Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV.

Ani radost věčna, ani žalost bezkonečna.
Národní přísloví.

Čas rychle uchází v žalosti i v radosti. Dva měsíce uplynuly od rozprávky Burkharda s Frickem. Vězník byl právě odvedl řadu svých svěřenců k práci a sedl k snídaní, když Burkhard k němu vešel.
"Jak je nahoře?" ptal se úzkostlivým hlasem.
"Vězná v čísle třiatřicátém bude dnes propuštěna; včera vypršel její čas," odpověděl vězník s tváří nepohnutou, podávaje hostu těžkou dubovou židlici.
"To vím, pane; ale ona nechce dříve odtud, dokud Hedvika nevyjde. Rád bych věděl, jak se té vede; řekl jste včera večer, že byla zproštěna práce pro slabost."
"Ano, spoluvězná v čísle třiatřicátém byla včera od práce zproštěna a dnes zase, poněvadž leží. V noci byl u ní kněz i lékař. Tuším, že nebude dlouho dělat. - Škoda těch dvou; raději bych deset jiných ztratil. Ta rota nadělá člověku zlosti, aby vždy za ní s holi stál, ale ty byly vždy tiché a pracovité osoby." - Vězník myslil, že se muži s těmi slovy velice zavděčí, a Burkharda mráz pošel. Vzal ale z kapsy přichystané již dva stříbrné tolary a vtisknuv je vězníkovi do ruky pravil: "Snad byste mohl, pane, dovolit, abych se do čísla třiatřicátého podíval?"
"Ted ne, pane, přijde tam lékař; ale zůstaňte tu u mne a když uvidím příhodnou chvíli, zavolám vás," řekl vězník, a nepohnutá tvář se, jak jí možno bylo, vyjasnila. Burkhard byl spokojen. Vězník, když se byl pohodlně nasnídal, vzal svazek klíčů a šel ven.
V čísle třiatřicátém ležela na příčně Hedvika; hlava její spočívala na rameně sestry, v sepjatých přes prsa rukou držela druhou její ruku. Bledé jich tváře se dotýkaly. Teplá, horkými slzami polita byla tvář Johanny, tvář Hedviky jako z mramoru. Oko Johanny patřilo světu; v otevřeném krásném oku Hedviky jevila se duše, očištěná všeho kalu, prosta žalosti i radosti světa, to patřilo již nebi. Okolo úst rozpoložen byl mír.
Těžké kroky se ozvaly v síni, klíče zarachotily, a do dveří vešel lékař a vězník. Oko Johanny radostně ho vítalo, mile mu přenechala ruku sestřinu; zkoumala, zdali by v jeho tváři ještě doufání jaké bylo. Ale neviděla nic, než mezi špicemi naškrobeného límce vyšpulené pysky, nad nimi ušňupaný nos, na nose brejle a za nimi dvě blýskavá očička. Z té tváře nebylo se čeho dozkoumat. Ale pan doktor píše ještě recept, udává jídlo - topící chytá se stébla. On musí vědět, že bude ještě užívat lék i pokrm, tedy přece naděje. - Ubohá sestro, kdybys věděla! - Za dveřmi ptá se vězník: "Prosím, pane doktor, bude vězná živa?"
"Jestli dnes neumře, bude živa," odpoví doktor, vážně si šňupna. Pak se podívá na zlaté hodinky a vida, že již přešla sekunda přes povinnou mu hodinu, pospíchá do svého kočáru.
Hedvika ale dívala se dlouho - dlouho za odcházejícím lékařem, rozloučila se s ním i se starým vězníkem, a oko její hledalo zase milý obličej sestry.
"Neplač, Johanko, proč pláčeš?" šeptala tichým hlasem, "přej mi pokoj! Já řeknu matce, že jsi splnila slib." - Johanna tím více štkala. Vtom se dveře opět otevřely zpolehounka a v nich se objevil smutkem zastřený obličej Burkhardův.
Radost zableskla na obličeji Hedviky; byl to blesk posledního ještě pocitu, který duši k světu poutal. Odtáhla jednu ruku od ruky sestřiny a podávajíc ji švakrovi, pravila slabým hlasem: "Přišels rozloučit se? Já si to přála. Bůh tě žehnej za tvoji lásku. Odpusť mně a vzpomínej s modlitbou!"
Burkhard klekl k loži, a hlava jeho sklesla na ruku umírající.
"Odpusť i jemu!" prosila Hedvika, a oko její obrátilo se s jednoho na druhého.
"Když ty odpouštíš, odpouštíme i my," odpověděli manželé jednohlasně.
'Úsměv uspokojující přelítne tvář Hedviky, oko její vice ještě zaleskne se. Pak se obrátí po slunci, které skrze mříže otevřeného okna zasvítá, a lehounkým vzdechem - opouští svět...
V soumraku přivádí Burkhard zadními dvířkami zahradními Johannu domů. - Mariana neví, má-li se ptát: "Zdrávy?"- nebo "Co donést?" splete si jedno s druhým a pustí se do pláče. Lenča klade matce do náručí chlapce, hlava její také ale nachází místečka na prsou té, kterou spolu s chlapcem maminkou zove.
I Fricek se blíží, by podal s rukou dáním spolu i přátelství těžce zkoušené příbuzné! - Ale on první vidí smutek, jako povlak tváře manželů zastiňující.
"Zůstane Johanna již mezi námi, či se vrátí k sestře?" ptal se potichu Burkharda.
"Hedvika je v Pánu. Johanna přináší vám poslední její políbení!" řekl Burkhard hlasitě. Najednou zmizela všecka radost s tváří, oči zalily se slzami a usedavý pláč rozlehl se v tiché sedničce.
Za městem táhne se širá planina, pokrytá pískem a vřesem, mezi nímž leckdes několik stromků. Uprostřed planiny vede hlavní silnice. - Šedá mračna po planině honí se pod oblohou, chvílemi zavěje vítr přes růžově kvetoucí vřes do sypkého písku, rozvlní ho jako hladinu vody, odnášeje na svých perutích celé kotouče v rozličné strany.
Od města jde průvod, malý, smutný průvod.
Na místě kněze kráčí v čele žalářník s holi, na místě hudby ozývá se chřest řetězů. Za žalářníkem nese šest ženských na ramenou černou, prostou rakev bez pokrovu. Za rakví jde Burkhard, Johanna a Fricek. Za nimi řada vězných, nejposlednější biřicové. Blíže silnice u malého hájku zastaví se průvod. Jsou tam stopy hrobů, ale pískové jich krovy vítr dávno rozmetl.
"Kde tedy máme kopat?" ptají se čtyry z vězných, berouce od biřiců rejče a lopaty.
"Zde ji položte," prosí Johanna, ukazujíc k osamělému keři šípkovému. Vězné kopají, Johanna a muži klekají u rakve k modlitbě; a mnohá z vězných kleká s nimi, pomodlíc se vroucí Otčenáš za tu, která nikdy nesplácela trpké jich úštěpky. Hrob je hotov. Vězné chtějí spustit rakev dolů. Ale na dobré slovo Burkhardovo přenechává poslední tu službu vězník příbuzným.
Vězné odcházejí, přátelé klečí ještě u keře šípkového, jediného to pomníku na hrobě Hedviky. - Tu jede po silnici panský kočár a v něm sedí v pocestném obleku krásná dáma a muž. Černé oko mužovo hoří, a vítr, rozhazujíc havraní jeho kadeře, odkrývá jizvu, táhnoucí se po levé straně čela až k uchu. Burkhard vyskočí, bystře se podívá do kočáru, a uchopiv Frickovo rámě, zvolá: "To její vrah!" Zasrší mladíkovo oko, svalovitá ruka jeho se zdvihne, ale dolů ji táhne slabá ruka Johanny, a jemný její hlas zašeptá: "Ona mu odpustila!" - "Bůh soudiž: On vidí, kdo koho šidí!" pravil Burkhard, když opouštěl hrob na planině.