Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola VIII.

Páně Pumblechookův příbytek na Hlavní třídě tržního města měl kořenný a moučný ráz, jak se na příbytek obchodníka s obilím a semeny docela sluší. Připadalo mi, že to musí být vskutku velmi šťastný člověk, když má v krámě tolik malinkých šuplátek. A když jsem do dvou do tří v nižších řadách nakoukl a spatřil uvnitř ty ovázané papírové paklíčky, uvažoval jsem zvědavě, netouží-li někdy květinová semínka a cibule za krásného dne prodrat se z těch vězeňských kobek ven a vydat květ?
Tím hloubáním jsem se obíral teprve časně ráno po svém příchodu. Předešlého večera mě totiž pan Pumblechook poslal rovnou na kutě do podkrovní světničky se šikmou střechou, která se v koutě, kde stála postel, skláněla tak nízko, že podle svého odhadu jsem měl tašky sotva na stopu vysoko nad čelem. Téhož časného rána jsem objevil pozoruhodnou příbuznost mezi semeny a manšestrovými kalhotami. Pan Pumblechook nosil manšestrové kalhoty a rovněž tak i jeho příručí; nevím jak, ale ty manšestrové kalhoty mi vnějším vzhledem i kořenný pachem tolik připomínaly semena a ta semena mi vnějším vzhledem i kořenným pachem tolik připomínala manšestrové kalhoty, že jsem stěží rozeznával, co je vlastně co. Táž chvíle mi poskytla příležitost k povšimnutí, že pan Pumblechook zjevně provozuje svou živnost tím, že se dívá přes ulici na sedláře, který zjevně provozoval svou živnost tím, že nespouštěl oči z kočárníka, a ten si zjevně uhajoval živobytí tím, že si strčil ruce do kapes a civěl na pekaře, který si zase pro změnu založil ruce na prsou a zevloval na hokynáře, jenž stál ve dveřích svého krámku a zíval na drogistu. Hodinář, věčně nakloněný nad svým stolkem se zvětšovacím sklem v oku a ustavičně okukovaný skrz sklo výkladu hloučkem dychtivě nakloněných čumilů v halenách, byl zjevně jediný člověk na celé Hlavní třídě, jehož pozornost poutalo jeho vlastní řemeslo.
V osm hodin jsem spolu s panem Pumblechookem zasedl v pokoji za krámem k snídani, zatímco příručí zapíjel skývu chleba s máslem puclákem čaje na pytli hrachu v přední místnosti. V panu Pumblechookovi jsem viděl pramizerného společníka. Nejenže byl stejně jako moje sestra posedlý představou, že mé stravě dlužno udělit ráz sebezapírání a kajícnosti - nejenže mi dával co možná nejvíc kůrek spolu s nejmenším možným množstvím másla a doléval mi do mléka takovou spoustu teplé vody, že by bývalo poctivější, kdyby mléko vůbec vynechal - ale jeho hovor nebylo nic jiného než samé počty. Na mé zdvořilé přání dobrého jitra opáčil nabubřele: "Sedmkrát devět, hochu?" A jak jsem mohl jen odpovědět, když mě takhle zákeřně zaskočil, a v cizím prostředí a na lačný žaludek! Měl jsem hlad, ale dřív než jsem spolkl sousto, pustil se do bleskového zkoušení, které trvalo přes celou snídani. "Sedm?" "A čtyři?" "A osm?" "A šest?" "A dvě?" "A deset?" A tak dále. A sotva jsem řekl výsledek, pokaždé jsem si jen tak tak stačil ukousnout nebo loknout, než vysypal další číslo; sám si přitom pohodlně seděl, nic neluštil a cpal se žravě (smím-li si takový výraz dovolit) bůčkem a teplými rohlíky jako bezedný.
Z těch důvodů jsem byl velice rád, když bylo deset hodin a my se vydali k slečně Havishamové, třebaže mi vůbec nebylo příjemně při pomyšlení, jaké asi budou mé povinnosti pod střechou té dámy a jak jim dostojím. Ani ne za čtvrt hodinky jsme došli k domu slečny Havishamové. Byl to starý cihlový dům, ponurý a opatřený spoustou železných mříží. Některá okna měl zazděná a z těch, která zbývala, všechna dolní zamřížovaná rezavými tyčemi. Vpředu byl dvůr a i ten byl oplocený mříží; proto jsme po zazvonění museli počkat, až nám někdo přijde otevřít. Zatímco jsme čekali u branky, nahlédl jsem dovnitř (i tu ještě pan Pumblechook řekl: "A čtrnáct?" ale já předstíral, že ho neslyším) a viděl jsem, že po straně domu stojí velký pivovar. Ale v té chvíli se tam nevařilo, a jak se zdálo, nevařilo se už hezky dlouho.
Pootevřelo se okno a jasný hlas se zeptal: "Jméno, prosím?" Na to můj průvodce odpověděl: "Pumblechook." Hlas odtušil: "Velmi dobře," okno se zase zavřelo a přes dvůr vykročila mladá slečna s klíči v ruce.
"Tohle je Pip," řekl pan Pumblechook.
"Tohle je tedy Pip?" opáčila mladá slečna, která byla velmi hezká a zdála se velmi pyšná. "Pojď dál, Pipe!"
Pan Pumblechook se chystal vejít také, ale dívka před ním branku zavřela.
"Ů," řekla. "Přejete si mluvit se slečnou Havishamovou?"
"Přeje-li si slečna Havishamová mluvit se mnou," odpověděl pan Pumblechook zaraženě.
"Aha!" pravila dívka. "Vidíte přece, že si to nepřeje."
Pronesla to s platností tak konečnou a tónem tak nesmlouvavým, že se pan Pumblechook, třebaže jeho důstojnost utržila ránu, vůbec nezmohl na protest. Ale přísně se zahleděl na mne - jako kdybych já mu něco udělal! - a pronesl káravě slova: "Hochu! Hleď, aby tvé chování tady dělalo čest těm, kdo tě vychovali vlastníma rukama!" a odcházel. Nemohl jsem se zbavit strachu, že se vrátí a skrz mřížovou branku mi ještě předloží otázku: "A šestnáct?" Ale neudělal to.
Moje mladá průvodkyně zamkla branku a zamířili jsme spolu přes dvůr. Byl dlážděný a čistý, ale ve všech spárách rostla tráva. K budovám pivovaru z něho vedla spojovací ulička a dřevěná vrata do této uličky byla dokořán a rovněž celý pivovarský trakt za ní byl otevřený dokořán až k vysoké ohradní zdi vzadu a všechno vůbec zelo prázdnotou a mrtvou nečinností. Zdálo se, jako by tady studený vítr dul studeněji než venku před brankou; a ječivě hvízdal a skučel, jak profukoval zotvíranými křídly pivovaru dovnitř i ven, asi jako když sviští lanoví v lodi na širém moři.
Všimla si, že si to prohlížím, a řekla: "Mohl bys vypít všechno silné pivo, které se tam teď vaří, chlapečku, a vůbec by ti to neuškodilo."
"To si myslím taky, slečno," přisvědčil jsem ostýchavě.
"Raději se teď ani nepokoušet nějaké pivo tam vůbec vařit, nebo by zkyslo - nemyslíš, chlapečku?"
"Vypadá to tak, slečno."
"Ne že by někdo měl chuť to zkoušet," dodala, "protože s tím vším je už jednou konec a ty budovy tady zůstanou stát takhle ladem, až se rozpadnou. A pokud jde o silné pivo, toho je ve sklepích už tolik, že by mohlo zatopit celý Panský dům."
"To je jméno toho domu, slečno?"
"Jedno z jeho jmen, chlapečku."
"Má tedy víc jmen, slečno?"
"Ještě jedno. To druhé bývalo Satis - to je řecky nebo latinsky nebo hebrejsky nebo všechno trojí v jednom - nebo pro mne všechno jedno - a znamená dosti."
"Dům Dosti!" řekl jsem. "To je divné jméno, slečno."
"Ano," přisvědčila, "ale znamenalo víc, než říkalo. Když to jméno dostal, znamenalo, že kdokoli bude tenhle dům mít, nemůže už toužit po ničem jiném. Řekla bych, že v těch dobách se lidé dali snadno uspokojit. Ale neloudej se, chlapečku."
Třebaže mě tak často oslovovala "chlapečku", a to s nedbalostí, která pro mne nebyla ani zdaleka lichotivá, byla asi v mém věku. Zdála se ovšem mnohem starší než já, protože byla dívka, a to dívka krásná a sebevědomá; a dívala se na mne tak pohrdavě, jako by jí bylo jedenadvacet a byla královnou.
Do domu jsme vešli postranními dveřmi - velký průčelní vchod zahrazovaly zvenčí dva řetězy - a první, co mi padlo do oka, bylo to, že chodby jsou úplně tmavé a moje průvodkyně si tam nechala hořet svíčku. Nyní si ji vzala a šli jsme dalšími chodbami a po schodišti nahoru a pořád bylo všude tma a na cestu nám svítila jenom ta svíčka.
Konečně jsme došli ke dveřím nějakého pokoje a ona řekla: "Jdi dál."
Víc z ostychu než ze zdvořilosti jsem odpověděl: "Až po vás, slečno."
Na to opáčila: "Nebuď směšný, chlapečku - já tam nejdu!" S opovržením zamířila pryč - a co horšího - svíčku si vzala s sebou.
To bylo velmi nepříjemné a já se skorem bál. Ale protože jediné, co se dalo dělat, bylo zaklepat na dveře, zaklepal jsem a zevnitř mě kdosi vyzval, abych vstoupil. Vstoupil jsem tedy a octl jsem se v slušně velkém pokoji, dobře osvětleném voskovými svícemi. Z denního světla tu však nebyl vidět ani záblesk. Byl to dámský pokoj, jak jsem usoudil podle nábytku, ačkoli mnohý kus měl tvar i účel, který mi byl tehdy úplně neznámý. Ale nejnápadnějším nábytkem v pokoji byl stůl se zdrhovanou záclonkou kolem a se zrcadlem v pozlaceném rámu, v němž jsem hned na první pohled poznal, že to je toaletní stůl vznešené dámy.
Nemohu říci, jestli bych ten předmět tak brzy poznal, nebýt toho, že u něho seděla vznešená dáma. V křesle, s jedním loktem opřeným o stůl a s hlavou opřenou o touž ruku, seděla nejpodivnější dáma, jakou jsem kdy v životě viděl nebo jakou kdy uvidím.
Měla na sobě šaty z drahých látek - z atlasu a krajek a hedvábí - všechno bílé. I střevíce měla bílé. A s účesu jí splýval dlouhý bílý závoj a ve vlasech měla svatební věneček, ale její vlasy byly bílé. Na hrdle a na rukou se jí třpytily jiskřivé klenoty a několik dalších šperků se blýskalo na stole. Šaty, ne už tak nádherné jako ty, které měla na sobě, se povalovaly kolem, poházeny mezi nedobalenými kufry. Neskončila ještě docela toaletu, protože měla obutý pouze jeden střevíc - druhý jí ležel u ruky na stole - neměla dosud zcela upravený závod ani na sobě neměla hodinky a řetízek a jakési krajkové fiží leželo spolu s těmi drobnostmi a s kapesníkem, rukavičkami, nějakými květinami a s modlitební knížkou na hromadě pod zrcadlem, všechno zpřeházené v neladu jedno přes druhé.
To všechno jsem samozřejmě neviděl hned v prvních několika okamžicích, třebaže jsem v prvních okamžicích viděl víc věcí, než by leckdo myslil. Ale viděl jsem, že všechno před mým zrakem, co mělo být bílé nyní, bývalo bílé kdysi dávno, ztratilo zatím všechen jas a je zašlé a žluté. Viděl jsem, že nevěsta v tom svatebním šatě uvadla stejně jako ten šat a jako ty květiny a že jí ze všeho lesku nezbyl žádný jiný než lesk jejích zapadlých očí. Viděl jsem, že ten šat kdysi obepjal kyprou postavu mladé ženy a že se postava, na níž teď volně visí, zatím scvrkla a je jen kost a kůže. Kdysi mě někdo na jarmarku vzal podívat se na nějakou příšernou voskovou figurínu, která měla představovat nevím jakou nemožnou vznešenou osobnost ležící na katafalku. Jednou mě také někdo zavedl do jednoho z našich starých kostelů na blatech, abych se podíval na kostru v ztrouchnivělých cárech nádherného šatu, kterou vyzvedli z hrobky pod dlažbou kostela. A nyní mi připadalo, že vosková figurína i ta kostra mají tmavé oči, které se pohybují a dívají se na mne. Kdybych mohl, vykřikl bych strachem.
"Kdo je to?" zeptala se dáma u stolku.
"Pip, paní."
"Pip?"
"Hoch od pana Pumblechooka, paní. Co si přišel - hrát."
"Pojď blíž, ač se na tebe podívám. Docela blízko!"
Až teď, když jsem stál těsně před ní a uhýbal jejímu pohledu, jsem si podrobně všímal okolních předmětů a viděl jsem, že se její hodinky zastavily na dvaceti minutách před devátou a že na dvaceti minutách před devátou se zastavily i hodiny v pokoji.
"Podívej se na mě," poručila slečna Havishamová. "Přece se nebojíš ženy, která nespatřila slunce, co jsi na světě?"
S lítostí doznávám, že jsem se nebál vyřknout nehoráznou lež, obsaženou v odpovědi "ne".
"Víš, kam si tu sahám?" zeptala se a položila si obě ruce, jednu přes druhou, na levou stranu prsou.
"Ano, paní." (Připomnělo mi to krvelačného mladíka.)
"Kam si sahám?"
"Na srdce, paní."
"Puklé!"
Pronesla to slovo s trpkým pohledem, se silným důrazem a s děsivým úsměvem, který v sobě měl cosi chlubného. Chviličku si ještě ponechala ruce na prsou a potom je zvolna spustila, jako by jí byly těžké.
"Jsem unavená," pravila slečna Havishamová, "potřebuji rozptýlení a mužů i žen jsem syta. Hraj si!"
I největší opozičník mezi mými čtenáři myslím připustí, že sotva mohla takovému nešťastnému chlapci nařídit cokoli na celém širém světě, co by bývalo za daných okolností obtížněji splnitelné.
"Občas mívám chorobné vrtochy," pokračovala, "a právě teď mám takový chorobný vrtoch, že chci vidět někoho si hrát. Tak honem, honem!" poškubávala netrpělivě prsty pravé ruky. "Hraj si, hraj si, hraj!"
Ačkoli mi před očima se strachem tanula výplata od sestry, pojal jsem na okamžik zoufalý nápad rozběhnout se kolem pokoje a dělat, jako bych byl kočárek pana Pumblechooka. Ale cítil jsem, že takový kousek je tolik nad mé síly, že jsem od něho upustil a jen stál a díval se na slečnu Havishamovou. Domnívám se, že v mém chování asi spatřovala vzdor, neboť když jsme na sebe hezkou chvíli hleděli, řekla: "Jsi tvrdohlavý a umíněný?"
"Ne, paní, je mi vás moc líto a je mi taky moc líto, že si zrovna teď nemůžu hrát. Jestli si na mě budete stěžovat, budu mít mrzutost se sestrou; proto bych si hrál, kdybych mohl. Ale je to tady pro mě všechno tak nové, tak zvláštní a tak krásné - a smutné --" Přestal jsem ze strachu, abych třeba neřekl příliš mnoho, nebo že jsem už příliš mnoho řekl, a znovu jsme se na sebe zadívali.
Než opět promluvila, odvrátila ode mne oči a pohlédla na šaty, které měla na sobě, a na toaletní stolek a nakonec na sebe do zrcadla.
"Tak nové pro něho," zašeptala, "tak staré pro mne - tak zvláštní pro něho, tak známé pro mne - tak smutné pro nás oba! Zavolej Estellu!"
Poněvadž ještě stále hleděla na svůj obraz v zrcadle, myslel jsem, že dosud mluví sama k sobě, a mlčel jsem.
"Zavolej Estellu!" opakovala a bleskla po mně očima. "To přece udělat můžeš. Zavolej Estellu. Ode dveří!"
Stát ve tmě v tajemné chodbě neznámého domu, křičet "Estello!" na povýšenou mladou dámu, která se ani neobjevovala, ani neozývala, a cítit přitom, jaká je to strašlivá opovážlivost, takhle hulákat její jméno, bylo skoro stejně zlé jako si na rozkaz hrát. Ale nakonec přece jen odpověděla a jako hvězda se z temna chodby přibližovalo její světlo.
Slečna Havishamová jí pokynula, aby přistoupila až k ní, vzala ze stolku šperk a zkoušela, jak se vyjímá na jejích krásných mladých ňadrech a na pozadí jejích hezkých hnědých vlasů. "Jednoho dne tvoje, má drahá, a skvěle toho využiješ. Chci vidět, jak hraješ karty s tímhle chlapcem!"
"S tímhle? Vždyť je to obyčejný dělnický kluk!"
Měl jsem dojem, že jsem zaslechl odpověď slečny Havishamové - jenže mi připadala strašně nepravděpodobná: "Co na tom? Srdce mu zlomit můžeš."
"Co dovedeš hrát, chlapečku?" zeptala se mě Estella s vrcholným pohrdáním.
"Nic než žebráka, slečno."
"Tak ho ožebrač," řekla slečna Havishamová Estelle. Sedli jsme si tedy ke kartám.
Teprve nyní jsem si začal uvědomovat, že všechno v tom pokoji se zastavilo, jako ty hodinky i hodiny, už před dávným časem. Všiml jsem si, že slečna Havishamová odložila šperk přesně na totéž místo, odkud ho předtím vzala. Když Estella rozdávala karty, podíval jsem se znovu na toaletní stolek a zjistil jsem, že střevíc na jeho desce, kdysi bílý a nyní žlutý, neměl dosud nikdo na noze. Pohlédl jsem dolů na neobutou nohu, na níž chyběl, a viděl jsem, že hedvábná punčocha na ní, kdysi bílá a nyní žlutá, je na cár prošlapaná. Nebýt toho zastavení všeho, toho ustrnutí všech vybledlých zvetšelých předmětů kolem, sani zvadlý svatební šat na scvrklé postavě by nemohl vypadat tolik jako rubáš a ani dlouhý závoj by se tolik nepodobal pohřební plachetce.
Tak seděla, podobná umrlci, zatímco my jsme hráli karty; plisování a volánky na jejím svatebním šatě vypadaly jako ušmouraný papír. Tehdy jsem ještě nevěděl nic o občasných nálezech mrtvol pochovaných za dávných dob, které se rozpadají v prach v okamžiku, kdy je zrak jasně rozezná; od té doby mě však často napadlo, že vlastně vypadala asi tak, jako by se při prvním dotyku přirozeného světla měla rozsypat v prach.
"Tuhle chlapeček říká klukům spodek!" vyhrkla Estella přezíravě, ještě než jsme skončili první hru. "A jaké má hrubé ruce! A ty jeho těžké boty!"
Až do toho okamžiku mě ještě nikdy nenapadlo, abych se za své ruce styděl; ale teď mi začaly připadat opravdu velmi ošklivé. Její pohrdání ke mně bylo tak silné, že z ní až čišelo nákazou a já se nakazil.
Vyhrála a rozdával jsem já. Předal jsem se, jak bylo jen přirozené, když jsem věděl, že číhá, až udělám nějakou chybu; hned mne prohlásila za hloupého, nemotorného dělnického kluka.
"A ty o ní neřekneš nic," prohodila ke mně slečna Havishamová, která přihlížela. "Má pro tebe tolik příkrých slov, ale ty o ní neřekneš nic. Co si o ní myslíš?"
"Nerad bych to říkal," vykoktal jsem.
"Pověz mi to do ucha," pravila slečna Havishamová a shýbla se ke mně.
"Myslím, že je hrozně pyšná," odpověděl jsem šeptem.
"Ještě něco?"
"Myslím, že je hrozně hezká."
"Ještě něco?"
"Myslím, že se chová hrozně urážlivě." (Právě se na mne dívala s výrazem krajního odporu.)
"Ještě něco?"
"Myslím, že bych rád šel domů."
"A nikdy ji už neviděl, i když je tak hezká?"
"To ještě nevím, jestli bych ji už nechtěl vidět, ale teď bych šel rád domů."
"Půjdeš brzy," odpověděla slečna Havishamová nahlas. "Dohraj tuhle hru!"
Nebýt toho jediného děsivého úsměvu hned zpočátku, byl bych pokládal téměř za jistotu, že obličej slečny Havishamové se nedovede usmívat. Propadl se do vyčkávavého, do sebe obráceného výrazu - se vší pravděpodobností tehdy, když zkameněly všechny ty předměty kolem ní - a vypadal, jako by se na něm nic nemohlo jaktěživo pozdvihnout. Propadl se jí také hrudník, takže se shrbila, a propadl se jí i hlas, takže mluvila dutým tónem s jakousi bezživotnou netečností; vůbec celkově vypadala, jako by se byla duší i tělem, vně i uvnitř, propadla pod tíží drtivého úderu.
Dohrál jsem tedy partii s Estellou až do konce a prohrál jsem, ožebračila mě. Když mě obrala o všechny karty, odhodila je na stůl, jako by si je hnusila, protože je vyhrála na mně.
"Kdypak bys měl zase ke mně přijít?" pravila slečna Havishamová. "Musím si to rozmyslet."
Chtěl jsem jí připomenout, že dnes je středa, ale sotva jsem začal, zarazila mi řeč týmž netrpělivým poškubáváním prstů pravé ruky jako předtím.
"Ne, ne! Nevím nic o dnech v týdnu, nevím nic o týdnech v roce. Přijď zase za šest dní, slyšíš?"
"Ano, paní."
"Estello, odveď ho dolů. Dej mu něco k jídlu, a až se nají, ač se proběhne a trochu porozhlédne. Jdi, Pipe!"
Šel jsem za svíčkou dolů, jako jsem šel za svíčkou nahoru, a moje průvodkyně ji postavila na totéž místo, kde jsme ji našli předtím. Než otevřela postranní vchod, měl jsem představu - učinil jsem si ji, aniž jsem o tom vůbec uvažoval - že nutně musí být noc. Záplava denního světla mě úplně zmátla a vzbudila ve mně pocit, jako bych strávil ve světle svíček v tom podivném pokoji bůhvíkolik hodin.
"Tady počkáš, chlapečku," nařídila Estella, zmizela a zavřela dveře.
Využil jsem příležitosti, že jsem na dvoře sám, abych si prohlédl své hrubé ruce a neforemné boty. Moje mínění o tomto příslušenství nebylo nijak příznivé. Dříve mi nikdy hlavu nedělalo, ale teď mě trápilo: takové sprosté doplňky! Umínil jsem si, že se zeptám Joea, proč mě vůbec kdy učil říkat těm obrázkovým kartám spodek, když se jim má říkat kluk. Přál jsem si, aby se Joeovi dostalo trochu uhlazenější výchovy, protože pak bych byl trochu uhlazenější také já.
Vrátila se s kouskem chleba a masa a s džbánečkem piva. Postavila džbáneček na kamennou dlažbu dvora a bez jediného pohledu na mne mi podala chléb s masem tak urážlivě jako nějakému psu, který je v nemilosti. Cítil jsem se tak pokořený, ukřivděný, odstrčený, uražený, pohněvaný, rozlítostněný - nemohu ani najít pravé jméno pro tu palčivou bolest - jen Bůh ví, jak by se dala nazvat - že mi až stouply slzy do očí. V okamžiku, kdy mi už už vyhrkly, pohlédla na mne dívka s živým potěšením z toho, že byla jejich příčinou. To mi dodalo síly, abych je zadržel a podíval se na ni; pohodila pohrdavě hlavou - avšak s vědomím, jak se mi zdálo, že přestřelila, když si byla tolik jistá, že mi tak silně ublížila - a odešla.
Ale když byla pryč, rozhlížel jsem se po koutku, kde bych si schoval obličej, a zašel jsem až za půli vrat v pivovarské uličce. Tam jsem se opřel předloktím o zeď, položil jsem si čepici na rukáv a rozplakal jsem se. A jak jsem plakal, kopal jsem do zdi a vší silou jsem se škubal za vlasy; tak hořké byly moje pocity a tak palčivá byla ona bolest beze jména, že bylo zapotřebí nějaké protiváhy.
Sestřina výchova ze mne učinila citlivého tvora. V malém světě, v němž děti žijí svůj život - ač už je vychovává kdokoli - se nic nepostihuje tak břitce a nevnímá tak jasně jako nespravedlnost. Je to možná pouze malá nespravedlnost, kterou dítě zakouší - ale dítě je malé a jeho svět je malý a jeho houpací kůň je v poměru k němu stejně vysoký jako statný plnokrevný valach. Již od útlého dětství jsem v nitru trpěl ustavičným konfliktem s nespravedlností. Hned od chvíle, kdy jsem začal mluvit, jsem věděl, že sestra je ve svém vrtošivém a násilném nucení a omezování mé osoby ke mně nespravedlivá. Utvrdil jsem se v hlubokém přesvědčení, že i když mě vychovává vlastníma rukama, nedává jí to ještě právo, aby mě vychovávala pěstmi. Za všech svých trestů, potup, postů, hodin nemilosti a nuceného bdění i jiných kázeňských opatření jsem v sobě tuto jistotu jen živil; a právě tomu, že jsem se tím ve své osamělosti a nechráněnosti tolik v duchu obíral, přičítám valnou měrou skutečnost, že jsem byl povahou nesmělý a velmi citlivý.
Pro tu chvíli jsem se zbavil svých zraněných citů s tím, že jsem je vkopal do pivovarské zdi a vyškubal si je z vlasů, a potom jsem si utřel rukávem obličej a vyšel zase před vrata. Chléb i maso mi přišly vhod a pivo hřálo a povzbuzovalo a brzičko jsem měl odvahu porozhlédnout se trochu po okolí.
Byla to věru pustá končina, i s tím holubníkem na pivovarském dvoře, který kdysi nějaká prudká vichřice nahnula, takže trčel na kůlu nakřivo, a který by v holubech nejspíš vzbudil domnění, že jsou na moři, kdyby tam nějací holubi vůbec byli, aby s nimi mohl houpat. Ale v budníku nebyli žádní holubi, ani ve stáji koně, ani v chlívku prasata, ani na sýpce slad, ani v měděném kotli nebo v kádi vůně ječmene a piva. Jako by veškerý smysl i všechny pachy pivovaru vyprchaly s posledním obláčkem dýmu. Na přilehlém dvoře se rozvalovala zpřeházená hromada prázdných sudů, z nichž dosud čpěla jakási kyselá památka na lepší dny; byla však příliš kyselá, aby v ní bylo možno spatřovat ukázku piva, které už patřilo minulosti - a po té stránce, jak se pamatuji, se tito opuštěnci nijak nelišili od většiny ostatních.
Docela vzadu, až za samým koncem pivovaru, ležela bujná zahrada, obehnaná starou zdí; ta však nebyla tak vysoká, abych se na ni nemohl vydrápat a chviličku se na ní udržet. Díval jsem se přes ni dost dlouho, abych viděl, že ta bujná zahrada patří k obytnému domu a je celá zarostlá houští plevele, ale že na zelenožlutých cestičkách je vyšlapaná pěšinka, jako kdyby se tam občas někdo procházel, a že se tam právě prochází Estella, zády ke mně, a vzdaluje se. Ale zdálo se, že je prostě všudypřítomná - neboť když jsem podlehl pokušení, do něhož mě uváděly sudy, a začal po nich chodit, spatřil jsem, jak po nich na druhém konci dvora jde ona. Kráčela zády ke mně, držela si své hezké hnědé vlasy rozprostřené oběma rukama do široka, ani jednou se neohlédla a vzápětí mi zmizela z očí. A stejně tak i ve vlastním pivovaru - čímž míním vysokou dlážděnou haluznu, kde se vařívalo pivo a kde dosud stálo pivovarské zařízení. Když jsem tam prvně vkročil a poněkud sklíčený šerostí prostory jsem zůstal stát u dveří a rozhlížel se, viděl jsem ji, jak prochází mezi vyhaslými topeništi a vystupuje po jakýchsi železných schodech a mizí mi na galerii vysoko, vysoko nahoře, jako by mizela ven do oblohy.
Právě na tom místě a v tom okamžiku se mé fantazii přihodila zvláštní věc. Pokládal jsem to tehdy za zvláštní a dlouho potom mi to přišlo ještě zvláštnější. Stočil jsem oči - trochu zakalené od toho, jak jsem se díval vzhůru do mrazivého světla - k silnému dřevěnému trámu v nízkém výklenku budovy nedaleko po mé pravé ruce a spatřil jsem, že tam za krk visí nějaká postava. Postava celá v zažloutlé běli, pouze s jedním střevícem na nohou - a visela tak, že jsem rozeznával, že zašlé ozdoby šatů jsou jakoby z ušmouraného papíru, tvář patří slečně Havishamové a celým obličejem probíhá chvějivý pohyb, jako by se na mne pokoušela zavolat. V hrůze z pohledu na tu postavu a v hrůze z jistoty, že před okamžikem tam ještě nebyla, jsem utíkal nejprv od ní pryč a potom směrem k ní. A moje hrůza dostoupila vrcholu, když jsem shledal, že tam žádná postava vůbec není.
Jedině mrazivý jas přívětivé oblohy spolu s pohledem na lidi, přecházející za mřížovými vraty dvora, a s povzbudivým účinkem zbytku chleba, masa a piva mě mohly přivést k sobě; nic menšího by to nedokázalo. Ale ani s těmito pomocnými prostředky bych se možná nevzpamatoval tak brzy, jak jsem se probral, nebýt toho, že jsem spatřil Estellu přicházet s klíči, aby mě pustila ven. Pomyslil jsem si, že by měla vskutku podstatný důvod, aby se na mne dívala svrchu, kdyby mě viděla vyděšeného - a žádný takový podstatný důvod mít neměla.
Když mě míjela, změřila si mě škodolibým pohledem, jako by čerpala potěšení z toho, že mám ruce tak hrubé a boty tak těžké, a potom odemkla branku, zůstala u ní stát a přidržovala ji otevřenou. Vycházel jsem kolem ní, aniž jsem se na ni podíval, a vtom mě šťouchla škádlivou rukou.
"Proč nebrečíš?"
"Protože nechci."
"Chce se ti brečet," řekla. "Brečel jsi, až sotva vidíš na oči, a teď máš zrovna brek na krajíčku."
Opovržlivě se zasmála, vystrčila mě ven a zamkla za mnou branku. Zamířil jsem rovnou do krámu k panu Pumblechookovi a nesmírně se mi ulevilo, když jsem ho nezastihl doma. Nechal jsem mu tedy u příručího vzkaz, který den mám zase přijít k slečně Havishamové, a vykročil jsem na čtyřmílovou zpáteční cestu k naší kovárně. A jak jsem tak šlapal, přemýšlel jsem o všem, co jsem viděl, a hluboce jsem uvažoval o tom, že jsem obyčejný dělnický kluk; že mám hrubé ruce, že mám těžké boty; že jsem si osvojil opovrženíhodný zvyk říkat klukům v kartách spodek; že jsem mnohem nevědomější, než jsem si o sobě myslil ještě včera večer, a že vůbec celkově vedu bídný a špatný život.