Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola XI.

V stanovený čas jsem se znovu octl před domem slečny Havishamové a moje rozpačité zvonění u branky přivolalo Estellu. Když mě vpustila, zamkla ji za mnou, stejně jako ji zamkla minule, a opět šla přede mnou do tmavé chodby, kde nechala stát svíčku. Vůbec si mne nevšimla, dokud nevzala svíčku do ruky, a potom se ohlédla přes rameno, řekla nadutě: "Dnes máš jít sem," a vedla mě do úplně jiné části domu.
Chodba byla dlouhá a zdálo se, že obíhá celý čtvercový základ Panského domu. Přešli jsme však pouze jednu stranu čtverce a na jejím konci se Estella zastavila, postavila svíčku a otevřela dveře. Za nimi se opět ukázalo denní světlo a já vkročil na malý dlážděný dvorek, jehož protilehlou stranu zaujímal samostatný obytný dům, který vypadal, jako by kdysi patřil správci nebo hlavnímu účetnímu zaniklého pivovaru. Na vnější straně toho domu byly hodiny. Stejně jako hodiny v pokoji slečny Havishamové a stejně jako hodinky slečny Havishamové, i tyhle se zastavily na dvaceti minutách před devátou.
Vešli jsme do dveří, které byly otevřené, a potom do šerého pokoje s nízkým stropem v přízemí zadní části domu. V pokoji byla jakási společnost a Estella, než se k ní připojila, mi řekla: "Máš se jít postavit tamhle, chlapečku, a počkat, až tě zavoláme." "Tamhle" znamenalo u okna, a proto jsem k němu přešel, stál jsem "tamhle" ve velmi neutěšeném rozpoložení mysli a díval se ven.
Okno sahalo až k zemi a vedlo do nevýslovně zpustlého kouta zanedbané zahrady, na vzrostlou spoušť zelených košťálů a na jediný keříček zimostrázu, přistřižený kdysi dávno do kulata, takže se podobal pudingu, ale na vršíčku vyrážel novým výhonkem neforemně rušícím linii a též jinak zbarveným, jako kdyby ta část pudingu uvázla v hrnci a připálila se. To byla moje prostoduchá fantazie, když jsem si ten zimostráz prohlížel. Přes noc napadl slabý sněhový poprašek, a pokud jsem věděl, nikde jinde nezůstal ležet; v chladném stínu tohoto kousku zahrady však ještě zcela neroztál a vítr ho zvedal v malých vírech a metal jím do okna, jako by na mne dorážel za to, že jsem tam přišel.
Vytušil jsem, že jsem svým příchodem přerušil hovor a že se ostatní osoby v pokoji na mě dívají. Z pokoje jsem neviděl nic než zář ohně na okenní tabuli, ale z vědomí, že jsem předmětem pozorné prohlídky, mi až ztuhly všechny klouby.
V pokoji byly tři dámy a jeden pán. Nestál jsem u okna ještě ani pět minut, a již mi nějak vnukli, že všichni jsou patolízalové a pokrytci, ale že každý z nich předstírá nevědomost o tom, že ti druzí jsou patolízalové a pokrytci - neboť z přiznání, že ten či ona to vědí, by vyplynulo, že ten či ona je patolízal a pokrytec sám.
Všichni měli lhostejný a prázdný výraz, jako by čekali, až se někomu uráčí vyslovit přání, a nejřečnější z dam musila cedit slova na půl úst, aby potlačila zívání. Tato dáma, která se zjevně jmenovala Kamila, mi velmi silně připomínala sestru, pouze s tím rozdílem, že byla starší a měla (jak jsem zjistil, když se mi ji podařilo zahlédnout) méně ostře řezané rysy. Po pravdě, když jsem ji poznal lépe, začal jsem to pokládat za určitou milost od Boha, že v obličeji má vůbec nějaké rysy - tak strašně mrtvá a vysoká byla totiž slepá zeď její tváře!
"Ubohá duše drahá!" pronesla dáma s příkrostí, která si nijak nezadala s chováním sestřiným. "Nepřítelem nikomu jinému než sám sobě."
"Bylo by mnohem chvályhodnější být nepřítelem někomu jinému," pravil pán, "a také mnohem přirozenější."
"Bratranče Raymonde," podotkla druhá dáma, "máme milovat bližního svého."
"Sáro Pocketová," opáčil bratranec Raymond, "není-li člověku bližním on sám, kdo tedy je?"
Slečna Pocketová se zasmála a Kamila se rovněž zasmála a prohodila (s potlačovaným zívnutím): "No ne, to je nápad!" Ale zdálo se mi, že se jim ten nápad vlastně celkem zamlouvá. Třetí dáma, která až doposud nepromluvila, řekla vážně a důrazně: "Svatá pravda!"
"Duše ubohá!" pokračovala po chviličce Kamila (věděl jsem, že se mezitím všichni dívali na mne). "Je tak hrozně divný! Věřil by někdo, že když Tomovi zemřela žena, ničím na světě se ho nepodařilo přesvědčit, aby uznal, jak je důležité, aby děti měly na smutečních šatech co nejširší krepovou obrubu? 'Dobrý Bože!' povídá. 'Co na tom může záležet, Kamilo, jen když ta nebohá osiřelá robata mají černé šaty?' Celý Matyáš! Ten nápad!"
"Má své dobré stránky, má své dobré stránky," podotkl bratranec Raymond. "Bůh chraň, abych mu chtěl upírat jeho dobré stránky - ale nikdy neměl a nikdy ani nebude mít sebemenší smysl pro to, co se sluší a patří."
"Musela jsem, to víte," pravila Kamila, "musela jsem být pevná. Řekla jsem: 'To nestačí, jde o dobrou pověst rodiny!' Řekla jsem mu, že bez širokého krepu je po cti rodiny veta. Plakala jsem kvůli tomu od snídaně do oběda. Až se mi udělalo špatně od žaludku. A konečně vybuchl tím svým prudkým tónem a zahromoval na mne: 'Tak si dělej, jak chceš!' Díky Bohu, vždycky mi bude útěchou vědomí, že jsem se na místě sebrala v největším lijáku jsem běžela a ty věci koupila."
"Ale platil je on, ne?" zeptala se Estella.
"To je vedlejší, dítě drahé, kdo je platil," odpověděla Kamila. "Koupila jsem je já. A často na to budu myslet s pokojným vědomím, když se v noci probudím!"
Cinkot vzdáleného zvonku spolu s ozvěnou nějakého výkřiku nebo volání, která se nesla chodbou, jíž jsem přišel, přerušil hovor a přiměl Estellu, aby mi řekla: "Pojď, chlapečku!" Jen jsem se otočil, všichni se po mně podívali s krajním opovržením, a když jsem vycházel, slyšel jsem Sáru Pocketovou prohodit: "No ne, na mou věru! Co přijde dál?" A Kamila dodala s rozhořčením: "Viděl už někdo takové bláznovství? To je náá-pad!"
Jak jsme opět se svíčkou kráčeli tmavou chodbou, Estella se najednou zčistajasna zastavila, obrátila se a s tváří blizoučko až u mého obličeje řekla svým uštěpačným tónem: "No?"
"No, slečno?" opáčil jsem a div jsem přes ni neupadl, jen tak tak, že jsem se zarazil.
Stála a dívala se na mne a já samozřejmě stál a díval se na ni.
"Jsem hezká?"
"Ano. Myslím, že jste moc hezká."
"Chovám se urážlivě?"
"Ne tolik, jako jste se chovala minule," odpověděl jsem.
"Ne tolik?"
"Ne."
Vzplanula, když mi položila poslední otázku, a jen jsem na ni odpověděl, vyťala mi políček vší silou, kterou vládla.
"A teď?" zeptala se. "Co si o mně myslíš teď, ty obludo jedna mrňavá sprostá?"
"To vám nepovím."
"Protože to chceš povědět nahoře. Proto, viď?"
"Ne," řekl jsem, "proto ne."
"Proč zase nebrečíš, chudinko ubohá?"
"Protože kvůli vám už nikdy plakat nebudu," odpověděl jsem. Což bylo myslím prohlášení tak nepravdivé, že mu nebylo rovno; právě v tom okamžiku jsem kvůli ní v nitru plakal a dobře vím, kolik bolesti mě stála ještě později.
Po této příhodě jsme pokračovali v naší cestě nahoru, a když jsme stoupali po schodech, potkali jsme pána, který tápavě scházel dolů.
"Kohopak to tu máme?" zeptal se pán, zastavil se a zahleděl se na mne.
"Chlapečka," odpověděla Estella.
Byl to hřmotný muž neobyčejně tmavé pleti, s neobyčejně velkou hlavou a s rukama úměrně velkýma k ní. Vzal mě tou velkou rukou za bradu a pozvedl mi obličej k sobě, aby se na mne podíval ve světle svíce. Na temeni byl předčasně holohlavý a měl husté černé obočí, které nechtělo ležet, ale střapatě se ježilo. Oči mu seděly velmi hluboko v důlcích a byly nepříjemně ostré a podezíravé. Měl mohutný hodinkový řetěz a velké černé puntíky na místech, kde by býval měl vousy a licousy, kdyby si je nechával růst. Nic pro mne neznamenal, a nemohl jsem tehdy ještě ani předvídat, že kdy pro mne něco znamenat bude, ale náhodou se mi dostalo této příležitosti, abych si ho dobře prohlédl.
"Hoch ze sousedství, co?" zeptal se.
"Ano, pane," přisvědčil jsem.
"Kde se tady bereš?"
"Poslala si pro mě slečna Havishamová, pane," vysvětlil jsem.
"A tak! Chovej se slušně. Mám s chlapci značně velkou zkušenost a jste všichni povedená cháska. Tedy pamatuj," řekl, zamračil se na mne a okusoval si přitom ze strany velký ukazováček, "chovej se slušně!"
S těmi slovy mě pustil - čemuž jsem byl rád, protože mu ruka čpěla voňavým mýdlem - a sestupoval dál ze schodů. Hádal jsem, není-li to snad lékař; ale asi ne, usoudil jsem, doktor to být nemůže, jinak by měl klidnější a shovívavější způsoby. Nebylo mnoho času, abych mohl o té věci uvažovat, protože jsme brzy došli do pokoje slečny Havishamové, kde ona i všechno ostatní bylo právě takové, jako když jsem odtamtud minule odcházel. Estella mě nechala stát u dveří a tam jsem stál, dokud slečna Havishamová od toaletního stolku nestočila zrak na mne.
"Tak!" pronesla beze známky leknutí nebo překvapení. "Ty dny pomalu uběhly, viď?"
"Ano, paní. Dnes je -"
"Ne, ne, ne!" zvolala s netrpělivým poškubáváním prstů. "nechci to vědět. Máš náladu si hrát?"
S jistými rozpaky jsem musil přiznat: "Myslím, že nemám, paní."
"Asi zas karty?" zeptala se se zkoumavým pohledem.
"To ano, paní, ty bych mohl hrát, kdybyste si to přála."
"Protože ti tenhle dům připadá starý a smutný, hochu," pravila slečna Havishamová netrpělivě, "a ty nemáš chuť si hrát, měl bys snad chuť pracovat?"
Na tuto otázku jsem mohl odpovědět s větší odvahou, než jakou jsem v sobě byl s to najít pro tu první, a řekl jsem, že docela rád něco udělám.
"Jdi tedy tamhle naproti do pokoje," nakázala a ukázala svou zvadlou rukou na dveře za mnou, "a počkej tam, až přijdu."
Přešel jsem přes chodbičku na schodech a vstoupil jsem do pokoje, který mi označila. Ani do této místnosti nemělo denní světlo sebemenší přístup a nesl se jí tíživý pach nevětraného ovzduší. Ve vlhkém starodávném ohništi nedávno kdosi zatopil a oheň jevil větší sklon k vyhasnutí než k rozhoření a zdráhavý kouř, který se v pokoji vznášel, se zdál studenější než čistý vzduch - asi jako mlha na našich blatech. Hrstka zimomřivých svící v několikaramenných svícnech na vysoké krbové římse pokoj slabě osvětlovala; nebo přesněji by se snad mohlo říci, že slabě rušila jeho temnotu. Byl to pokoj prostorný a kdysi býval myslím i hezký, ale nyní kdejaká rozeznatelná věc v něm na sobě měla povlak prachu a plísně a rozpadávala se. Nejnápadnějším předmětem byl dlouhý stůl, pokrytý ubrusem a prostřený, jako by se byla právě chystala nějaká hostina, když se dům i hodiny zastavily všechny najednou. Uprostřed na ubruse stál vysoký ozdobný podnos nebo nějaký ozdobný stojan; byl tak hustě ověšený pavučinami, že se vůbec nedalo poznat, jaký má vlastně tzvar, a jak jsem se rozhlížel po dlouhé a žluté ploše, z níž, jak se pamatuji, zdánlivě vyrůstal jako nějaká černá houba, viděl jsem pavouky se skvrnitýma nohama a krupičkovatým tělíčkem, jak se k němu sbíhají a zase z něho vybíhají, jako kdyby se v pavoučí obci právě rozkřikla zvěst o nějaké události nejvýš důležité pro blaho veřejnosti.
Slyšel jsem také myši chrastit za výplněmi ostění, jako by ta významná událost byla důležitá i pro jejich zájmy. Ale švábi si celého toho rozruchu nevšímali a ploužili se kolem krbu těžkopádným stařeckým krokem, jako by byli krátkozrací a nedoslýchaví a jako by na sebe nemluvili.
Tito hemživí tvorové uchvátili mou pozornost a já je zpovzdálí napjatě sledoval, když tu mi slečna Havishamová položila ruku na rameno. V druhé ruce měla hůl s ohnutou rukojetí, o kterou se opírala jako o berličku, a vypadala jako čarodějnice ve svém království.
"Tady," pravila a ukázala holí na dlouhou tabuli, "tady mě položí, až umřu. Sem se na mne budou chodit dívat."
V jakési neurčité obavě, že by třeba mohla hned na místě vylézt na stůl a v tu ránu umřít - jako dokonalé ztělesnění oné příšerné voskové figuríny z jarmarku - jsem se pod jejím dotykem přikrčil:
"Co myslíš, že to je?" zeptala se mne a opět ukázala holí. "Tamto, co na tom jsou ty pavučiny?"
"To neuhádnu, paní, nemám ani tušení."
"To je velký dort. Svatební dort. Můj!"
Lačným zrakem se rozhlédla po celém pokoji, potom se o mě opřela, a zatímco mi její ruka poškubávala ramenem, řekla: "Pojď, pojď, pojď! Voď mě! Voď mě!"
Z toho jsem vyrozuměl, že práce, kterou mám dělat, je vodit slečnu Havishamovou kolem dokola po pokoji. Ihned jsem tedy vykročil a ona se mi opírala o rameno a tak jsme uháněli tempem, které mohlo docela dobře znázorňovat jízdu páně Pumblechookova kočárku (jako uskutečnění mého prvního nápadu pod tou střechou).
Tělesných sil neměla mnoho a po krátké chvíli řekla: "Pomaleji!" Přesto i dál byla naše chůze netrpělivý, nedůtklivý spěch, a jak jsme chodili, poškubávala rukou na mém rameni a pohybovala ústy; to mně vedlo k domnění, že chodíme tak rychle, protože tak rychle letí její myšlenky. Zanedlouho řekla: "Zavolej Estellu!" Vyšel jsem tedy na chodbičku nad schody a křičel jsem její jméno jako tenkrát poprvé. Když se objevilo Estellino světlo, vrátil jsem se k slečně Havishamové a znovu jsme se dali na cestu kolem pokoje.
Z míry by mě přivedlo již to, kdyby našemu počínání přišla přihlížet pouze Estella; ale protože s sebou přivedla i ty tři dámy a pána, které jsem předtím viděl dole, nevěděl jsem, co si počít. Ze slušnosti jsem se chtěl zastavit, ale slečna Havishamová mi poškubávala ramenem, a tak jsme uháněli dál - já s plachou tváří zahanbenou vědomím, že to všechno budou pokládat za moje dílo.
"Drahá slečno Havishamová," promluvila slečna Sára Pocketová, "vy hezky vypadáte!"
"Nevypadám," opáčila slečna Havishamová. "Jsem žlutá, kost a kůže."
Kamila zazářila, když se slečna Pocketová setkala s takovým odbytím, a truchlivým pohledem se zadívala na slečnu Havishamovou a zašeptala: "Ubohá duše drahá! Ovšem, nedá se čekat, že by vypadala hezky, chudera. To je nápad!"
"A jak se vede vám?" oslovila slečna Havishamová Kamilu. Protože jsme právě byli v blízkosti Kamily, chtěl jsem se samozřejmě zastavit, ale slečna Havishamová se nedala. Přehnali jsme se kolem a měl jsem pocit, že jsem Kamile svrchovaně protivný.
"Děkuji vám, slečno Havishamová," odpověděla, "vede se mi tak dobře, jak se za daných okolností dá očekávat."
"Jak to, copak je vám?" zeptala se slečna Havishamová nadmíru zostra.
"Nic, co by stálo za řeč," odvětila Kamila. "Nechci stavět na odiv svoje city, ale zvykla jsem si myslet na vás v noci víc, než mi zrovna svědčí."
"Tak na mě nemyslete!" odsekla slečna Havishamová.
"To se lehko řekne!" namítla Kamila a šetrně potlačila vzlyk, ale horní ret se jí zachvěl a do očí jí vhrkly slzy. "Raymond je svědek, kolikrát musím v noci sáhnout po zázvoru a čpavé soli. Raymond je svědek, jaké nervové křeče mám v nohou. Ale dušnost a nervové křeče nejsou pro mě nic nového, když s úzkostí myslím na své milované. Kdybych dovedla mít míň ráda a být míň citlivá, hned bych měla lepší zažívání a nervy jako ze železa. Na mou věru, že bych ráda, kdyby to bylo možné. Ale abych v noci na vás nemyslela - to je nápad!" A tu vyhrkl příval slz.
Pochopil jsem, že zmíněný Raymond je pán právě přítomný, a pochopil jsem, že přítomný pán je vlastně pan Kamila. V tom okamžiku jí přispěl na pomoc a řekl konejšivým a lichotivým hlasem: "Kamilo, má drahá, je všeobecně známo, že tvoje oddanost rodině ti pomalu podrývá zdraví do té míry, že z toho máš jednu nohu kratší než druhou."
"Není mi povědomo, má milá," podotkla ona vážná dáma,k jejíž hlas jsem dole zaslechl pouze jednou, "že myslet na nějakou osobu znamená získat vůči té osobě nějaký velký nárok."
Slečna Sára Pocketová, kterou jsem nyní poznal jako snědou, na troud svraštělou stařenku s malinkým obličejíčkem jakoby z ořechových skořápek a s velkými ústy podobnými kočičí tlamě, jenže bez vousů, podpořila tento výrok slovy: "To skutečně ne, má milá. Ehm!"
"Myslet je celkem snadná věc," pravila vážná dáma.
"Je snad něco snadnějšího?" přisadila si slečna Sára Pocketová.
"Ach ano, ano!" zvolala Kamila, jíž kvasící city zřejmě stoupaly z nohou do prsou. "To je všechno svatá pravda! Je to slabost, mít v sobě tolik lásky, ale já za to nemohu. Není pochyby, že bych na tom byla se zdravím mnohem líp, kdyby tomu bylo jinak, leč přesto bych svou povahu nevyměnila, i kdybych mohla. Je pro mne sice příčinou mnoha utrpení, ale vědomí, že takovou povahu mám, mi je zase útěchou, když se v noci probudím." A tu vyhrkl další příval citů.
Celou tu dobu jsme se se slečnou Havishamovou ani na okamžik nezastavili, nýbrž neustále rázovali po pokoji kolem dokola - hned jsme se otírali návštěvnicím o sukně, hned jsme zase byli na celou délku té truchlivé komnaty od nich.
"Podívejte se na Matyáše!" pravila Kamila. "Ten se s žádným příbuzenstvem jaktěživo nestýká, ten se jaktěživo nepřijde podívat, jak se vede slečně Havishamové! Já zůstala ležet na kanapi, tkanice u šněrovačky přestřižené, a tak jsem ležela bůhví kolik hodin s hlavou svezlou dolů a s vlasy až na zem a s nohama ani nevím kde -"
("Mnohem výš, než jsi měla hlavu, zlatíčko," připomněl pan Kamila.)
"Zůstala jsem v tom zhrouceném stavu kvůli Matyášovu podivnému a nevysvětlitelnému chování celé hodiny a živá duše mi nepoděkovala."
"To bych věru myslela, že ne!" přihlásila se ke slovu vážná dáma.
"Víte, má milá," připojila slečna Sára Pocketová (osůbka zavilá pod zástěrkou líbeznosti), "tady si musíte položit otázku, od koho jste čekala, že vám poděkuje, miluško?"
"Díky jsem nečekala a jiného taky ne," pokračovala Kamila, "a zůstala jsem v tom stavu bůhví kolik hodin a Raymond je svědek, jak strašně mi to stahovalo krk a jak ani zázvor nebyl už dočista nic platný, a bylo mě slyšet až naproti přes ulici v rodině ladiče pian, kde si chuďátka pobloudilé děti dokonce myslely, že to někde v dálce vrkají holubi - a teď se mi tady řekne -" tu si Kamila přitiskla ruku na hrdlo a začala z něho vyluzovat nové efekty s kombinatorikou, za kterou by se nemusela stydět sama alchymie.
Když padla zmínka o řečeném Matyášovi, slečna Havishamová se zastavila a zadívala se na Kamilu. Tato změna měla na Kamilu silný účinek, neboť rázem učinila její alchymii konec.
"Však on se Matyáš na mě nakonec podívat přijde," řekla slečna Havishamová tvrdě, "až budu ležet tady na tom stole. To bude jeho místo - tady," klepla holí do stolu, "mně v hlavách! A vaše bude tady! A vašeho manžela tady! A Sáry Pocketové tady! A Georgiany tady! Teď tedy víte všichni, kam si máte stoupnout, až se přijdete na mně popást! A teď jděte!"
Kdykoli vyslovila jméno, pokaždé klepla holí do stolu na jiném místě. Nakonec řekla: "Voď mě! Voď mě!" a znovu jsme vyrazili dokola.
"Myslím, že tady se nedá dělat nic," zvolala Kamila, "než vyhovět a vzdálit se. Už to je něco, že člověk viděl předmět své lásky a úcty, i když jen takovou krátkou chvilku. Budu na to myslet s teskným uspokojením, až se v noci probudím. Ráda bych, aby tuhle útěchu mohl mít i Matyáš, ale on si z toho tropí posměšky. Jsem odhodlaná nestavět své city na odiv, ale je to pro člověka velmi kruté, když se mu řekne, že se chce popást na svém příbuzenstvu - jako by člověk byl lidožrout - a když se mu řekne, aby šel. Už jen ten nápad!"
Poněvadž pan Kamila zakročil, když si paní Kamila položila ruku na rozbouřená ňadra, nasadila si zmíněná dáma nepřirozeně hrdinskou masku - což jsem pokládal za vyjádření úmyslu, že se hodlá skácet a dusit se, jakmile se octne z dohledu - políbila si k poctě slečny Havishamové hřbet ruky a nechala se manželem vyvést. Sára Pocketová a Georgiana spolu soupeřily, která z nich zůstane poslední; ale Sára byla příliš zchytralá, aby se dala přelstít, a hupkala kolem Georgiany s úskočností tak mazanou, že Georgiana musela odejít první. Potom se Sáře Pocketové podařilo dosáhnout svého zvláštního efektu na odchodnou tím, že řekla: "Bůh vám žehnej, moje předrahá slečno Havishamová!" a že na své tváři, podobné ořechové skořápce, nechala rozkvést úsměv plný shovívavého soucitu k slabostem ostatních.
Mezitímco Estella byla pryč a doprovázela návštěvníky se světlem dolů, slečna Havishamová se procházela dál s rukou na mém rameni, ale pořád pomaleji a pomaleji. Nakonec se zastavila před krbem, chvilinku si něco šeptala a hleděla do ohně a potom řekla: "Dnes jsou mé narozeniny, Pipe."
Už jsem jí chtěl popřát, aby se jich ve zdraví a spokojenosti dožila ještě mnohokrát, když vtom pozdvihla hůl.
"Nestrpím, aby se o nich mluvilo. Nestrpím, aby o nich mluvili ti, co tady právě byli, ani kdo jiný. Přicházejí v ten den za mnou, ale netroufají si o ně ani zavadit."
Rozumí se, že ani já jsem se už dál nepokusil o ně zavadit.
"Právě v tenhle den v roce, dlouho předtím, než ses narodil, sem přivezli tuhle hromadu práchně," napřáhla zahnutou hůl na kupu pavučin na stole, ale nedotkla se jí. "Ta a já jsme trouchnivěly spolu. Ji hlodaly myši, ale mne hlodaly zuby ostřejší než myší."
Držela si rukojeť hole na srdci, když tak stála a dívala se na stůl; žena v šatě kdysi běloskvoucím, nyní celém žlutém a zvadlém, hleděla na ubrus kdysi běloskvoucí, nyní celý žlutý a zvadlý, a všechno kolem jen se rozsypat při prvním dotyku.
"Ač se zkáza dovrší," řekla s příšerným pohledem, "a až mě položí mrtvou ve svatebních šatech na svatební tabuli - což se stane a bude naplněním mé kletby nad ním - ze všeho nejlíp, kdyby se to stalo v tento den!"
Stála a dívala se na stůl, jako by stála a dívala se na vlastní mrtvolu, která tam leží. Mlčel jsem a nehýbal se. Vrátila se Estella a také ona mlčela a nehýbala se. Připadalo mi, že tak stojíme už dlouhou dobu. V tíživém tichu pokoje a v tíživé temnotě, která se stahovala v odlehlejších koutech, mě dokonce přepadla děsivá představa, že třebas i Estella a já začneme co nevidět práchnivět.
Slečna Havishamová se ze svého pomatení neprobírala ponenáhlu, nýbrž přišla k sobě naráz a po chvíli prohlásila: "Chci vás vidět hrát karty, proč jste ještě nezačali?" Tak jsme se tedy vrátili do jejího pokoje a posadili se jako předešle; jako předešla mě Estella ožebračila a opět jako předešle nás slečna Havishamová celou tu dobu pozorovala, sváděla mou pozornost k Estellině kráse a podněcovala mě k ještě větší všímavosti tím, že zkoušela, jak se na Estelliných ňadrech i vlasech vyjímají její šperky.
Pokud jde o Estellu, i ona se mnou jednala jako předešle - až na to, že se jí neuráčilo se mnou promluvit. Když jsme sehráli nějakých pět šest partií, stanovila slečna Havishamová den, kdy mám zase přijít, a Estella mě dovedla dolů na dvůr a zase mě nakrmila po psovsku jako předešle. A opět mě tam nechala samotného, abych se procházel, jak a kam mě napadne.
Nijak zvlášť na tom nezáleží, byla-li branka v oné západní zdi, na kterou jsem se při minulé návštěvě vydrápal, abych se přes ni podíval, tenkrát otevřená nebo zavřená. Stačí, že tehdy jsem žádnou branku neviděl a tentokrát jsem ji viděl. A protože byla otevřená a protože jsem věděl, že Estella pustila návštěvníky ven - vrátila se totiž s klíči v ruce - zabrousil jsem do zahrady a celou jsem ji prozkoumal. Byla to učiněná divočina a v ní byla stará pařeniště melounů a okurek, která ve svém úpadku zjevně způsobila spontánní růst slabých výhonků, útočících na trosky starých klobouků a bot, a tu a tam plevelovou odnož zabíhající do předmětu podobného otřískanému rendlíku.
Když jsem křížem krážem prošel celou zahradu i skleník, v němž nebylo nic než opadalý keřík vinné révy a několik lahví, octl jsem se v onom neutěšeném koutě, na který jsem se předtím díval z okna. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že domek je teď prázdný, a nahlédl jsem dovnitř jiným oknem, a vtom jsem k svému velkému překvapení shledal, že si vyměňuji vyjevený pohled s bledolícím mladým pánem s červenými víčky a světlými vlasy.
Tento bledolící mladý pán mžikem zmizel a objevil se vedle mě. Seděl nad knihami, když jsem si předtím uvědomil, že na něho poulím oči, a nyní jsem viděl, že má ruce od inkoustu.
"No co, mládenečku?" řekl.
Protože "no co" je všeobecné oslovení, na které je nejlépe odpovědět jím samým, jak jsem obyčejně pozoroval, řekl jsem i já No co?, ale zdvořile jsem vynechal toho "mládenečka".
"Kdo tě sem pustil?" zeptal se.
"Slečna Estella."
"Kdo ti dovolil se tady potulovat?"
"Slečna Estella."
"Pojď, dáme si zápas!" vyzval mě bledolící panáček.
Co jsem mohl dělat než jít za ním? Tu otázku jsem si od té doby položil častokrát - co jiného jsem mohl udělat? Měl takové rozhodné vystupování a já byl tak udivený, že jsem šel za ním, kam mě vedl, jako by mě očaroval.
"Vlastně počkej chvilku," řekl, sotva jsme ušli pár kroků, a zprudka se ke mně otočil. "Měl bych ti přece dát taky příčinu k zápasu. Tady ji máš!" Vzápětí nejvýš protivně tleskl rukou o ruku, vyhodil jednu nohu afektovaně dozadu, hrábl mi do vlasů, znovu tleskl rukama, sklonil hlavu a trkl mě do žaludku.
Právě řečený beraní prostocvik - kromě toho, že se na něj člověk musel bezesporu dívat jako na drzost - byl tak brzy po chlebě s masem zvlášť nepříjemný. Proto jsem proti panáčkovi vyrazil a zrovna jsem se po něm rozehnal znovu, když vtom křikl: "Aha! Tak ty tak?" a začal přede mnou hopsat dopředu a dozadu tak podivně, že v mezích svých nevelkých zkušeností jsem se až dosud s ničím podobným nesetkal.
"Řád hry!" řekl a přeskočil z levé nohy na pravou. "Přesná pravidla!". Přeskočil zase z pravé nohy na levou. "Pojď na zápasiště a podrob se napřed všem přípravám!" Tu začal jančit a uhýbat dopředu i dozadu a tropil všechno možné, zatímco jsem se na něj bezmocně díval.
Potají jsem z něho měl strach, když jsem viděl, jak je mrštný; ale jak po stránce morální, tak i tělesné jsem cítil přesvědčení, že ta jeho světlá čupřina neměla důvod dělat mi díru do břicha, a že tedy mám právo považovat za nepřístojnost, aby si tak dotěrně vynucoval mou pozornost. Proto jsem ho beze slova následoval do odlehlého kouta zahrady v rohu mezi dvěma zdmi, pokrytého nějakým harampádím. Tam se mne zeptal, zda mě místo uspokojuje, a když jsem odpověděl, že ano, požádal mě o dovolení, aby se směl na okamžik vzdálit, a rychle se zase vrátil s lahví vody a s houbou, namočenou v octě. "K použití pro oba," oznámil a odložil věci ke zdi. A hned se pustil do svlékání,k nejen kabátku a vesty, ale i košile, způsobem lehkomyslným a zároveň rázným a krvežíznivým.
Ačkoli nevypadal zrovna zdravě - neboť měl v obličeji vřídky a na ústech opar - tyto zlověstné přípravy mě přímo lekaly. Hádal jsem, že je asi tak v mém věku, ale byl o hodně větší a dovedl se točit jako na obrtlíku, což působilo nebezpečným dojmem. Jinak to byl mladý pán v šedivém obleku (dokud se neobnažil k boji) s lokty, koleny, pěstmi a patami značně pokročilejšími ve vývoji než ostatní části jeho těla.
Opouštěla mě odvaha, když jsem viděl, jak se všemi ukázkami strojové přesnosti zaujímá bojový postoj proti mně a jak si prohlíží mé hubené tělo, jako by si pečlivě vybíral právě určitou kost. Nikdy mě ještě v životě nic nepřekvapilo tolik jako v tu chvíli, když jsem mu dal první ránu a najednou jsem ho viděl ležet na zádech a dívat se na mne nahoru se zakrváceným nosem a značně zkřivenou tváří.
Ale rázem byl opět na nohou, a jen se s velmi zjevnou zručností omyl houbou, hned se zase začal stavět. Druhé největší překvapení, jež jsem kdy v životě zakusil, bylo to, že jsem ho znovu spatřil ležet na zádech a dívat se na mne okem zalitým modřinou.
Jeho odvaha ve mně budila velkou úctu. Zdálo se, že nemá žádnou sílu, ani jedinkrát mi nedal pořádnou ránu a pokaždé jsem ho srazil, ale vždycky v mžiku vyskočil, otřel se houbou nebo se napil vody z láhve s největším uspokojením, že si tak pěkně podle pravidel sekunduje, a potom se na mne vrhl s takovým elánem a sebevědomím, že mi až vnukl jistotu, že mi konečně tentokrát konečně dá nadobro co proto. Brzy byl těžce potlučený, protože s lítostí musím přiznat, že čím víc ran jsem mu dával, tím tvrdší to byly rány; ale znova a znova se zvedal, až nakonec nešťastně padl týlem hlavy na zeď. I po tomto kritickém okamžiku našeho zápasu ještě vstal a několikrát se zmateně otočil kolem dokola, protože nevěděl, kde jsem. Nakonec se po kolenou doplazil ke své houbě, vyhodil ji do výšky a zároveň ze sebe zajíkavě vyrazil: "To znamená, žes vyhrál."
Připadal mi tak statečný a naivní, že ačkoli jsem k tomu zápasu nedal popud já, měl jsem ze svého vítězství pouze smutné uspokojení. Ba odvažuji se dokonce tvrzení, že doufám, že jsem se tenkrát při oblékání na sebe díval jako na nějakého divokého vlka nebo jiné dravé zvíře. Ale buď jak buď, oblékl jsem se, chmurně jsem si přitom chvílemi otíral krvavý obličej, a pak jsem se zeptal: "Můžu vám nějak pomoct?" Hoch odpověděl: "Ne, děkuju," a já řekl: "Sbohem," a on na to: "Taky tak."
Když jsem došel na dvůr, zastihl jsem tam Estellu, jak na mne čeká s klíči. Ale nezeptala se mě, ani kde jsem byl, ani proč jsem ji nechal čekat, a na tváři jí svítil jasný ruměnec, jako by se přihodilo něco, co ji potěšilo. Místo aby zamířila přímo k vratům, ustoupila zpátky do chodby a kývla na mě.
"Pojď sem! Můžeš mě políbit, jestli chceš."
Políbil jsem ji na tvář, když mi ji nastavila. Myslím, že bych tehdy podstoupil nevím co všechno, abych ji mohl políbit na tvář. Ale cítil jsem, že ten polibek dopřává hrubému obyčejnému chlapci, jako by mu asi dala nějaký peníz, a že nemá vůbec cenu.
S těmi narozeninovými návštěvníky a s těmi kartami a s tím zápasem se můj pobyt v domě natolik protáhl, že když jsem se blížil k domovu, světlo na písčité kose před výběžkem blat se třpytilo na pozadí temné večerní oblohy a Joeova výheň vrhala plamenný pruh přes cestu.