Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III.

Lépe se jednou zarditi, nežli stokrát zblednouti.
Národní přísloví.

Kdo v létě jde Hlohovskou ulicí v městě Z..., jako by šel vinicí. Všecka průčelí čistých domků, jež s obou stran rovnou čarou se táhnou, zakryta jsou vinnou révou, sotvaže okna vidět. V okénkách ukáže se leckdes mezi zeleným listím líbezný obrázek rusovlasého děvčete. Ze vrátek zeleně omalovaných vycházívají časně zrána hospodyňky v bílých čepečkách, černých sukních a kabátkách. Na krku má každá bílý šátek s krajkami, bílou též zástěrku, všecko bělounké, hladké jako led, na noze černý pantoflíček. Přes rámě nese si každá pěkně pletený košík. Drobným krokem klapkají do města na koupi, každého, koho potkají, přívětivě jménem božím pozdravují a dojdouce jedna druhou, rády svěřují si domácí svoje křížky i noviny všeliké.
"No paní teta, co dělá váš nový soused, vindický dlouhokabátník?" ptala se jednoho dne hospodyňka hospodyňky. "Jak to bylo první den, tak to je i dnes; každé ráno
v určitou hodinu jde z domu, za hodinu, někdy za dvě se vrátí, a není ho pak vidět, až zase večer; to jde každodenně s mladým děvčetem pryč, ale nezůstávají dlouho. Tak to máte den jako den."
"Divná věc je to, že nevíme, kam chodí a proč se tu mezi námi usadil, a jsou tomu přece již dva týhodny. A což ta stará nebyla ještě u vás, ani vy u ní?"
"Bože zachraň, ta nejde k nikomu; kouká, jako by chtěla devět vsí vypálit, a sotva na pozdravení poděkuje. Nechci s ní nic mít."
"A což to děvče?"
"S tím by se dalo promluvit, ale samo není nikdy doma, ani nevyjde samo na ulici. Je to věru divné hospodářství, člověk se ani vpravit nemůže do něho. Už jsem si všelicos o tom myslila."
"Kdoví, jestli ten člověk je opravdovský sedlák?"
"Kdyby to byl našinec anebo sedlák opravdovský, nač toto skrývání před námi a odlučování? Toť nebylo nikdy a nebude, aby soused souseda neznal."
Silný krok mužský za nimi vytrhl je z rozmluvy a když se obrátily, viděly toho, o kterém si právě povídaly. "My o vlku a vlk za humny," šeptala jedna druhé.
Sedlák jda okolo nich, pozdravil zdvořile, aniž by si jich byl více povšiml.
"Věřte, paní teta, že to je přestrojený pán, jen se podívejte, jak se pyšně nese."
"Ale což, abychom za ním šly? Času dost na trh."
"Inu, já jsem při tom, jen aby nešel daleko, děti doma čekají."
"Uhlídáme, o chvilku nebude zle. Pospěšme, aby se nám s očí neztratil."
Zvědavé paní tety hnaly se za sousedem, sotva dechu popadaly. Přešly Hlohovskou i Panskou ulici, přešly i náměstí, za náměstím Zámeckou ulici, pak se daly vpravo ke kostelu augustinskému. Za kostelem na malém plácku stálo velké stavení, u toho se sedlák zastavil, klepaje na těžké, železem pobité vrata. Za chvilku byly mu dveře otevřeny a on vešel dovnitř. Paní tety plny podivení koukly na sebe řkouce: "Tedy do trestnice! A musí tu být známý, že ho pustí! - Ale, co tam chce?"
"Inu, vždyť se to dovíme!" mínila ta paní teta, co pospíchala, táhnouc druhou nazpátek do trhu. Sedlák, jehož tajemství paním tetám tolik hlavy lámání nadělalo, stojí smuten v chodbě velikého domu, do něhož byl vpuštěn a jejž paní tety trestnicí nazvaly. Dům ten je do čtverhranu stavěn, ve dva dvory rozdělen. Chodby na dvůr otevřené vedou kolem dokola. Jeden z těch dvorů travou je porostlý, uprostřed něho je kulatá kaple. V jednom z otevřených oblouků, kterými viděti do posledního dvoru, stojí sedlák.
Šestá odbije; zvuk zvonu zazní z vížky nad kaplí a hned nato slyšet z protější chodby kroky, provázené chřestěním řetězů.
Chodbou přichází vězník, veda za sebou řadu ženských, naskrze stejně oděných v režný, modropáskový kanafas. Některá má jen na jedné noze pouto, některá je má na obou nohách, spojené řetězem.
Rozličné to tváře! Tu vidět stopy divokých vášní, z očí srší vztek a zloba; ta lhostejně dívá se na znamení potupy, které nese, jiná zase lehkomyslně se usmívá. Málo těch, kterým by se tvář barvou studu ještě polila. Sedlák nevšímá si žádné z těch nešťastnic, oko jeho staví se u posledních dvou postav ženských, zcela si podobných.
Na trávníku před kaplí seřadí se vězné ve dvě řady; sestry stojí vedle sebe. - Kdož by poznal v těch utrápených postavách krásnou Johannu Burkhardovou i krásnější sestru její Hedviku! Jaká to musela být muka, že udělala z té kvetoucí růže tak záhy obraz beznadějného žalu, na nějž nemožno bez bolesti se podívat! - I postava Johanny je sešlá, tvář bledá, ale v modrém oku jejím jeví se mužná oddanost. Ona se nevzdala naděje.
Mše svatá začala; ženy klekají. Johanna vroucně se modli, prosí za dítko nevinné, za muže milovaného, jehož stesk srdce jí rozrývá, prosí o sílu v utrpení, o navrácení blaha vezdejšího. Hedvika prosí o smilování; o věčný pokoj.
Sedlák Burkhard stojí v okně se srdcem plným zármutku; chce hledat i on potěchu v modlitbě, ale nemůže se modlit, v duši jeho ozývá se bezvolně tiché lání, an vidí pouto na noze Johanny a vedle ní zvadlou růži, druhdy okrasu celého okolí, utrhnutou, v prach zašlapanou hanebným svůdníkem!
Je po mši. Vězník odvádí vězné po chodbě, kde Burkhard stojí.
"Bůh vás pozdrav! Bohumil je zdráv! Mariana, Leny pozdravují!" hlasitě praví Burkhard, když Johanna s Hedvikou okolo něho jdou.
Ony nesmějí odpovědít; Johanna ale děkuje muži pohledem nejvroucnější lásky, pohledem jen zulíbá mu tvář. Hedvika se naň usměje, ale v úsměvu tom jeví se tak nevýslovná bolest, že se Burkhard pláče zdržet nemůže a rychle se odvrací, aby nezastihly ženy slzu, která se nedá déle utajit.
Tu dobu, když vychází Burkhard z trestnice, vchází do jeho přívětivého domku vysoký, širokoplecí muž v modré blůze a letní čepičce. Tvář jeho zdravím prokvétá, jasné je oko, upřímný vzhled.
"Pochválen buď Ježíš Kristus!" pozdraví příjemným hlasem starou Marianu, která právě domek zametá.
"Až na věky!" odpoví stará, obrátíc svou poďobanou tvář na příchozího.
"Bydlí tu Jan Burkhard, co měl statek v Dětřichovicích?"
"Bydlí."
"Najdu ho doma?"
"Ne!" mrzutě zabručí Mariana. "Kde je?"
"V městě."
"Kdy přijde?"
Ještě mrzutěji odpoví stará: "Záhy!"
"Mohu naň zde čekat?" ptá se cizí dále. "Jděte dál!" pobízí Mariana, ukazujíc do síně. Host vešel, Mariana dále zametala.
Když vešel cizí host do čisté sednice, zůstal překvapen u dveří stát. Sednička čistá jako sklo, v otevřených oknech plno slunečních paprsků a vinných listů, které se všetečně do sednice derou a uprostřed sednice tancuje mladičké děvče selské s rusovlasým chlapečkem. Drobná její postavička, pružná je jak proutek vrbový a pohyblivá jako motýlek. Černé pletence vlasů visí až po modrý lem červené suknice. Aby se lehčeji tančilo, byla se do bosa vyzula, a chlapeček stál u ní v bílé jen košilce. Když cizí vešel, zahořelo růžové líce děvčete výše, lehounká noha její ustala, a kulaté, čiperné její očko obrátilo se tázavě po něm.
"Roztomilý to obrázek!" zvolal host. "Pánbůh vás požehnej !"
"Dejž to Pánbůh!" odpovědělo děvče. "Co byste rád?"
"Chci se dočkat hospodáře, a ta venku odkázala mne sem. Však jsem rád. Zde vidím jasné oči, ale ta venku vstala na rub. Škaredila se na mne zle," usmál se host, odkládaje čepičku.
Nenucenost a přívětivost hostova byly děvčeti po chuti, ihned začalo beze vší ostýchavosti: "Naše Mariana že se na vás škaredila? Ach, u ní je slovo drahé, kdybychom my s Bohumilem nežvatlali, bylo by tu jako v kryptě. Jan nemluví, Mariana nemluví, jenom my dva mluvíme, viď Bohumilku?"
"A čí tys dítě?" zeptal se host, a oko jeho dlelo s vřelým účastenstvím na děvčeti.
"Já jsem Redvicovic z Nimbše a říkají mi Léna, Burkhard je můj strýc."
"Tu to máme, tedy jsme příbuzní," zvolal radostně host, podávaje děvčeti svalovitou pravici.
"A odkud a kdo jste vy?" udiveně ptalo se děvče.
",já jsem Fricek Burkhard, vlastní bratranec Janův, svého řemesla kovář, rozený z města Berlína. Cestuju po světě, abych něco viděl a zkusil, a při té příležitosti umínil jsem si, podívati se k příbuzným. Ale já se všecek s tebou zapomněl, ani jsem se ještě neptal, kde hospodyně je a kde švakrová? Psali mi naši, že Hedvika velmi krásná je. - Snad je již vdaná ?"
Při poslední Frickově řeči zasmutnil. se obličej děvčete a truchlivým hlasem pravila: "Což jsi neslyšel, kterak se s nimi dělo?"
"Jakž bych věděl, má duše. Dvě léta vzdálen jsem již od domova, chodil jsem po cizích krajích. Nyní přicházím od hor Krkonošských sem k vám. Když mně prohlíželi zde na úřadě spisy, ptá se mne jeden z úředníků, vida jméno Burkhard, mám-li tu v okolí příbuzné, já řku: 'Mám, v Dětřichovicích a v Nimbši. I povídá ten Burkhard, co bydlel v Dětřichovicích, bydlí zde v městě v Hlohovské ulici.' - Poděkoval jsem mu za to návěští; více mně neříkal, já se více neptal. - Co se tedy stalo? Rychle mi povídej!"
"Však slyším už jít Jana, on ti to sám poví, já beztoho nevím jen konec. - Pojď honem Bohumilku, tatínek jde, povíme mu, že je tu strýček" - a utrouc si zarosené oči, pospíchalo děvče s chlapcem ze dveří. Fricek ale v patách za ní; než slovo promluviti mohla, drželi se přátelé v objetí.
"Sám anděl boží tě ke mně přivedl!" řekl Burkhard, podávaje příteli ještě jednou ruku na přivítanou.
"Nuž, to mne cesta dvojnásob těší, když ti přicházím vhod. Jen abych ti vskutku mohl něčím být platen."
"Milý hochu, pomoci ty mi nemůžeš, ale znáš přísloví: Zlý rok ohlíží se po úrodě a člověk po přátelích v nehodě. - Měl jsem, že mám přátele, ale kdo si nohu vyvine, i nejmilejší ho pomine."
"Mluv tedy, co se stalo; a byť bych ani rady nevěděl, ani pomoci nemohl, alespoň upřímné účastenství najdeš. Požaluj, odlehne ti od srdce."
Burkhard podepřel ruku o stůl, položil čelo v dlaň a dlouhou chvíli mlče tak seděl. - Pak začal příteli vypravovati, jak šťasten před rokem byl ve své domácnosti. "Kdyby mně král celé své království byl podával, já bych s ním byl neměnil. A Hedvika - to byla naše radost, naše pýcha. Směle mohu říci, že byla okrasou nejen naší dědiny, ale i celého okolí. Každý z těch mladých synků šťasten byl, když se na něho usmála. - Mnoho se jich o ni hlásilo, ze vsi žádný však se jí nelíbil. Nedomlouvali jsme jí k tomu ani onomu, rád bych to byl ale viděl, kdyby se jí byl Bohumil z Nimbše zalíbil. Navštívil nás, a s radostí jsme pozorovali, že se jeden druhému zalíbili, čehož Hedvika ani netajila. Brzy potom pozorovala Johanna, že bývá Hedvika často zamyšlena, že se v práci zapomíná, jako by ve snách byla. Já měl za to, že ji láska mate, a poněvadž jsme mimo Bohumila žádného neznali, kdo by se jí byl líbil, jistil jsem, jeho že zvolila. I Bohumilův otec, když jsme tam jednou jsouce za kmotry zváni, byli, naříkal, že láska synovi zmátla kolečka, že by vždy místo na pole zavracel k Dětřichovicům. - Nechali jsme vše, až přišla u nás nešťastná slavnost. Hedvika kolik dní o tom mluvila; bylo slyšet, že zvolena bude podat naší vrchnosti věnec, koláč, a přání, jak se to u nás slavívá, neboť to bývají zároveň obžinky. - Johanna ale tvrdila, že se Hedvika jen těší na muziku.
Veselí jsme byli; Hedvika tančila jako o závod. I já i Johanna do tance jsme se pustili. Hedvika vzala chlapce od Johanny a ztratila se do lesíku. Ještě jsme ani nedotancovali, strhl se hluk a šum, lokaj panský přiběhl mezi nás, že tam děvče selské v lesíku omdlelo. Johanna hned vykřikla: "To je Hedvika!" - letěla přede všemi - sotva jsem jí stačil! Ona přece jen měla pravdu! Jako by ji z vosku ulil, tak tam děvče leželo a památky života v ní nebylo. Bohumilek seděl blízko ní v trávě, okolo leželo plno květin, bylo vidět, že spolu hráli. Donesli jsme ji do blízkého letohrádku, paní kněžna sama poslala svého lékaře, a tomu se po dlouhém namáhání podařilo, vzkřísit ji k životu. Když přišla k sobě, jako by nás neznala a jen ustavičně opakovala: 'Zima, zima.' Lékař radil, abychom a ní domů jeli, že nejspíš nějaká nemoc u ní vypukne. Zkoumal nás, jestli jsme na ní něco pozorovali dříve, my ale, že nic více, leda někdy zamyšlenost, co by se jí ale v zahradě bylo tak náhle stalo, že nevíme. Panský lokaj stál u nás a povídá: 'Chystal jsem v pavilonu lahůdky pro vrchnost; viděl jsem děvče sedět pod stromem tu s tím děckem, hrála s ním. Po nějaké chvíli přicházela paní kněžna a kníže po cestičce nahoru; když byli blízko děvčete, vyskočila, pak jsem viděl, že se až k samému knížeti přiblížila, a hned na to vidím ji padat a paní kněžnu slyším o pomoc volat. Běžím tam, a kníže pán poslal mne hned svolat její přítele; víc nevím co říci.'
My jeli domů a lékaře z města na pomoc povolali. Ten jí žilou pustil, mnoho lektvarů předepsal, ale nic platno, děvče blábolilo až hrůza, mluvilo o samých prstenech, hvězdách, o myslivci, paních a často opakovalo: 'Tys přísahal.' - Nepřišla ani k paměti, a my byli už celí zoufali. Konečně si pomohla nátura sama a Pán Bůh dal zdaru. Začínala pokojně spát a jednoho dne, když se z dlouhého spaní probudila, ohlíží se okolo sebe, mne si čelo a povídá: 'Johanko, co se to dělo se mnou, mně se něco hrozného zdálo?' - 'Chvála Pánabohu, sestro, že se pamatuješ,' zvolala Johanna plna radosti, 'teď už je vyhráno, duše drahá. Tři neděle tomu, co jsi omdlela v knížecí zahradě při slavnosti; bylas v lesíku s Bohumilkem, šel okolo tebe kníže pán a kněžna, a tys omdlela.'
Při těch slovech vytřeštila Hedvika na Johannu oči a všecka vyděšena ptá se: 'Co povídáš, kníže pán? S hvězdou na prsou a prstenem na prstě? -'
'Ano, Hedvičko, povídali, že to kníže pán, že prý často bývá na návštěvě v zámku; co je ti, jen se vzpamatuj!' prosila moje žena.
Hedvika ale zůstala jako mrtvá a šeptala si: 'Tedy to nebyl sen!' Bylo jí od té chvíle zase hůř, jen že to netrvalo již tak dlouho jako předtím. Pomalu byla Hedvika tak dalece zdráva, že mohla s postele vstát. Ale nebyla to již Hedvika. Postava její vůčihledě se ztrácela, tváře měla jako lilie, veselost z očí zmizela, a stala se nemluvnou. Jestli se na chlapce nebo nás kdy usmála, jevila se taková bolest v tváři, jako by jí srdce při tom plakalo. Plakat ji však nikdo neviděl; ale modlit se chodívala pod kříž k lesu. I když zima nastala, klekávala tam dlouhé chvíle. Ve vesnici povídali si lidé, že přišla Hedvika o rozum; ba zase, že si uhnala souchotě, jak to už bývá mezi lidem. Někteří nás ovšem přicházívali těšit z útrpnosti, ale někteří k nám chodili ze zvědavosti a po straně nás pomluvili, vyčítajíce Johanně i Hedvice pýchu. Bohurnil byl první, který přišel, slyše o Hedvičině nemoci. Ale když jsem ho vzal stranou na paškál, aby mi řekl, zdali mezi ním a Hedvikou bližší známost byla, dokládal se mi na svátost, že nebyla. Řekl prý sice Hedvice, když nás po druhé navštívil, směl-li by o ni prosit, ale ona že inu ruku odepřela s upřímným vyznáním, že jinému již srdce zadala. Hoch se nad tím trápil a více nepřišel. - Jednou, když byly ženy samy doma, vzala Johanna Hedviku okolo krku, prosíc, by jí svěřila svoji bolest. Hedvika obejmula sestru, hluboce si vzdychla a po chvíli povídala: 'Odpusť mi, Johanko, že jsem se proti tvé lásce prohřešila. Doufalať jsem, že mi ráda odpustíš, když mne šťastnou uvidíš, že jsem ti lásku svoji tajila. Čekala jsem jen na příhodnou chvíli, ona nepřišla a nepřijde více. Zklamal mne: a co hůře, že se prohřešil i proti Pánu Bohu, zrušiv přísahu.'
'A kdo je ten ničemník, sestro?' ptala se jí Johanka. Hedvika zavrtěla smutně hlavou: 'Neptej se mne, sestro, to jsem již zapomněla.'
'Nuž tedy nebudu se ptát na nic, ale pusť jen ty žalost po vodě, bud zase naše a zapomeň na minulé doby,' prosila Johanna. 'Kdybych já naň zapomenout měla, kdo by se za jeho duši modlil?' odpověděla jí Hedvika.
Nechali jsme jí žít, jak sama chtěla, a doufali, že snad přece časem hoře její se zmírní. Ach Bože! Nejhorší nikdo z nás netušil.
Bylo již po vánocích. Hedvika churavěla a stávala se den co den smutnější a nemluvnější. - Jednou zrána jde Johanna jako vždy časně do komory, kde Hedvika spala. Když za dlouhou chvíli se vrátila, byla velmi bledá. Já se ulekl, ptám se, co se stalo, a ona mi na to: 'Lekla jsem se o Hedviku, přišlo jí zle.' - 'Pošlem pro lékaře?' povídám.
'Načpak, ten by jí beztoho málo byl platen. Já jí uvařím koření, však ono jí bude líp. Jen tam žádný k ní nechoďte,' povídala.
Já ji poslechl. Večer, když mne k ní pustila, ani jsem se nepřiznal, jak jsem se jí sám ulekl; nebyla ani k sobě podobna. Za týden byla ale zase mezi námi v sednici. Johannu jsem však nemohl pochopit, bledá byla a tak chodila, jak by měla srdce pod povlakou.
Minulo asi čtrnácte dní od toho rána, kde se Hedvika opět rozstonala, když k nám pod večer zavítal kmotr Záruba, rychtář. - Byl jaksi jako poplašen. 'Co je ti, Zárubo?' ptám se ho; 'máš odvádět kontribuci?'
'Ta by mi nenadělala tolik starostí, ale to je horší kousek. Dnes měli panští lov na zajíce; naši domkáři, jak víte, musí nadhánět. Zatáhli od lesa až ke kříži. Psi při tom ustavičně kolem rejdili, ten jeden ale začal u kříže čenichat, hrabat, a pomyslete si, co vyhrabal? Skřínku dřevěnou a v ní novorozené dítě!' - Mlčel, a my všichni mlčeli.
'Tak si jen považte! Znáte lidi, - můžete si myslit, co tu bylo hned řečí a důmínek! - Hned to šli udat k úřadu a zítra budu mít komisi na krku. Šlakovitá věc!'
'Kterápak to asi nešťastnice byla?' ptám se.
'I někdy to udělá takové děvče, že by si člověk ani do smrti na ni nepomyslil. Zítra se to ukáže. - No, dobrou noc, buáte tu s Pánembohem!' - Odešel. Tu jsem teprv pozoroval ženské. Mariana v sednici nebyla, jen Johanna a Hedvika. První se třásla jako osika, druhá seděla jako z kamene vytesaná. Díval jsem se s jedné na druhou, a začalo mi být úzko, aniž jsem vlastně věděl proč.
Tu se najednou Johanna zvedne, kvapně vezme mne za ruku a povídá: 'Viď, že mne miluješ, Burkharde?' - 'Tyťto dobře víš, pročpak se ptáš?' povídám jí. 'A věříš mi, viď?' dále se ptala. - 'Důvěra a láska musí chodit pospolu; ostatně nezavdala si mi nikdy příčiny, abych nevěřil!' odpovím, ale bylo mi více a více úzko.
'Poslyš tedy a odpusť mně, a jí, čeho jsme se dopustili. Pamatuješ se na ono ráno, je tomu čtrnácte dní, když jsem všecka zlekaná z komory od Hedviky se vrátila? Nuž, když jsem tam vešla, ležela ve mdlobách, na loži, a novorozeně držela v ruce - mrtvé! Já ztrnula! Že by matkou byla, zdání jsem neměla! - Zpamatovala jsem se ale hned, začnu ji křísit, což se mi i brzy podařilo.' "Proč jsi mne nenechala umřít?" povídá mi, když se zpamatovala, "a kde je moje dítě?" 'Tu jsem vzala dítě, zavážu a chci i to přivést k životu; ale bylo už darmo, krev mu uběhla. Pokřtila jsem je svěcenou vodou a schovala do skřínky.'
Mně bylo úzko! - 'Proč jsi mi to neřekla, Hedviko?' ptám se jí. - 'Proč?' - Nechtěla jsem ti udělat větší ještě žalost a hanbu. Doufala jsem, že umru, však nepoštěstilo se mi. A napadl mi soud lidu, hanba, bála jsem se o pokoj domácí, o tvoje dobré jméno, a to přimělo mne k úmyslu všecko skrýt a mlčet. - Sama jsem dítě pochovala a nezůstalo stopy po všem, jen červ v mém svědomí. - Nyní víš všecko, Burkharde. Odpusť -"
Jakž bych nebyl odpustil, vždyť jsem znal svoji Johannu, a znaje pohnutky, které ubohou Hedviku k takovému kroku přivedly, nemohl jsem se na ni hněvat. - Ale soud je přísný. - Rozmyslil jsem vše a uznal jsem za nejlepší jeti hned do města, předejít komisi a vše upřímně udat. 'Pokorné hlavy ani meč neseče,' říkává se. - Sdělil jsem úmysl ten ženám řka, aby se přichystaly na cestu. Sám hned jsem v domácnosti vše si zřídil. Po půl noci byli jsme na cestu hotovi. Johanna byla pokojná, milejší jí byla konečně ta zjevnost, než ten ustavičný strach, který v duši nosila.
V městě šel jsem k soudci. Myslil jsem, že se není někdy tolik co bát soudu, jako soudce; ale což to bylo všecko platno? Vyšetřit se to muselo, a při vyšetřování vyznala Hedvika celou vinu, prosila ale za sestru, ta že za nic nemůže, že o ničem nevěděla, a jen z velké lásky k ní a na snažnou prosbu že mlčela. - Však co platno. Obě byly odsouzeny, ale že se bral ohled na zmírňující okolnosti, byla Hedvika odsouzena na rok do trestnice k lehké práci a Johanna na tři měsíce. Když jim soudce rozsudek četl, ozvala se Johanna: 'I já chci, pánové, být odsouzena na rok, stejně s Hedvikou, učiňte mi tu milost. Nemohu a nesmím ji opustit, slíbila jsem to matce naší na smrtelné posteli.' Soudcové ale na její prosbu málo dbali.
Jak mi bylo, když jsem rozsudek slyšel a napotom je v řadách vězných v hrubém šatě, s poutem a bez těch krásných vlasů viděl, to říci ti nemohu," dokončil svoje vypravování Burkhard, zakrývaje si uslzený obličej rukou.
"Ubohý příteli!" zvolal pohnutý Fricek, podávaje Burkhardovi ruku. "A jak dlouho již jsou v trestnici?"
"Teprv měsíc; mně ale zdá se to již věčností. Abych ulehčil jim i sobě, prodal jsem statek a zakoupil zde ten domek. Tak mohu ráno je vidět i večer, mohu Johanně každý den chlapce poslat, aby se s ním trochu potěšila, mohu jim ve stravě přilepšit. - Těším se ještě tím, že Johanna utrpení svoje snáší jako muž, ale bojím se, by neklesla, až Hedvika se odebere."
"Vždyť ale Johanna dříve svobodna bude?"
"Ano: ale Hedviku smrt osvobodí."
"Ubohá!" vzdychl Fricek.
"Ubohá je, dokud žije. Pro ni nemá svět jen trní; už přejme, ať se Bůh nad ní smiluje."
"A co ten hanebník? Nevíte, kdo je?"
"Ona jméno jeho nevyřkla. Tušení naše je ale neklamné -"
"I já bych najisto uhodl a přál bych, aby mi někdy pod pěst se dostal."
"Milý brachu, kdo nad sebou seká, třísky mu do očí letí," usmál se trpce Burkhard.
"To máš pravdu; těšme se jen tedy tím, že na vysoké hory, domy- rády často bijou hromy," hodil hlavou smělý Fricek.