Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola X.

Druhého třetího dne nato mi ráno zároveň s probuzením svitla šťastná myšlenka, že nejlepší krok, jaký mohu učinit k tomu, abych se pozvedl k neobyčejnosti, bude dostat z Biddy všechno, co ví sama. Ve shodě s tímto skvělým nápadem jsem oznámil Biddy, když jsem téhož večera přišel k pratetě pana Wopslea, že mám obzvláštní důvod, abych si přál v životě vyniknout, a že bych jí byl nesmírně vděčný, kdyby se o všechnu svou učenost mohla podělit se mnou. Biddy, která byla nejúčinlivější děvče pod sluncem, ihned prohlásila, že to udělá, a v pěti minutách také začala svůj slib plnit.
Vyučovací program neboli běh, zavedený páně Wopsleovou pratetou, lze rozložit v následující osnovu. žáci chroupali jablka a strkali si navzájem za krk slámu, dokud prateta pana Wopslea nenabrala dost sil, aby se rozkolíbala a švihla mezi ně březovou metlou, ač trefí toho nebo toho. žáci přijali tento výpad s všemožnými známkami posměchu a potom se sesedli do řady a s bzučivým šepotem si podávali z ruky do ruky rozdrchanou knihu. V knize byla abeceda, nějaké ty počty a tabulky a trocha pravopisu - totiž po pravdě řečeno, kdysi to tam bývalo. Jakmile začal tento svazek kolovat, upadla prateta pana Wopslea do hlubokého bezvědomí, jež mělo původ buď ve spavosti, nebo v revmatickém ochromení. V té chvíli žáci mezi sebou uspořádali konkurenční zkoušku na téma "Boty" čili hromadnou soutěž za účelem zjištění, kdo komu dokáže nejtvrději přišlápnout palec u nohy. Toto mentální cvičení trvalo, dokud je nerozehnala Biddy a nerozdala mezi ně tři zmrzačené bible (vypadaly, jako by je někdo nedovedně upižlal od tlustého konce jakéhosi špalku), tištěné nejmírněji řečeno nečitelněji než kterákoli literární kuriozita, jaká mi od té doby přišla do ruky, celé potřísněné rezavými skvrnami a obsahující mezi listy rozličné rozmačkané exempláře z říše hmyzu. Tuto část kurzu neobyčejně zpestřilo několik soubojů mezi Biddy a jednotlivými vzpurnými studiosy. Když zápolení skončilo, udala Biddy číslo stránky a potom jsme četli nahlas, co jsme uměli - nebo co jsme neuměli - všichni vespolek v strašlivém řevu, přičemž Biddy vysokým, pronikavým, jednotvárným hlasem předříkávala a nikdo z nás neměl nejmenší ponětí o tom ani zbla úcty k tomu, o čem jsme četli. Když tento hrozný kravál trval jistou dobu, automaticky probudil pratetu pana Wopslea, která se potom doškobrtala nazdařbůh k některému chlapci a vytahala ho za uši. Tím se rozumělo, že kurz pro ten večer končí, a my se s pokřikem intelektuálního vítězství vyhrnuli na čerstvý vzduch. Sluší se poznamenat, že se žádnému žákovi nebránilo, aby se zabavoval tabulkou nebo dokonce inkoustem (byl-li kdy nějaký po ruce), že však v zimním období nebylo snadné se tomuto studijnímu oboru věnovat, poněvadž hokynářský krámek v němž se vyučování konalo - a který byl pro pratetu pana Wopslea i obývacím pokojem a ložnicí - měl pouze chabé osvětlení, neboť je obstarávala jediná uplakaná lojová svíčka, k níž ještě chyběl kratiknot.
Připadalo mi zjevné, že za takových okolností bude trvat hezky dlouho, než člověk dosáhne neobyčejnosti; ale přesto jsem se rozhodl, že to zkusím, a ještě téhož večera se Biddy ujala povinností podle naší soukromé úmluvy tím, že mi udělila rozličná poučení ze svého ceníčku zboží pod záhlavím surový cukr a že mi půjčila, abych si je doma obkreslil, velké staroanglické D, které si sama omalovala z hlavičky jakýchsi novin a o němž jsem se domníval, než mi prozradila, co to vlastně je, že to je předloha pro ozdobnou přezku.
Rozumí se, že ve vesnici byla hospoda, a rozumí se, že Joe si tam občas chodil vykouřit dýmku. Sestra mi přísně nakázala, abych se toho večera cestou ze školy pro něj stavil a přivedl ho od Tří veselých bárkařů domů, jinak že se mnou bude zle. Ke Třem veselým bárkařům jsem proto také po vyučování zamířil.
U Veselých bárkařů byl šenk a v něm na zdi vedle dveří několik znepokojivě dlouhých křídou psaných účtů, o nichž jsem měl dojem, že se vůbec nesplácejí. Byly tam odjakživa, co mi paměť stačila, a rostly rychleji než já. Ale v našem kraji bylo křídy spousta, a lidé možná nechtěli zanedbat žádnou příležitost, jak jí platně využít.
Poněvadž byla sobota večer, zastihl jsem šenkýře, jak si právě poněkud chmurně ty součty prohlíží, ale protože jsem měl co dělat s Joem a ne s ním, popřál jsem mu prostě dobrý večer a popošel rovnou do lokálu na konci chodby, kde plápolal velký kuchyňský oheň a kde si Joe kouřil svou dýmku ve společnosti pana Wopslea a nějakého cizince. Joe mě přivítal jako obvykle: "Hoho, Pipe, chlapče zlatá!" a jen to řekl, otočil cizinec hlavu a podíval se na mne.
Byl to muž záhadného vzezření a nikdy předtím jsem ho ještě neviděl. Hlavu měl nakloněnou úplně ke straně a jedno oko přimhouřené, jako kdyby na něco mířil neviditelnou ručnicí. V ústech měl dýmku a tu nyní vyndal, a když zvolna vyfoukl všechen kouř stranou, přičemž se na mne upřeně díval, kývl hlavou. Kývl jsem tedy také a on kývl hlavou znovu a udělal mi vedle sebe na lavici místo, abych si tam mohl sednout.
Byl jsem však zvyklý sedět vedle Joea, kdykoli jsem vkročil do této veřejné místnosti, a proto jsem řekl: "Ne, děkuju vám, pane," a vmáčkl se do mezery, kterou pro mne na protější lavici udělal Joe. Jen jsem se usadil, neznámý se podíval nejdřív na Joea, a když viděl, že jeho pozornost poutá něco jiného, opět na mne kývl a potom si mnul nohu - velmi podivným způsobem, jak mi aspoň připadalo.
"Povídal jste," promluvil cizinec a obrátil se k Joeovi, "že jste kovář."
"Ano. To jsem taky řekl," přisvědčil Joe.
"Co budete pít, pane -? Mimochodem, neřekl jste mi své jméno."
Joe mu je tedy řekl teď a neznámý ho tak oslovil.
"Co budete pít, pane Gargery? Na můj účet? Něco malého navrch?"
"Hm," odpověděl Joe, "abych vám řek spravedlivě, nemám zrovna ve zvyku pít na jiný účet než na svůj."
"Ve zvyku? To ne," odpověděl neznámý, "ale jednou za čas, zvlášť když je sobota večer! No tak! Ven s tím, pane Gargery, řekněte co!"
"Nerad bych kazil posezení," povolil Joe. "Teda rum."
"Rum," opakoval neznámý. "A projeví taky druhý pán laskavě své přání?"
"Rum," odpověděl pan Wopsle.
"Třikrát rum!" zavolal neznámý na adresu šenkýře. "Rundu rumu!"
"Tady tenhle pán," poznamenal Joe, aby představil pana Wopslea, "to je pán, kterýho byste si jistě rád poslech, jak umí předříkávat. Náš kostelník."
"Aha!" vyhrkl neznámý spěšně a zamžoural po mně očima. "Z toho opuštěnýho kostela až tam vzadu v bažinách, s těmi hroby okolo?"
"Přesně tak," přitakal Joe.
Neznámý si nad dýmkou jaksi spokojeně zachrčel a zvedl nohy na lavici, kterou měl sám pro sebe. Na hlavě měl měkký cestovní klobouk se širokou střechou a pod ním šátek, uvázaný na hlavě na způsob čepice, takže mu vůbec nebylo vidět vlasy. Jak tak hleděl do ohně, zdálo se mi, že se mu tváří mihl vychytralý výraz, provázený tutlaným smíchem.
"Nevyznám se v tomhle kraji, pánové, ale řekl bych, že kolem řeky je to pustá končina."
"Blata jsou skoro vždycky pustina," přiznal Joe.
"Samo sebou, samo sebou. A nenajdete tam někdy cikány nebo tuláky, nebo vůbec nějaké takové pobudy?"
"Ne," odvětil Joe, "nikoho, leda sem tam nějakého toho uprchlého trestance. A ty člověk jen tak lehce nenajde. Co vy na to, pane Wopsle?"
Pan Wopsle s důstojnou rozpomínkou na dávnou štrapáci přisvědčil, ale nijak horlivě.
"Jak se zdá, už jste tam takové lidi hledali, že?" ptal se neznámý.
"Jednou," odpověděl Joe. "Inu, rozumějte, ne proto, že jsme je snad chtěli chytit - šli jsme jenom jako diváci. Já a tuhle pan Wopsle a tuhle Pip. Viď, Pipe?"
"Ano, Joe."
Neznámý se znovu podíval po mně - ještě stále tak mžouravě, jako by svou neviditelnou ručnicí mířil výslovně na mne, a řekl: "Hezké vyžle, tenhle panáček. Jakže mu to říkáte?"
"Pip," odpověděl Joe.
"Křtěný Pip?"
"Ne, není křtěný Pip."
"Příjmení Pip?"
"Ne," pravil Joe, "je to jenom takové domácí jméno, co si dal sám, když byl mrňavý, a teď se mu tak už říká pořád."
"Váš syn?"
"No," řekl Joe - samozřejmě ne, že by bylo jakkoli nutno o tom uvažovat, ale proto, že u Veselých bárkařů mrav vyžadoval, aby člověk budil zdání, že hluboce uvažuje o všem, co se právě při dýmce přetřásá, "no... ne. Ne, není."
"Synovec?" nadhodil cizinec.
"No," odpověděl Joe s týmž hluboce dumavým výrazem, "není - ne, abych vám nelhal, není - můj synovec."
"U sta hromů, co tedy vlastně je?" zvolal neznámý - což mi připadalo poněkud zbytečně důrazné.
Tu s do hovoru vmísil pan Wopsle - jako člověk, který se vyzná ve všech otázkách příbuzenských vztahů, neboť má při svém povolání povinnost neustále pamatovat, které ženy z příbuzenstva nesmí muž pojmout za manželku - a vyložil neznámému, jaké svazky poutají k sobě mne a Joea. A když si pan Wopsle už jednou omočil, zakončil vskutku hrůzostrašně burácivým citátem z Richarda III. a zjevně si myslil, že na vysvětlenou toho učinil zcela dost, když dodal: "- jak praví básník."
A zde bych snad měl poznamenat, že kdykoli se pan Wopsle zmínil o mně, pokaždé pokládal za nezbytné takovou zmínku doplnit tím, že mi pocuchal vlasy a shrábl mi je do očí. Nemohu pochopit, proč mě každý stavem jemu rovný, kdo k nám chodil na návštěvu, vždycky musel za podobných okolností podrobovat témuž pokořujícímu aktu. Ale nemohu si vzpomenout, že bych ve svém útlém mládí kdy býval v kruhu našich přátel předmětem zájmu, aby mě nějaká tlapatá osobnost blahosklonně nevyznamenala takovou pozorností.
Celou tu dobu se neznámý nedíval na nikoho jiného než na mne a díval se na mne tak, jako by se byl konečně rozhodl na mne vypálit a skolit mě. Ale po své stahromové otázce už nevyřkl ani slovo, dokud se na stole neoctly sklenice s rumovým grogem; teprve pak vypálil, a byla to rána věru krajně pozoruhodná.
Nebyla to slovní poznámka, nýbrž němoherní výjev, a byl výslovně určený mně. Výslovně pro mne si míchal svůj grog a výslovně pro mne ho také ochutnal. A míchal si ho a ochutnal - nikoli lžičkou, kterou mu k tomu přinesli, nýbrž - pilníkem.
Počínal si přitom tak, že kromě mne nikdo pilník neviděl; a když němohru skončil, utřel pilník a uložil si ho do náprsní kapsy. Hned v prvním okamžiku, jak jsem nástroj spatřil, jsem v něm poznal pilník Joeův a věděl jsem, že muž zná mého trestance. Seděl jsem a civěl na něho jako očarovaný. Ale neznámý se nyní opíral pohodlně zády o lavici, skoro si mě nevšímal a rozprávěl hlavně o řepě.
V sobotu večer vládla v naší vesnici vždycky lahodná nálada skončeného úklidu a poklidného odpočinku předtím, než se koloběh života roztočí nanovo, a tento pocit podněcoval Joea, aby se v sobotu odvážil zdržet se venku o půl hodinky déle než jindy. Protože tato půlhodinka i grog došly současně, zvedl se Joe k odchodu a vzal mě za ruku.
"Počkejte vteřinku, pane Gargery," ozval se cizí muž. "Myslím, že mám někde v kapse zbrusu nový šilink, a jestli ho mám, tak je chlapcův."
Vyhledal očima minci v hrsti drobných, zabalil ji do jakéhosi pomačkaného papírku a podal mi ji. "Tvoje!" řekl. "Pamatuj si to! Jen tvoje."
Poděkoval jsem mu s očima tak na něj upřenýma, že to daleko přesahovalo meze slušného chování, a držel jsem se Joea jako klíště. Cizinec dal Joeovi dobrou noc a dal dobrou noc i panu Wopsleovi (který odcházel s námi) a mně věnoval pouze pohled svého zamířeného oka - ne, ne pohled, protože oko zavřel, ale s okem se dají dělat pravé divy tím, že je člověk přimhouří.
Kdybych tehdy cestou domů měl chuť si povídat, byl bych musil všechno povídání obstarat sám, protože pan Wopsle se s námi rozloučil hned u dveří Veselých bárkařů a Joe šel celou cestu domů s ústy dokořán - aby si vypláchl ústa od rumu co možná největším množstvím vzduchu. Ale toto nenadálé vynoření mého dávného poklesku i dávného známého mě jako by omráčilo a já nemohl myslet na nic jiného.
Sestra neměla zrovna nejhorší náladu, když jsme s objevili v kuchyni, a ta neobvyklá okolnost dodala Joeovi odvahy, aby jí pověděl o novém lesklém šilinku. "Falešný, na to dám krk," řekla kovářka škodolibě, "jinak by ho přece klukovi nedal, ne? Podíváme se na něj!"
Vybalil jsem ho z papírku a ukázalo se, že je pravý. "Ale co je tohle?" zvolala kovářka, odhodila šilink a popadla papír. "Dvě librové bankocetle!"
Nic menšího než dvě umaštěné, propocené librové bankovky, které vypadaly, že dlouho pěstovaly nejvřelejší důvěrný styk se všemi dobytčími trhy v hrabství. Joe zase popadl klobouk a rozběhl se s nimi k Veselým bárkařům, aby je vrátil majiteli. Zatímco byl pryč, seděl jsem na své obvyklé stoličce a díval se nepřítomně na sestru; cítil jsem téměř jistotu, že muž tam už nebude.
Zanedlouho se Joe vrátil a řekl, že muže už nezastihl, ale že mu nechal u Tří veselých bárkařů "kvůlivá těm bankocetlím" vzkaz. Sestra je potom zalepila do kusu papíru jako do psaníčka a uložila je pod hromádku sušeného růžového květu v parádním pokoji. Tam zůstaly a naháněly mi děsivé sny mnohou a mnohou noc i den.
Když jsem si lehl, měl jsem žalostně trhaný spánek, protože jsem ustavičně myslel na toho neznámého, jak na mne míří svou neviditelnou ručnicí a jaká je to trestuhodná hanebnost a sprostota, mít takové tajné, spiklenecké pletky s trestanci - jeden z rysů mé ničemné životní dráhy, na který jsem předtím už zapomněl. Také ten pilník mě pronásledoval. Zachvátila mě hrůza, že až to budu čekat nejmíň, ten pilník se objeví znovu. Uchlácholil jsem se k spánku přemýšlením o návštěvě u slečny Havishamové příští středu - a ve spánku jsem spatřil ten pilník, jak se z pootevřených dveří sune proti mně, ale neviděl jsem, kdo ho drží, a vlastním výkřikem jsem se probudil.