Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Matce i chlapci dobře chutnalo. - "Ti páni se mají dobře. Bože a takové jídlo má prý ten psíček pannin každý den a ještě lepší."
"Inu chlapče, kdo čeho dost má, rád tím plýtvá."
"Proč to raději nedají chudým?"
"Sytý lačnému nevěří; a kdyby věděli, jak je zle mezi lidem, přece by snad dali, ale to oni nevědí, milý hochu. - Až zase tu dobrou pannu uvidíš, řekni jí, kdyby měla nějakou práci pro mne, až dá-li bůh, se trochu posilním, že jí budu ráda pracovat, ať je to cokoli. - Pánbůh jí to zaplatí všecko," řekla matka, odkládajíc jídlo, co zbylo, do uzlíčku, buchtu ale položila vedle dítěte - a drobečky zanesla na mraveneční hromádku. - "Aby měli také posvícení," povídala. - Vojtěch vzal buchtu a položil ji na sukni, jíž byl bratříček přikryt, aby ji hned viděl, jak se probudí. - "A teď doběhnu pro mléko, - aby se Jozífek také radoval, on beztoho asi od hladu tak smutný - viďte, maminko? Už se kolik dní ani nezasmál na mne a je tak tuze bledý - a studený."
"Ach já se bojím, že Jozífkovi nebude žádná pomoc," smutně řekla matka, sedajíc zase vedle dítěte.
"I bude, mamičko, neplačte, počkejte jen, až se bude mít teď dobře; víte, že vám jednou řekl pan doktor, že mu jen to pomůže. - Tak mi dejte ten dvacetník a povězte jak mám říct?"
"Tu máš dvacetník, dej ho paní Hájkové, ona ti dá mléka žejdlík a drobných nazpátek; dobře ty peníze schovej a - řekni jí, kde nám je pánbůh nadělil!"
Vojtěch vzal od matky peníz, strčil do kapsy a byl již na obrátu, an tu náhle Jozífek oči otevře - a naň je opře.
"Jozífku!" zvolal náhle Vojtěch, a vezma buchtu, chtěl ho ještě potěšit, než odběhne, ale matčin hlas ho zalekl. - "Nech," zvolala - a položivši dítěti ruku na čelo, studené jako led, úzkostlivě volala: "Jozífku, Jozífku! - Neznáš mne? - Dítě! Pánbůh s tebou!" - Nahnula se nad jeho obličej, aby mu byla v zraku, - dítěti se ale oko obracelo pomalu v sloup - kalilo se. Matka třesoucí rukou sáhla po srdéčku - zdálo se jí, že bije. - "Jozífku!" zalkala. - "Jozífku!" volal plačícím hlasem Vojtěch. - Dítě pootevřelo ústa jako k úsměchu - a oddechlo si zlehka jako ptáče ve spánku. - Byl to poslední vzdech.
"Copak je mu, maminko?" ptal se Vojtěch polekán.
"Umřel," odpověděla matka bezzvučným hlasem, a bolestí přemožena, sklesla na zem vedle mrtvoly dítěte.

ROZBOR UKÁZKY:

Autorka realisticky ukázala bídu, ve které vdova Karásková s dětmi žila. Chlapec Vojtěch byl dospělejší než šlechtické děti v jeho věku. Sám dost v životě zkusil a nemohl si hrát jako děti bohatých. Pomáhal mamince, staral se o bratra. Matka, ač byla v těžké situaci, dávala svým dětem skutečnou lásku, byla hodná.