Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Spleen a ideál (Spleen et idéal)
• název francouzského originálu: Les Phares (Les Fleurs du Mal)

Majáky ve francouzském originálu

Rubens, fleuve d'oubli, jardin de la paresse,
Oreiller de chair fraîche où l'on ne peut aimer,
Mais où la vie afflue et s'agite sans cesse,
Comme l'air dans le ciel et la mer dans la mer;

Léonard de Vinci, miroir profond et sombre,
Où des anges charmants, avec un doux souris
Tout chargé de mystère, apparaissent à l'ombre
Des glaciers et des pins qui ferment leur pays;

Rembrandt, triste hôpital tout rempli de murmures,
Et d'un grand crucifix décoré seulement,
Où la prière en pleurs s'exhale des ordures,
Et d'un rayon d'hiver traversé brusquement;

Michel-Ange, lieu vague où l'on voit des Hercules
Se mêler à des Christs, et se lever tout droits
Des fantômes puissants qui dans les crépuscules
Déchirent leur suaire en étirant leurs doigts;

Colères de boxeur, impudences de faune,
Toi qui sus ramasser la beauté des goujats,
Grand coeur gonflé d'orgueil, homme débile et jaune,
Puget, mélancolique empereur des forçats;

Watteau, ce carnaval où bien des coeurs illustres,
Comme des papillons, errent en flamboyant,
Décors frais et légers éclairés par des lustres
Qui versent la folie à ce bal tournoyant;

Goya, cauchemar plein de choses inconnues,
De foetus qu'on fait cuire au milieu des sabbats,
De vieilles au miroir et d'enfants toutes nues,
Pour tenter les démons ajustant bien leurs bas;

Delacroix, lac de sang hanté des mauvais anges,
Ombragé par un bois de sapins toujours vert,
Où, sous un ciel chagrin, des fanfares étranges
Passent, comme un soupir étouffé de Weber;

Ces malédictions, ces blasphèmes, ces plaintes,
Ces extases, ces cris, ces pleurs, ces Te Deum,
Sont un écho redit par mille labyrinthes;
C'est pour les coeurs mortels un divin opium!

C'est un cri répété par mille sentinelles,
Un ordre renvoyé par mille porte-voix;
C'est un phare allumé sur mille citadelles,
Un appel de chasseurs perdus dans les grands bois!

Car c'est vraiment, Seigneur, le meilleur témoignage
Que nous puissions donner de notre dignité
Que cet ardent sanglot qui roule d'âge en âge
Et vient mourir au bord de votre éternité!

***

Majáky v překladu Svatopluka Kadlece

Veliký Rubensi, ty Lethe, sade snění,
panenský polštáři, kde nelze milovat,
kde život však se dme a zmítá bez umdlení
jak vítr v povětří čí moře v moři snad,

dá Vinci, zrcadlo hlubokých temných svitů,
kde krouží andělé s tajemným úsměvem
ve stínu ledovců a sosen skalních štítů,
jež uzavírají tu jejich chladnou zem,

Rembrandte, zjevení smutného hospitalu,
kde jenom velký kříž svou černí zdobí sál,
kde v slzách modlitba se vypařuje z kalů
a zimní paprsek se náhle zamíhal,

ó Michelangelo, pustino v spoustách mraků,
kde vidět Herkuly se s Kristy proplétat
a strašné fantomy se zvedat za soumraku
a prsty dlouhými si rubáš vztekle rvát,

chlípnosti faunovy a boxerovy vzteky,
ty, jenž jsi dovedl snést krásu žoldáků,
vznešený Pugete, nažloutlý, mdlý a měkký,
císaři zločinců se smutkem ve zraku,

Watteau, ty mumraji, kde žhnouce poletují
proslulá srdce v hrách tak jako motýli,
lehoučké kulisy, jež lustry osvětlují,
lijíce ztřeštěnost v ten tanec opilý,

Goyo, sne plný hrůz, až dosud skrytých světu,
zabitých zárodků, pečených o sabat,
bab s lesklým zrcátkem a nahých panen v květu,
jež budí, v punčoškách, ve vilných běsech hlad,

přízračný Delacroix, krvavé pleso v boru,
kde padlí andělé se rojí v obzorech,
kde dlouze nesou se pod nebem s leskem móru
podivné fanfáry jak tichý Webrův vzdech,

ty kletby, rouhání a žaluplné lkáni,
ty křiky, extase, pláče a Te Deum,
toť echo, vracené sty bludišť bez ustání,
v němž srdce smrtelné má božské opium,

křik, opakovaný sty hlídek na vše strany,
heslo dne, volané sty hlásnic v nočních tmách,
toť maják, na hradbách sty tvrzí zažíhaný,
hlas lovců, zbloudivších ve strašných houštinách!

***

Majáky v překladu Vítězslava Nezvala

Vlám Rubens, Acheront, sad zahálky, v němž svítá,
a polštář svěžích těl, kde nelze milovat,
však život proudí tu a živelně se zmítá
jak moře na moři, jak nebe, vítr, šat;

da Vinci, zrcadlo, jež spolklo mlhovinu,
však milí andělé je proměnili v ráj -
a plní tajemství se objevují v stínu
ker, sosen, ledovců, jež vroubí jejich kraj;

a Rembrandt, hospitál, kde šuškají si stíny,
a kde je na stěnách jen jeden velký kříž,
kde pláč a modlitba se vypařuje z špíny,
kam zimní paprsek vpad vysílený již;

hle Michelangelo, pláň s Herkuly a s Kristy,
kde vidíš fantómy, kde vidíš Jidáše,
jak vynořují se nad ponurými místy
a vztekle trhají své tvrdé rubáše;

zuřivost boxera, faun se zarostlou kůží,
ty tvůrče chlapisek, ty krásný atlete,
ty pyšná odvaho, ty slabý, žlutý muži,
ty králi galejí, ty smutný Pugete;

a Watteau, karneval, kde bloudí slavné tváře
jak lehcí motýli, kde víří pestrá směs,
kde svěží výzdoby a lustry plné záře
vrhají šílenství na roztančený ples;

Goya je těžký sen, má plné sklady smetí,
embrya vařená při pustém sabatu,
tvář stařen v zrcadlech a zcela nahé děti,
jež svádí punčoškou lest ďábla k šachmatu;

hle, Delacroix, mys krve v stinném lese,
kam chodí návštěvou zlý anděl zvečera,
kde divná fanfára se pod oblaky nese,
jak přidušený pláč, jak povzdech Webera;

ty kletby, rouhání, ty nářky a ta Ikání,
ten křik, ta extáze, ten pláč, ta Tedeum
jsou oplakávány z všech bludišť ozvěnami
a pro smrtelníky jak božské opium.

Toť výkřik hlídačů a rozlétá se v střelách,
ten rozkaz vyslalo k nám tisíc hlásných trub;
toť maják, rozžatý na mnoha citadelách,
a signál zbloudilců, jež svedl z cesty sup!

A Pane, opravdu ten signál, jejž jsme dali,
je pravým svědectvím o naší hodnosti,
ten vzlykající pláč, jenž přes věky se valí
a zmírá na prahu tvé slavné věčnosti!

***

Majáky v překladu Jaroslava Vrchlického

Rubens, to Lethe jest, to sad jest lenosti,
kde nelze milovat, poduška těl to svěží,
kde žití burácí, se zmítá s prudkostí
a ve vzduchu jak vzduch, jak v moři moře běží;

Da Vinci, zrcadlo jest hluboké, kde tíhnou
v dál luzní andělé, s úsměvem sladkým plují
a v sosnách, ledovcích se tajuplně mihnou,
jež stínem se všech stran kraj jejich obklopují;

Rembrandt, to hospital, kde kvílí vzdech a vzdech,
zdi jehož jediný kříž zdobí, v mroucích hlas
kde dýchá modlitba kol hnisu u ran všech,
a zimní paprslek kamž v jeden padne ráz;

Angelo místo je, kde Herkulové v směsi
se s Kristy splétají, a příšery kde tmou
obrovské v soumraku a vzpřímeny svět děsí,
jak prsty roztáhnou, tak rubáše své rvou.

Zuřivost boxera i s fauna chlipností
jenž sbíráš s půvaby žoldáků, srdcem divý
a zpupný člověče, však s tělem v křehkosti,
Pugete, trestanců císaři zádumčivý;

Watteau, ten karneval, kde jak motýli lítá
dav srdcí vznešených, se míhá zářící,
do čerstvých dekorac kde lustrů světlo kmitá,
a závrať rozlívá v ples tento vířící;

Goya, sen upíra, pln děsů neznámých,
zárodků, na hodech jež o sabbatu vraždí,
se zrcadly rej bab a dětí nahatých,
jenž vjíždí do punčoch, čím démony zlé dráždí;

Krvavé jezero, kde sosen stín vždy svěží,
kde byt zlých Andělů, to Delacroix jest,
kde nebem truchlivým fanfary divné běží,
jak harfy ztlumené, harf Weberových zvěst;

Ty kletby, rouhání, ty nářky, vzdechy, steny,
ty slzy, výkřiky, ten vzruch, ta Te Deum,
sterými bludišti jsou ohlas opáčený,
pro srdce smrtelné toť božské opium!

To výkřik opáčen je stráží tísícerou,
toť heslo slané dál heroldů tisíci,
na věží tisíci to maják jest v noc šerou,
křik lovců ztracených v hvozd velký, mlčící!

Toť vskutku největší je svědectví, ó Pane,
jež člověk může dát o svojí hodnosti,
ten žhoucí od věků vzdech, který k věkům vane
a zmírá na břehu tvé, Bože, věčnosti!