Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola V.

Nenadálý příchod čety vojáků a zařinčení, s nímž spustili pažby nabitých mušket na náš práh, způsobily, že hosté vstali ve zmatku od stolu a že kovářka, která se právě s prázdnýma rukama vracela do kuchyně, strnula na místě a vypoulila oči s užaslým nářkem: "Má ty dobroto přesvatá, kam se - poděla - ta sekaná?"
Seržant a já jsme byli v kuchyni, když se kovářka tak vyjeveně zarazila, a já v té kritické chvíli opět nabyl jisté vlády nad smysly. Byl to právě seržant, kdo na mne promluvil, a ten se nyní rozhlížel po společnosti, v pravé ruce proti ní vybízivě napřahoval pouta a levou spočíval na mém rameni.
"Odpusťte, dámy a pánové," zahovořil seržant, "ale jak jsem hned u dveří řekl tomuhle čipernému holopírkovi (což ovšem neučinil), jménem krále někoho stíhám a chci mluvit s kovářem."
"A prosím vás, copak asi můžete chtít od toho?" odsekla sestra, okamžitě dotčená, že se po něm vůbec někdo ptá.
"Kdybych mluvil sám za sebe, paní mistrová," opáčil dvorný seržant, "odvětil bych: 'Čest a potěšení, že mě seznámí se svou ušlechtilou manželkou.' Ale protože mluvím jménem krále, odpovídám, že potřebuju, aby mi udělal nějakou maličkost."
To bylo přijato jako náramně roztomilé od seržanta; tak roztomilé, že pan Pumblechook hlasitě vykřikl: "Namoutě pěkné!"
"Podívejte, kováři," pokračoval seržant, který si zatím pohledem vyhledal Joea, "něco se nám stalo s těmihle želízky, a jak vidím, jeden zámek je porouchaný a západka nedělá dobrotu. Protože je potřebujeme k okamžitému použití, byl byste tak hodný a podíval se, co s tím je?"
Joe se podíval, co s tím je, a prohlásil, že bude muset v kovárně rozdělat oheň a že správka zabere spíš dvě hodiny času než jednu. "Tak? To abyste se do toho tedy pustil hned, kováři, co říkáte," rozhodl rázný seržant, "když je to ve službách Jeho Veličenstva, hm? A kdyby vám moje mužstvo mohlo nějak pomoci, ochotně přiloží ruku k dílu." Po těch slovech zavolal na své muže a ti se husím pochodem nahrnuli do kuchyně a opřeli své zbraně na hromadu do kouta. A potom postávali, jak už mají vojáci ve zvyku - hned stáli s rukama volně sepjatýma před sebou, hned si hověli s pokrčeným kolenem nebo ramenem, hned si popouštěli opasek nebo pošupovali sumku, hned si otvírali dveře a přes vysoký tuhý límec škrobeně odplivovali ven na dvůr.
To všechno jsem viděl, ale vůbec jsem si tu chvíli neuvědomoval, že to vidím, neboť jsem tonul v smrtelných úzkostech. Leč sotva mi začalo svítat, že ta želízka nejsou pro mne a že vojáci drží až doposud prim a zatlačují nešťastnou sekanou do pozadí, sebral jsem své rozhárané myšlenky poněkud dohromady.
"Řekl byste ni laskavě, kolik je hodin?" obrátil se seržant na pana Pumblechooka jakožto na člověka, jehož soudná uznalost ospravedlňuje závěr, že když nikdo, tak ten to vědět bude.
"Zrovinka bylo půl třetí."
"To není tak zlé," řekl seržant uvážlivě. "I kdybych se tu musel zdržet bezmála dvě hodiny, pořád to ještě půjde. Jak daleko je tady od vás na blata, co myslíte? Počítám, že ne víc než míli."
"Akorát míli," potvrdila kovářka.
"To půjde. Začneme kolem nich zatahovat kruh, než se začne stmívat. Mám rozkaz, chviličku před setměním. To půjde."
"Trestanci, seržante?" zeptal se pan Wopsle nenuceně, jako když se to rozumí samo sebou.
"Tak, tak!" přikývl seržant. "Dva. Víme s jistotou, že jsou ještě pořád venku na blatech, a před soumrakem se určitě nepokusí z nich vyjít. Zahlédl snad někdo z vás stopu nějaké takové zvěře?"
Všichni vyjma mne odpověděli s přesvědčením, že ne. Na mne nikdo ani nepomyslil.
"Nu," řekl seržant, "podle mého je obklíčíme a lapíme, dřív než se nadějou. Hola, kováři! Jste-li připraven vy, Jeho Veličenstvo král také."
Joe si zatím svlékl kabát, vestu i nákrčník, opásal se koženou zástěrou a zamířil do dílny. Jeden z vojáků otevřel v kovárně dřevěné okenice, druhý rozdělal oheň, další přiložil ruku k měchům a ostatní se rozestoupili kolem výhně, která záhy žhnula plným žárem. Potom začal Joe bušit a řinčet, bušit a řinčet, a my všichni přihlíželi.
Zájem o nadcházející pronásledování nejenže upoutal všeobecnou pozornost, ale dokonce naladil mou sestru k štědrosti. Načepovala ze sudu džbán piva pro vojáky a seržantovi nabídla, aby si posloužil sklenkou žitné. Ale pan Pumblechook nakázal: "Dejte mu víno, paninko. V něm tér není, za to ručím." Seržant mu tedy poděkoval a řekl, protože prý dává přednost nápoji bez téru, že se raději napije vína, vyjde-li to nastejno. Když víno dostal, pozvedl sklenku na zdraví Jeho Veličenstva a na šťastné a veselé vánoce a potom ji na jeden lok obrátil do sebe a zamlaskal.
"Dobrý truňk, seržante, co?" prohodil pan Pumblechook.
"Něco vám povím," řekl seržant. "Mám podezření, že o tenhle truňk jste se přičinil vy."
Pan Pumblechook se zasmál - jaksi nabobsky - a opáčil: "Hle hle, pročpak?"
"Protože," odpověděl seržant a popleskal ho po rameni, "jste člověk, který se v životě vyzná."
"Myslíte?" řekl pan Pumblechook a zasmál se jako předtím. "Dejte si ještě skleničku!"
"S vámi. Ťuknem si," opáčil seržant. "Vršek mé o nožičku vaší - nožička vaší o vršek mé - cink jednou, cink podruhé - nejhezčí písnička, jaká se dá na sklenice zahrát! Na vaše zdraví! Ač žijete ještě tisíc let a jaktěživo nejste horším soudcem správného truňku, než jste právě v téhle chvíli svého života!"
Seržant do sebe znovu obrátil sklenici naráz a zřejmě jevil největší ochotu vypít ještě další. Všiml jsem si, že pan Pumblechook ve své pohostinnosti očividně zapomněl, že víno přinesl darem kovářce. Vzal jí totiž láhev z rukou a v návalu rozjaření si osoboval plné právo kdekoho jí častovat. I já dostal trochu. A počínal si s vínem tak úžasně štědře, že si dokonce řekl ještě o druhou láhev a naléval z ní stejně blahovolně jako z první, jakmile tu vyčepoval až do dna.
Jak tak stáli v hloučku kolem kovadliny, tak skvěle se bavili a já je všechny pozoroval, napadlo mě, jak strašlivě chutným kořením k obědu byl ten můj známý uprchlík na blatech! Nebavili se ani zdaleka tak dobře, dokud hovor neoživili vzrušení, o které se zasloužil on. A teď, když všichni hořeli nedočkavým očekáváním, že vojáci "ty dva zlosyny" polapí, a kdy se zdálo, jako by se obou utečenců s hukotem dožadoval i sám měch, sám oheň jako by po nich šlehal, kouř jako by se kvapně valil, aby je dohnal, Joe jako by je svým bušením s řinčením stíhal a všechny ty šeré stíny po stěnách jako by jim zlobně vyhrožovaly s tím, jak oheň hned vzplanul, hned opadl a žhavé jiskry se rozstřikovaly a hasly, tu mé mladé útrpné představivosti skorem připadalo, jako by to bledé odpoledne venku zbledlo kvůli nim, těm ubohým nešťastníkům.
Konečně byl Joe se správkou hotov a řinčení a hukot zmlkly. Když si Joe oblékal kabát, dodal si odvahy a navrhl, že by se někdo z nás měl jít s vojáky na blata podívat, jak ta honička dopadne. Pan Pumblechook a pan Hubble odmítli pod záminkou, že si chtějí vykouřit dýmku a dělat dámám společnost; pan Wopsle však prohlásil, že půjde, půjde-li Joe. Joe odpověděl, že je ochoten jít a že by s sebou vzal i mne, souhlasí-li s tím paní kovářka. Vím jistě, že kovářka by nám nikdy nedovolila jít, nebýt touhy, aby se dověděla, co se všechno dělo a jak to dopadlo. Za daných okolností si tedy pouze vymínila: "Jestli mi kluka přivedeš zpátky s hlavou rozstřílenou na cucky, tak potom na mně nechtěj, abych mu ji zase lepila dohromady!"
Seržant se zdvořile odporoučel dámám a s panem Pumblechookem se rozloučil jako s kamarádem - ačkoli jsem na pochybách, zda by si uvědomil přednosti tohoto pána právě tak plně za podmínek suchých, jako když sem tam kápla nějaká ta vláha. Mužstvo se chopilo mušket a seřadilo se. Pan Wopsle, Joe i já jsme dostali přísný rozkaz, abychom se drželi vzadu a nehlesli ani slovíčko, až dojdeme na blata. Když jsme se všichni octli na sychravém vzduchu a vytrvale kráčeli za cílem výpravy, pošeptal jsem zrádcovsky Joeovi: "Joe, já bych rád, abychom je nenašli." A Joe zašeptal mně: "Dal bych za to šilink, Pipe, kdyby se sebrali a upláchli."
Nepřidali se k nám žádní čumilové z vesnice, protože venku byla zima a hrozil nečas, cesta byla pustá, chůze špatná a začínalo se stmívat, kdežto doma měli lidé vydatný oheň a slavili Boží hod. Několik obličejů se chvatně přitisklo na ozářená okna a dívalo se za námi, ale ven nevyšel nikdo. Minuli jsme sloup s ukazatelem cesty a šli jsme pořád dál přímým směrem ke hřbitovu. Tam nám dal seržant rukou znamení, abychom se zastavili, a my několik minut čekali, zatímco se dva tři jeho vojáci rozběhli mezi hroby a prohlédli také závětří před vchodem do kostela. Ale nic nenašli, zase se vrátili a potom jsme postranní brankou zamířili ze hřbitova ven na širá blata. Tam se do nás opřela ledová plískanice, hnaná proti nám východním větrem, a Joe mě vzal na záda.
Když jsme se octli na neutěšené pusté pláni, kde jsem před nějakými osmi devíti hodinami nejen byl, ale i viděl oba hledané muže (což jistě nikoho ani nenapadlo), tu jsem si poprvé s velkou hrůzou uvědomil, že vyslídíme-li je, můj známý trestanec se nejspíš bude domnívat, že jsem tam ty vojáky zavedl já. Ptal se mě přece, nejsem-li nějaký proradný spratek, a řekl, že bych byl lítá mladá bestie, kdybych pomáhal při štvanici na něho. Pomyslí si, že jsem doopravdy věrolomný spratek a bestie a že jsem ho zradil?
Nemělo smysl, abych si v té chvíli kladl takovou otázku. V té chvíli, kdy jsem zrovna seděl Joeovi na zádech a Joe pode mnou klusal a skákal přes strouhy jako lovecký kůň a pobízel pana Wopslea, aby se nesvalil na ten svůj římský nos a hleděl s námi držet krok. Vojáci, rozvinutí do značně dlouhého řetězu s velkým rozstupem od muže k muži, kráčeli před námi. Ubírali jsme se směrem, kterým jsem se ráno na začátku dal já a od něhož jsem se pak v mlze odchýlil. Nyní se mlha buď ještě nesnesla, nebo ji vítr rozehnal. V šeravé rudé záři zapadajícího slunce bylo zřetelně vidět bóji i šibenici a násep baterie a protější břeh řeky, ačkoli všechno mělo mdle olověný nádech.
Se srdcem bušícím do Joeových rozložitých ramenou jako kovářský perlík jsem se rozhlížel na všechny strany, nespatřím-li nějakou známku po trestancích. Leč nic jsem nezahlédl, nic nezaslechl. Nejednou mě svým funěním a sípavým dechem notně polekal pan Wopsle, ale po chvíli jsem si na ty zvuky zvykl a dovedl jsem je rozlišit od zvuků, po kterých jsme stražili uši. Strašlivě ve mně hrklo, když se mi zazdálo, že dosud slyším vrzavé skřípání pilníku; byl to však jenom zvonek na hrdle ovečky. Ovce se přestávaly pást a bázlivě se po nás dívaly, zatímco dobytek, s hlavou otočenou po větru a odvrácenou od plískanice, na nás poulil oči hněvivě, jako by vinu za obojí tu nepříjemnost přikládal nám. Avšak kromě těchto zjevů a kromě ševelení zmírajícího dne na každičkém stéble trávy nic nerušilo ponuré ticho blat.
Vojáci postupovali směrem na starou baterii a my rázovali malý kousek za nimi, když vtom jsme se znenadání všichni zarazili. Na křídlech větru a deště se k nám totiž donesl dlouhý výkřik. A opakoval se. Přicházel z jisté dálky od východu, ale zněl dlouze a hlasitě. Ba zdálo se, že to křičí dva lidé nebo i víc hlasů současně - dalo-li se soudit z jakéhosi nesouzvuku tónů.
V tom smyslu se také seržant tlumeným hlasem dohovořoval s nejbližšími vojáky, když jsme je s Joem dohonili. Chvíli jsme ještě naslouchali a potom Joe (který měl dobrý úsudek) přisvědčil a pan Wopsle (který měl úsudek špatný) přisvědčil také. Seržant, člověk rázného založení, rozhodl, že se na volání nebude odpovídat, ale že výprava změní směr a mužstvo bude postupovat k místu, odkud se zvuky ozývají, "kalupem". Odbočili jsme tedy vpravo (tam totiž ležel východ) a Joe se rozběhl tempem tak skvělým, že jsem se ho musil chytit jako klíště, abych se vůbec udržel v sedle.
Byl to nyní opravdu úprk, a jak to vyjádřil Joe jedinými dvěma slovy, která za celou tu dobu promluvil, "ňáko kvalt". Po hrázích nahoru a dolů a přes stavidla, a žbluňk do strouhy, a hned zas hr napříč ostrým rákosím - nikdo nedbal, kudy se žene. Čím víc jsme se ke křiku blížili, tím bylo zřejmější, že to volá víc než jeden hlas. Chvílemi se zdálo, že volání úplně utichlo, a tu se vojáci zastavili. Jakmile se však znovu ozvalo, pustili se v jeho směru ještě rychleji než předtím, a my za nimi. Zakrátko jsme se přiblížili natolik, že jsme rozeznávali, jak jeden hlas volá: "Vražda!" a druhý: "Trestanci! Uprchlíci! Patról, sem! Uprchlí trestanci! Patról, tady!" Potom se zdálo, jako by se oba hlasy udusily ve rvačce a potom se rozječely nanovo. A jen se ozvaly, vyrazili vojáci jako jeleni a Joe také.
Seržant utíkal první, když jsme doběhli skoro až k místu křiku, a dva z jeho vojáků se hnali hned v patách za ním. Muškety měli natažené a namířené, dřív než jsme se seběhli všichni.
"Tady jsou oba!" oddychoval seržant, zatímco se pachtil na dně strouhy. "Vzdejte se, oba dva! Sper vás ďas, jste jako divá zvěř! Od sebe! Pusťte se!"
Voda cákala a bláto stříkalo a rozléhaly se kletby a létaly rány, když několik dalších vojáků seskočil do strouhy na pomoc seržantovi a vyvleklo odtamtud mého trestance i toho druhého, každého zvlášť. Oba krváceli, popadali dech, láteřili a rvali se - ale ovšem, já je poznal hned.
"Pamatujte!" promluvil můj trestanec a otíral si přitom rozedraným rukávem z obličeje krev a setřásal z prstů chomáče vyrvaných vlasů. "Já ho chytil! Já vám ho vydal! Pamatujte si to!"
"Na tom si nemusíš zrovna moc zakládat," odpověděl seržant. "Pramálo ti to prospěje, přítelíčku, když jsi v stejné bryndě sám. Dejte mu želízka!"
"Nečekám, že mi to nějak prospěje. Nechci z toho mít o nic víc, než z toho mám teď," řekl můj trestanec s lačným smíchem. "Já ho chytil. On to ví. To mi stačí!"
Druhý trestanec byl v obličeji popelavě šedý a kromě staré jizvy na levé tváři byl zřejmě celý pomlácený a rozervaný. Nemohl pobrat ani tolik dechu, aby promluvil, dokud každého zvlášť nespoutali, a opíral se o vojáka, aby se vůbec udržel na nohou a neupadl.
"Abyste věděl, strážný - chtěl mě zavraždit," byla jeho první slova.
"že jsem ho chtěl zavraždit?" opáčil můj trestanec opovržlivě. "Chtěl a neudělal to? Já ho chytil a vydal jsem ho - to jsem udělal. Nejenom, že jsem mu překazil, aby se vůbec dostal z blat, ale přivlekl jsem ho až sem - přivlekl jsem ho takhle daleko z jeho cesty zpátky. Tenhle lotr je prosím nóbl pán! A mým přičiněním dostala galej svýho nóbl vězně nazpátek. Jeho zavraždit? To by mi věru stálo za to, ho vraždit, když jsem mu mohl posloužit hůř tím, že ho přivleču zpátky!"
Druhý trestanec dosud těžce sípal: "Chtěl mě - chtěl mě - za - zavraždit. Jste - jste svědky!"
"Podívejte!" obrátil se můj trestanec na seržanta. "Jen vlastníma silama jsem uprchl z vězeňský lodi - hop do vody a dokázal jsem to! Stejně dobře jsem mohl uprchnout z týhle vražedný mrazivý pláně tady - podívejte se mi na nohu, nenajdete na ní kousek železa - kdybych nebyl kápl na to, že tady je on. Nechat jeho, aby dosáhl svobody? Nechat jeho, aby měl užitek z toho, na co jsem přišel já? Nechat jeho, aby mě zas a znova využíval jako ošlapka? Znova a pořád? I to to! Kdybych tamhle dole," tu mávl spoutanýma rukama důrazně ke strouze, "zhebnul, byl bych mu ještě zmáčkl krk tak pevně, že byste mi ho zaručeně našli v rukou!"
Druhý uprchlík, který měl očividně ze svého druha nevýslovnou hrůzu, opakoval: "Chtěl mě zavraždit. Kdybyste nebyli přišli, byl bych teď mrtvola."
"Lže!" zvolal můj trestanec s divokým důrazem. "Je rozenej lhář a jako lhář taky umře. Podívejte se mu do obličeje - nemá to tam vepsáno? Vyzývám ho, aby se mi podíval přímo do očí. Oč, že to neudělá!"
Druhý se pokusil o pohrdavý úsměšek - ale nedokázal proměnit nervózní poškubání úst v jakýkoli pevný výraz - a díval se po vojácích a díval se dokola po blatech a po obloze, ale rozhodně se nepodíval na svého protivníka.
"Vidíte ho?" pokračoval můj trestanec. "Vidíte, co je to za lotra? Vidíte ty podlý a uhejbavý oči? Zrovna tak se díval, když jsme spolu stáli před soudem. Ani jednou se na mě nepodíval."
Druhý, jenž ustavičně pocukával a pohyboval suchými rty a neklidně těkal kolem sebe očima hned do dálky, hned do blízka, konečně stočil na vteřinku pohled na svého protivníka a se slovy: "Podívaná na tebe nestojí zrovna za moc," napůl výsměšně mrkl po jeho spoutaných rukou. V tom okamžiku se můj trestanec tak rozběsnil, že nebýt zákroku vojáků, asi by se na něho vrhl. "Neříkal jsem vám," připojil potom druhý trestanec, "že by mě zavraždil, kdyby mohl?" A kdekdo jasně viděl, jak se třese strachy a jak mu na rtech naskakují podivné bílé vločky jako lehounký sněhový poprašek.
"Tak dost řečnění," rozhodl seržant. "Zapalte ty pochodně."
Jeden z vojáků, který místo muškety nesl koš, k němu poklekl, aby ho otevřel, a tu se můj trestanec poprvé rozhlédl kolem sebe a spatřil mne. Jen jsme sem doběhli, svezl jsem se na kraji strouhy Joeovi se zad a od té chvíle jsem se ani nehnul. Podíval jsem se na něho dychtivě, když na mne nyní pohlédl, a lehce jsem zavrtěl rukama a zakroutil hlavou. Hned od začátku jsem čekal na to, až mě uvidí, abych se ho pokusil ujistit o své nevině. Nebylo mi však ani dost málo jasné, pochopil-li můj záměr, protože mi věnoval pohled, kterému jsem nerozuměl, a všechno se to událo v jediném okamžiku. Ale i kdyby se na mne díval hodinu nebo den, nikdy později bych si nedokázal připamatovat jeho tvář s výrazem pozornějším, než jaký měl tu chvíli.
Voják s košem brzy zažehl světlo a zapálil tři čtyři pochodně; jednu si nechal sám a ostatní rozdělil. Už předtím byla skorem tma, ale teď se zdála tma velmi hustá a krátce nato úplně černá. Než jsme z toho místa odešli, vystřelili čtyři vojáci, stojící v kruhu, dvakrát do vzduchu. Vzápětí jsme spatřili, jak kus za námi vzplanuly jiné pochodně a ještě jiné na blatech na protějším břehu řeky. "Hotovo," řekl seržant, "pochodem v chod!"
Nedošli jsme daleko, když před námi zaduněly tři dělové rány s takovým rachotem, že mi připadalo, jako by mi v uchu něco prasklo. "Už tě na palubě čekají," oznámil seržant mému trestanci. "Vědí, že se vracíš. Nezůstávej pozadu, přítelíčku. Zmenši ten odstup."
Eskortovali oba odděleně od sebe a každý kráčel obklopen svou vlastní stráží. Držel jsem se nyní Joea za ruku a Joe nesl jednu pochodeň. Pan Wopsle sice navrhl, abychom šli domů, ale Joe chtěl rozhodně setrvat až do konce, a proto jsme šli s vojáky dál. Cesta byla teď celkem obstojná a vedla většinou po kraji řeky, pouze tam, kde se zdvíhala hráz s malinkým větrným mlýnem nahoře a s bahnitým splavem, jsme občas odbočovali do strany. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, jak se za námi táhnou ostatní světla. Z pochodní, které jsme nesli, odpadávaly na pěšinu velké chuchvalce ohně a také ty jsem viděl na zemi čadit a prskat. Jinak jsem neviděl nic než čirou tmu. Naše světla ohřívala svým smolným žárem vzduch kolem nás a zdálo se, že se to oběma zajatcům při tom belhavém pochodu uprostřed mušket celkem zamlouvá. Nemohli jsme jít rychle, protože kulhali; a byli tak vyčerpaní, že jsme museli několikrát zastavit, aby si odpočinuli.
Tak jsme pochodovali asi hodinu, až jsme došli k hrubé dřevěné boudě u přístavního můstku. U boudy stála stráž, zastavila nás a seržant řekl heslo. Potom jsme vešli do boudy, kde to páchlo tabákem a čerstvým vápnem; uvnitř hořel jasný oheň a byla tam lampa, stojan na muškety, buben a nízká dřevěná pryčna jako nějaký nadměrný mandl bez mechanismu, schopná pojmout najednou snad tucet vojáků. Tři čtyři vojáci, kteří leželi v pláštích, nejevili o nás žádný valný zájem, nýbrž pouze zvedli hlavu, rozespale si nás prohlédli a zase se uložili. Seržant podal jakési hlášení a zapsal cosi do knihy a potom dostala eskorta provázející trestance, kterému říkám druhý, rozkaz uvést ho na palubu jako prvního.
Můj trestanec se na mne, kromě toho jediného pohledu předtím, už nepodíval. Zatímco jsme stáli v boudě, stál před ohněm a zamyšleně hleděl do plamenů nebo si střídavě opíral hned jednu, hned druhou nohu o výstupek v krbu a zadumaně se na ně díval, jako by je litoval za to, co právě zkusily. Znenadání se otočil k seržantovi a promluvil: "Rád bych něco řek, co se týká tohohle útěku. Třeba to pomůže, aby kvůli mně nepadlo podezření na někoho jinýho."
"Můžeš vypovědět, co chceš," odpověděl seržant, který stál proti němu a se založenýma rukama si ho chladně prohlížel, "ale není žádný důvod, proč bys to měl říkat tady. Budeš mít ještě dost příležitosti o tom mluvit i o tom poslouchat, než to všechno skončí, to dobře víš."
"Vím, ale tohle je jiná věc, něco úplně jinšího. Člověk nemůže dlouho hladovět, aspoň já nemůžu. Vzal jsem si krapet jídla v tý vesnici tamhle vzadu - tam, co kostel stojí až skorem na samejch blatech."
"Chceš říct ukradl," pravil seržant.
"A povím vám kde. U kovářů."
"I hleďme!" zvolal seržant a zadíval se na Joea.
"I hleďme, Pipe!" zvolal Joe a zadíval se na mne.
"Byl to jen nějakej vejškrabek jídla - nic víc - a lok žitný a sekaná."
"Pohřešil jste opravdu něco, kováři, například právě tu sekanou?" zeptal se seržant důvěrným šeptem.
"Moje žena - právě tu chvíli, jak jste přišli. Pamatuješ, Pipe, viď?"
"Tak," řekl můj trestanec a stočil jaksi posmutněle pohled na Joea, ale o mne ani okem nezavadil, "tak vy jste ten kovář? Pak vám teda s lítostí řeknu, že jsem vám tu sekanou snědl."
"Ví Bůh, že vám ji přeju - pokud vůbec kdy byla moje," odpověděl Joe s omluvnou vzpomínkou na kovářku. "Nevíme, co jste komu udělal, ale stejně bychom vás za to nenechali zajít hlady, náš ubohý spolubližní. - Co říkáš, Pipe, nechali?"
To něco, čeho jsem si povšiml dříve, škytlo mužovi opět v hrdle a odvrátil se od nás. Člun se právě vrátil, mužova eskorta čekala připravena, a doprovodili jsme ho tedy na přístavní můstek, postavený z hrubých kůlů a kamenů, a viděli jsme, jak ho strkají do člunu obsazeného u vesel posádkou z trestanců, jako byl on. Nikdo se nezdál překvapený, že ho vidí, nikoho zjevně nezajímalo, že ho vidí, nikdo nejevil radost, že ho vidí, ani lítost, že ho vidí, a nikdo nepromluvil ani slůvko, až na to, že kdosi v člunu zavrčel jako na psy: "Hněte sebou!", což byl rozkaz, aby veslaři zabrali. V záři pochodní jsme spatřili černou masu galeje pohupovat se kousek od bahnitého břehu jako bohaprázdnou archu Noemovu. Zatarasená a zamřížovaná a zakotvená mohutnými rezavými řetězy připadala ta vězeňská loď mým dětským zrakům stejně spoutaná okovy jako její vězňové. Viděli jsme člun přirazit ze strany ke galeji a viděli jsme, jak mého trestance vyvádějí po boku nahoru, až nám zmizel z očí. Potom zbytky pochodní, odhozené přes palubu, dopadly syčivě do vody a zhasly, jako by s ním byl navždy konec.