Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Spleen a ideál (Spleen et idéal)
• v českém překladu vyšlo pod více názvy - Svatopluk Kadlec přeložil báseň jako Miluji vzpomínku, Jaroslav Haasz jako Tak rád mám vzpomínku... a Vladimír Mikeš jako Miluji vzpomínku na nahost za epochy

Miluji vzpomínku / Tak rád mám vzpomínku... / Miluji vzpomínku na nahost za epochy ve francouzském originálu

J'aime le souvenir de ces époques nues,
Dont Phoebus se plaisait à dorer les statues.
Alors l'homme et la femme en leur agilité
Jouissaient sans mensonge et sans anxiété,
Et, le ciel amoureux leur caressant l'échine,
Exerçaient la santé de leur noble machine.
Cybèle alors, fertile en produits généreux,
Ne trouvait point ses fils un poids trop onéreux,
Mais, louve au coeur gonflé de tendresses communes
Abreuvait l'univers à ses tétines brunes.
L'homme, élégant, robuste et fort, avait le droit
D'être fier des beautés qui le nommaient leur roi;
Fruits purs de tout outrage et vierges de gerçures,
Dont la chair lisse et ferme appelait les morsures!

Le Poète aujourd'hui, quand il veut concevoir
Ces natives grandeurs, aux lieux où se font voir
La nudité de l'homme et celle de la femme,
Sent un froid ténébreux envelopper son âme
Devant ce noir tableau plein d'épouvantement.
O monstruosités pleurant leur vêtement!
O ridicules troncs! torses dignes des masques!
O pauvres corps tordus, maigres, ventrus ou flasques,
Que le dieu de l'Utile, implacable et serein,
Enfants, emmaillota dans ses langes d'airain!
Et vous, femmes, hélas! pâles comme des cierges,
Que ronge et que nourrit la débauche, et vous, vierges,
Du vice maternel traînant l'hérédité
Et toutes les hideurs de la fécondité!

Nous avons, il est vrai, nations corrompues,
Aux peuples anciens des beautés inconnues:
Des visages rongés par les chancres du coeur,
Et comme qui dirait des beautés de langueur;
Mais ces inventions de nos muses tardives
N'empêcheront jamais les races maladives
De rendre à la jeunesse un hommage profond,
- A la sainte jeunesse, à l'air simple, au doux front,
A l'oeil limpide et clair ainsi qu'une eau courante,
Et qui va répandant sur tout, insouciante
Comme l'azur du ciel, les oiseaux et les fleurs,
Ses parfums, ses chansons et ses douces chaleurs!

***

Miluji vzpomínku v překladu Svatopluka Kadlece

Miluji vzpomínku na staré rajské časy,
kdy Foibos zlatíval rád sochy svými jasy.
To muži s ženami, jaří a ztepilí,
se bez vší přetvářky a strachu těšili,
užívajíce tu ústrojí svého těla,
a nebe milostné jim laskávalo čela.
Kybélé, úrodná na ušlechtilý plod,
neměla za těch dob své syny za nevhod,
a jako vlčice, v svém srdci ke všem vřelá,
snědýma prsama svět štědře napájela.
Nádherný silný muž se právem radoval,
hrd na to množství krás, jimž vládl jako král,
ovoce bez kazu, bez vady, bez zprýštění,
probouzející chuť svou tuhou lesklou dření!

Dnes, chce-li pojmout kdy tu ryzí velikost,
dnes, básník všude tam, kde lid je šatů prost,
kde nahost mužovu či ženinu lze zříti,
však před tím obrazem, tak strašidelným, cítí,
jak duši najednou mu svírá temný chlad.
Truchlivé zrůdnosti plačící pro svůj šat!
Ó směšné komolý, vy masek hodná těla,
zkroucená, vychrtlá či zase zbřichatělá,
jež bůžek Prospěchu, v svém hněvu osvícen,
zamotal, robata, do krutých hrubých plen!
A vy pak, ženy, vy, žel, bledé jako síra,
živené zhýralstvím, jež vaši krásu zžírá,
vy, panny, vlekoucí svůj úděl, první hřích,
a všechnu šerednost a hrůznost plodných břich!

My, lidé zkažení, však zato, pravda, máme
teď krásy jinaké, dřív lidstvu málo známé:
tvář, kterou stravuje rak srdce napořád,
což se nám uzdálo, žel, nyvou krásou zvát.
Než tyto objevy těch našich zvrhlých vznětů
nemohou zabránit churavícímu světu
se klanět před mládím, před mládím posvátným,
s upřímným pohledem, zářícím jasem svým,
s čirýma očima pramenné průzračnosti,
jež kráčí pyšně vpřed a šíří, bez starosti,
jak azur oblohy, jak skřivan nebo květ,
své vůně, písničky a něhyplný vznět!

***

Tak rád mám vzpomínku... v překladu Jaroslava Haasze

Tak rád mám vzpomínku na ony nahé časy,
kdy Fébus zlatíval soch tvary svými jasy.
Muž s ženou užíval tu ve své čilosti
a bez vší přetvářky a bez vší úzkosti,
a nebe milostné, jež laskalo jim tělo,
jen zdraví vznešených těch strojů zkoušet chtělo.
Cybéle šlechetné, jež plodný měla klín,
se příliš břemenem být nezdál žádný syn,
než, bujná vlčice, v níž něžnost pro vše vřela,
svým prsem nahnědlým svět celý napájela.
Muž lepý, mohutný a silný, přikládal
si právo na krásy, jimž vládl jako král;
ty plody bez poskvrn a na nichž kazu není,
jež chrup mu vábily svou hladkou, pevnou dření!

Však Básník nynější, když chtěl by pochopit
tu velkost původní v těch místech, kde lze zřít
buď muže nahotu, neb nahé tělo ženy,
zří, že jest jeho duch v chlad temný zahalený
před černým obrazem, jenž samou hrůzou spjat.
Ó, strašná obludnost, jež oplakává šat!
Ó, směšné pahýly, mask hodná, bídná troska!
Ó, těla zkroucená neb suchá, vzdmutá, ploská,
jež jasný, ukrutný, bůh Prospěchu kdys byl
v jich dětství v kovové své plínky zabalil!
A vy, ó ženy, ach! tak jako svíce bledé,
jež sžírá hýřivost a živí dál a vede,
vy panny, vlekoucí svých rodů neřesti
a celé plodnosti své hnusné neštěstí!

Je pravda, zdobívá nás, lid již pokažený,
krás lesk, jichž neznaly dob starodávných kmeny:
to tváře, které byl rak srdce rozežral,
co unylosti snad by krásou někdo zval;
leč těmto výmyslům Múz pozdních možno není
již někdy zabránit, by choré pokolení
před mládím hluboko svou nesklonilo dlaň,
- před mládím posvátným, jež prostou, jemnou skráň
a jasný, čistý zrak má jako proud, jenž teče,
a šíří nade vším, jsouc prosto každé péče,
jak blankyt nebeský, jak ptáci, nebo květ,
své vůně, sladký žár, a písní svojich vzlet!

***

Miluji vzpomínku na nahost za epochy v překladu Vladimíra Mikeše

Miluji vzpomínku na nahost za epochy,
kdy obnažeností Foibos rád zlatil sochy:
Tehdy muž se ženou bez úzkosti a lži
si směli užívat, jak mohli, rozkoší.
Milostná obloha je laskala, kde chtěla,
a nalévala sil do vznešeného těla,
a Kybelé, byť šla z porodu k porodu,
neměla za přítěž tu velkou úrodu,
jak vlčice, jež má něhu pro každé štěně,
z osmahlých cecíků dávala pít všem stejně.
A právem krásný muž, silný a samý sval,
byl hrdý na krásy, jež volaly: jsi král;
hladký plod bez kazu, maso, jež přijde k chuti,
ta pevná dužina lákala k nakousnutí!

To když si básník chce vybavit v našich dnech
tu dávnou minulost a bloumá po místech,
kde obnaží se muž, kde obnaží se žena,
ponurým chladem je duše jak přimražena
před černým obrazem, vyrážejícím dech.
Ó zpotvořenosti, plačící po šatech!
Ó směšné pahýly, zamaskovaná těla,
zkroucená, vychrtlá, splasklá či zbřichatělá,
která bůh Užitku, bezcitný, veselý,
zavinul, děťátka, do plínek z oceli!
A ženy, bledé jak vosk svící nakapaný,
jež neřest užírá i živí, a vy, panny,
vlekoucí v dědictví vám daný první hřích
a celou ohyzdnost těch oplodněných břich.

My, lidé zkažení, máme však jinou krásu,
tu, pravda, neznaly národy dávných časů:
nám zhoubné nádory srdce tvář rumění,
my tomu říkáme půvaby zemdlení.
Než objev pozdních múz, jež rozkvílely se tu,
nemůže zabránit ochořelému světu,
aby vzdal mládí hold, jaký mu náleží,
- té svaté, upřímné, líbezné mládeži
s očima jasnýma jak řeka u pramene,
mládí, jež nade vším se jak modř nebe klene,
jak ptáci, květiny nám dává bez ptaní
své vůně, písničky a teplo na dlani!