Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Slovart, 1998; ISBN: 80-7209-104-2)
• z anglického originálu Cricket on the Heart přeložil František Vrba
• podtitulek: Pohádka o domově
• klasický viktoriánský příběh s vánoční tematikou

Cvrk prvý

Čajník to začal! Nepovídejte mi, co řekla paní Formánková. Já to vím líp. Paní Formánková mohla prohlásit do zápisu pro věčnou památku, že není s to rozhodnout, kdo z nich vlastně začal, ale já říkám, že to byl čajník. Já to přece musím vědět, ne? Začal to čajník, podle voskového ciferníku malých holandských hodin v koutě plných pět minut předtím, než cvrček vůbec vydal prvý cvrk.
Jako by hodiny neskončily s odbíjením a jako by ten malý sekáč sena na jejich vršku, rozmachující se svou kosou napravo i nalevo před nějakým maurským palácem, neposekal aspoň půl korce pomyslné trávy, než se cvrček do věci vůbec pustil!
Nu, nejsem od přírody neústupný. To ví každý. Nestavěl bych svůj názor proti názoru paní Formánkové, kdybych si nebyl naprosto jistý, ať už jde o cokoli. Nic by mě k tomu nesvedlo. Jenže tady jde o fakta. A faktum je, že začal čajník, aspoň pět minut předtím, než cvrček nějak projevil, že vůbec existuje. Odporujte mi, a já řeknu deset minut.
Nechte mě vyprávět, jak se to přesně zběhlo. Měl jsem tak postupovat hned od svého prvního slova, nebýt téhle prosté úvahy: když mám povídat nějaký příběh, musím začít od začátku, a jak mohu začínat od začátku, jestliže nezačnu tím čajníkem?
Vypadalo to tak, že došlo k jakémusi utkání nebo zkoušce šikovnosti mezi čajníkem a cvrčkem, rozumíte. A já vám povím, co k tomu vedlo a co z toho všechno bylo.
Paní Formánková vyšla ven do sychravého soumraku po mokrých kamenech, s cvakáním dřeváků, které zanechávaly po celém dvorku nesčetné hrubé otisky první věty Euklidovy, a nabrala ze sudu dešťovou vodu do čajníku. Když se vzápětí vrátila, menší o dřeváky (daleko menší, protože dřeváky byly vysoké a paní Formánková byla maličká), postavila čajník na oheň. Ztratila přitom náladu nebo ji na okamžik někam založila, protože voda byla nepříjemně studená a v tom namrzle čvachtavém stavu, kdy se zdá pronikat všemi možnými hmotami včetně podrážek dřeváků, takže paní Formánkovou zastudila do prstů u nohou, a dokonce jí na nohy vy?šplíchla. A jestliže jsme dost pyšní (oprávněně pyšní) na své nohy a dáváme si zvlášť záležet na úpravnosti svých punčoch, připadá nám takováhle věc momentálně těžko snesitelná.
Kromě toho se čajník choval protivně a paličatě. Nenechal se jaksepatří postavit na vrchní příčku roštu, nechtěl ani slyšet, aby se pořádně přizpůsobil žhavým uhlíkům, opile pořád přepadával dopředu a na roštu tancoval, ten prachpitomý čajník. Byl hádavý, syčel a mrzutě prskal na oheň. Abych to všechno shrnul, poklička, která se vymykala prstům paní Formánkové, napřed docela zvrtačela a potom s důmyslnou urputností hodnou lepší věci žbluňkla po hraně dolů - až na samé dno čajníku. A trup potopeného korábu Král Jiří se nikdy tak ukrutně nebránil vynoření z vody, jako se bránila poklička toho čajníku, než ji paní Formánková znovu přiklopila na místo.
Čajník se tvářil nabručeně a zarytě i pak, vzdorně vystrkoval své držadlo a drze se poškleboval svou hubicí, jako by paní Formánkové říkal: "A nebudu vřít! Nic mě k tomu nepřiměje!"
Ale paní Formánkové se vrátila dobrá nálada, takže si oprášila jednu buclatou ručku o druhou a se smíchem se posadila před čajník. Veselé plameny mezitím vyšlehovaly a zase opadaly, plápolaly a ozařovaly malého sekáče na vršku holandských hodin, až by si člověk mohl myslet, že sekáč stojí před maurským palácem bez hnutí a že se nepohybuje nic jiného než ty plameny.
I sekáč však byl v pohybu a škubal sebou dvakrát za vteřinu jaksepatří pravidelně. Ale pohled na jeho trýzeň, když se hodiny chystaly k odbíjení, byl hrozný, a když z padacích vrat paláce vykoukla kukačka a šestkrát zakukala, otřáslo to pokaždé sekáčem jako hlas nějakého strašidla - nebo jako by ho zatahala za nohy nějaká pružina.
Teprve když divoký rozruch a vířivý hrkot mezi závažími a provazci pod ním docela ustal, dokázal se ten vyděšený sekáč zase vzpamatovat. Nepolekal se také bez důvodu, poněvadž tyhle chřestivé a kostlivé hodiny fungují velice znepokojivě, a já se divím, jak vůbec lidé, a nejvíc ze všeho jak Holanďané, mohli mít zálibu v jejich vynalézání. Vždyť se všeobecně má za to, že Holanďané milují široké truhlice a spoustu oblečení pro svou vlastní dolní polovici těla, takže jistě mohli přijít na něco lepšího, než aby nechávali svoje hodiny tak strašně vyčouhlé a tak nechráněné.
A teď právě, všimněte si, začal čajník svou večerní kratochvíli. Teď právě zněžněl a zmuzikálněl, začal nepotlačitelně klokotat v hrdle a libovat si v krátkém zpěvavém odfrkávání, které v zárodku utlumoval, jako by se ještě docela nerozhodl stát se dobrým společníkem. Teď právě, po dvou či třech marných pokusech potlačit své družné pocity, odvrhl všechnu mrzutost, všechnu zdrženlivost, a vybuchl proudem zpěvu tak příjemného a veselého, jaký by si plačtivý slavík nikdy nedokázal ani v nejmenším představit.
A jak také byl ten zpěv prostý! Zaplaťpánbůh, mohli byste mu rozumět stejně jako nějaké knize - a líp než některým knihám, jež bychom asi mohli společně jmenovat. Hřejivý dech vyrážel z čajníku v lehkém obláčku, který o pár stop radostně a půvabně vystoupil a potom se vznášel v teplém koutku u krbu jako ve svém vlastním domáckém nebi, a čajník si prozpěvoval s takovou bodrou energií, až se jeho železné tělo rozbzučelo a rozeskotačilo nad ohněm a sama poklička, nedávno tak vzpurná, se roztančila v jakémsi třasáku - takový vliv má dobrý příklad - a rozdrnčela se jako nějaký hluchoněmý bratr z dvojice činelů, který nikdy nepoznal účel svého dvojčete.
Nedá se vůbec pochybovat, že tenhle zpěv čajníku byl zvoucím a uvítacím zpěvem pro někoho dosud venku za dveřmi - pro někoho, kdo se v té chvíli blížil k útulné malé domácnosti a k plápolajícímu ohni. Paní Formánková to naprosto dobře věděla, když tak zadumaně seděla před krbem. Je temný večer, zpíval čajník, a podél cesty leží uschlé listí; a nahoře je samá mlha a tma a vespod je samé bláto a hlína; a ve všem tom smutném a šerém povětří je jen jedna věc úlevná; a já nevím, jestli je taková opravdu, poněvadž to není nic jiného než záblesk tmavého a vzteklého karmínu v místech, kde slunce a vítr společně založily v mracích požár, aby je potrestaly za takovýhle nečas; a širá volná krajina představuje dlouhý chmurný pruh černi; a na ukazateli cesty lpí jinovatka a na vozové cestě čvachtanice; a nedá se říci, že něco je takové, jaké být má; ale on přichází, přichází, přichází...
A v tom okamžiku, jestli je vám libo, do toho cvrček vpadl cvrrk, cvrrk, cvrrk, cvrrkotem tak mocným, jakoby sborovým; hlasem tak překvapivě nepřiměřeným cvrčkově velikosti ve srovnání s čajníkem (vždyť jste toho cvrčka nemohli ani vidět!), že kdyby se v té chvíli na místě roztrhl jako pistole příliš naládovaná střelným prachem, kdyby se stal obětí výbuchu a rozcvrčel své tělíčko na padesát kusů, zdálo by se to přirozeným a nevyhnutelným důsledkem, k němuž výslovně směřovala jeho námaha.
Čajník dozpíval naposledy sólově. Pokračoval dál s nezmenšenou horlivostí, ale cvrček se ujal prvních houslí a už si je podržel. Božíčku, jak ten cvrčel! Jeho zvučný, ostrý, pronikavý hlas se rozléhal po celém domě a zdál se pobleskovat ve venkovské tmě jako hvězda. Zaznívalo v něm při nejhlasitějších tónech nepopsatelné vzrušení a rozechvění, které působilo, jako by cvrček ztrácel půdu pod nohama a pak znovu vyskakoval, uchvácen svým vlastním nadšením. Ale šlo jim to náramně dobře dohromady, cvrčkovi a čajníku. Refrén písně byl stále stejný a zpívali čím dál hlasitěji při tom svém zápolení.
Hezoučká malá posluchačka - byla totiž hezká a mladá, třebaže trochu buclatá, jak se tomu říká, ale já sám proti tomu nic nemám - malá posluchačka tedy rozsvítila svíčku, mrkla po sekáči na vršku hodin, který sklízel svůj dobrý průměr minut; vyhlédla oknem ven, kde nic neviděla kvůli tmě, nic jiného než svůj vlastní obličej zrcadlící se ve skle. A podle mého názoru (stejně jako podle vašeho, kdybyste tam byli) by se tak mohla dívat dlouho a neviděla by nic ani zpolovice tak příjemného. Když se pak od okna vrátila a posadila se na své dřívější sedátko, cvrček a čajník dosud vyhrávali s úplně zuřivou soutěživostí. Čajník měl zřejmě tu slabou stránku, že nevěděl, kdy byl poražen.
Zaznívalo v tom všechno vzrušení jako při dostizích. Cvrk, cvrk, cvrk! Cvrček o míli napřed. Bzz, bzz, bzum! Čajník pobzukuje v dálce jako veliký vířivý vlček. Cvrk, cvrk, cvrk! Cvrček bere zatáčku. Bzz, bzz, bzum! Čajník ho neúnavně pronásleduje; ani nápad, že by se měl vzdát. Cvrk, cvrk, cvrk! Cvrček je čipernější než jindy. Bzz, bzz, bzum! Čajník je pomalý a vytrvalý. Cvrrk, cvrrk, cvrrk! Cvrček se chystá se soupeřem skoncovat. Bzz, bzz, bzum! Čajník se stále nevzdává. Až se konečně v tom frmolu a zmatku soutěžení tak navzájem popletli, že by musela přijít jasnější hlava než vaše nebo moje, aby rozhodla s nějakou jistotou, zda čajník cvrčel a cvrček bzučel, či zda cvrčel cvrček a bzučel čajník, nebo jestli oba cvrčeli i bzučeli zároveň. Ale o tomhle není žádná pochybnost: čajník i cvrček v jednom a témž okamžiku, vedeni jakousi slučovací silou, nejlépe známou jim samým, vyslali každý svou radostnou píseň u krbu do paprsků svíčky, které vyzařovaly oknem ven a daleko do uličky. A tohle světlo, dopadající na jistého člověka, jenž se v té chvíli k němu blížil tmou, vyjádřilo příchozímu všechno doslova v okamžení, když zvolalo: "Vítám tě domů, starouši! Vítám tě domů, chlapče můj!"
Po dosažení tohohle cíle čajník, na hlavu poražený, překypěl a byl odstaven z ohně. Paní Formánková se rozběhla ke dveřím, kde skřípění kol jakéhosi povozu, dusání jakéhosi koně, hlas jakéhosi muže, pobíhání jakéhosi psiska a záhadné objevení jakéhosi děťátka vyvolalo brzy zmatek nad zmatek.
Odkud se vzalo to děťátko nebo jakým způsobem je paní Formánková bleskurychle popadla, to já nevím. Ale to živé děťátko tu najednou bylo v náruči paní Formánkové, která se nad ním zdála projevovat snesitelnou míru hrdosti, když ji jemně táhl blíž k ohni statný muž, mnohem starší než ona sama, muž, který se musel sehnout daleko dolů, aby jí dal hubičku. Ale ona stála za tu námahu. Podstoupil by ji i dvoumetrový kolohnát s houserem.
"Propánakrále, Jene!" zvolala paní Formánková. "V jakém to jsi stavu z toho nečasu venku!"
Ten nečas ho nepopiratelně dost pošramotil. Z obočí mu visely husté chuchvalce mlhy jako pocukrované rampoušky a mlha s ohněm dohromady vykouzlila duhové kapky v jeho vousech.
"Inu, to víš, Punťo," odpovídal pomalu Jan, když si odmotával šálu kolem krku a zahříval ruce, "není tam zrovna léto. Takže není divu."
"Ráda bych, abys mi neříkal Punťa, Jene. Nelíbí se mi to," durdila se paní Formánková, ale na jejích našpulených rtech bylo vidět, že se jí to líbí náramně.
"Inu, copak jsi jiného?" opáčil Jan, shlížeje s úsměvem k ní a objímaje ji kolem pasu tak lehkým stiskem, jak to jen svou ohromnou rukou a paží dokázal. "Punťa a...," teď se podíval na děťátko, "Punťa, která drží - radši to neřeknu, bojím se, že bych to pokazil, ale už jsem málem udělal vtip. Vážně nevím, kdy jsem měl tak namále."
Často takhle málem řekl něco podle svého vlastního mínění náramně chytrého, tenhle hromotlucký, pomalý a poctivý Jan; tenhle Jan tak těžkopádný, ale s takovou lehkostí v duši; tak drsný na povrchu, ale tak něžný v jádře; tak tupý navenek, ale tak živý uvnitř; tak nanicovatý, ale tak hodný! Ó matko Přírodo, dej svým dětem tu pravou poezii srdce, která se skryla v hrudi tohohle chudého povozníka - byl mimochodem pouhým povozníkem -, a sneseme je, i když budou mluvit prózou a žít prozaickým životem; a budeme ti blahořečit za jejich společnost!
Bylo milé vidět Punťu s tou její postavičkou a s tím jejím děťátkem v náruči - s děťátkem jako panenka -, jak se s koketní zamyšleností dívá do ohně a naklání svou líbeznou hlavičku právě tak dost na stranu, aby ji opřela jakýmsi zvláštním, napůl přirozeným a napůl afektovaným, docela však uhnízděným a příjemným pohybem o mohutnou a rozsochatou postavu povozníkovu. Bylo milé vidět jeho, něžně neohrabaného, jak se snaží přizpůsobit svou drsnou sílu jejímu lehoučkému břemenu, jak se snaží, aby jeho hřmotný střední věk nebyl nepřiměřeným opěrným kůlem pro její kvetoucí mládí. Bylo milé pozorovat, jak Tylda Outlá, čekající v pozadí na děťátko, vnímá obzvlášť citlivě tuhle skupinku (třebaže jí je sotva třináct) a jak stojí s pusou i s očima dokořán a s hlavou vystrčenou dopředu, jako by ten výjev zrovna vdechovala. A neméně milé bylo pozorovat povozníka Jana, když Punťa cosi poznamenala o zmíněném děťátku, jak stáhl zpátky ruku, která se už chystala dotknout se nemluvněte, jako by se najednou lekl, že by mu mohl ublížit; a jak se pak sklonil a obhlížel miminko z bezpečné vzdálenosti s výrazem jakési zmatené pýchy, jakou by asi mohl projevovat nějaký dobrácký hafan, kdyby jednoho dne zjistil, že se stal otcem malého kanárka.
"Není krásný, Jene? Nevypadá k zulíbání, když tak spinká?"
"Náramně k zulíbání," přisvědčil Jan. "Náramně. To tak spí pořád, ne?"
"Proboha, Jene! Božíčku, to ne!"
"Hm," udělal zahloubané Jan. "Já myslel, že má vočička pořád zavřený. Hej hola!"
"Bože můj, Jene, ty umíš člověka vylekat!"
"To pro něj není dobrý, takhle je vykulovat!" prohlásil užaslý povozník. "Že ne? Koukej, jak jima mrká, oběma najednou! A koukni se mu na pusinku! Hele, on ji otvírá jako zlatá rybička!"
"Ty namouduši nezasluhuješ být tátou," ozvala se Punťa s důstojností zkušené matróny. "Ale jak bys ty mohl vědět, co někdy děti sužuje, Jene! Ty by sis sotva pamatoval jejich jména, ty truhlíku!" A když obrátila děťátko přes svou levou paži a poplácala je po zádíčkách, aby se mu ulevilo, štípla manžela se smíchem do ucha.
"No, to máš svatou pravdu, Punťo," řekl Jan, svlékaje si svrchní kabát. "O dětech toho moc nevím. Vím jenom, že jsem měl teď večír co dělat proti tomu větru. Foukal ze severovýchodu, přímo do vozu, celou cestu domů."
"Chudáčku starej, to teda jo!" vykřikla paní Formánková a okamžitě do ní vjela čilost. "Tumáš, vezmi si toho drahouška malého, Tyldo, já zatím budu trochu užitečná. Bože můj, vždyť já ho div neudusím samým hubičkováním, namouduši! No tak, pejsánku! Dej pokoj, Bafíku, ty kluku jedna! Nech mě napřed udělat čaj, Jene, a potom ti pomůžu přinést ty balíčky jako pilná včelička. ?Jako ta malá -' a tak dál, znáš to, Jene. Jestlipak ses někdy naučil ?Jako ta malá včelička', Jene, když jsi chodil do školy?"
"Ne abych to uměl docela," opáčil Jan. "Jednou jsem to už málem uměl. Ale nejspíš bych to jenom pokazil."
"Chacha!" zasmála se Punťa. Smála se tím nejradostnějším zasmáním, jaké jste kdy slyšeli. "Ty jsi přece můj drahej truhlík starej, Jene, namouduši!"

***