Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (vybraná kapitola)

Láska za $ 17,50

Robertovou největší touhou - když na takové věci pomyslel - bylo vklouznout do Muzea voskových figurín a milovat se s voskovými ženami. To ale vypadalo dost nebezpečně. Žil proto ve světě snění a svou touhou milovat se se sochami a figurínami omezil na sexuální fantazie.
Jednoho dne, když zastavil na červenou, pohlédl do výkladní skříně. Byl to jeden z těch krámků, kde se prodává všechno možné - desky, pohovky, knihy, všelijaká veteš. Uviděl ji, jak tam stojí v dlouhých červených šatech. Měla brýle bez obrouček a byla pěkně rostlá; důstojná a sexy, jak tak už bývají. Skutečně třída. Pak naskočila zelená a on musel jet. Zaparkoval o blok dál a vrátil se ke krámu. Postavil se ke stojanu s novinami a hleděl na ni. Dokonce i oči vypadaly jako živé a ústa měla hodně impulsivní, trochu našpulená. Robert vešel a prohlížel si regál s deskami. Dostal se tak blíž a vrhal po ní pohledy. Ne, takhle je už dávno nedělají. Měla dokonce vysoké podpatky. Přistoupila k němu mladá prodavačka.
"Mohu vám něčím posloužit?"
"Jen se tak koukám, slečno."
"Kdybyste něco chtěl, stačí říct."
"Jasně."
Robert se přesunul k figuríně. Nebyla na ní cenovka. Pochyboval, že je na prodej. Vrátil se k regálu s deskami, vybral levné album a zaplatil.

Když přišel do krámu příště, figurína tam ještě byla. Robert se trochu ochomýtal po krámě, koupil popelník ve tvaru svinutého hada a odešel.

Když tam byl potřetí, zeptal se dívky: "Je ta figurína na prodej?"
"Figurína?"
"Ano, figurína."
"Chcete si ji koupit?"
"Ano, přece tu prodáváte věci, ne? Je figurína na prodej?"
"Moment, pane."
Dívka šla dozadu do krámu. Závěs se rozhrnul a vyšel starý Žid. Dolní dva knoflíky u košile mu chyběly a koukal mu chlupatý pupek. Vypadal docela přátelsky.
"Vy chcete tu figurínu?"
"Ano, je na prodej?"
"No, ne tak docela. Víte, je tu jako dekorace, taková sranda."
"Chci si ji koupit."
"No ..." Starý Žid k ní přistoupil a dotýkal se jí, sahal na šaty, na ruce.
"No ..." myslím, že ji můžete mít ... za $ 17,50.
"Já si ji vezmu." Robert vytáhl dvacku. Obchodník mu vrátil zpátky.
"Bude mi tu chybět," řekl, "občas vypadala skoro jako živá. Mám ji zabalit?"
"Ne, vezmu si ji tak, jak je."
Robert vzal figurínu a odnesl si ji do vozu. Položil ji na zadní sedadlo. Nasedl a jel domů. Když dorazil, nebyl naštěstí nikdo nablízku. Postavil ji doprostřed pokoje a hleděl na ni.

"Stello," řekl. "Stello, ty děvko!"
Přistoupil k ní a poplácal ji po tváři. Chytil ji za hlavu a políbil ji. Byl to dobrý polibek. Penis mu začal tuhnout, když tu zazvonil telefon. "Haló," řekl.
"Robert?"
"Jo, jasně."
"Tady Harry."
"Jak se máš, Harry?"
"Je to dobrý, co děláš?"
"Nic.
"Myslel jsem, že bych se stavil. Vezmu pár piv."
"Dobrý."
Robert zavěsil, popadl figurínu a odnesl ji do skříně. Zastrčil ji dozadu do rohu a zamkl.

Harry toho neměl moc co říct. Seděl s plechovkou piva. "Co Laura?" zeptal se.
"Ale," řekl Robert, "mezi mnou a Laurou je konec."
"Co se stalo?"
"Věčně nenasytný vamp. Neustálé divadýlko. Nedala si pokoj. Všude jela po chlapech - v obchodech, na ulici, v kafáčích, kdekoliv a po každém. Bylo jí úplně jedno kdo, hlavně že měl kalhoty. Vyjela dokonce i po chlapovi, co si spletl telefonní číslo. Už jsem to nemohl vydržet."
"Takže jseš teď sám?"
"Ne, mám jinou. Brendu. Už jsi ji viděl."
"Jo, Brenda. Ta je dobrá."
Harry seděl a pil pivo. Harry nikdy neměl ženskou, ale vždycky o nich mluvil. Bylo v něm něco únavného. Robert rozhovor nepodněcoval a Harry brzy odešel. Robert šel ke skříni a vytáhl Stellu.
"Ty proklatá kurvo!" začal. "Podvádělas mě, viď?"
Stella neodpovídala. Stála tam a chladně a upjatě na něj hleděla. Dal jí pořádnou facku. To bude trvat ještě celou věčnost, než si nějaká ženská dovolí orat s Bobem Wilkensonem. Dal jí ještě jednu pořádnou.
"Kundo! Opíchala bys i čtyřletýho kluka, jen kdyby se mu postavil, co?"
Dal jí ještě jednu a pak ji chytil a políbil. Líbal ji pořád dokola. Zajel jí pod šaty. Byla pěkně rostlá, moc pěkně udělaná. Připomínala mu učitelku algebry z gymplu. Stella neměla kalhotky.
"Kurvo," řekl, "kam jsi dala kalhotky?"
Potom se jeho penis proti ní vzepjal. Nebyl tam žádný otvor. Ale Robert byl hrozně rozjetý. Vsunul jí ho mezi stehna. Bylo to jemné a pevné. Přirážel. Na chvilku si připadal hrozně bláznivě, ale pak ho opět přemohla vášeň a začal ji líbat na krku a přirážel dál.
Otřel Stellu hadrem na nádobí, uklidil ji do skříně za kabát, zavřel skříň a ještě stihl v televizi poslední čtvrtinu Detroit Lions proti LA Rams.

Jak čas ubíhal, bylo Robertovi docela fajn. Udělal určité úpravy. Koupil Stelle několik kalhotek, podvazkový pás, jemné punčochy, náramek.
Koupil jí také náušnice a byl úplně šokován, když zjistil, že jeho láska nemá vůbec uši. Pod těmi vlasy jí chyběly. Jakžtakž přilepil náušnice lepicí páskou. Měla ale svoje výhody - nemusel ji brát na večeři, na večírky, na pitomé filmy; na všechny tyhle světské věci, které pro obyčejnou ženskou tolik znamenaly. Docházelo k hádkám. Vždycky docházelo k nějakým hádkám, dokonce i s figurínou. Nebyla moc hovorná, ale byl si jistý, že mu jednou řekla: "Jseš skvělý milenec. Ten starej Žid nestál za nic. Miluješ s citem, Roberte."
Ano, měla svoje výhody. Nebyla jako jiné ženy, které znal. Nechtěla se milovat v nevhodnou dobu. Mohl si vybrat kdy. A neměla měsíčky. A on ji lízal. Ustřihl jí trochu vlasů a přilepil je mezi stehna.
Všechno to začalo pouze jako sex, ale postupně byl čím dál tím víc zamilovaný, cítil to. Nejdřív chtěl jít k psychiatrovi, ale pak to zavrhl. Koneckonců, copak bylo nutné milovat skutečnou lidskou bytost? Nikdy to nevydrželo dlouho. Mezi lidmi byly moc velké rozdíly, a to, co začínalo jako láska, končívalo velmi často válkou.
Také nemusel líhat se Stellou v posteli a poslouchat, jak vykládá o svých bývalých milencích. Jak ho měl Karl děsně velkýho, ale jak ji nechtěl lízat. A jak Louie krásně tancoval, Louie měl jít dělat balet, a ne pojišťováka. A jak uměl Marty opravdově líbat. Uměl to krásně jazykem. A tak dál. Pořád to samé. Sračky. Stella se samozřejmě zmínila o starém Židovi. Ale jenom jednou.

Robert byl se Stepou asi dva týdny, když zavolala Brenda.
"Ano, Brendo?" ozval se.
"Roberte, nevolals mi."
"Měl jsem hrozně moc práce. Povýšili mě na oblastního ředitele a musel jsem si zařídit nějaké věci v úřadě."
"Je to pravda?"
"Ano."
"Roberte, co se děje?"
"Jak to myslíš?"
"Je ti to poznat na hlase. Něco není v pořádku. Ksakru, co se děje? Máš jinou?"
"Ne tak docela."
"Jak to myslíš, ne tak docela?"
"Ach, Bože!"
"Co je? Co se děje? Roberte, něco není v pořádku. Přijedu za tebou."
"Brendo, nic se neděje."
"Ty hajzle, odháníš mě od sebe! Něco se děje. Jedu k tobě! Hned teď!"
Brenda zavěsila a Robert strčil Stellu do skříně, pořádně dozadu, až do rohu. Sundal z ramínka kabát a přehodil ho přes ni. Pak šel zpátky, sedl si a čekal.
Brenda otevřela dveře a vrazila dovnitř. "Tak co se tady ksakru děje? Co to je?"
"Hele, poslouchej," řekl, "je to v pohodě. Uklidni se." Brenda byla hezky rostlá. Měla trochu povislá ňadra, ale hezké nohy a krásný zadek. V očích měla stále šílený, ztracený pohled. Nikdy nedokázal její oči toho pohledu zbavit. Po milování se v nich někdy usídlil dočasný klid, ale nikdy ne na dlouho. "Ještě jsi mi ani nedal pusu!"
Robert se zvedl ze židle a políbil Brendu.
"Ježíši, tohle není žádná pusa! Co to je?" zeptala se. "Co se děje.
"Nic, vůbec nic ..."
"Jestli mi to neřekneš, budu křičet!"
"Říkám ti, nic se neděje."
Brenda zaječela. Šla k oknu a ječela. Bylo ji slyšet po celém okolí. Pak přestala.
"Bože, Brendo, nedělej to už. Moc tě prosím."
"Udělám to znova! Udělám! Roberte, řekni mi, co se děje, nebo to udělám znova!"
"Tak dobře," ustoupil, "počkej."
Robert přistoupil ke skříni, sňal ze Stelly kabát a vyndal ji ven.
"Co to je?" zeptala se Brenda,
"Co to je?"
"Figurína."
"Figurína? To znamená ..."
"To znamená, že ji miluju."
"Ach, můj Bože! To myslíš vážně? Tohleto? Tuhle loutku?"
"Jo."
"Tuhle loutku ty miluješ víc než mě? Tenhle kus celuloidu nebo kdoví z jakýho ksindlu je dělaj? To chceš říct, že tuhle figurínu miluješ víc než mě?"
"Ano."
"Nejspíš ji taky bereš s sebou do postele? Předpokládám, že s touhle věcí ... děláš ty věci?"
"Ano."
"Ó"
Pak Brenda zaječela doopravdy. Prostě tam stála a ječela. Robert si začal myslet, že nikdy nepřestane. Pak skočila po figuríně a začala ji drápat a tlouct. Figurína se kymácela a narazila o zeď. Brenda se vyřítila ze dveří, skočila do svého auta, a divoce se rozjela. Vrazila do zaparkovaného auta, odrazila se a byla pryč.
Robert přistoupil ke Stelle. Hlava se jí ulomila a zakutálela se pod židli. Na podlaze se válela tříšť umělé hmoty. Jedna paže byla přeražená, bezvládně visela a čněly z ní dva dráty. Robert dopadl na židli. Jen tak seděl. Pak vstal, šel do koupelny, minutu tam stál a pak se vrátil. Stál v předsíni a uviděl hlavu pod židlí. Rozvzlykal se. Bylo to strašné. Nevěděl, co dělat. Vzpomněl si na to, jak pohřbíval svého otce a matku. Ale to bylo něco jiného. Tohle bylo jiné. Stál v předsíni, vzlykal a čekal. Stelliny oči byly otevřené, chladné a krásné. Hleděly na něj.