Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V hospodě už zavírali, tak vypadli. K penziónu to měli už jen pár kroků a teď ho viděli zas: na druhé straně ulice, před klinikou, stál vůz s mrtvolama.
"Cejtím, že dneska to bude velká noc," řekl Tony, "cejtim to v krvi".
"Co má bejt?" zeptal se Bill.
"Dávej bacha," řekl Tony, "teď víme dost přesně, jak to dělaj. Jednu si vemem. To bude prdel! Nemáš strach?"
"Di do hajzlu? Snad si nemyslíš, že dyž mi ten posera námořník rozrth hubu, že sem srab?"
"To sem neřek, Bille..."
"To ty seš srab! Můžu ti jí natáhnout, vole!"
"Jo, jasně klid. Už o tom nemluvme. Povídám poď, ukradnem si jednoho mrtvoláka. Jen tak, z prdele."
"Hovno, ukradneme si jich DESET!!!"
"Počkej. Seš vožralej. Počkáme. Víme jak to dělaj. Dívali sme se na to každou noc..."
"A ty nejseš zkouřenej co? Jinak bys neměl vůbec ODVAHU!"
"Buď tuše! Koukej! Už jdou. A maj mrtvolu. Nějakýho chudáka chlápka. Vidíš jak mu přehodili prostěradlo přes hlavu? To je smutný."
"Je to smutný."
"OK, víme jak to dělaj. Když je mrtvola jen jedna, hoděj ji dovnitř, zapálej cigára a jedou. Když sou tu hoši dva, nijak se zamykáním auta neserou. Jednoduše položej toho prvního kamaráda na máry, dou pro druhou mrtvolu a pak je hoděj do auta. Kolik nocí sme na to přece koukali!"
"Nevím," řekl Bill, "nejmíň šedesátkrát."
"OK. Teď je tu jen jedna mrtvola. Jestli pudou zase dovnitř, tak patří nám. Deš se mnou?"
"Jasně, že du! Sem odvážnější než ty!"
"Tak OK. Dej bacha! Už dou. Dou pro další mrtvolu. Deš teda?"
"Jasně."
"Tak padáme."
Běželi přes ulici a popadli mrtvolu za hlavu a za nohy. Tony držel hlavu, tu smutnou, prostěradlem ovinout hlavu a Bill chňapnul nohy. Pak utíkali zpátky a čisté bílé prostěradlo se přitom třepetalo, jednu chvíli bylo vidět koleno, kus stehna, loket a pak vyběhli po schodech k penzionu. Stáli u dveří a Bill řekl: "Proboha, kdo má klíče? Já se poseru strachy!"
"Moc času nemáme. Ty zkurvený funebráci tu budou hned. Hodíme ho do visutý rohože. Dělej. Musíme ty klíče najít."
Mrtvolu hodili do rohože. V měsíčním světle se strašidelně pohupovala sem a tam.
"A nemohli bysme tu mrtvolu donýst zpátky?" zeptal se Bill.
"Bože, ach mami, ježišmarja, nemůžem tu mrtvolu donýst zpátky?"
"Na to nemáme čas. Viděli by nás. TEĎ už je pozdě!Hele!" vykřikl Tony "mám KLÍČ!"
"Díky Bohu!"
Otevřeli dveře, popadli tu věc v rohoži a běželi nahoru po schodech. Nejblíž byl Tonyho pokoj. První poschodí. Na schodech hlasitě bouchali mrtvolou do zdí a do zábradlí. Pak ji konečně dostali před dveře Tonyho pokoje a tam ji položili na zem, protože Tony hledal klíč. Podařilo se jim otevřít, mrtvolu hodili na postel a šli k lednici, vzal si galon levného muškátu, vypili každý naráz půl sklenice, zase si dolili, šli zpátky do ložnice, sedli si a koukali na mrtvolu.
"Myslíš, že nás někdo viděl?" zeptal se Bill.
"To už vy tu byli fízlové."
"A co když budou prohledávat okolí?"
"To přece nejde. Nemůžou takhle v noci klepat na dveře a ptát se: 'Nemáte tam náhodou nějakou mrtvolu?'"
"No jo kurva to máš nejspíš pravdu."
"Jasně, že mám," řekl Tony, "k smrti bych rád viděl, jak se tváříli ty dva týpkové, když zjistili, že mrtvolák je v tahu. Rozhodně to muselo bejt ohromně komický."
"No jo" řekl Bill, "to určitě."
"No jo, komický nebo ne, máme mrtvolu. Tady před námi leží. Na podlaze."
Podívali se na tu věc zabalenou do prostěradla a vyprázdnili sklenice.
"Rád bych věděl, jak dlouho je ten chlápek mrtvej."
"Ne moc dlouho, určitě ne dlouho."
"Kdy asi začínají tuhnout? A kdy smrdět?"
"Řekl bych, že něž mrtvej ztuhne, že to trvá dlouho," řekl Tony.
"Ale smrdět začne pravděpodobně brzo. To máš to samý jako zbytky jídla ve dřezu. Taky brzo smrděj."
"Krev jim vypouštěj, myslím, už v márnici."
Byla tma, tak rozsvítili lampu a seděli tu v jejím světle, ti dva opilci a bavili se tím zmateným a nejasným jazykem ožralů o všech zmatených, nejistých i důležitých věcech, o kterých se mluvit dá. Pak se dostali zpátky k mrtvole. Byla tam pořád.
"Co s nim uděláme?" zeptal se Bill.
"Postavíme ho na hajzl. Jestli už ztuhnul. Pravděpodobně umřel teprv před půl hodinou, nebo ták ňák."
"No dobře postavíme ho na hajzl. A co uděláme až začne smrdět?"
"Vo tom sem eště nepřemejšlel," řekl Tony.
"Tak na to nemysli," řekl Bill a pořádně si loknul. Tony se pokusil o tom popřemýšlet.
"Víš ty vůbec, že bysme mohli za tohle do lochu? Teda v případě, že by nás chytli."
"No a co?"
"A co! Udělali jsme chybu a teď už je pozdě."
"Pozdě." opakoval Bill.
"Takže," řekl Tony a znovu si naplnil sklenici, "dyž už tu s tím mrtvým tak pěkně sedíme, můžem si ho taky prohlídnout, ne?"
"Jako prohlídnou si ho?"
"Jo, kouknout se na něj."
"A odvážíš se?"
"Nevim."
"Máš strach?"
"Jo, v tomhle nemám žádnej cvik."
"Tak teda kouknem. Ale prostěradlo stáhneš ty," řekl Bill, "eště mi nalej. Nalej mi a pak stáhni to prostěradlo."
"Ok," řekl Tony.
Naplnil Billovu sklenici a šel k posteli.
"Tak jo," řekl Tony, "TADY JE!"
Stáhl z mrtvoly prostěradlo. Měl zavřené oči.
"Proboha!" vykřikl Bill. "Dyť je to ženská! Mladá holka!"
Tony otevřel oči. "No jo, byla mladá. Člověče, koukni na ty dlouhý blonďatý vlasy, dou jí až pod prdel. Ale je MRTVÁ! Děsně a úplně mrtvá, navždy. To je svinstvo. Vůbec to nechápu! Co myslíš kolik jí mohlo bejt?"
"Podle mě na moc nevypadá," řekl Bill.
"Ale je."
"Koukni na ty prsa! Ty stehna! Ta kunda vypadá pořád ještě jako živá."
"Ale no jo," řekl Tony, "kundy sou dycky první co přijde a poslední co de pryč."
Tony popošel k mrtvole a dotknul se jí. Pak pohladil jeden prs a pak tu mrtvou věc políbil.
"Je to smutný, všechno je tak smutný, celej život žijem jako idioti a pak dem do hajzlu."
"Neměl bys na ní takhle šahat," řekl Bill.
"Je tak krásná," řekl Tony, "tak šíleně a dokonale krásná a úplně mrtvá, ach jo. Kurva, to je hrozný."
"Jo, ale dyby byla živá, tak by vo takovýho pobudu, jako seš ty, ani pohledem nezavadila. To je ti doufám jasný, ne?"
"To je jasný. A tohle je ta pravá chvíle. Teď neřekne NE!"
"Kurva, vo čem to mluvíš?"
"Myslim tím," řekl Tony, "že mi stojí. A JAK MI STOJÍ!"
Tony přešel pokoj a nalil si plnou sklenici. Vypil ji naráz. Pak šel zase k posteli a začal mrtvou líbat. Zaťal prsty mezi její dlouhé vlasy a líbal ji na prsa a na ústa. Živý mrtvolu hladil a líbal dlouhými polibky a pak do ní vstoupil.
Bylo to DOBRÉ. Tony dřel a supěl. Nikdy v životě to nebylo takhle dobré. Přišlo mu to. Svalil se na zem a osušil se prostěradlem. Bill, který se celou dobu díval, mu podal sklenici muškátu.
"Bille, to bylo krásný! To bylo nádherný!"
"Ty seš šílenec! Ty zvíře! Právě si mrdal mrtvou!"
"Ty si celej život taky mrdal jenom mrtvý ženský, mrtvý ženský s mrtvejma dušema a mrtvejma kundama – sáms to ale nevěděl. Je mi líto, Bille, ale s touhle to bylo bezvadný. Vůbec se za to nestydím."
"Fakt byla tak dobrá?" zeptal se Bill.
"Neuvěřitelně dobrá."
Tony se šel do koupelny vymočit. Když se vrátil, Bill už na mrtvole pracoval. Byl čilý a zcela se své věci věnoval. Sténal a trochu vzdychal. Pak líbal ta mrtvá ústa a potom mu to přišlo. Svalil se z ní a očistil se o okraj prostěradla.
"Měls pravdu, lepší to nikdy nebylo."
Pak si oba sedli do křesel a dívali se na ni.
"Chtěl bych vědět, jak se menovala," řekl Tony, "zamiloval jsem se."
Bill se smál. "Teď vidím, že seš namol. Jen úplně blbej idiot se může zamilovat do živý ženský a tebe tu zblbla mrtvá."
"Zamiloval jsem se do ní," řekl Tony.
"Tak jo, zabouch ses," řekl Bill. "A co budem dělat teď?"
"Teď ji musíme někam vypakovat."
"Ale jak?"
"Stejně jako sme jí sem dostali – po schodech."
"A potom?"
"Potom do tvý káry a dolů na pláž Venice a do moře."
"To je ale studený."
"Ta to bude cejtit asi jako cejtila tvýho ptáka."
"A jak to bylo s tvým ptákem?"
"Toho taky necejtila."
A mrtvá tam ležela na dekách na posteli, dvakrát přejetá a k smrti obšťastněná.
"Tak dělej, vem jí," křikl Bill.
Tony zabalil nohy. Bill hlavu. Když vycházeli z Tonyho pokoje, dveře zůstali dokořán. Tony je kopnutím zavřel a pak spěchal dál ke schodišti. Prostěradlo už nebylo kolem mrtvoly pevně ovinuté, ale jen tak plandalo. Jako velká vlhká utěrka přehozená přes vodovodní kohoutek. A zase dělali rámus, když pod svým nákladem klopýtali a zakopávali a hlava, prdel i nohy té holky bouchaly do zdí a do zábradlí. Pak jí konečně hodili na zadní sedadlo Billova vozu.
"Počkej, krávo, počkej!" brzdil akci Tony.
"Na co?"
"To muškátový, čůráku!"
"A jo, jasně."
Bill seděl a čekal s mrtvou píčou na zadním sedadle. Ale Tony byl muž, který drží slovo. U baráku vyběhl s lahví muškátu. Najeli na freeway, flašku si podávali sem a tam a pokaždé se zhluboka napili. Byla krásná teplá noc a pochopitelně – měsíc byl zrovna v úplňku. Ale noc už vlastně ani nebyla, byly už 4 hodiny 15 minut ráno. Každopádně dobrá doba.
Zaparkovali. Ještě jednou se napil, vytáhli mrtvolu z auta a nesli po dlouhé písčité cestě k moři. Sešli až dolů, na tu část pláže, kde se moře přelévá sem a tam, na to místo, kde je písek mokrý, nasáklý vodou, plný drobných škeblí, malých písečných krabů a vzdušných bublin. Položili mrtvolu a pili. Tu a tam se přes Tonyho, Billa a tu mrtvou kundu převalila nějaká větší vlna a zase se vrátila zpátky do moře. Billa zcela ovládly morální zábrany 19. století – musel se vymočit – tak vstal a odešel kus dál po pláži. Zatím co močil, jeho přítel Tony stáhnul z mrtvé prostěradlo. Pozoroval ten obličej, na kterém už ulpěli vodní řasy, díval se do obličeje mrtvé, ve vodě, ve víru planktonu, po ránu. Pozorně si ji prohlížel a Bill o kus dál močil. Milý přátelský obličej. Nos trochu do špičky, ale velmi hezká ústa a pak – její stále připravené stuhlé tělo – převalil se na ni, velmi něžně jí políbil na ústa a šeptal: "Miluji tě, mrtvá mrdno." Pak ji zase přikryl prostěradlem. Bill přišel zpátky.
"Musím si eště loknout."
"Tak dělej. Dám si taky."
Pak Tony řekl: "Poplavu s ní kus dál."
"Umíš dobře plavat?"
"Moc dobře ne."
"Já jsem dobrej plavec. Já ji tam doprovodím!"
"NE! NE!" řval Tony.
"Dopredele, přestaň řvát!"
"Já s ní chci plavat."
"No dobře, tak jo, tak plav ty."
Tony si ještě jednou loknul, stáhnul prostěradlo, zvedl mrtvou a nesl ji krok za krokem do příboje. Byl opilejší, než si myslel. Velké vlny je oba několikrát povalily, pak mu ji vyrvaly z rukou a on musel utíkat, plavat a divoce s příbojem bojovat, aby ji zase našel a mohl sevřít v náručí. Teď ji teprve pořádně viděl, ty její dlouhatánské vlasy. Vypadala úplně jako mořská panna. Dovlekl ji až za vlnolam. Tam už bylo moře klidné. Plavali někde uprostřed mezi měsícem a sluncem, které zrovna vycházelo. Chvíli si ve vodě hráli. Byl tam opravdu klid. Čas v čase a čas mimo čas. Pak mrtvolu lehce odstrčil. Plula pryč, napůl pod vodou, napůl oblévána jen těmi dlouhými vlasy. Pořád byla krásná, ať už byla mrtvá, nebo nebyla mrtvá, nebo vlastně co byla. Pomalu od něj odplouvala pryč, nesl ji odliv. Mělo ji moře.
Tony se odvrátil a začal plavat zpátky ke břehu. Zdálo se mu, že je velmi daleko. Vypětím posledním sil se mu to podařilo, dostal se na pláž, příboj mu podrážel nohy. Potácel se, upadl, zase vstal, šel po mokrém písku a sedl si vedle Billa.
"Tak už je pryč."
"Jo. Žraná žralokama."
"Myslíš, že nás chytěj?"
"Ne. Dej mi loka."
"Ale vopatrně. Sme už skoro na dně."
"Hm."
Šli zpátky k autu. Bill řídil. Cestou domů se pohádali o posledního loka. Pak si Tony vzpomněl na mořskou pannu. Sklopil hlavu a rozplakal se. "Tys byl vždycky ukňouraná baba," řekl Bill, "už odjakživa."
Dojeli k penzionátu. Bill šel do svého pokoje a Tony do svého. Slunce vystoupilo vzhůru. Svět se probouzel. Někteří se probírali v kocovině, někteří s myšlenkou na kostel. Většinou ale ještě spali. Nedělní ráno. A mořská panna, mořská panna s těma dlouhýma sladkýma vlasama plavala dál do moře, zatím co se někde ponořil a zase vynořil pelikán, v zobáku třpytící se rybu ve tvaru kytary.