešíl, ha kdyby mne buli zítra oběsili!" rozhorlil se Pavel, pustě se do rychlejší chůze.
"Kdybys věřil, že to, co prve přál, jen za mák praudy v sobě má, hned na místě by já se s tebú pustil do bitky!" řekl Petr rozhorleně.
"Kterak jsom řekl, kdyby to nebul otcův bratr, já by mu bul jazyk vytrhl za ta slova!"
"Budeť ono haši všecko taková prauda, co ten mluví; ha kdyby bul já tebú, nevěřil by mu hani slova! Hale ty polykáš ta jedovatá sústa, co ti dává, jako by to bul med!"
"Ha jakžež nevěřiť, když vidíš vlastníma očima? - Ty mne přece nepřelhú!"
"I jdižiž, kdo má na očích mhlu, vidí všade černo."
"Nevymlúvej! - Já v ničem nechci Dorle hukřivdiť; hale že mne nemá ráda, že mne hani viděť nechce, to je prauda," řekl Pavel, a máchnuv rukou, opět krok svůj zrychlil.
"No, počkej jen," zadržel ho Petr. "Ha dejme tomu, Pavle, že by Dorla opraudu měla Jana ráda ha tebe ne: cožpak proto musíš se čertu zadávať? - Co je všecko plátno, láska se nevyprosí hani nevyhrozí! -Vidíš, kdyby mne bul tehdáž mámin duch neostražil, co by si bul pomohl? -
Nic než peklo by si bul připravil. - Ona by mne přece ráda neměla, ha já by ji bul hučinil nechčastnú. Ha tak je halespoň ona chčastná! - Ha já ji přece mám" - doložil Petr skoro šeptem a zastaviv krok ovinul rámě okolo Pavlovy mocné šíje - "já ji přece mám - ne co ženu, jaká nynčko je, - hale co dívčí, mladičké, krásné, kterak bývala, když jsme květiny sílí, když jsme na luče tančili ha když v zimě přádala ha já jim čtával! - Tak ji vidím před sebú - ha kterak by hutrhl z keře růžičku ha za ňadrami hukryl, tak jsom obrázek její schoval naspod srdce. Tam bude huložen, dokad budu živ. Haž tam nahoře se zase shledáme, tam jí tepřiva povím, kterak jsom ji miloval; tam se budeme zase spolu těšívať!" Umlkl Petr.
"Petře!" zvolal Pavel, "tys chčastný člověk, že se můžeš tak spokojiť, já nemám tvoji náturu! - Ty jsi mnohem - mnohem lepší než já. -Já jsom chlap nespokojený, lehkomyslný, nechčastný! - Hlavu mám vzdornú, hrdú. - Ach Petře, já by si ji někdy o zeď roztřepil!"
A Pavel sáhl si divě po hlavě, strhl čepici a s ní i obvazek s hlavy, což ho ale na tělesnou bolest vzpamatovalo, takže zahřešil na Bavory.
"Buli by ti o málo oni hlavu rozbili," řekl Petr, shýbl se pro Šátek, popošel k potoku a sám pak hlavu Pavlovi zavazoval i čepici na hlavu posadil.
Pavel stál jako v zem zarytý; náhle ale Petra obejmul, a silně ho k srdci přitisknuv, řekl hlasem pohnutým:
"Petře, já ti mnohdykrát hublížil, odpusť mi!"
"My si nemáme čeho odpúštěť! - Co tvoje vzdorná hlava provinila, o tom srdce nezvědílo," odpověděl Petr mírně.
"Oh Petře, já nevím, kterak to ve mně je, jako by jsom bul dvojí, jako by neshodné spřežení ve mně bulo. Jeden je zlý kůň, druhý dobrý: ten by si rád pyšně hlavu házel, rád by si poskakoval, vesel bul; hale ta zlá mrcha, s kterú je spříhnut, všecko mu kazí, ta se ti zatne ha netáhne, radš ti na stranu huskočí!"
"To máš pěkně huzdu vzíť do ruky ha bič!"
"Já ti rozumím, Petře; hale nemůžu si poručiť! -To mi ti někdy tak napadne, když jsom doma v chalpě, náš zámek, tu ti vidím ty krásné pokoje, obrazy, tu čistotu všady, slyším krásnu muziku, představím si, kterak pěkně ten pan hrabě zná mluviť ha ty paní ha kterak jim každé hnutí krásně sluší, zrovna jako Dorle, ha tu je mi húzko v senci, všecko je mi ošklivé, všecko se mi protiví, i já sám sobě, ha myslím si: Pročpak to je, že má jeden všecko míť, ha druhý nic, - jeden bohatý, krásný, hučený - ha druhý chudý, šeredný, hlúpý!"
"Huž vidím, že ti budu mušeť nadať, Pavle!" ozval se Petr; ale Pavel nedal se másti.
"Proč mám méněj platiť, že nosím šerkovú halenu? Proč nemám víc znáť, než co krajíc chleba obnáší? Nevěděť hani, proč to ha ono dělám, k čemu tuto, k čemu ono dobré, - vždy jen od meze do meze ha zase dým, najísť, vyspať se, aby zase pojedl. - Tak se ty myšlínky v té hlavě hemží ha je mi húzko v chalpě naší, zvrub navrub by ji obrátil vztekem! - Tenkráte si myslím, praudu má ten strýc, že Pánbůh tuto všecko nehudělal, že nevyměřil hranic, že nepřikázal: ty budeš míť všecko, ty nedostaneš nic - to že jen světský výmysl! Praudu má, že si dělá kdo chce co chce."
"Oh, kdo dělá, co chce, hutrpí, co nechce; bulo by lépe, kdybys vzpomínal na jiné než strejkovy výklady."
"Nedá mi to. Mnohonáctekrát jsom já tu ručnici huž schoval, máma mi ji přeschovala, ha dělej co dělej nemám stání hani pokoje, haž ti visí na rameně. - Oh Petře, kdyby já se bul stal myslivcem, bul by já chčastnějsí. - Když v knížkách čtám o honbách na medvědy, lvy, vlky ha všeliké dravé šelmy, kterak s nebezpečenstvím života jsú spojeny: tu by ti všecko zanechal ha rozběhl se do širého světa, háby jsom vidíl, kterak to všade chodí, ha teky svět ha sílu svoji zkusil. - Hale co je tuto všecko plátno; matka nemá nikoho než mne, co by si počíla sama, kdo by jí obdělával ten kúsek pole. - Chodím často s ručnicí do lesa, hale někdy namúvěru nevystřelím, lehnu do trávy ha myslím, kdyby jsom křídla měl ha přeletěť mohl hory doly! - Někdy mi ručnice z ruky padá ha zdá se mi, že se mi každý jestřáb, každá veverka posmívá ha křičí: 'Co ty, chlape, se opovažuješ nás stříleť, výkaz se právem, máš-li je; tys hale zloděj!' To mi přece jen všecku radosť kalí. Byť jsom i někdy nedbal, jsú chvíle, kdy je mi smutno haž k pláči nad sebú samým! Ha když si na Dorlu vzpomenu, tu by ti polovici života dal za to, kdyby jsom nebul taký sprostý, hlúpý chlap! - Tobě se to přiznávám, Petře, protože jsi lepší, múdřejší než ostatní, že se mi nevysmíješ, žes mi nikdy nehublížil jako ostatní, kteří mi nadávali co chlapci již ha posud mi lajú ha za špatnějšího sebe májů, - těm by já nepovědíl, kterak mi je, těm nepovolím v ničom."
"Vlas má svůj stín, milý bratře, ha všickni sedíme při hříšné vodě. - Víš, co pan farář káže: 'Kdo hřích vyznává, z něho povstává!' - Hale neměl bys poslúchať zlých lidí, jako je tvůj strýc, ha nebalamutiť si hlavu bláznovými myšlenkami, proč je tuto ha ono. Lidé i pro rozum přicházejí o rozum. - Hale ty jsi bul jaktěživ podivínský chlap ha dělal jsi se horším, než vskutku jsi. Ve škole jsi se nehučil, ha když tě pan hučitel vyvolali, vědíl jsi lip než ostatní; chlapci nemohli ti na jméno přijíť, ha přece se tě báli co ohně.
- Ondrovi, který o sobě myslí čerta kus, namastil jsi hříbet nejednú, ha když ho jiný bil, bránils ho. - Děučata říkala, žes šeredný, ha přece za tebú lípnu ha mnohá za tebú tuží. Ty se ohlížíš na lidi víc než na Pánaboha ha horším se děláš, než jsi. Jak to has po celém světě je, tak je to i v naší vsi, že je lidu rozličného: hlúpí, múdří, dobří ha zlí, ha tu sudí každý podle své hlavy. - Jedni se dívají, kterak se nosíš, druzí, jak mluvíš, múdří, kterak jednáš; hale jediný Pánbůh ví, kterak myslíš, před ním nemůžeme se dělat hani lepšími hani horšími, než jsme. Nechci rozprávěť o tom, co jsi pro mne hudál; hale kdožež to bul, když si dudák Valenta nohu zlámal, co místo něho s dudami chodil po vsích ha vyhrané peníze do vindry vrátil ženě, háby měla na děti?"
"Hahaha!" zasmál se Pavel, "to mne pamatuješ na nejveselejší dni, co jsom jaktěživ měl. Každý mě rád vidíl, vítal jako Pánaboha, muziky dost, koláčů dost, peněz dost, piva dost, chlapci mě objímali, děučata se o mne draly, zahráť jsom si mohl, co jsom chtíl, - inu člověče, komu bulo lip než mně? Litoval jsom, když se Valenta vrátil."
"Ha přece by ti za těžko přišlo, zez musu to hudělať. - Ha kdo to bul, když tenkrátě ten velký příval bul ha voda bula Horákoic Tomše i s jalovicí vžila, kdo ho zachránil? - Komu to hlava ohoříla, když ve městě vynášíl zez ohně nemocnu ženu?"
"Za to mi požehnal Pánbůh tulik vlasů," zase se usmál Pavel.
"Ha v Klatovech o trhu, když se tomu Němci koně splašili ha málem ho nepohřbili: kdo to vyskočil z davu lidu, co jen křičíli, hale nepomáhali, - ha koně silnú pěstí zachytil ha spořádal? Lidé se ptali, kdo to je; hale Pavel jako by se bula pod ním zem slehla - tentam."
"Prosím tě, načni z jiného sudku, jak ty říkáš; k čemužež rozprávěť o tutom?" řekl Pavel.
"Já ti to jen připomníl, habys nedál přede mnu, jako bys bul nejhorší; já tvoje srdce znám. - Zato by ti já hale nadal bláznů, že se trápíš samým 'kdyby ha proč, ha proč ha kdyby', - jsú to samé chyby! - Vidíš, Pavle, já si teky rád všelico přečtu ha o všelijakých věcech rozmýšlím, kupříkladu když se procházím po hospodářství, po poli, - tu se dívám na to oseníčko, myslím, kterak to podivno, že z jediného zrnka, co se do země huložílo, tak bohatý klas vyroste, z malinkého jadýrka veliký strom; kterak to, že ta naše matka země hustavičně rodí, ha nikdy nezchudne. - Tulik lidí na světě, nikdo by se haní nedopočtal - tulik zvěře, ptactva v povětří, ryb ve vodě, živočichů rozličných po zemi - ha všecko se to nají dosyta - ha ešče zbyde dost! Přemýšlím, kterak je to tak všecko huspořádáno, jedno do druhého, jako v hodinách, kterak to všecko pěkně chodí, že to nemůže hani lepší byť! - Pozoruju si ten domácí dobytek, tu lichvu (drůbež), kterak se to jedno od druhého liší ha každý svého se drží; kterak se to v mnohých nápádech - krom té drahé duše - lidom podobá. - Kterak si ten kůň pyšně hlavu nese, jak pod tebú tancuje, když na něho sedneš, jako by vědíl, že je něco víc než vůl; tomu že patří jen kroky, hale jemu že přísluší skoky. - Pozoruju, kterak hrdě si býk jde před stádem, kterak mladé jalovice vesele že to jsú světy jako náš, ha ešče větší, jak nám pan hučitel řekl, tu hustrnu, hlava mi jde kolem ha do smrti nebul by já hotov s otázkami, kdyby tu bul, kdo by mi odpovídal. - Hale když si pomyslím, že to Bůh všecko jen člověku k radosti ha hužitku stvořil, že mu dává vnuknutí, kterak by všeho pohužívať měl, ha že ho hudělal nade vším pánem: tu děkuj u Pánubohu za všecko, jsom spokojen, nikomu nezávidím bohatství, hani hučenosť, hani stav. Sedlák jako pán stvořen k obrazu božímu, jeden i druhý má podíl na otcově dědictví, o to mě nemůže připraviť nikdo, jen já sám. - Je hale na světě rozličných hlav ha každá hlava hledá svůj klobúček. - Kdyby buli všickni lidé pány, kdo by oral, kdo by krávy pásl? - Ha kdyby všickni sedláky buli, kdo by v radě sedil? - Jedni pracujú rukamá, druzí hlavu ha jen blázen myslí, že mu Pánbůh hlavu proto dal, háby měl kam čepici posadiť, ha ruce, háby měl čím do húst si podávať, - říkával můj táta. - Škoda, že nežil do té doby, co by jsom se jeho rozumem bul lépe mohl pohučiť, bul chytrý člověk. Jak víš, bul před tímto rychtářem on. Když ho zvolili ha přišil na kancelář, povídali mu páni: 'Ale Jurane, budete-li pak míť teky dost rozumu k tomu?' Táta se hušklíbl ha přál jim: ,Nu, budeme viděť, kterak to bude chodiť, esli se mi nebude rozumu dostávať, přijdu si k okolo skáču ha tak nevinně se na všecko dívajú jako mladé děučence - ha staré kravičky vedu si múdře ha myslí: 'Poskakujte si, poskakujte, však haž budete jako my, nebudete skákať! Ha pes, to věrné zvíře, kterak on miluje člověka ha se vším dobytkem se snáší, kromě s kočku, které jak by se bál, že i jeho zklame svú chytrostí! Kterak milo dívať se na bílé ouce ha ošklivo na prase, jež si libuje v blátě, jako když my lehneme do Čistých podušek! - Pozoruju pracovité včelky, kterak to po kapkách ten med z lípy, ze zahrad, z jeteliny snášejú, bez něhož by nám hani makovec hani kaše tak nechutnaly, ha vosk dělajú, jenž oltáře boží osvětluje! - Tu pozoruju vlašťovičky pod krovem, kterak si hnízdečko staví, tu si pavúk přede síť, tak huměle, že by toho žádný člověk nedokázal; tu zase pozoruju květiny, kterými Pánbůh plášť země vyšil, jako Dorla vyšívá naše kamizoly. Ha zase se dívám na to divotvorné slunce ha na hvězdy, ha když si vzpomenu, vám pro trochu, můžete mi ho odprodať!' - Hani slova mu více neřekli, když je tak síkl, ha máma když mi to povídala, vždy říkala: ,Vidíš, dle šatu tě vítajú, hale dle rozumu provázejú.' - K čemu by mně to bulo, háby jsom se trápil, když blázen prohlíží moji halenu ha sudí, že chlap, co v ní vězí, špatnější muší byť než ten, co je nadit v pytli hedbávném? Hlúpý nerozsúdí ha múdrý neodsúdí! Před múdrým se pokloňme, hlúpému frkníme pod nos; ha nemudrujme o tom, co vědíť nemůžeme. - Co je to plátno, Pavle, že se ženeš jako vůl do zdi, kterú rohama neprokoleš? -Já vím, že se nehodíš k pluhu, hale dokád chodíš od meze do meze, nedívej se po hvězdách, sice si roztlučeš nos. Já bul by spokojen jen tulik vědíť, co by si vždycky humíl poradiť. Snad i tvému rozumu dostane se širší rozhled někdy, já si to halespoň rád o tobě myslím. - Smělého Pánbůh nezkrátí, ha smělý jsi. Jen před Dorlu jsi nesmělý."
"Máš praudu, Petře, ve všom i v tutom," řekl Pavel. "Já nevím, co to je, když si na ni myslím - ha to je, Petře, přiznám se ti, skoro celý den, ha v noci se mi o ní zdá -, to ti s ní rozprávím ha řeč mi jde pěkně jako z kruchty; hale když ji vidím, tu ti zůstanu jako dub, všecek zhlupím. Filip mi huteče, Kuba zůstane stať ha neví, co mluví. -S druhými děučaty mám řeči jako vody, rád je zlobím, nic si z toho nedělám chapnúť je kolem pasu; při Dorle jsom všecek jiný. Kdyby já se chtíl k ní přiblížiť kterak k jinému děučeti, jak by mne někdo za vlasy chapl ha zpátky táhl. Jako ta hvězda večernice nad hvězdičkami, tak ona svítí nade všemi děučaty ha já by ti klečel před ní jako před svatů! Hale když vzpomenu na Jana, když ji vidím s ním mluviť, tu se mi dělá před očima tma, neznám se, ha kdyby myšlenky moje v tu chvíli střelami buly, dávno by jeden i druhý nežil. - Oh, ten drotar kdyby nebul přišil! - Stokrát jsom ho proklel!"
"Krásný je to chlapec," prohodil Petr, když se Pavel zamlčel, "chytrý teky, ha zajisté ho pan hrabě dobře zaopatří, haž se esče něčemu nahučí. Mohl by se Dorle zalíbiť; hale ty děučence jsú divné plemeno, májů svů hlavu, ha proto přece ty se jí lépe můžeš líbiť než on."
"Bulo to o posledních obžinkách, když Dorla paní hraběnce věnec nesla; Ondra stál za mnu ha povídá: 'Sapermente, to je dívčí - na tu mám dávno oko!' Jako by ti do mne kříslo - ha bul by mu dal po hlavě, kdyby to nebulo v zámku. Hačkoli se mi Dorla vždycky líbila, ten den jsom tepřiva seznal, že ji mám nade všecko rád. Haž do vánoc věřil jsom, že snad i ona na mne myslí, ha ona se mi snad jen vysmívala! - Petře, Petře, jsom chlap hrubý, svévolný, hlúpý, ba špatný chlap jsom, hale zlé nebulo by mělo nade mnu moci, jen co dobré ha krásné, já bul by si zalíbil, kdyby ona mým handělem bula. Pro ni bul by všecko hučinil, modré z nebe jí snísl; hale bez ní - bez ní jsom člověk nechčastný, ha esli přece drotar k oltáři ji povede - Petře, Bůh mi pak bud milostiv! Když ne já, jiný ji mít nesmí!"
"Huž jsom ti řekl, že k lásce nepřinutíš hani prosbu hani hrozbu; hale co je plátno zamilovaným kázať, jako by hrách na střechu házíl. - Však se to hukáže záhy, esli tě Dorla ráda má nebo ne. Když hano, dobře; když ne, poruč to Pánubohu!"
Pavel, zdálo se, že neposlouchá; po krátkém pomlčení ale ptal se Petra: "Věříš ty hraběti?"
"Hrabě jsú člověk dokonalý, k nám hupřímný, neboť jsú s každým jako bratr, ha kde mohu, pomohu. - Toť muší každý huznať. Bába, která to nejlépe ví, neboť je často v zámku, slečenka hu ní ha s Dorlu kterak družka, ta říká, že hrabě chtějí, haby se nám lépe vedlo, habychom se něčemu nahučili, háby to v naší vesnici lip vyhlíželo."
"Hm bába - ta muší chválit."
"Pavle, snad ti nehuvízla strejkova hutrhačná slova v kotrbě?"
"Dorla je krásná, mohla by se mu zalíbiť."
"Kdyby já neměl s tebú hútrpnosť, věru by tě nenáviděl, chlape! Nedíváš-li se i ty i my všickni rádi na slečenku, líbí se nám všem, ha zdaž nám co jiného napadne, než že je roztomilé stvoření ? - Nebuď blázen ha nedělej křivdu Dorle hani panu hraběti, kterému věřiti mužem; sice nezůstanem dobří kamarádi!"

S těmi slovy došli k vesnici; u zámku troubil ponocný půlnoc. - Ani živé duše nebylo po vsi viděti a ticho všude, ledaže tu a tam pes zaštěkl a se střechy kočičí dueto se ozvalo.
U jedné z prvních chalup se zastavili; tam bylo obydlí Pavlovo, Petr zůstával blíže kostela. Chytaj zaštěkl, přiběhl k nízkým vrátkám; vida ale, že to pán, radostně začal vyskakovat.
"Ty máš hasi hodnú bolesť, vet?" ptal se Pavel, když mu Petr na dobrou noc levou ruku podával.
"I cožež, to se zahojí! - Hale jakž s tvú hlavu? - Zítra habychom se báby zeptali?"
"Chraniž nebe! Máš-li mne rád, nezmiňuj se, kde jsme buli, hani co se stálo. - Co by si Dorla pomyslila! Oh Petře, já jsom daremný chlap! - Dobru noc!"
Dořekl, přeskočil vrátka, polichotil psovi a vešel do síně.
"Jsi ty to, Pavle?" ozval se hlas ze sednice.
"Já to, mámo, esče nespíte?" zeptal se Pavel, pootevra dvéře.
"Chvála bohu, že jsi dýmá, měla jsom dnes o tebe strach, zdálo se mi v noci, že mi vypadl zub, - nemohla jsom husnúť ha modlila se."
"Tedy spěte nynčko, mamičko, dej vám Pánbůh dobru noc!"
"Dejž to Pánbůh - i tobě! Snad haby tě rozžíhla?"
"Netřeba, děkuj u vám!" rychle Pavel odpověděl, zavřel sednici a s stísněným srdcem šel do srubu, kde spával.
Matka ale přemýšlela, co se to stalo, že se chlapec domů vrátil a že s ní tak pěkně rozpráví, bývalť poslední čas velmi nevrlý.
"Snad mne Pánbůh vyslyšíl ha dal mu jiný húmysl!" vzdychla si a upokojena položila hlavu do podušek.