Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola XII.

Byl jsem v duchu stále neklidnější kvůli tomu bledolícímu mladému pánovi. Čím víc jsem na ten zápas myslel a připomínal si bledolícího mladého pána na zádech s obličejem v rozličných stupních opuchlosti a zrudlosti, tím jistější mi připadalo, že se mi za to něco stane. Cítil jsem, že krev bledolícího mladého pána padá na mou hlavu a že zákon za ni vezme svou odplatu. Ačkoli jsem neměl žádnou určitou představu o trestu, kterému mám propadnout, bylo mi jasné, že vesničtí chlapci se nemohou jen tak potloukat krajem, pustošit domy vznešeného panstva a pouštět se do anglické studující mládeže, aby se tím nevystavovali přísnému potrestání. Po několik dní jsem se dokonce držel co možná doma, a než jsem už na nějakou pochůzku šel, nakukoval jsem napřed s největší opatrností a rozechvělým strachem z kuchyňských dveří, aby mě snad nepředvídaně nezaskočili zřízenci z okresní věznice.
Nos bledolícího pána mi potřísnil krví kalhoty a já se pak v hloubi noci pokoušel ten důkaz své viny vyprat. O zuby bledolícího mladého pána jsem si odřel klouby a pak jsem tisícerými kejkly motal a namáhal svou obrazotvornost vymýšleje si rozličná neuvěřitelná vysvětlení pro tuto zrádnou okolnost, až mě dovlečou před soudní tribunál.
Když nadešel den, kdy jsem se měl vrátit na místo svého násilného činu, má hrůza dostoupila vrcholu. Nebudou na mne snad v záloze za vraty číhat pochopové spravedlnosti, schválně vyslaní z Londýna? Nebo nevezme snad slečna Havishamová odplatu raději do vlastních rukou a nepomstí sama pohanu spáchanou na jejím domě?
Co když v těch svých rubášovitých šatech vstane, vytáhne pistoli a prostě mě na místě zastřelí? Nebo si třeba najme nějaké kluky - početnou tlupu žoldáků - a podplatí je, aby mě v pivovaře přepadli a vymlátili ze mne duši. Bylo velkým důkazem mé důvěry v charakter toho bledolícího mladého pána, že jeho jsem si ani jedinkrát nepředstavoval v roli účastníka těchto odvetných opatření; vždycky mi přicházela na mysl jako činy jeho ukvapených příbuzných, popuzených jeho zřízeným obličejem a rozhořčených soucitem s poničenou rodovou podobou.
Jenže k slečně Havishamové jsem jít musil, a také šel. A ejhle, z nedávné bitky nevzešlo nic! Nepadla o ní ani sebemenší zmínka a nikde v celém domě nebylo možné bledolícího mladého pána vypátrat. Našel jsem tutéž branku otevřenou a prozkoumal jsem zahradu, ba byl jsem se i podívat do oken toho zadního domku; ale pohled mi nečekaně zarazily zavřené okenice uvnitř za sklem a všechno bylo jako po vymření. Pouze v koutě, kde se zápas konal, se mi podařilo objevit důkaz, že mladý pán vůbec existuje. Byly tam stopy jeho zaschlé krve a já je lidským zrakům zakryl zahradní prstí.
Na široké chodbičce nad schody, která oddělovala budoár slečny Havishamové od onoho druhého pokoje, kde byl dlouhý prostřený stůl, jsem spatřil zahradní křeslo - lehkou židli na kolečkách, která se dala zezadu strkat. Postavili ji tam od mé minulé návštěvy a hned tím dnem počínaje se stalo mým pravidelným zaměstnáním vozit slečnu Havishamovou v onom křesle (když ji unavilo chodit s rukou opřenou o mé rameno) kolem dokola po jejím, budoáru a přes chodbičku a kolem dokola po druhém pokoji.
Znovu a znovu a znovu jsme konali tyto cesty a někdy trvaly třebas i tři hodiny v jednom kuse. Bezděčně tu povšechnou zmínkou označuji tyto vyjížďky jako četné, poněvadž hned napoprvé bylo dohodnuto, že tam budu za tím účelem chodit každý druhý den v poledne, a poněvadž nyní hodlám v krátkosti shrnout období alespoň osmi nebo devíti měsíců.
Jak jsme si na sebe ponenáhlu zvykali, slečna Havishamová si se mnou víc povídala a mezi jinými otázkami se mě i ptala, co jsem se učil a čím chci být. Řekl jsem jí, že podle mého asi půjdu do učení k Joeovi, a rozhovořil jsem se o tom, že nic neumím a že bych rád uměl všechno; doufal j sem totiž, že mi možná nabídne nějakou pomoc k dosažení tohoto vysněného cíle. Ale neučinila tak; připadalo mi, že právě naopak vidí raději, že jsem nevědomý. Také mi nikdy nedala ani troník, ani cokoli jiného kromě poledního jídla - ba dokonce ani nikdy neslíbila, že mi za mé služby zaplatí.
Estella byla vždycky nablízku a vždycky mě pouštěla dovnitř i ven, ale nikdy mi už neřekla, že ji smím políbit. Někdy mě chladně trpěla; někdy se ke mně chovala blahosklonně; někdy se ke mně chovala docela přátelsky důvěrně; někdy mi umíněně říkala, že mě nemůže ani vidět. Slečna Havishamová se mne často ptala, nebo když jsme nebyli sami, šeptala: "Není pořád hezčí a hezčí, Pipe?"
A když jsem odpovídal, že ano (neboť vskutku rostla do krásy), zřejmě se z toho nenasytně těšila. Také když jsme hráli karty, slečna Havishamová přihlížela a s lakotným požitkářstvím sledovala Estelliny rozmary, ač už byly jakékoliv. A někdy, když její rozmary byly tak četné a tolik si navzájem odporovaly, že jsem nevěděl, co říci nebo udělat, slečna Havishamová ji s překypující něžností objala a šeptala jí do ucha něco, co znělo jako: "Lámej jim srdce, má pýcho a naděje, lámej jim srdce a neměl slitování!"
Joe si někdy u kovadliny pobzukoval úryvky písničky, v níž se opakoval refrén "Náš Klem". Nebyl to právě nejobřadnější způsob, jak uctívat svatého patrona; ale domnívám sek že náš Klem už v takovém poměru ke kovářům byl. Písnička napodobovala rytmus úderů do železa a byla pouhou lyrickou záminkou, aby se mohlo vyslovit vážené jméno našeho Klema. Tak vyzývala jinochy: "...buď náš muž - Náš Klem! Pevně stůj, paže tuž - Náš Klem! uch a buch, ráz a ráz - Náš Klem! Perlík zvoň zas a zas - náš Klem! Jiskry křeš, ocel kuj - Náš Klem! Plamen huč, oheň duj - Náš Klem!"
Jednoho dne krátce potom, co se objevilo pojízdné křeslo, mi slečna Havishamová se svým netrpělivým poškubáváním prstů náhle z ničeho nic řekla: "Honem, honem, honem§ Zpívej!" Vozil jsem ji právě po pokoji a samým překvapením jsem tiše zanotoval právě tento popěvek. Náhodou se jí tak zalíbil, že se nápěvu chytla a provázela jej tichým, dumavým hlasem, jako kdyby zpívala ze spaní. Od toho dne se nám stalo zvykem, že jsme jej při našich procházkách pobrukovali oba, a často se k nám připojila i Estella - třebaže celá melodie zněla tak tlumeně, i když jsme zpívali tři, že v tom starém ponurém domě probouzela méně hluku než nejslabší šum větru.
Jak na mě mohlo takové prostředí působit? Jak mohla moje povaha uniknout jeho vlivu? Lze se divit, že jsem měl myšlenky stejně omámené, jako jsem měl oslněné oči, když jsem z těch kalných žlutých pokojů vyšel na denní světlo?
Možná že bych byl Joeovi o bledolícím mladém pánovi pověděl, kdybych se předtím nedal svést k oněm nehorázným výmyslům, k nimž jsem se přiznal. Za těchto okolností jsem však cítil, že Joe by se asi sotva mohl ubránit, aby v bledolícím mladém pánovi neviděl nic jiného než vhodného pasažéra do černého sametového kočáru; proto jsem o něm neřekl ani slovo. Mimoto ona nechuť přivolit k hovoru o slečně Havishamové a Estelle, která mě ovládla hned na začátku, stále sílila, jak čas míjel. Úplnou důvěru jsem neměl k nikomu jinému než k Biddy; ale chudince Biddy jsem pověděl o puntíku všechno. Proč mi připadalo přirozené se jí svěřovat a proč Biddy měla tak hluboký zájem o všechno, co jsem jí vyprávěl, to jsem tehdy nevěděl, třebaže myslím, že dnes to vím.
Doma v kuchyni zatím pokračovaly porady, nabité téměř nesnesitelnými útrapami pro mou předrážděnou mysl. Ten osel
Pumblechook přijížděl často navečer k nám jen proto, aby s mou sestrou rozbíral mé výhledy do budoucnosti; a vskutku pevně věřím (až do dneška s menší kajícností, než bych měl pociťovat), že kdyby moje ruce tehdy dokázaly vytáhnout mu na kočárku zákolník, byly by to udělaly. Ten bídák byl člověk tak omezený a tupohlavý, že nemohl moje výhledy rozbírat, neměl-li mě přímo před nosem - takřka jako na kuchání - a tu mě (zpravidla za límec) odvlékal ze stoličky, na které jsem tiše seděl v koutku, postavil si mě před oheň, jako by si mě chystal k pečení, a začínal obyčejně slovy: "No, paninko, tak tady ho máme, hošíčka! Tady máme toho hošíčka, co jste ho vychovala vlastníma rukama. Hezky zvedni bradu, hochu, a buď do smrti smrťoucí vděčný těm, kdo tě vlastní rukou vychovali. Tak teda, paninko, potažmo tuhle k hochovi!" A pak mi shrábl vlasy do čela - k čemuž jsem, jak jsem se již zmínil, už od svých nejranějších vzpomínek v hloubi duše upíral právo kterémukoli svému bližnímu - a držel si mě před sebou za rukáv co dokonalý obraz slaboduchosti, kterému se mohl vyrovnat jen on sám.
Potom si se sestrou začali notovat v tak nesmyslných dohadech o slečně Havishamové a o tom, co udělá se mnou a pro mne, že jsem míval chuť - sto hutí - pustit se do vzteklého pláče, vrhnout se na Pumblechooka a třískat ho, co se do něho vejde. Za těchto rozhovorů se mnou sestra mluvila, jako by mi s každým oslovením prakticky vyrvala jeden další zub, přičemž
Pumblechook, můj samozvaný ochránce, seděl a obhlížel si mě zlehčujícím pohledem jako strůjce mého štěstí, který si myslí, že se podjal práce velmi nevýnosné.
Joe se těchto rozprav neúčastnil. Ale pokud porady trvaly, často se na něho mezi řečí obraceli, poněvadž kovářka vystihla, že Joe nijak nepřeje tomu, aby mě vzali z kovárny. Byl jsem teď už dost starý, abych se mohl stát Joeovým učedníkem, a když Joe seděl s pohrabáčem opřeným o kolena a zamyšleně prohrabával popel mezi dolními mřížkami, vykládala si sestra toto jeho nevinné počínání tak očividně jako protest z jeho strany, že k němu bleskurychle přiskočila, vytrhla mu pohrabáč z ruky, zalomcovala
Joem a pohrabáč schovala. Každičká taková rozprava končila způsobem, který mě svrchovaně roztrpčoval. Zčistajasna, bez jakékoli příčiny nebo přípravy, si sestra přetrhla zívnutí a potom, jako bych jí padl do oka čistě náhodou, se střemhlav vrhla na mne s voláním: "Zmiz, tebe už máme dost! Ty koukej mazat do postele! Ty ses nás pro jeden večír natrápil už dost, věru že dost!" Jako bych je snad úpěnlivě prosil, aby mě utýrali.
Tak to u nás chodilo dlouhou dobu a zdálo se pravděpodobné, že to bude ještě dlouhou dobu pokračovat, když vtom se slečna
Havishamová jednoho dne při procházce se mnou najednou zastavila a s rukou opřenou o mé rameno poněkud mrzutě prohodila: "Ty nějak rosteš, Pipe!"
Pokládal jsem za nejlepší pouze hloubavým pohledem naznačit, že to snad zaviňují okolnosti, které se vymykají mé moci.
V tom okamžiku neřekla už nic víc, ale po chviličce se znovu zastavila a opět se na mne podívala - a po chviličce zase - a potom se zatvářila zamračeně a zádumčivě. Při mé příští návštěvě však, když naše obvyklá procházka skončila a já ji opět usadil k jejímu toaletnímu stolku, mě škubnutím svých netrpělivých prstů zadržela: "Řekni mi ještě jednou jméno toho tvého kováře."
"Joe Gargery, paní."
"To je ten mistr, cos k němu měl jít do učení?"
"Ano, slečno Havishamová."
"Nejlíp, kdybys do toho učení nastoupil hned. Přišel by
Gargery s tebou sem a přinesl by s sebou tvou učební smlouvu, co myslíš?"
Dal jsem najevo své přesvědčení, že by si nepochybně pokládal jenom za čest, kdyby ho požádala, aby přišel.
"Tak ač přijde."
"V nějaký určitý den nebo čas, slečno Havishamová?"
"Ne, ne, ne! O čase nic nevím. Ač přijde brzy a ač přijde s tebou."
Když jsem se večer dostal domů a vyřídil Joeovi tento vzkaz, sestru "chytil rapl", a to v míře strašlivější než kdykoli předtím. Ptala se mne i Joea, myslíme-li si, že je nějaká naše onuce, a jak se můžeme opovážit s ní tak jednat a co si prý ráčíme myslet, do jaké společnosti že se hodí ona? Když vyčerpala celou záplavu podobných dotazů, hodila po Joeovi svícnem, propukla v hlasité štkaní, vytáhla lopatku na smetí - to bylo vždycky velmi zlé znamení - uvázala si svou režnou zástěru a začala nemožně řádit s úklidem. Nespokojila se jen s uklízením na sucho, ale popadla kbelík a rejžák a drhla a drhla, až nás vyklidila z domova i z domu a my stáli vzadu na dvorku a klepali se zimou. Bylo deset hodin v noci, než jsme se odvážili vklouznout zase dovnitř, a tu se zeptala Joea, proč si rovnou nevzal nějakou černou otrokyni? Chudák Joe na to neodpověděl a jenom stál, probíral se v licousech a díval se sklíčeně na mne, jako kdyby si myslel, že by to možná vskutku byla lepší spekulace.