Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola III.

Bylo zimavé ráno a sychravě mokré. Zahlédl jsem tu mokrost lpět už hned na vnější straně svého okénka, jako by tam celou noc plakal nějaký skřítek a používal okenní tabulky místo kapesníku. Teď jsem viděl ulpívat mokrotu na holých keřích a sporé trávě jako nějaké hrubší pavučí; táhla se jíním od větévky k větévce a od stébla k stéblu. Lepkavé mokro se drželo na každičkém břevnu a na každé brance a mlha z blat byla tak hustá, že jsem dřevěnou šipku na kůlu, která lidem ukazovala směr k naší vesnici - směr, jímž se nikdy neřídili, protože k nám jaktěživo nikdo nechodil - vůbec neviděl, dokud jsem se neoctl až těsně pod ní. Když jsem k ní pak zdvihl oči, tu, jak z ní kapalo, připadala mému stísněnému svědomí jako přízrak, který mě zatracuje na galeje.
Jakmile jsem doběhl na volná blata, mlha ještě zhoustla, takže místo abych se já hnal proti všemu, všechno jako by se hnalo proti mně. To bylo pro provinilcovu mysl velmi nepříjemné. Stavidla, strouhy a hráze se na mne vrhaly z mlhy, jako by jasně a zřetelně křičely: "Kluk s ukradenou fašírkou! Zadržte ho!" Se stejnou náhlostí mě přepadal dobytek, poulil na mne oči a z nozder se mu kouřila slova: "Vida ho, zlodějíčka!" Jeden černý volek s bílou lysinou - v jehož vzhledu bylo pro mé pobouřené svědomí takřka cosi kněžského - na mne upíral oči tak vytrvale a komíhal svou nemotornou hlavou, když jsem běžel kolem, tak žalobně a káravě, že jsem na něho plačtivě vyhrkl: "Já nemohl jinak, prosím! Nevzal jsem to pro sebe!" Nato sklonil hlavu, odfrkl z chřípí oblak páry, vyhodil zadníma nohama, švihl oháňkou a zmizel.
Celou tu dobu jsem utíkal směrem k řece, ale jakkoli rychle jsem běžel, ne a ne si zahřát nohy; sychravé mokro k nim lnulo jako přikované asi stejně, jako přikované železo lnulo k noze člověka, za nímž jsem pospíchal. Cestu k baterii jsem znal celkem přesně, protože jsem tam byl jednou v neděli s Joem a Joe se tehdy posadil na staré dělo a řekl mi, až budu jeho právoplatným smluvním učněm, že si spolu užijeme nějaké legrace! Ale mlha mě zmátla a já nakonec poznal, že jsem zaběhl příliš daleko doprava, a proto jsem si musil hledat cestu zpátky podél toku řeky po pásu sypkých kamenů táhnoucím se nad bahnem a nad kůly, které vytyčovaly nejvyšší dosah přílivu. A jak jsem se s největším spěchem vracel, přešel jsem strouhu, o které jsem věděl, že je docela blízko u baterie, a jen jsem se vydrápal po náspu za strouhou, spatřil jsem před sebou sedět hledaného. Seděl zády ke mně a s rukama založenýma na prsou přepadával dopředu, zemdlený ospalostí.
Napadlo mě, že bude mít větší radost, překvapím-li ho se snídaní tak neočekávaně, a proto jsem dál postupoval zvlášť tiše, a konečně jsem mu poklepal na rameno. Rázem vyskočil - ale nebyl to můj muž, nýbrž někdo jiný!
A přesto měl ten muž na sobě také hrubý režný oblek a silné železo na noze a byl chromý a promrzlý a chraptěl a ve všem všudy byl navlas stejný jako ten druhý - až na to, že neměl týž obličej a na hlavě měl placatý plstěný klobouk se širokou střechou a nízkým dýnkem. To všechno jsem postřehl v jediném okamžiku, protože jsem na dívání neměl víc než právě ten jeden okamžik. Muž vychrlil nějakou kletbu, rozehnal se po mně pěstí - byla to ubohá rána nazdařbůh, která mne minula a jeho div neporazila, protože při ní zavrávoral - a potom se rozběhl do mlhy, na útěku dvakrát klopýtl a zmizel mi z očí.
"To je ten mladík!" napadlo mě a ucítil jsem bodnutí u srdce, když jsem si ujasnil, kdo to asi je. Myslím, že bych byl pocítil bolest i v játrech, kdybych věděl, kde je člověk má.
Potom jsem už brzy došel k baterii a tam byl ten pravý - choulil se do sebe a belhal se sem a tam, docela jako kdyby se nepřestal choulit a belhat ani na jediný okamžik po celou noc - a čekal na mne. To se rozumí, že mu bylo strašlivě zima. Skorem jsem očekával, že ho uvidím, jak mi před očima padá a k smrti promrzlý umírá. Také mu z očí zíral tak ukrutný hlad, že když jsem mu podal pilník a on ho odložil do trávy, napadlo mě, že by ho snad zkusil sníst, kdyby neuviděl můj uzlík. Tentokrát mě nepřevrátil hlavou dolů, aby se zmocnil toho, co u sebe mám, nýbrž zatímco jsem rozvazoval raneček a vyprazdňoval si kapsy, nechal mě stát pěkně rovně na nohou.
"Co je v té láhvi, hochu?" zeptal se.
"žitná," odpověděl jsem.
To už si cpal do krku haši tak podivně, že to svět ještě neviděl - spíš jako člověk, který ji v prudkém chvatu někam schovává, než jako člověk, který něco jí - ale přece ustal, aby se trochu napil kořalky. Celou dobu se tak silně třásl, že vyžadovalo všechny jeho síly, aby se mu podařilo udržet hrdlo láhve mezi zuby a neukousnout je při tom.
"Mně se zdá, že jste dostal zimnici," prohodil jsem.
"V tom s tebou plně souhlasím, hochu," přikývl.
"Tady je nezdravo," pokračoval jsem. "Ležel jste někde venku na mláce a z té člověk chytne zimnici jedna dvě. A taky revma."
"Dřív než z toho budu mít smrt, tak se nasnídám," řekl. "To bych udělal, i kdyby mě hned potom měli pověsit na tu šibenici, co tamhle stojí. Vsadím se s tebou, že na tu chvíli třesavku přemůžu."
Hltavě polykal haši, maso z kosti, chléb, sýr i sekanou, všechno najednou; při jídle nedůvěřivě upíral oči do mlhy kolem nás a často se zarážel - ba i jeho čelisti se zarážely - a naslouchal. Při každém ač už skutečném nebo domnělém zvuku, při každém třesknutí na řece nebo hlasitějším zafunění dobytčete na blatech sebou polekaně škubl a vzápětí vyhrkl: "Nejsi ty mi nějakej proradnej spratek? Nepřivedl sis nikoho s sebou?"
"Ne, pane, ne!"
"Ani jsi nikomu nenakukal, aby šel za tebou?"
"Ne!"
"No," řekl, "věřím ti. Byl bys doopravdy lítá mladá bestie, kdybys v těchhle letech dokázal pomáhat při štvanici na bídnýho červa, už beztak uštvanýho na samej krajíček smrti a hnojiště, jako je tenhle ubohej bídnej červ tady!"
Něco mu klaplo v hrdle, jako by v sobě měl stroj podobný hodinovému a chystal se právě odbíjet. A rozedraným režným rukávem si přejel přes oči.
Bylo mi ho líto, že je tak bezútěšně smutný, a když jsem pozoroval, jak se nad sekanou pomalu uklidňuje, osmělil jsem se poznamenat: "Jsem rád, že vám chutná."
"Povídals něco?"
"Řekl jsem, že jsem rád, že vám chutná."
"Děkuju ti, hochu. Věru že chutná."
Často jsem pozoroval našeho velkého hafana, jak se krmí žrádlem, a nyní jsem si uvědomil očividnou podobnost mezi tím, jak žere náš pes a jak jí tento člověk. Muž ukusoval z jídla silou, prudce a trhaně právě jako náš pes. Polykal, nebo spíš chňapavě zhltl každé sousto příliš brzy a příliš rychle, a zatímco jedl, pošilhával hned sem, hned tam, jako by se bál, že mu ze všech stran hrozí nebezpečí, že někdo přijde a sekanou mu vezme. Jak mi připadalo, sekaná mu rozrušovala mysl příliš silně, aby si mohl spokojeně pochutnávat nebo strpět při těch hodech vedle sebe někoho jiného a nerafnout po hostu zuby. Ve všech těch rysech se úplně podobal našemu psu.
"Bojím se, že jemu z ní nenecháte ani kousek," ozval jsem se bázlivě po krátkém mlčení, při němž jsem váhavě přemítal, je-li dost zdvořilé takovou poznámku pronést. "Tam, odkud jsem ji přinesl, se už nedá nic víc sehnat." Právě jistota v té věci mě přiměla, že jsem se ho rozhodl upozornit.
"Nechat kousek jemu? Komu?" opáčil můj známý a přestal chroupat kůrčičku.
"Tomu mladíkovi. Co jste o něm mluvil. Co se s vámi schovává."
"Hm, aha!" odpověděl bručlavě, jako když se nevrle zasměje. "Tomu? Jo, jo. Ten jídlo nepotřebuje."
"Podle mého vypadal, jako by potřeboval," namítl jsem.
Muž přestal jíst a s krajním údivem se na mne nesmírně bedlivě a zpytavě zadíval. "Vypadal? Kdypak?"
"Zrovna teď."
"Kde?"
"Tamhle," odpověděl jsem a ukázal jsem prstem, "někde tamhle. Našel jsem ho tam klímat a myslel jsem, že jste to vy."
Popadl mě za límec a probodával mě očima tak, až mi přišlo na mysl, že v něm zase ožil původní záměr podříznout mi krk.
"Měl stejné šaty jako vy, jenže měl klobouk, víte," vysvětloval jsem a celý jsem se třásl, "a - a" (hrozně mi záleželo na tom, abych se vyjádřil šetrně) "a měl - stejnou příčinu, aby si chtěl vypůjčit pilník. Neslyšel jste včera večer dělo?"
"Tak teda přece stříleli!" vydechl jako pro sebe.
"To se divím, že jste to nevěděl jistě," opáčil jsem, "protože my to slyšeli až doma, a to je dál, a ještě k tomu jsme měli zavřeno."
"Chm, abys tedy věděl," řekl muž: "Když je člověk tady na tý pláni sám a má lehko v hlavě a lehko v žaludku a je polomrtvej zimou a hlady, pak celou noc neslyší nic jinýho než střelbu z děl a volání hlasů. že slyší? I vidí - vojáky, jak před sebou držej pochodně, červený kabáty jim svítěj a už zatahujou kolem kruh. Člověk slyší, jak volají jeho číslo, slyší, jak ho stavějí, slyší rachot mušket, slyší povely 'K palbě připravit! Zalícit! Nepouštějte ho z mušky, mládenci!' - a cítí, jak se ho chápou - a ono se nic neděje! Chm, já tuhle noc přece viděl nejednu takovou pátrací četu mašírovat v šiku proti mně, sper je ďas, s tím jejich těžkým dup, dup, dup - ne jednu, ale sto! A střelba? Vždyť já viděl, jak se ze vší tý kanonády třese sama mlha, ještě když už byl jasnej den! - Ale ten člověk," všecko až dosud říkal, jako kdyby zapomněl, že jsem s ním, "všiml sis na něm něčeho?"
"Měl v obličeji hrozný šrám," řekl jsem, jak mi kmitlo hlavou, co jsem si sotva uvědomoval, že vůbec vím.
"Snad ne tady?" zvolal muž a udeřil se dlaní nemilosrdně do levé tváře.
"Ano, tam."
"Kde je?" Hrstku jídla, která mu ještě zbývala, si nacpal do záňadří šedivé kazajky. "Ukaž mi, kam šel. Uženu ho jako pes. Hrom do toho železa na tom bolavým hnátě! Podej sem ten pilník, hochu!"
Naznačil jsem mu, v kterém směru mlha pohltila druhého muže, a on se v tu stranu na okamžik zadíval. Ale již klečel v přerostlé mokré trávě a piloval na svém železe jako šílenec bez ohledu na mne i na svou nohu; měl na ní staré zranění, které mu nyní krvácelo, ale zacházel s ní tak neurvale, jako by v ní nebylo o nic víc citu než v tom pilníku. Znovu jsem se ho začal hrozně bát, když se teď vydráždil do toho zběsilého chvatu, a rovněž jsem se hrozně bál zůstat ještě déle z domova. Řekl jsem mu, že už musím jít, ale on si toho nevšímal, a proto jsem usoudil, že nejlepší, co mohu udělat, je nepozorovaně se vytratit. Naposledy jsem ho viděl, jak se s hlavou schýlenou nad koleno horečně pachtí se svým poutem a přitom netrpělivě proklíná tu nohu i železo. Naposledy jsem ho slyšel, když jsem se zastavil v mlze a zaposlouchal se - pilník dosud skřípal.