Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

JEDNÁNÍ I.

Scéna 7.

Fabrizio. Předešlí.

FABRIZIO (k hraběti): Někdo se po vás ptá, urozenosti.
HRABĚ: Víš, kdo je to?
FABRIZIO: Myslím, že klenotník. (Stranou k Mirandolině.) Dejte pozor, Mirandolino, zde vám to nesvědčí. (Odejde.)
HRABĚ: Ano, klenotník, chce mi ukázati něco nového. Vaše náušnice, Mirandolino, touží po společnosti.
MIRANDOLINA: Ale pane hrabě...
HRABĚ: Vy zasloužíte mnoho a u mne peníze ceny nemají. Jdu se podívat na ty klenoty. S bohem, Mirandolino, pane markýze na shledanou! (Odejde.)

Scéna 8.

Markýz, Mirandolina.

MARKÝZ (k sobě): Prokletý hrabě! Těmi svými penězi mne zničí.
MIRANDOLINA: Věru, pan hrabě se až příliš namáhá.
MARKÝZ: Tyhle znám, má to čtyři soldi a vyhází je z ješitnosti a nadutosti. Znám život a lidi.
MIRANDOLINA: Já také, excellencí.
MARKÝZ: A myslí, že ženy, jako vy, získati lze dary.
MIRANDOLINA: Nu víte, dary člověku žaludek nepokazí.
MARKÝZ: Já bych se obával, že vás urazím, kdybych vás chtěl si nakloniti dary.
MIRANDOLINA: Zajisté, pan markýz mne nikdy neurazil.
MARKÝZ: A takto vás neurazím, nikdy!
MIRANDOLINA: O tom ani za mák nepochybuji.
MARKÝZ: Leč, co jinak mohu, jen poroučejte.
MIRANDOLINA: Musila bych vědět, v čem by mi mohla vaše excellence prospěti.
MARKÝZ: Ve všem, zkuste to.
MIRANDOLINA: Ale, pro bůh, jen v čem!
MARKÝZ: Ďábla! Opět jedna vlastnost, která mne překvapuje.
MIRANDOLINA: Jste příliš laskav, excellencí.
MARKÝZ: Skoro juž tu svou excellenci proklínám.
MIRANDOLINA: Proč pak?
MARKÝZ: Věřte, že kolikrát juž přál jsem si, býti hrabětem.
MIRANDOLINA: K vůli jeho penězům?
MARKÝZ: Eh, jeho peníze! Na ty zbla nedám... Ale kdybych byl hrabě, tak směšný jako on...
MIRANDOLINA: Co byste udělal?
MARKÝZ: U sta hromů... vzal bych si vás! (Odejde.)