Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola VI.

Mé rozpoložení kvůli oné drobné krádeži, z níž se mi tak nečekaně dostalo očištění, mě k upřímnému doznání nedohnalo; ale doufám, že se pod tím přece jen skrýval škraloupek dobra.
Pokud se pamatuji, vůči kovářce jsem necítil žádné výčitky svědomí, když ze mne spadl kámen strachu, že mi na to někdo přijde. Ale Joea jsem měl ze srdce rád - v těch mladých letech možná z žádné pádnější příčiny, než že mi to ten milý brach prostě dovoloval - a vůči němu se mé vnitřní já nedalo tak lehce upokojit. Ustavičně mi dotíralo na mysl (zvláště když jsem ho prvně viděl hledat pilník), že bych měl Joeovi říci plnou pravdu. Přesto jsem to neudělal, a to z toho důvodu, že jsem se bál, aby mě nepovažoval za horšího, než jsem, kdybych mu to řekl. Strach, že bych přišel o Joeovu důvěru a že bych napotom sedal večer v koutku u krbu opuštěný a smutně se díval na druha a přítele navždy ztraceného, mi vázal jazyk. Namlouval jsem si až chorobně, že kdyby to Joe věděl, už nikdy bych ho nemohl vidět, jak sedí u krbu a mne si své světlé licousy, abych si nepomyslil, že přemítá o mně. že kdyby to Joe věděl, už nikdy bych nemohl vidět jeho pohled, třeba sebenahodilejší, na maso nebo puding od včerejška, když přišly na dnešní stůl, abych si nepomyslil, že v duchu uvažuje, nebyl-li jsem ve spižírně. že kdyby to Joe věděl a v kterékoli pozdější době našeho společného rodinného života utrousil poznámku, že jeho pivo je vyčichlé nebo kalné, tu by mi moje přesvědčení, že v pivě čichá stopy dehtu, jistě vehnalo krev do tváře. Slovem, byl jsem tuze zbabělý, abych udělal to, o čem jsem věděl, že je správné, stejně jako jsem věděl, že je nesprávné. Neměl jsem do té doby žádný styk se světem a nenapodobil jsem nikoho z četných jeho obyvatel, kteří si počínají stejným způsobem. Jako rozený talent naprosto neučený jsem objevil, jak si mám počínat, docela sám od sebe.
Nebyli jsme ještě daleko od vězeňské lodi, když mě přepadla ospalost, a proto mě Joe vzal opět na záda a nesl mě domů. Musela to pro něho být únavná cesta, poněvadž pan Wopsle byl z vyčerpání v rozmaru tak úžasně špatném, že mít církev "otevřené dveře", byl by pravděpodobně vyobcoval celou výpravu, počínaje Joem a mnou. Ve své laické hodnosti posedával umíněně na mokré zemi po dobu tak bláznivě dlouhou, že když mu v kuchyni svlékli kabát, aby mu ho u ohně usušili, nepřímý důkaz na jeho kalhotách by ho přivedl na šibenici - totiž být takové sezení hrdelní zločin.
Já jsem se mezitím potácel v kuchyni jako nějaký opilec, protože Joe mě právě postavil znovu na nohy a protože až dosud jsem tvrdě spal a protože teď jsem se probudil v horku a ve světle a ve zmatku hlasů. Když jsem se vzpamatoval (silnou herdou mezi lopatky a povzbudivým zvoláním: "Cha! Viděli jste už někdy takového kluka?" mi k tomu pomohla sestra), uvědomil jsem si, že Joe jim vypráví o trestancově přiznání a že všichni hosté k tomu pronášejí rozličné dohady, jak a kudy se asi dostal do spižírny. Pan Pumblechook po bedlivé prohlídce objektu vykombinoval, že trestanec vylezl nejdříve na střechu kovárny a z té potom vylezl na střechu domu a potom se spustil kuchyňským komínem po provaze, který si zhotovil z prostěradla rozstříhaného na pruhy; a protože pan Pumblechook stál velmi rozhodně na svém a jezdil vlastním kočárem - hlava nehlava - shodli se všichni na tom, že se to muselo stát tak. Pouze pan Wopsle se odvážil s malomocnou zlomyslností unaveného člověka divoce vykřiknout: "Ne!", avšak protože neměl nejen žádné jiné řešení, ale ani na sobě kabát, dostalo se jeho názoru jednomyslného odmítnutí - a to nemluvíme ani o tom, že se z něho zezadu silně kouřilo, jak stál obrácen zády ke kuchyňskému ohni, aby mu teplo vytáhlo onu vlhkost vzadu, a to jistě nijak nemohlo posílit důvěru k němu.
To bylo všechno, co jsem toho večera slyšel, dřív než mě sestra popadla - jakožto ztělesněnou ospalost urážlivou pro oči hostí - a než mi pomohla nahoru do postele rukou tak silnou, že mi připadalo, jako bych měl na nohou padesatery boty a všemi škobrtavě otloukal hrany schodů. V duševním rozpoložení, které jsem zde už popsal, jsem se octl, dřív než jsem ráno vstal, a trpěl jsem tím ještě dlouho potom, kdy celá věc již usnula a přestalo se o ní mluvit, leda za výjimečných okolností.