Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Odkud jsem se nadál, že mne slunce ohřeje, odtud na mne mrazy bijí.
Národní ruské přísloví.

K čemu pospíchá lid z celého okolí k městu do zámku knížecího? - Vždyť pak není neděle, ani svátek, ani ve městě jarmark; a přece jsou všickni svátečně přistrojeni. - Jdou k tanci a radovánkám. Kněžnin den narození je, slavný to den pro město i okolí. - Ten den zasedá nejvyšší honorace města s kněžnou i okolní šlechtou k jednomu stolu; - vesnický lid hoduje na zámeckém dvoře pod stromy, chudí žebráci nosí domů štědře nadělené porcí. - Ten den dovoleno každému, pěkně i nepěkně ošacenému, podívat se do parku zámeckého, do divokého, i do jelení obory, kde pod pěknými duby vysokoparohatí jelenové, daňci a srnci se procházejí. Zámecký park od divokého je dělen řekou Bobrou. Květinný čili zámecký park od řeky trochu do výše se táhne. Uprostřed něho stojí nádherný knížecí zámek ve čtverhran stavěný. S jeho terasy jde se po širokých mramorových stupních dolů k řece. - Jakých to krás v tom parku nahromaděno! Svěží, vždy zelené trávníky, po trávníkách - jak krásných skupení, sestavených z květin a záhonků! Co tu arabesek, jmen a různobarevného kvítí okras! A ty cestky drobounkým pískem sypané, jako žlutohnědé pentle s barevnými okraji, skrze ně se proplétají. Stromky v nejlepším pořádku, každý ulíčen, vyfintěn, jako chlapec o školní visitací. Fontány tu, besídky, loubí z jasmínu, růží, háje myrtové i cypřišové. Když nastává máj, měsíc květů a lásky - tu přiletují sem zpěvci z dálných krajů. Když podvečer zazní jich sladké klokotání, zachvěje se myrta i cypřiš. Ony znají ty melodie! Jsou to melodie vzdálené, krásné vlasti, je to pozdravení lásky, jež matka svým ubohým, uvězněným dětem rok co rok posílá, aby si nezasteskly! - Ale prchá máj, prchá léto, odletují zpěvci, a smutně stojí myrta, zasmušile cypřiš. - Ve skleníkách uzavřené odkvétají vzácné květiny, jako dívky v harému tureckém.
Orangerie tu, lesík smrkový, pavilony v italském, čínském, francouzském i bůhvíjakém ještě vkusu stavěné, a konečně i krásná zimní zahrada. Když širá rovina sněhem se pokrývá, o zelenu památky není, leč v dáli tmavozelené jehliny smrčin a jedlin - tenkráte za těmi skleněnými stěnami vidět kousek jižního ráje.
V divokém parku rozkládají duby, jasany, jilmy a jiné pěkné stromoví volně ratolesti do povětří. Mezi stromovím křižují se cesty na vše strany. Jedna vede k švýcarskému domku. Druhá do stínu lesního k poustevně, která je zevně korami, ale uvnitř měkkými čalouny vyložena. Třetí k vile na malém návrší, jejíž průčelí na dorickém sloupoví spočívá. Čtvrtá do malého údolíčka k rybníku, u něhož rybářský domek, při domku pak skvostné loďky na vodě se houpají a labutě plujou. Každá z cest přivede chodce k milému odpočinku. - Jedna pak z nich vede do březiny. Tam pospíchá v den narození vesnická mládež k tanečním radovánkám. Na prostranném mýtišti stojí okrášlený květinami a fábory strom, okolo něho udupaný mlat k tanci. Pod stromy stoly, na něž se chystá jídla a pití hojnost. Tam pospíchají děvčata v červených suknicích, zlatých čepečkách s červenými fábory. Tam junci ve vyšívaných kamizolkách, ověnčených, širokých kloboukách. Tam ženou se široké panímámy, majíce přes rámě přehozené táčky, na rukou rukávníky z kožišiny, od zlatých čepečků vlající modré fábory. Mladý lid neotálí dlouho v květném parku, veselá hudba zve do háje. Jen u některého z těch krásných záhonků zastaví se děvčata a nejedna projeví žádost; kýž by každou neděli byla kytice za šněrovačku! - Jedna z nich s chutí obrací oči po zelených trávnících, řkouc: "Děvčata! Jen se dívejte na tu travičku, to by se to žalo! -" Z davu chlapců pak ozve se hlas: "Kdyby všude takové cesty byly, jezdilo by se jak po stole! -" Panímámy mají více času k dívání se. V těch stinných loubích zdá se jim, že by se zde hezky předlo, - některá míní, že by do té zahrady také zelí a cibule patřila. Muži zase vypočítávají, mnoho-li asi ta zahrada stojá, myslíce, že by líp bylo nasít žita a pšenice; když pak ne to, alespoň na místo zbytečného stromoví nasázet ovocných stromků.
Okolo zimní zahrady prochází se mnoho městského lidu. Dívají se skrze sklo do galerií, naplněných vzácnými květinami a stromovím; dívají se do kulatého salonu uprostřed, na mosaikovou podlahu, na fontánu z bílého mramoru, již s výše padající proudy útlolisté kapradiny kolem stojící skrápějí a teplé povětří v salonu ochlazují. Obdivují skupení soch z kararského mramoru, jež salonu za ozdobu slouží, a jež si prý kněžna přímo z Říma dovézt kázala.
"Takový domeček by mně neškodil v zimě," povídá si vyzáblý panáček v černém fraku a plstěných botách, když si byl odkašlal, "ta zima je mi zlý host."
"Já bych se také nezlobil, pane písaři," klepá mu na rameno tlustý měšťan v nankinkách a modrém fraku, "kdybych mohl jít z teplé světnice pod zelenem až do hospody a zase zpět; chutnalo by mi pivečko dvojnásob i v zimě."
"Ach herje, jaká to rozkoš; kdybychom tu mohli držet naše pikniky!" přeje si rusovlasá panička, dívajíc se do salonu. Vedle ní okáže se hlava se zlatým čepečkem, a buclatá selka ptá se, ukazujíc na sochu Apollovu: "Jaký to svatý?" Rusovlasá panička se začervená, obrátíc oči jinam, tatík ale v dlouhém kabátu povídá: "To bude svatý Šebestián, toho dělají vždy nahého."
Hrubý hlas vedle tatíka ozve se: "Ti páni mají nebe na světě, v zimě si koupí léto, v létě chlad, ale našinec musí v létě pražit se, v zimě mrznout. Proklatá zima, jen kdyby té nebylo."
Vesele prohání se mladý lid okolo stromu; děvčatům hoří oči i líce, a jedna za druhou svlékají aksamitové kabátky, dávajíce je pod ochranu paním matkám. Ale i těm konečně nedá veselá hudba posedět, jeden pár za druhým spouští se do kola, a mezi těmi strakatě oděnými selkami točí se i měšťanky v černých sukních a bílých batistových čepečkách. Vše je veselo živo.
Jen v jedněch očích není zápalu rozhárané veselosti; - a právě po těch obrací se nejeden mládenec toužebně! Ony patří děvčeti ze všech nejkrásnějšímu! - Desatero žárlivých zraků sleduje ji v kole, čekajíce, kdy noha její ustane, by i jim přáno bylo s ní potančit si. - Ale šťastný tanečník neunaveně a pyšně kolem nich unáší královnu plesu! Lehká je mu v náručí jako pírko, a noha její jak noha lesní panny, pod níž se tráva nesklání. - I mezi ženami, ačkoliv v mnohém srdci závist a žárlivost hoří, je slyšet hlasitou chválu, a nejedna z žen by se ráda matkou, z děvčat pak švekruší krásného děvčete zvala. Avšak žádné oko nespočívá na ní s tak vroucí láskou a pýchou, jako modré oko sličné ženy, sedící pod břízou, s malým chlapečkem v klíně. Tahy v obličeji ženy podobají se zcela oněm v obličeji děvčete, i ty samé zlatobarevné vlasy splývají v plných vlnách podél čela jedné i druhé, ten jedině rozdíl je mezi nimi, jaký je mezi rozkvétajícím poupětem a růží v nejvyšším květu. Co zvláštního půvabu tváři děvčete dodává, je hnědé, dlouhoobrvené oko, neobyčejné při zlatých vlasech.
U nohou sličné ženy leží v trávě vysokorostlý muž osmahlých lící, jasného však pohledu. Nevšímá si velmi tancujících, všecku pozornost obrácenu maje na hezkého klučíka, který s lesklými, velikánskými knoflíky na jeho kabátu si hraje.
"Ráda bych se mýlila, ale zdá se mi chvílemi, že Hedvika spíše smutná než veselá je," povídá žena muži.
"Jistě se mýlíš, Johanno," odpovídá muž, obrátě hlavu k tancujícím. "Hedvika dávno již tak veselá nebyla jako dnes. Vždyť pak sama ti řekla, že se na dnešní den těší."
"Pravda; dnes ráno ještě, nežli jsme šli, povídala vesele: 'Ty ani nevíš, Johanko, jak šťastna dnes jsem!' - Když jsem se jí ale ptala, proč právě dnes - utekla ze dveří. Já nevím, jaké to děvče nyní je, brzy veselá, dovádivá, hned zase zamyšlená, smutná."
"Bud, že je sama nevědouc churavá, bud, že je zamilovaná," řekl muž.
"Churavá - to možná, - zamilovaná - to ne," opakovala žena, kroutíc hlavou; vždyť pak bych, i kdyby mi to nesvěřila, o tom vědět musela."
"Vy ženy máte sice v tom pádu dobrý zrak, ale mohlo by přece být, že jsi nedopatřila," usmál se muž.
"Ne, ne, Burkharde, já vím, že se jí ze všech hochů nejvíc Bohumil z Nimbše libí, ale ani toho si nežádala. Vždyť víš, že nás prosila, abychom ji k žádnému muži nenutili dříve, dokud ona sama by nám neřekla: 'Toho bych si přála!'"
"Snad již volila, ale chce zvolence svého dříve trochu poškádlit i zkusit, je-li hoden její lásky - jako tys, Johanko, mne zkoušela," řekl Burkhard, pohlédnuv laskavě na milovanou zenu.
S lehkým usmáním sklonila se Johanka k děcku, políbíc je v čelo.
"Copak ty, Burkharde, nebudeš dnes tancovat?" volá na ně zvučný hlas od stolu; - "já pořád čekám, abych se s tvojí ženou trochu popyšnil, a ty s ní sedíš jako v líbánkách. Vzhůru, do kola, nedej se zahanbit ode mne, staršího."
"Ne já, Johanna nechce tančit," hlasitě odpovídá Burkhard.
"Však ona si dá říci;" míní veselý Záruba; a přicházeje s plným pohárem k Johanně, ptá se: "Či bys mně chtěla, paní Johanno, odepřít sousedskou?"
"Nechci tě urazit, Zárubo;" odpovídá Johanka, vstávajíc s chlapečkem se země.
"A já zase tvoji ženu k tanci zaprosím," praví Burkhard, oblékaje kabát.
"Páni muzikanti, oddechněte si! Hoši, odstupte!" rozkazuje zvučným hlasem Záruba.
"Stůjte, hoši! Nechte sólo rychtáři Zárubovi s Burkhardovou a rychtářce s Burkhardem!" povídá jeden z mladíků, rozháněje kolo.
"Pojď, pojď, Hedviko, a podrž mi Bohumilka, u jiné by nebyl pokojen. - " S těmi slovy podává Johanna děcko přicházející sestře.
Každý dával pozor jen na statné tanečníky, a nepozorována odešla Hedvika, děcko majíc v náručí, od ostatních. Pod bílou vilou milý chlad, tam děvče ustane; sázejíc dítě do měkkého vřesu, kleká k němu.
"Tak, Mílku, zde si odpočinem; teta dá ti prouteček, dá ti kaménky, kvítky, budeš si hrát, pak vrátíme se zase k mamince." To pověděvši dítěti, políbí mu buclatou ručinku a jde přinést slíbené mu věci. - Chlapeček vesele šlehá kolem sebe proutkem, hrabe ručkou v kaménkách, děvče pak splítá mu z květin věneček na rusé kadeře a slzí.
Týden již uplynul, co neviděla svého miláčka, co o něm ani neslyšela! Proto se tak velice na slavnost těšila, doufajíc, že ho uvidí. "V zámku jeho pán, i on tam bude," mínila.
Když podávala v skvostné síni, vyvolena jsouc ze všech děvčat, paní kněžně bílý koláč a věnec spolu s přáním, jak to zvyk dávnoletý byl, ráda by se byla po síni ohlédla, ale stud jí v tom překážel. "A mezi tou vrchností on beztoho by nebyl," myslila si. Věděla, že slouží co myslivec; proto, když na dvoře hodovali, začasté hodila očkem v tu stranu, kde služebnictvo se hemžilo. Kmitaly se tam zelené výložky se stříbrnými portami, ale Robertovu štíhlou postavu neviděla. Bylo po hodech, a neviděla ho ještě a v zahradě nebylo také o něm památky. - "Snad přijde k muzice," doufala, když vstupovala do kola. Ona si od té muziky mnoho slibovala. "Když přijde, bude se mnou tančit," myslila si; - "sestra si nás všimne, bude se mne ptát, kterak já toho pána znám, a já jí řeknu: "Johanko, toho miluju, tomu mne dejte." - Seznámí se, řekne, že dostane nablízku službičku, bude mu dovoleno k nám přijít a pak -" ach, při té blažené myšlence, "že bude pak jeho, navždy jeho," - se děvče blahostí vždy zachvělo, oko se jí radostí zarosilo. - Důvěra její byla pevná, vždyť jí přísahal před živým Bohem - že si ji vezme za ženu! - Ani zdání neměla, že by člověka na světě bylo, který by ruku v rouhání k nebesům pozdvihnouti se odvážil! - Proto také jiná myšlenka ani bolest srdce její netísnila, ani když dne víc a více ubývalo a Robert k tanci nepřicházel, leč smutek zklamané radosti a vědomí, že ještě prodlouženo skrývání se před sestrou.
"Ach, přetěžké bydlo panský dvůr!" vzdychla si konečně a oči osušivši usmála se na hrajícího si chlapce, ukončujíc pletení věnce.
Vtom slyšet zpovzdálí hlasy, vždy víc a víc se blížící k místu, kde Hedvika seděla. - Děvče poslouchá, náhle ale sebou trhne, vyskočí, a oči radostí jí zahoří. - Nerozumí sice cizí té řeči, v které se hovor vede, ale zvučný, lahodný ten jeden hlas zná! Mezi tisíci hlasy by jej rozeznala. Ten samý zvuk ; zaujal nevinné srdce její hned na první doslech, ten slyšela ve vážné přísaze i v tichém šepotu vášnivé milosti. - "Ale s kým to přichází?" ptá se děvče samo sebe - a srdce jí očekáváním prudčeji a prudčeji bije. Slyší šust hedvábného šatu, cítí vůni panskou, tu samou, jakou byl nadchnut šat kněžny, když ráno při slavnosti lem jeho políbit dovolení dostala. Již se kmitá drahý šat mezi zelenem, a v okamžení stojí před Hedvikou krásná kněžna a Robert. Nemá myslivecký prostý šat - černě oděn je, na prsou řády, na bílé ruce třpytí se briliant. Děvče s úžasem dívá se na ten šat, na paní, zavěšenou v jeho rámě, trne, pozorujíc v jeho tváři, v níž před nedávnem s rozkoší se zhlížela, chladnost, pohrdlivost, v oku utajený hněv! - Myšlenka pravdy pronikne myslí její hrozná to pro ni myšlenka. - Ale nemůže jí věřit, a přikročíc k Robertovi, zoufale zvolá: "To není možná, Roberte; tys přísahal!" - Chladně ji kníže odstrčí. - Kněžna ale nedůvěrně jaksi pohlédnouc na knížete, útrpně pak na děvče, ptá se: "Co je to, kníže, znáte to děvče? -"
"Viděl jsem ji dnes ponejprv, kněžno u vás; - myslím, že je bude opilá, buď že se zbláznila, anebo že se v osobě mýlí," odpovídá kníže zcela chladně a pokojně.
Hedvika rozumí těm slovům, ale ten chladný, bezsrdečný zvuk- ten již nezná! Upřeně dívá se oko její na postavu před sebou - zdá se ale, že jí cizí je. Barva s tváří jí uprchla, ruce bezvládně klesly, srdce necítilo ani radost, ani žalost - ztuhlo.
Když na kněžnino zavolání lidé se sbíhali, a přede všemi jinými Johanna, jako tušením hnána- ležela Hedvika v trávě jako socha z mramoru, hromem s podstavce svržená. Chlapeček ale hrál si s odhozeným věncem a vesele pošlehoval proutkem.
"Co se stalo děvčeti?" ptal se jeden druhého; ale ten jediný, který věděl, nepověděl, a nikdo jiný příčinu ani netušil.