Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

OSOBY

Kavalír di Ripafratta
Markýz di Forlipopoli
Hrabě d'Albafiorita
Mirandolina - hostinská
Hortensie, Dejanira - herečky
Fabrizio - sklepník v hostinci
Komorník kavalírův
Sluha hraběte
Sluha v hostinci

Děj odehrává se ve Florencii v hostinci Mirandoliny.

JEDNÁNÍ I.

Scéna: Pokoj v hostinci.

Scéna 1.

Markýz di Forlipopoli a hrabě d'Albafiorita.

MARKÝZ: Nu, mezi vámi a mnou je přece nějaký rozdíl.
HRABĚ: V hostinci platí vaše peníze zrovna tolik jako moje.
MARKÝZ: Když však mne hostinská vyznamenává, přísluší to více mně než vám.
HRABĚ: Proč pak?
MARKÝZ: Poněvadž jsem markýz di Forlipopoli.
HRABĚ: A já jsem hrabě d'Albafiorita.
MARKÝZ: Ovšem, hrabě... koupené hrabství.
HRABĚ: Koupil jsem hrabství, když vy jste prodával markyzát.
MARKÝZ: A teď dost: jsem kdo jsem a vyžaduji úctu.
HRABĚ: Kdo vás připravuje o ni? Vy jste člověk, který, mám li mluviti upřímně...
MARKÝZ: Jsem v tomto hostinci ubytován, poněvadž miluji hospodskou. To ví každý a každý má míti úctu k dámě, která se mi líbí.
HRABĚ: A tohle je pěkné! Vy byste mi chtěl zakazovat, abych Mirandolinu nemiloval? A co si myslíte, proč že jsem v tomto hostinci?
MARKÝZ: Buďsi, ale nesvedete ničeho.
HRABĚ: Já ne, a vy snad ano?
MARKÝZ: Já ano a vy ne. Já jsem, kdo jsem. Mirandolina má ochrany mé potřebí.
HRABĚ: Mirandolina má potřebí peněz a nikoli ochrany.
MARKÝZ: Peněz?... O ty není nouze.
HRABĚ: Já utratím denně zecchin, pane markýze, a dávám hostinské ustavičně dary.
MARKÝZ: A já, co dělám, nepovím.
HRABĚ: Vy to nepovíte, ale víme to.
MARKÝZ: Nevíte všecko.
HRABĚ: Ba, že, drahý pane markýze, víme to, víme. Řeknou to sluhové. Stojí to tři paoletty denně.
MARKÝZ: A propos sluhů, zde ten Fabrizio se mi nelíbí. Zdá se mi, že hostinská mu přeje.
HRABĚ: Možná, snad si ho chce vzít. Nebyl by to špatný plán. Před půl rokem zemřel jí otec. Děvče samojediné v čele takového hostince ničeho by nesvedlo. Pro mne!... Jestli se vdá slíbil jsem jí 300 skudů.
MARKÝZ: Vdá-li se, pak jsem jejím ochráncem já... však já vím, co učiním.
HRABĚ: Pojďte a slyšte, nechme hádky. Dáme jí těch 300 skudů dohromady.
MARKÝZ: Co učiním, učiním v taji a nevychloubám se tím. Jsem, kdo jsem (volá). Kdo je to zde?
HRABĚ (k sobě): Jsi na mizině, hrdá chudobo!

Scéna 2.

Fabrizio. Předešlí.

FABRIZIO (k markýzovi): Poroučíte, pane?
MARKÝZ: Pane? Kdo tě učil způsobům?
FABRIZIO: Račte odpustí ti.
HRABĚ (k Fabriziovi): Řekněte mi, jak se vede paní domácí?
FABRIZIO: Dobře, osvícenosti.
MARKÝZ: Opustila juž lůžko?
FABRIZIO: Ano, osvícenosti.
MARKÝZ: Osle!
FABRIZIO: Proč mi říkáte osel, osvícenosti?
MARKÝZ: Co chceš pořád s tou osvícenosti?
FABRIZIO: Toť titul, který též dávám zde druhému kavalírovi.
MARKÝZ: Mezi ním a mnou je přece nějaký rozdíl.
HRABĚ (k Fabriziovi): Rozumíte?
FABRIZIO (šeptem k hraběti): Má pravdu, je rozdíl, vidím to v účtech.
MARKÝZ: Řekni domácí paní, aby sem přišla, musím s ní mluvit.
FABRIZIO: Ano, excellenci. Chybil jsem tenkráte?
MARKÝZ: Dobrá. Tři měsíce znáš juž můj titul, ale ty jsi nestyda.
FABRIZIO: Jak je libo, excellenci.
HRABĚ: Chceš poznati rozdíl, který jest mezi markýzem a mezi mnou?
MARKÝZ: Co chcete s tím?
HRABĚ: Hleď. Tu máš zecchin. Zkus, ať ti dá také pan markýz jeden.
FABRIZIO (k hraběti): Díky, osvícenosti, (k markýzovi) excellencí...
MARKÝZ: Nerozhazuji své jmění jako blázni. Kliď se!
FABRIZIO: Bůh vám požehnej, osvícenosti, (k hraběti) excellenci! (k sobě). Konec! V cizině nepomáhají k úctě tituly, ale peníze. (Odejde.)