Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Spleen a ideál (Spleen et idéal)
• název francouzského originálu: La Chevelure (Les Fleurs du Mal)
• existuje více českých překladů této básně:
  • Vladimír Holan - Vlasy
  • Vítězslav Nezval - Vlasy
  • Vladimír Mikeš - Vlasy
  • Svatopluk Kadlec - Vlas
  • Gustav Francl - Kadeře

Vlasy / Vlas / Kadeře ve francouzském originálu

O toison, moutonnant jusque sur l'encolure!
O boucles! O parfum chargé de nonchaloir!
Extase! Pour peupler ce soir l'alcôve obscure
Des souvenirs dormant dans cette chevelure,
Je la veux agiter dans l'air comme un mouchoir!

La langoureuse Asie et la brûlante Afrique,
Tout un monde lointain, absent, presque défunt,
Vit dans tes profondeurs, forêt aromatique!
Comme d'autres esprits voguent sur la musique,
Le mien, ô mon amour! nage sur ton parfum.

J'irai là-bas où l'arbre et l'homme, pleins de sève,
Se pâment longuement sous l'ardeur des climats;
Fortes tresses, soyez la houle qui m'enlève!
Tu contiens, mer d'ébène, un éblouissant rêve
De voiles, de rameurs, de flammes et de mâts:

Un port retentissant où mon âme peut boire
A grands flots le parfum, le son et la couleur
Où les vaisseaux, glissant dans l'or et dans la moire
Ouvrent leurs vastes bras pour embrasser la gloire
D'un ciel pur où frémit l'éternelle chaleur.

Je plongerai ma tête amoureuse d'ivresse
Dans ce noir océan où l'autre est enfermé;
Et mon esprit subtil que le roulis caresse
Saura vous retrouver, ô féconde paresse,
Infinis bercements du loisir embaumé!

Cheveux bleus, pavillon de ténèbres tendues
Vous me rendez l'azur du ciel immense et rond;
Sur les bords duvetés de vos mèches tordues
Je m'enivre ardemment des senteurs confondues
De l'huile de coco, du musc et du goudron.

Longtemps! toujours! ma main dans ta crinière lourde
Sèmera le rubis, la perle et le saphir,
Afin qu'à mon désir tu ne sois jamais sourde!
N'es-tu pas l'oasis où je rêve, et la gourde
Où je hume à longs traits le vin du souvenir?

***

Vlasy v překladu Vladimíra Holana

Ó rouno, vlnivě až na krk spadající!
Prsténky, voňavé svým zlenivělým snem!
Závrati! Zabydlit chci šero ve světnici
spoustou všech vzpomínek, v tom vlase dřímající,
a zamávat jím, jak se mává šátečkem.

Asie toužebná, Afrika žhavých savan,
vzdálený, cizí svět, už málem skleslý v tmu,
vlá, lese, z propastí tvých jako vonný závan!
A jak duch jiných na hudbě je kolébáván,
tak můj, ó lasko má, je na tvém parfému!

Odejdu tam, kde strom i člověk, opojeni
svou mízou, zadřímnou si v horkém podnebí;
neste mě, kadeře, jak příboj, jenž se pění!
Ty moře z ebenu, jsi plné skvělých snění
o plachtách, veslařích, vlajkách a rahnoví:

Vře přístav - upíjí má duše z jeho vřavy
plnými doušky zvuk i barvu vonící,
lodi jak ve zlatě a v móru se tam plaví
a náruč vztahují tam po objetí slávy
té věčné oblohy, žárem se chvějící.

V nořím svou hlavu, jež má ráda opojení,
v ten černý oceán, kde jiný zavřen jest.
A duch můj zjemnělý, jejž hýčká kymácení,
se s vámi setká zas - ó plodná lenošení -
houpačky bez konce s vůněmi ze siest!

Stánku z tmy spletený, vy vlasy modré tmavě,
ve vás jsou nesmírná nebesa z kobaltu:
ve chmýří břehů tvých, v té kučeravé trávě
směs vůní kolotá a opájí mě žhavě:
jak olej z kokosů, pach pižma, asfaltu.

Vždy, dlouho moje dlaň bude v tvé těžké hřívě
rozsévat rubíny, safíry s perlami
a ty sluch nakloníš mé touze prívětivě!
Jsi oáza, kde sním, jsi víno, v kterém chtivě
piju své vzpomínky z láhve, kde chutná mi.

***

Vlasy v překladu Vítězslava Nezvala

Ó rouno kadeří, jež splýváte až k pasu!
Ó vonné pletence! Ó vlny výbuchů!
Dnes, mám-li ponořit se do minulých časů,
jež s kouzlem vzpomínek spi v hloubi těchto vlasů
chci jimi zamávat jak šátkem ve vzduchu.

Žár vnitřní Afriky, pláč Asie a zvony,
svět, který rozplynul se takřka bez mráčku,
je ve tvých hlubinách jak vůně nad záhony!
Jak jiní duchové se opájejí tóny,
můj pluje na vůni tvých vlasů, miláčku.

Já půjdu tam, kde strom a člověk, plni mízy,
se chvějí ve mdlobách a v žáru podnebí,
v tvých silných pletencích, v tvých copech, které visí,
jsou skryty slunné dny a ebenové mysy,
jsou stěžně, veslaři a plachty na nebi:

a v hlučném přístavu, kde mohu dlouze píti
zvuk, barvy, parfémy jak vodu z pramene,
kde lodi, plující po moárovém kvítí,
se noří do zlata a divoce se řítí
vstříc čisté obloze, vstříc zdrojům plamene.

Pak zvolna ponořím svou extatickou hlavu
v ten černý oceán, v němž onen můj se skryl,
a subtilní můj duch, zpit hudbou jejích splavů,
tě najde, zahálko, a objeví tvou slávu
a šťastné aróma, jež prýští z dlouhých chvil!

Ty černý prapore, vy tmavomodré vlasy,
vy navracíte mně zas dálky azuru,
na jemných konečcích, kde vlna s vlnkou hrá si,
jsem cestovatelem a střídám zeměpásy,
kde voní benzoe, kde cítím purpuru.

Jen dál, ach, navždycky se sklánět nad milenkou
a plýtvat perlami pro tyto pramínky,
ach, podplácet si je jak ženu před volenkou!
Což nejste oázou, kde sním, což nejste sklenkou,
z níž dlouze opíiím se vínem vzpomínky?

***

Vlasy v překladu Vladimíra Mikeše

Ó rouno, které se kadeří bujně k šíji!
Ta vůně prstenců, jež mdlobou nešetří!
Dnes večer, extáze, ať, vzpomínka mě zpíjí
a její kadeře ať připomenou mi ji,
už jimi mávám, hle jak šátkem v povětří!

Unylá Asie, Afrika na výsluní,
daleký zmlklý svět, propadlý zpola v tmu,
žije v tvých hlubinách, lese bobtnavý vůní!
Některým duchům je hudba jak plivat v tůni,
a můj duch, miláčku, plave v tvém parfému.

Chci tam, kde zemdlívá, dlouho zžíhaný tropy,
mízou nalitý strom i člověk, buďte my
tou vlnou, která mě pozdvihne, silné copy!
Ty moře z ebenu, z tebe sen do mne vstoupí
o plachtách, veslařích, vlajkách a ráhnoví:

vře přístav, duše má se dlouze naloká tu
zvuků a barev a vůněmi těžkých par,
lodi tu klouzají po moaré a zlatu
a náruč otevřou vstříc nebi bez pasátů,
do modra, v kterém se tetelí věčný žár.

Hlavu zblázněnou sny ponořím v černo vody,
do oceánu, v němž se ještě jeden skryl,
a můj subtilní duch, ukolébaný proudy,
ti, plodná lenosti, připraví pravé hody
v tom pohupování na vždycky volných chvil!

Vlaječko hebké tmy, ty namodralý vlase,
vracíš mi nesmírnou modrou báň z kobaltu
na březích ve chmýří, zkrouceném jako v klase,
lačně se opíjím vůní, v níž proplétá se
s olejem z kokosů, pach pižma, asfaltu.

Navždy! Už vždycky, když má dlaň ti hřívu zmuchlá,
rubíny, safíry, perly tam rozhodím.
To abys navěky k mé touze neohluchla,
má oázo, kde sním, má láhvi, z které sprchla
s vínem má vzpomínka, nejomamnější z vín!

***

Vlas v překladu Svatopluka Kadlece

Ó rouno, bujně se až k šíji kadeřící!
Ó lesklé prstence! Mdlá vůně! Závrati!
Chci vzkřísit v alkovně, tmou noci černající,
dnes večer vzpomínky v té temné hřívě spící
a jako šátkem jí v ní budu mávati.

Afrika s Asií, žár jejich nyvých pouští,
vzdálený, daleký, již skoro mrtvý svět,
žije v tvých hlubinách, ty lese vonných houští!
Tak jako jiný duch po hudbě v dál se pouští,
můj po tvém parfumu se dává, lásko, vpřed!

Pojedu tam, kde strom i člověk, mízou kvase,
pozvolna zemdlévá horkostí podnebí.
Buď vlnou, strhni mě a nes mě, pevný vlase!
Ukrýváš třpytný sen, ty moře temnojasé,
o plachtách, veslařích a vlajkách na nebi:

hle, přístav šumící, kde se má duše spájí
opojným hlaholem, barvou a parfumem,
kde lodi po móru a zlatě sklouzávají,
vztahují paže z vod a dlouze objímají
svit čisté oblohy s tím věčným plamenem.

Pohroužím opile svou hlavu chtivou snění
v ten černý oceán, v kterém se jiný skryl,
a můj duch subtilní v objetí kymácení
se s vámi shledá zas - ó plodná zahálení!
- nesmírná hýčkání voňavých prázdných chvil!

Ó vlase modravý, ty stane spjatý tmami,
já v tobě nacházím modř nebe širého,
na březích porostlých tvým pýřím s kučerami
mě v divném spojení a pomíšení mámí
pach pižma, oleje a dehtu čirého.

Má ruka bude sít v tvou těžkou temnou kštici
perly a safíry po celý dlouhý věk,
abys vždy slyšela mou touhu zkoušející.
Jsi oasa, kde sním se zadumanou lící,
jsi tykev, ze které ssám víno vzpomínek?

***

Kadeře v překladu Gustava Francla

Ó rouno, padající v hloubi do výstřihu!
Ó vlny, vonící mámivým parfémem.
Extáze! V alkovně, ponořené už v tichu,
chci vzbudit vzpomínku na kadeřavou tíhu
a prsty laskat ji jak něžným hřebenem.

Zasněná Asie i Afriko tak žhoucí,
vy světy vzdálené, snad mroucí v neznámu,
v houštinách voňavých tam toužím usednout si.
Co jiní vzývají hlas hudby všemohoucí,
já, lásko, nořím se do tvého parfému.

Tam toužím odejít, kde mocná míza žene
stromy i člověka do výhně ohnivé.
Vrkoče mohutné v svých vlnách uneste mne!
Jak v moři z ebenu v tvých vzpomínkách se klene
prostor, co za bouře plachty i stožár rve.

To skvělý přístav je, kde duše má smí píti
plnými doušky zpěv a barvy s vůněmi,
kde lodi, jejichž bok se zlatým leskem třpytí,
spěchají nitra svá ochotně otevříti
přečistým nebesům s věčnými vášněmi.

A láskou zpitý cit pak opojeně dřímá
v těch černých hlubinách, jež nekonečné jsou.
Má duše toužící, k níž vlna zvolna vzlíná,
s vámi se setká pak, překrásná volnosti má,
když halí hlavu mou záplavou voňavou.

Černé až do modra, vy jak praporec temný
azur mi vracíte prostorů nebeských.
Na vzdutém pobřeží pletenců vašich jemných
zpíjím se dosyta vůněmi, v nichž můj čich
jak olej s kokosem, tak pižmo odkryje mi.

Navždy už ruka má hodlá tím houštím černým
k tvé poctě rubíny i perly rozsévat,
abych já přednost měl co snící mezi všemi!
Nejsi ty oázou, nejsi ty pohárem mým,
z nějž víno vzpomínek upíjím napořád?