Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola XIV.

Je věru žalostné, stydí-li se člověk za domov. Skrývá se v tom možná černý nevděk a trest za to je možná těžký a plně zasloužený - ale že to je žalostné, to mohu potvrdit.
Kvůli povaze mé sestry pro mne domov nikdy nebyl místem zvlášť příjemným. Ale Joe je posvětil a já v ně věřil. Věřil jsem v náš parádní pokoj jako v nejelegantnější salon; věřil jsem v hlavní dveře jako v tajuplný portál chrámu vznešenosti, jehož slavnostní otevření provází vždy oběť pečených kuřat; věřil jsem v kuchyň jako v příbytek slušný a čistý, i když nijak nádherný; věřil jsem v kovárnu jako v planoucí cestu k mužnosti a samostatnosti. Během jediného roku se to všechno změnilo. Teď to všechno bylo sprosté a obyčejné a za žádnou cenu bych si nepřál, aby to slečna Havishamová a Estella viděly.
Do jaké míry padala vina za nevděčné rozpoložení mé duše na mne samého, do jaké míry na slečnu Havishamovou a do jaké míry na mou sestru, to dnes nemá význam ani pro mne, ani pro nikoho jiného. Změna se udála ve mně; věc byla prostě hotová. Ač k dobrému nebo ke zlému, omluvitelně nebo neomluvitelně, stala se a byla hotová.
Kdysi mi připadalo, že až si konečně vyhrnu rukávy a půjdu do kovárny jako Joeův učedník, bude to pro mne vyznamenání a štěstí. Teď, když to pro mne byla nesporná skutečnost, jsem pouze cítil, že jsem celý uprášený mourem z dřevěného uhlí a že mou paměť po celý den tíží vzpomínka, proti níž je kovadlina učiněné peříčko. Později v životě na mne přicházely chvíle (jak se myslím stává většině lidí), kdy jsem nějakou dobu měl pocit, jako by se na všechny moje touhy a sny spustila hustá opona a odloučila mě nadále od všeho kromě jednotvárného soužení. Nikdy nespadla tato opona s neprůhledností tak těžkou jako v den, kdy se moje životní cesta táhla rovně přede mnou, narýsovaná právě nastoupenou učednickou dráhou u Joea.
Vzpomínám si, že jsem v pozdějším čase své "doby" stával v neděli večer, když se snášela noc, na hřbitově a porovnával svůj výhled do budoucna s pohledem na větrná blata a nacházel mezi nimi jistou podobnost při pomyšlení, jak jsou oba ploché a nízké a jak se mezi oběma táhne neznámá cesta a temná mlha a nakonec moře. V první pracovní den svého učednictví jsem byl právě tak sklíčený jako v onom pozdějším čase; ale blaží mě vědomí, že jsem si, dokud byla moje učební smlouva v platnosti, nikdy ani jediným reptavým slůvkem Joeovi nepostěžoval. To je asi to jediné, co si v souvislosti s tou věcí mohu o sobě uvědomit s potěšením.
Je v tom sice už zahrnuto i to, co právě hodlám dodat, ale všechna zásluha za to, co právě hodlám dodat, patřila Joeovi. Neutekl jsem a nedal se naverbovat k vojsku nebo k námořnictvu nikoli proto, že jsem byl věrný já, nýbrž že věrný byl Joe. Pracoval jsem s ucházející horlivostí, třeba mi to bylo proti srsti, nikoli proto, že jsem silně vyvinutý smysl pro ctnost píle měl já, nýbrž že silně vyvinutý smysl pro ctnost píle měl Joe. Je sotva možné zjistit, jak daleko ve světě zaléhá vliv nějakého milého člověka s poctivým srdcem, dbalého svých povinností, je však velmi lehce možné zjistit, jak mimochodem zapůsobil na jinou bytost, a já vím náramně dobře, že cokoli dobrého se pojilo k době mého učednictví, vyšlo od prostého, spokojeného Joea, a nikoli od mého neklidného, ctižádostivého, nespokojeného já.
Kdo může říct, co jsem chtěl? Jak to mohu říct já, když jsem to sám nikdy nevěděl? Smrtelně jsem se bál, že v nějakou nešťastnou hodinu, až budu zrovna nejzmazanější a vypadat praobyčejný až běda, zdvihnu oči a spatřím Estellu, jak se na mne dívá jedním z dřevěných oken kovárny. Pronásledoval mě strach, že mě dříve nebo později přistihne, jak s ukoptěným obličejem i rukama konám právě svou nejhrubší práci, a bude nade mnou zlomyslně jásat a mnou opovrhovat. Častokrát, když se setmělo a já tahal Joeovi měchy a my spolu zpívali Našeho Klema a když mi při vzpomínce, jak jsme to zpívávali u slečny Havishamové, připadalo, jako by přede mnou z ohně vyvstával Estellin obličej s těmi jejími hezkými vlasy čechranými větrem a s očima plnýma pohrdání ke mně - v takové chvíli jsem se častokrát zadíval do těch výplní černé noci ve zdi, jakými v ten čas dřevěná okna byla, a zdálo se mi, že ji vidím zrovna odtahovat obličej, a věřil jsem, že konečně přišla.
Když jsme potom odešli do kuchyně k večeři, místnost i jídlo se mi jevily ještě prostší a já se v tom svém nevděčném nitru styděl za svůj domov víc než jindy.