Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Květy zla (Les Fleurs du Mal)
• název francouzského originálu: Les Métamorphoses du vampire (Les Fleurs du Mal)
• existuje více českých překladů této básně:
  • Svatopluk Kadlec - Proměny upírovy
  • Gustav Francl - Proměny upíra
  • Vladimír Holan - Proměny upíra
  • Vladimír Mikeš - Proměny upíra

Proměny upírovy / Proměny upíra ve francouzském originálu

La femme cependant, de sa bouche de fraise,
En se tordant ainsi qu'un serpent sur la braise,
Et pétrissant ses seins sur le fer de son busc,
Laissait couler ces mots tout imprégnés de musc:
- 'Moi, j'ai la lèvre humide, et je sais la science
De perdre au fond d'un lit l'antique conscience.
Je sèche tous les pleurs sur mes seins triomphants,
Et fais rire les vieux du rire des enfants.
Je remplace, pour qui me voit nue et sans voiles,
La lune, le soleil, le ciel et les étoiles!
Je suis, mon cher savant, si docte aux voluptés,
Lorsque j'étouffe un homme en mes bras redoutés,
Ou lorsque j'abandonne aux morsures mon buste,
Timide et libertine, et fragile et robuste,
Que sur ces matelas qui se pâment d'émoi,
Les anges impuissants se damneraient pour moi!'

Quand elle eut de mes os sucé toute la moelle,
Et que languissamment je me tournai vers elle
Pour lui rendre un baiser d'amour, je ne vis plus
Qu'une outre aux flancs gluants, toute pleine de pus!
Je fermai les deux yeux, dans ma froide épouvante,
Et quand je les rouvris à la clarté vivante,
A mes côtés, au lieu de mannequin puissant
Qui semblait avoir fait provision de sang,
Tremblaient confusément des débris de squelette,
Qui d'eux-mêmes rendaient le cri d'une girouette
Ou d'une enseigne, au bout d'une tringle de fer,
Que balance le vent pendant les nuits d'hiver.

***

Proměny upírovy v překladu Svatopluka Kadlece

Ta žena, jako had na roštu zmítajíc se
a ňadra v korsetu si dráždíc o kostice,
chrlila ze svých úst dvou jahodových rtů
proud těchto horkých slov se čpěním mošusu:
- "Ó, já mám vlhké rty a znám se v dovednosti,
jak všeho svědomí se člověk v lůžku sprostí.
Vysuším každý pláč na prsech vítězných
a starcům vyloudím na tváři dětský smích.
Ten, kdo v mé nahotě mě zhlédne bez závoje,
má ve mně nebesa, lunu a slunce svoje.
Já tolik z rozkoše, můj drahý znalče, znám,
že v tom, když v náručí již muže objímám,
či dávám zubům v plen svá ňadra v slastné chvíli,
cudná a nestoudná, slabá a plna síly,
jsou s to v té posteli, vší vášní zemdlelé,
se pro mne zatratit i sami andělé!"

A když mi vyssála již morek ze všech kostí
a já se stočil k ní, pln děsné ochablosti,
chtě vděčně zlíbat ji po jejich něžnostech,
neviděl jsem tu nic než hnisem slizský měch!
jat hrůzou, zavřel jsem hned oči v rozechvění,
a když jsem po chvíli je pootevřel zření,
ležely na místě té loutky, z níž šel strach,
jež měla na pohled spoušť krve v zásobách,
jen zbytky kostlivce, jež v zmatku kmitajíce
skřípaly jako štít či jako korouhvice,
houpané sem a tam zlým vichrem na tyči,
když v zimě za noci v tmách náhle zafičí.

***

Proměny upíra v překladu Gustava Francla

Ta žena, jejíž rty jsou plody jahodové,
rozvlněná jak had když po hladině plove
a ňadra věznící v železné kostici,
vydechla vyznání po pižmu vonící:
"Mám stále vlhké rty a dobře vím, můj Bože,
jak tíhu svědomí rozptýlit v hloubi lože.
Má ňadra nádherná pláč znají utěšit
a v starcích dětský smích dokážou probudit.
Dovedu nahradit, tomu, kdo zří mě nahou,
lunu i hvězdný třpyt, bloudící nocí vlahou.
Jsem, drahý znalče můj, tak znalá v rozkoších,
že octne-li se muž v mých pažích obratných,
či nasytí-li se ňader, jež pokousal mi,
těch ňader bázlivých i výbojných však velmi,
pak na mých matracích láskou i omdlévá
jak anděl nebeský, jenž peklu duši dá."

Když ze mne vysála všechno do morku kostí
a já se obrátil v lenivé ochablosti,
abych jí navrátil polibek, tu jsem zřel
jenom odporný měch, v němž lesklý hnis se chvěl.
Hned oči zavřel jsem, tou hrůzou omámený
a když pak otevřel jsem je, dychtivý změny,
neměl jsem po boku svém loutku obrovskou,
jež zabloudila sem na náš svět náhodou,
leč trosky kostlivce. A ty vedle mne leží,
chrastíce právě tak jak korouhvičky věží,
či jako štíty, jež ve vichru za zimy
hlučně se kývají nad vchody temnými.

***

Proměny upíra v překladu Vladimíra Holana

Hle, z jahody svých úst ta žena v tichu bdícím,
kroutíc se jako had na uhlí řeřavícím
a hnětouc fišpánem ve šněrovačce prs,
valila tuto řeč, pižmovou naveskrz:

"Mám vlhký ret a znám, co uměním vždy zveme,
jak ztratit svědomí ve hloubi postele mé.
Osouším každý pláč na ňadrech vítězných
a starce nutívám propukat v dětský smích.

Tomu, kdo zhlédl mne nahou a bez závoje,
nahradím lúny svit, slunce i hvězdné roje!
Jsem, drahý mudrci, učená v rozkoších,
že muže rdousím-li hloub v hladkých pažích svých

nebo když prsy své nabízím ke kousnutí,
plachá i oplzlá, křehká i silná v hnutí,
na těchto matracích, vzrušených ke mdlobám,
zatratil by se rád bezmocný anděl sám!"

Když potom vysála z mých kostí morek zbylý
a když jsem malátně obrátil k ní své síly,
bych vrátil polibek - já více nepostřeh
než kyčle lepkavé a hnisuplný měch!

Zavřel jsem oči své, vzdán hrůze bez zápasu,
a když jsem vzhlédl zas do živoucího jasu,
po boku mém, jenž hřál kdys loutku přemocnou,
která se zdála být napita krví mou,

chvěly se zmateně ostatky děsné kostry,
jež vyrážely kvil, kvil korouhvičky ostrý
či štítů vyvěsních, jichž železo i drát
za zimních nocí jmou se s vichrem rzivě rvát.

***

Proměny upíra v překladu Vladimíra Mikeše

Žena, had kroutící se na řeřavém uhlí,
až hroty ňader jí zhnět korzet tak, že ztuhly,
nechala vytékat z těch jahodových rtů
slova, z nichž pižmo čpí stejně jak z korzetu:
"Mám vlhké rty a vím, jak zlomit to, co velí
to staré svědomí, jen je mít na posteli.
Na těchhle vítězných ňadrech vysuším brek
a jako dítě se bude smát stařeček.
Jsem slunce, luna jsem, nebe se vším, kam sahá,
tomu, kdo uvidí, jaká jsem, když jsem nahá!
Já, ty můj mudrci, já vím, co je to slast,
má náruč nad mužem se sklapne jako past,
je plachá, bezuzdná, křehká, pevná a dusí,
nechám se pohryzat, sama mu dám své prsy,
jsou z toho bez sebe i péra postele,
kvůli mně do pekla by šli i andělé!"

A když mi nakonec vysála morek z kostí,
otočil jsem se k ní a chtěl v té ochablosti
ji z lásky políbit - vedle mne bobtnal sliz,
měch boků, z měchuřin kapal lepkavý hnis!
Víčka jsem pevně semk, zamrazilo mě děsem,
a potom pomalu zas oči otevřel jsem
a mocná loutka, hle, ten podmanivý zjev,
jenž zřejmě nasával si do zásoby krev,
tam nebyl, jenom tříšť chvějivých zbytků kostry,
skřípavé jako křik korouhve, stejně ostrý
jak skřípot návěstí v železu vidlice,
když v noci zac1oumá s ním zimní vichřice.