Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Láska velkých pánů lehčí jest než mech.
Národní přísloví polské.

Večer je na sklonku, krásný večer červnový. Od vesnice, nedaleko břehu Bobry ležící, pospíchá děvče přes vřesoviště k nedalekému lesíku. V lese, u širokého dubu, pod nímž vřesu i mechu, jak by schválně nastlal, děvče ustane. Plaše naslouchá na vše strany; neslyší však, leč zpěv vznášejícího se nad vřesovištěm skřivánka a štěbetání kosa, který, sedě na vrchole stromu, sám s sebou hovoří bůhví o čem. I sedne děvče do mechu, položí hlavu v dlaň a zamysli se. Skrze stromoví zažehne poslední paprsek slunce a osvěcuje hlavu děvčete, napolo pokrytou zlatým čepečkem. Je to krásné děvče, hodno malování!
Podle kroje znát, že patří k stavu selskému, dlaň její tvrdá od práce, ale pleť bílá jako květ vodní růže, vidět skrze ni tkaninu modrých žilek. Barva licí jejích jako nádech na zralých broskvích, ústa pak jako purpur květu granátového. Nos rovný od čela, pěkný, foremný. Oči hnědé, dlouhoobrvené, podobají se očím gazely; nad nimi obočí táhne se jak oblouček černidlem nakreslený. Podél jasného čela splývají v plných vlnách zlaté vlasy. Na malé nožce má černý, nízký střevíc s mašli, modré punčochy s červenými cviklemi; červenou sukni ne tuze dlouhou, modrou pentlí obšitou. Zpod sukně vykukují lemovky spodniček, každá jiné barvy. Zástěrku bílou, šněrovačku černou, aksamitovou, se stříbrným premováním. Kabátek též černý, aksamitový, napřed otevřený. Bělounká košile, v záhybky složená, je u krku lesklým spinadlem spjatá. Na hlavě malý zlatý čepeček kulatý, s bílou krajkou kolem, vzadu s dlouhým červeným fáborem, znakem to panenského jejího stavu. Tak sedí děvče v mechu jako kytice.
Slunce již zašlo za širou nížinu, zanechávajíc panování bratru měsíci, který s druhé strany pomalu vychází, přiváděje s sebou nesčíslný počet jasných sester. Skřivánek nad vřesovištěm už nelítá, děvče sedí ještě pod dubem zamyšlené. Na její půvabné tváři viděti odlesk nějaké blažené myšlenky. Kolem úst pohrává jí chvílemi milostný úsměv, a ruku má položenu na očích, jako by zabraňovat chtěla vtírání se zevnějších obrazů do říše krásných snů.
Tu náhle ozve se štěkot psa z lesa. "To je on!" zaraduje se děvče. V malé chvíli obskakuje ji krásný honicí pes, za ním pak přichází myslivec.
"Tak dlouho, dlouho nejdeš, Roberte!" předhazuje děvče příchozímu, objímajíc jeho rámě.
"Dlouho? - Jáť vzkázal, že přijdu soumrakem, a teprv slunce zašlo," omlouval se Robert, líbaje děvče v líce.
"Pravda; ale nediv se, Roberte, že mi čekání dlouhé bylo, vždyť jsem čekala na tebe, tu mi bývá okamžení hodinou, hodina dnem," usmálo se děvče, a zrak její s výrazem nejvyšší milosti utkvěl na tváři Robertově. - Je to tvář duchaplná, ušlechtilých tahů; pleť velmi snědá, jako by jižní slunce ji bylo opálilo. Oči velké, černé, bystré jsou jako oči sokolovy; nad nimi klenou se obočí jako dva široké, černé oblouky. Na horním pysku černé kníry, pod dolením kozí bradu má. Nad vysokým, klenutým čelem točí se v kroužcích, jako háďata, havraní vlasy, a zakrývají napolo jizvu, která se táhne po levé straně čela až k uchu. Malou nohu, malou též má ruku, Zdá se, že mu něco přes třicet let. V tom okamžení, když sedá k děvčeti do mechu, hoří v oku jeho jen plamen vášnivé milosti. "Briliante, pozor!" rozkazuje psovi, který chce ulehnout k jeho nohám; pes, poslušen rozkazu, zvedá se a počne zvolným krokem kolem dokola obcházet, maje uši pozdviženy, by mu ani to nejmenší hnutí v lese neušlo.
"Krásná jsi, Hedviko, velmi krásná," praví polotajemným hlasem myslivec, objímaje jednou rukou útlé tělo děvčete, druhou hladě zlaté její vlasy.
"Opravdu, Roberte?" ptá se děvče, pozdvihnouc k milenci dobré, nevinné oko.
"Viděl jsem krasavice italské i španělské, ale krásnější než tys neviděl jsem -" ujišťoval Robert.
"Ó, jak mne to těší! Budu Boha denně prosit o milost, by mi krásu, kterou mne obdařil, zachoval k tvému potěšení!" "Vlasy tvoje měkké jsou jako vlna ovcí kašmirských, bujného vzrůstu; proč skrýváš je pod ten čepec?"
"Jakpak bych mohla choditi bez čepečku, vždyť by na mne děvčata prstem ukazovala a řekla by: Vidíte hrdou, ona si vyvádí jako nějaká městská slečna! To nesmím udělat. Ale až budu tvá žena, Roberte, až budeme zůstávat v lese o samotě, pak se budu strojit, jak ty budeš chtít; jen když sestru navštívit půjdem, pak si vezmu čepeček, ale ne s červenou, to už budu nosit modrou pentli. - Ach, Roberte, ani věřit to nemohu, že ty, člověk cvičený, kterého všichni lidé milují - jsi mne, nepatrné děvče, za ženu si vyvolil. A přece tomu tak - vždyť jsi přisahal před živým Bohem, že mne miluješ, že mne za ženu pojmeš, jak by to nemohlo být pravda!" tiše praví děvče, sklopíc hlavu s úplnou důvěrou na Robertovo rámě. On pak sevřel ji v náruč, líbaje ústa i čelo její.
"Nikdo tě neviděl, když jsi šla sem?" ptal se náhle, jako by na něco vzpomněl.
"Nikdo, Roberte; chasa tancuje na dolení louce, staří u rychtáře besedují. Dbám já o to, by mne nikdo s tebou neviděl, neušlať bych posměchu celé vsi, a ty neušel bys pronásledování; nemají to rádi, když se děvče z vesnice vyvdá. A co by sestra řekla, kdyby od jiného o naší lásce se dověděla?"
"A kde je dnes sestra tvoje i švakr, žes mohla odejít?" ptal se Robert.
"Sestra i švakr jeli přes pole do Nimbše, malého chlapečka vzali s sebou. Ach, Roberte, kýž bys již jistotu slíbené ti od pána služby v rukou měl, bych mohla sestře Johanně o lásce naší povědít. Tak mi to svědomí tížá jako kámen, že jí nemohu říci, když se mne mnohdy starostlivě ptá: 'Ale, Redvičko, copak jsi tak zamyšlena? Pán Bůh chraň, aby ti bylo zle? - Přišlo ti snad z očí?' - a již mi shání léky, obkládá hlavu chladícími lupeny; a já nesmím říci: 'Vždyť mi je dobře, Johanko, já jsem šťastna, a přišlo-li z očí, přišlo jen mile, ne zle!'" - Při tom podívala se Hedvika šelmovsky do očí milencových, hned ale pokračovala v důvěrné své rozmluvě dále: "Jáť netajila až posud před sestrou ani myšlenky. Čtyry roky bylo mi, když nám matka a brzo po ní i otec zemřel. Johanna, ačkoliv jen o několik let starší než já, převzala starost za obě, odchovala mne, starala se o mne, že by matka sama více nemohla. Když Burkhard za ženu ji požádal, musel dříve svatosvatě slíbit, že mne co bratr milovat vždy bude. Dostál slibu. Neméně než sestra Johanna miluje mne i on; nedopustí, by mi kdo na kříž stéblo v cestu vložil. Lidé po vesnici mluví: "Burkhardovic pyšní se Hedvou, žádný ženich není jim dost dobrý, budou si chtít ženicha objednat bůhví odkuď."
"Jáť ale slyšel, že tys jako zaslíbená již jakémus Bohumilu; o tom se nezmiňuješ?" vskočil jí do řeči Robert. "Bohumil z Nimbše byl jednou u nás; otec jeho známý je Burkhardův. Svěřila mi později sestra, že si mne Bohumil zamiloval. Byla bych snad svolila, kdybych tebe v tom týhodni nebyla na suchopáru potkala. Od té doby nejsem svá. Tebe budu milovat do nejdelší smrti, nikoho jiného." To dopověděvši, objala Hedvika s vroucností šíji milencovu a ráda trpěla horoucí jeho líbání.
Pozdě bylo již, když Robert doprovodiv Hedviku na okraj lesa, nazpět pospíchal. U východu z lesa přivázán čeká naň kůň; nedočkavě pohazuje hlavou, kopyto rozrývá kyprou zem. Tu ozve se štěkot psa, kůň roztáhne nozdry a divoce zarze, cítě svého pána. "Jen se neraduj tak hlasitě, Vulkáne," domlouvá mu Robert, veda ho z lesa, "byť tu na nás i nečíhali bandité, najatí od žárlivých soků, je se co bát nepovolaných očí. Krásné je to stvoření," šeptal dále jako v zamyšlení, - "nebyl bych myslil, že v té stepi taková růže rozkvétá. Štěstí samo přivedlo mne k ní. - Škoda, kdyby jiný byl utrhl květ její, neznaje ani krásu jeho ocenit. - Ale co tu slibů, přísah u těch děvčat, hned aby se jim na věky zadal. Blázínkové! -"
S lehkomyslným tímto úsměškem vymrštil se Robert na koně, a jedním letem uhání po rovině kupředu.
Víc než hodinu cesty vzdálenosti od lesa, u samého města, rozkládá se velký anglický park, uprostřed něho stojí nádherný zámek. U zadních vrat parku stojí premovaný vrátný, vedle něho podkoní též v livreji. "Kde zase vězí!" bručí nevrle poslední.
"Snad jel na lov?" povídá vrátný.
"Ach, na lov - leda povídali - známe ty lovy. - To je všude tak. - Divím se jen tomu, že ho ještě nezabili - ale on má z pekla štěstí, a kdyby mu hlavu ještě jednou rozštípli, on přece do ohně poleze."
"Kdepak přišel k té čáře, toť musela být notná rána? -" ptal se vrátný.
"Komorník mi povídal, že tu ránu dostal v bitvě ve Španělích; ale ať mi to nemaluje - to je taky takový - proto nic nepoví. -"
"Tys s ním ve Španělích nebyl, ani ve Vlaších?" ptal se zase vrátný.
"I Bůh chraň. - Mám toho dost, co jsem viděl po Francouzsku a Německu. Člověku jde hlava kolem, když si to rozváží. -"
Vtom slyšet zpovzdáli rychlý cval koně, a v malém okamžení zastaví se u vrat uřícený Vulkán. Robert skočí s něho, hodí uzdu nevrlému podkonímu, koně ale jako na pochvalu pohladí po hlavě. - "Paní kněžna již doma?" krátce ptá se vrátného.
"Ano, Osvícenost!" pokorně odpovídá vrátný.
Robert rychle pospíchá k osvětlenému zámku a za ním pes, sotva dechu popadaje.
A Hedvika klečí ve své komůrce, modlí se za svého miláčka, prosí o požehnání nebes pro svoji lásku. - Ubohá, ubohá
Hedviko!