Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Spleen a ideál (Spleen et idéal)
• název francouzského originálu: Le Masque (Les Fleurs du Mal)

Maska ve francouzském originálu

Statue allégorique dans le goût de la Renaissance

A Ernest Christophe, statuaire.

Contemplons ce trésor de grâces florentines;
Dans l'ondulation de ce corps musculeux
L'Elégance et la Force abondent, soeurs divines.
Cette femme, morceau vraiment miraculeux,
Divinement robuste, adorablement mince,
Est faite pour trôner sur des lits somptueux
Et charmer les loisirs d'un pontife ou d'un prince.

- Aussi, vois ce souris fin et voluptueux
Où la Fatuité promène son extase;
Ce long regard sournois, langoureux et moqueur;
Ce visage mignard, tout encadré de gaze,
Dont chaque trait nous dit avec un air vainqueur:
"La Volupté m'appelle et l'Amour me couronne!"
A cet être doué de tant de majesté
Vois quel charme excitant la gentillesse donne!
Approchons, et tournons autour de sa beauté.

O blasphème de l'art! ô surprise fatale!
La femme au corps divin, promettant le bonheur,
Par le haut se termine en monstre bicéphale!

- Mais non! ce n'est qu'un masque, un décor suborneur,
Ce visage éclairé d'une exquise grimace,
Et, regarde, voici, crispée atrocement,
La véritable tête, et la sincère face
Renversée à l'abri de la face qui ment
Pauvre grande beauté! le magnifique fleuve
De tes pleurs aboutit dans mon coeur soucieux
Ton mensonge m'enivre, et mon âme s'abreuve
Aux flots que la Douleur fait jaillir de tes yeux!

- Mais pourquoi pleure-t-elle? Elle, beauté parfaite,
Qui mettrait à ses pieds le genre humain vaincu,
Quel mal mystérieux ronge son flanc d'athlète?

- Elle pleure insensé, parce qu'elle a vécu!
Et parce qu'elle vit! Mais ce qu'elle déplore
Surtout, ce qui la fait frémir jusqu'aux genoux,
C'est que demain, hélas! il faudra vivre encore!
Demain. après-demain et toujours! - comme nous!

***

Maska v překladu Svatopluka Kadlece

Alegorická socha v renaissančním slohu

Sochaři Ernestu Christophovi

Hleď vděky florentské, jichž je tu výběr pestrý!
V tom těle, plném šlach a plném vlnění,
je Jemnost se Silou, ty věrné božské sestry.
Ta žena, opravdu div všeho stvoření,
tak božsky robustní a v bocích štíhlá mile,
by mohla lehávat na lůžkáchv šarlatu
a krátit papežům a králům dlouhá chvíle.

- Hleď též ten paúsměv kol rozkošnických rtů,
v němž zpupnost provádí to zanícení svoje,
ten dlouhý pohled mdlý, v němž jest jen smích a klam,
ten drobný obličej, pod rámcem ze závoje,
jenž každým rysem svým, pln chlouby, říkám nám:
"Jsem zvána Rozkoší a Láskou věnčívaná!"
Hleď, jakou dráždivost to skýtá spanilost
té bytosti, jíž je ta majestátnost přána!
Pojď blíž a obejmi ten jedinečný skvost!

Urážko umění! Neblahé překvapení!
Ta žena božských vnad, slast přislibující,
má, zrůda nestvůrná, dvě hlavy na temeni!

Ba ne! Ten obličej se šklebem na líci,
toť maska, ozdoba svým vzhledem klamající,
hleď na tu hlavu zde, jež trpí, horoucí,
na hlavu skutečnou, na hlavu s pravou lící,
jež stranou s odporem se točí od lhoucí.
- Nesmírný proud tvých slz, ty bědná kráso krásy,
mi vplývá do srdce, jež mučí starosti,
tvá lež mě opájí, má duše žizeň hasí
ve vlnách, zvedaných v tvých očích Žalostí!

- Proč to však naříká, proč lká tak, kráska skvělá,
jež lidskou rasu by k svým nohám srazila?
Co tajně hlodá jí bok siláckého těla?

- Lká tak, že byla tu a je tu, zběsilá!
Co zvlášť však trápí ji v tom jejím velkém žale,
co ji tak roztřásá, je trpké vědomí,
že musí, bohužel, žít v tom světě dále,
dnes, zítra, pozítří a vždycky - jako my!

***

Maska v překladu Vladimíra Mikeše

Alegorická socha v renesančním stylu

Sochaři Ernestu Christophovi

Hle, poklad, který má šarm florentského díla;
to vláčné svalnaté tělo, jak božský vkus,
tady se sbratřily Elegance a Síla.
Ta žena opravdu je div, zázračný kus,
útlá a nádherná i přes robustnost svalů,
jen trůnit na skvostných postelích bez šatů
a kratochvílí být všech papežů a králů.

- Ten jemný, smyslný úsměv, všimni si rtů,
když jejich extáze se s nestoudností spáří,
ten pohled posměšný, potměšilý a mdlý,
mazlivý obličej orámovaný šláři,
ve kterém každý rys vítězně hlaholí:
"Mne povolává Slast a korunuje Láska!"
Je vzrušující, hle, právě ten majestát,
on nad ní vznáší se a dráždivě ji laská!
Pojď, obejdi ten div ze všech stran, zůstaň stát.

Ó takhle rouhat se umění! Hrůza! žena
s tělem, jež slibuje slast! Pohleď nahoru,
dvě hlavy, dvojhlavá stvůra, tak zohavená!

- Ne! Je to maska jen, je součást dekoru
tvář, kterou roznítil úžasný škleb. Ta pravá,
vidíš, ta svraštělá, odtud se ukáže,
to je upřímná tvář, to je skutečná hlava,
a jen se schovává za tváří, která lže.

Ubohá nádhero! ta velkolepá řeka
mi vtéká do srdce k všem starostem, co má.
Tvá lež mě opájí, vyprahlá duše čeká
na vlny slz, ten Žal prolitý očima!

- Ale proč pláče? Proč? Tak dokonalá krása,
před kterou klekal by do prachu lidský rod.
Jakápak choroba silácké tělo drásá?

- Proč? Že je naživu, nestála o život!
Pláče, že musí žít! Co však ji rozechvívá,
že se až potácí, je hrozné vědomí,
že žít musí i dál a pořád jen být živa!
Zítra a pozítří a věčně! - jako my!