Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Spleen a ideál (Spleen et idéal)
• název francouzského originálu: La Beauté (Les Fleurs du Mal)

Krása ve francouzském originálu

Je suis belle, ô mortels! comme un rêve de pierre,
Et mon sein, où chacun s'est meurtri tour à tour,
Est fait pour inspirer au poète un amour
Eternel et muet ainsi que la matière.

Je trône dans l'azur comme un sphinx incompris;
J'unis un coeur de neige à la blancheur des cygnes;
Je hais le mouvement qui déplace les lignes,
Et jamais je ne pleure et jamais je ne ris.

Les poètes, devant mes grandes attitudes,
Que j'ai l'air d'emprunter aux plus fiers monuments,
Consumeront leurs jours en d'austères études;

Car j'ai, pour fasciner ces dociles amants,
De purs miroirs qui font toutes choses plus belles:
Mes yeux, mes larges yeux aux clartés éternelles!

***

Krása v překladu Vladimíra Holana

Jak sen, sen z kamene jsem krásná, smrtelníci,
A prs můj, o který se zraní každý z vás,
Vždy inspirovat zná básníka láskou bdící,
Věčnou a oněmlou jak jsoucí hmoty jas.

Sfinx nepochopená, v azurovém trůním zlatu;
S úbělem labutí já poutám citů sníh
A nenávidím vše, co křivky přesouvá tu,
A nikdy nepláči a nikdy neznám smích.

Básníci přede mnou vhrouženou do gestace,
Již zdám si půjčovat od nejpyšnějších soch,
Za přísných studií prožijí věk své práce;

Vždyť k fascinování těch milenců, když vkročí,
Mám čistá zrcadla, v nichž zkrásní věcí sloh:
Své oči široké, s věčnými třpyty očí!

***

Krása v překladu Svatopluka Kadlece

Jak zkamenělý sen jsem krásná, smrtelníci!
Můj prs, jímž každý z vás se zranil naposled,
je přán jen básníkům, jimž vnuká s láskou vznět,
jak hmota mlčící a nic se neměnící.

Jak nechápaná sfinx já trůním v oblacích,
k bělosti labutí mám srdce sněhobílé;
co ruší linie, mi není nikdy milé,
a nevím, co je pláč, a nevím, co je smích.

Před mými postoji, jež nenápadně měním,
k nimž jak bych zhlédla se ve slavných pomnících,
básníci stráví dny úporným přemýšlením.

Mámť k okouzlování těch tichých milců svých
nejčistší zrcadla, jež zveličují krásu
své oči široké, své oči věčných jasů!

***

Krása v překladu Hanuše Jelínka

Ó vizte, krásná jsem jak zkamenělý sen
a klín můj, ve kterém se dosud každý zmučil,
je vhodný, básníky by věčné lásce učil
a němé tak, jako je hmota jen.

Já trůním jako sfinx ve výších azurných,
mám srdce ze sněhu a labutí mám bělost,
pohybů neladných já nenávidím smělost
a nevím, co je pláč, a nevím, co je smích.

Básníci, v obdivu velkých postojů mých,
jež jak bych od staveb si hrdých vypůjčila,
svůj život stravují ve přísných studiích;

neb mám, bych milence ty věrné okouzlila,
zrcadla čistá, jež zvyšují věcí krásu,
mé oči široké, věčného plné jasu.

***

Krása v překladu Viktora Dyka

Jako sen kamenný, ó smrtelní, se skvějí
má prsa, o která se všichni poranili,
jsou k tomu, básníky by láskou opojily,
jež hmoty věčnost má a jež má němost její.

Jak nechápaná Sfinx se s trůnu nebes dívám;
spojuji srdce sníh s bělostí labutí;
že kazí linie, mám v zášti pohnutí;
a nikdy nepláči, nikdy se neusmívám.

Básníci, vidouce můj postoj velebný,
jejž sochám jak bych nejpyšnějším brala,
ve přísném studiu života stráví dny:

mámť, abych milence horlivě upoutala,
dvé čistých zrcadel, v nichž nabude vše krás:
svých očí, očí svých velikých věčný jas!

***

Krása v překladu Jaroslava Vrchlického

Jsem krásná, smrtelní! jak sen jest z kamene,
a prs můj, o který se každý posud raní,
je stvořen, básníkům by vnuknul lásky plání,
jež jako hmota je tak němé, bezzměné.

Jak nezbadaná sfinx já trůním v blankytu,
mám srdce sněhové a bělost labutí,
jež ruší linie, mám v zášti pohnutí
pláč neznám ani smích, jsouc vždycky bez citu.

Nade mnou básnící před póz mých velkostí,
z pomníků nejhrdších, jež dlužiti se zdám,
své tráví v studiích dny s přísnou vroucností.

Ty chtivé milence bych okouzlila, mám
dvě čistá zrcadla, vše jimiž vzplá víc krásné:
se září odvěkou své velké oči jasné.

***

Krása v překladu Jaroslava Haasze

Jak zkamenělý sen jsem krásná, kmeni lidský,
můj prs, kde po sobě se každý rozdrtil,
ten lásku básníku by vštípit schopen byl,
tak věčnou, němou tak, jak bývá hmota vždycky.

Já trůním v azuru, sfinx říší neznámých;
sníh srdce s labutí se bělí ve mně mísí;
já nenávidím ruch, jenž pošinuje rysy;
a neznám je mi pláč a neznám je mi smích.

A pěvci před mými velkými postavami,
jež, zdá se, vzala jsem všem hrdým pomníkům,
dny v přísných studiích vždy budou trávit sami;

neb, milců chápavých chtíc oslniti tlum,
mám čistá zrcadla, jež přidávají krásy:
svůj zrak, svůj širý zrak, zrak s odvěkými jasy!