Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola IX.

Když jsem došel domů, hořela sestra zvědavostí, aby se o domě slečny Havishamové dověděla první a poslední, a zasypala mě spoustou otázek. A brzy jsem pocítil, jak mi prudkými herdami valchuje záda od zátylku až po kříž a potupně mi otlouká obličej o kuchyňskou zeď, protože jsem její otázky nezodpověděl dost obšírně.
Skrývá-li se v prsou ostatních mladých lidí strach z neporozumění alespoň přibližně v takové síle, v jaké se skrýval v prsou mých - což pokládám za pravděpodobné, poněvadž nemám žádný zvláštní důvod se domnívat, že jsem byl zrůdný - pak to je klíč k mnoha případům uzavřenosti. Byl jsem přesvědčen, že kdybych popsal dům slečny Havishamové tak, jak ho moje oči viděly, setkal bych se s neporozuměním. Nejen to, ale byl jsem též přesvědčen, že ani slečně Havishamové by nikdo neporozuměl; a ač mně samému byla úplně nepochopitelná, měl jsem dojem, že by v tom bylo cosi hrubého a zrádného, kdybych ji takovou, jaká vskutku je (o slečně Estelle vůbec nemluvě), vydal na pospas myšlenkovým pochodům kovářky. Proto jsem také řekl, co nejméně jsem mohl, a musel si nechat otloukat obličej o kuchyňskou zeď.
Ze všeho nejhorší bylo, že se ten starý tlučhuba Pumblechook, sžíraný lačnou zvědavostí, aby se honem dověděl o všem, co jsem viděl a slyšel, odpoledne přihnal vyjeveně k nám, aby se nechal obeznámit s podrobnostmi. A již pouhý pohled na toho trapiče s rybíma očima, otevřenými ústy, ryšavými vlasy zvídavě naježenými a s vestou vzdouvanou jalovou počtářskou nadutostí utužil mou zdrželivost v zavilé mlčení.
"No, hochu," začal strýc Pumblechook, sotva se uvelebil v čestném křesle u krbu. "Jakpak se ti vedlo tam v městě?"
Odpověděl jsem: "Docela pěkně, pane," a sestra na mne zahrozila pěstí.
"Docela pěkně?" opakoval pan Pumblechook. "Docela pěkně není žádná odpověď. Pověz nám, co myslíš tím docela pěkně, hochu?"
Vápno na čele možná utvrzuje mozek až do zarytosti. Buď jak buď, s tím vápnem ze stěny na čele byla moje zarytost skálopevná. Chvíli jsem uvažoval, a potom jsem odpověděl, jako bych objevil novou myšlenku: "Myslím tím docela pěkně."
Sestra nedůtklivě vyjekla a už už se na mne chtěla vrhnout - neměl jsem ani zdání ochrany, protože Joe se činil v kovárně - ale pan Pumblechook ji zarazil slovy: "Ne! Neztrácejte trpělivost. Nechte toho mladíčka na starost mně, paninko; nechte toho mladíčka na starost mně." Potom se pan Pumblechook obrátil ke mně, jako by mi chtěl ostříhat vlasy, a řekl: "Nejdříve (abychom si jako srovnali myšlenky): Třiačtyřicet pencí?"
Odhadoval jsem následky, kdybych odpověděl: "Čtyři sta liber," a protože jsem usoudil, že by byly pro mne neblahé, řekl jsem výsledek tak přibližně, jak jsem dovedl - a trefil se asi tak o osm pencí vedle. Potom mě pan Pumblechook vyzkoušel z celé pencové násobilky od "dvanáct pencí je jeden šilink" až po "čtyřicet pencí jsou tři šilinky a čtyři pence" a nakonec se mě zeptal vítězoslavně, jako by mě chtěl dorazit: "No vidíš! A kolik je třiačtyřicet pencí?" Na to jsem po dlouhé chvíli přemýšlení odpověděl: "Nevím." A byl jsem tak navztekaný, že jsem skoro na pochybách, jestli jsem to věděl doopravdy.
Pan Pumblechook kroutil hlavou jako vývrtkou, aby to ze mě vyšrouboval, a zeptal se: "Je třiačtyřicet pencí například sedm šilinků, šest pencí a tři čtvrtpence?"
"Ano!" přisvědčil jsem. A třebaže mi sestra ihned vlepila několik pohlavků, měl jsem úžasnou radost, když jsem viděl, že mu moje odpověď pokazila žert a nadobro uťata řeč.
"Hochu! Jaká je slečna Havishamová?" začal pan Pumblechook znovu, když se vzpamatoval; založil si ruce pevně na prsou a zase kroutil vývrtkou.
"Hrozně velká a tmavá," řekl jsem mu.
"Je, strýčku?" zeptala se sestra.
Pan Pumblechook mrkl na znamení souhlasu; z toho jsem okamžitě usoudil, že jaktěživ slečnu Havishamovou neviděl, protože tak vůbec nevypadala.
"Dóbře!" prohodil pan Pumblechook domýšlivě. ("Takhle se na něj musí! Myslím, že se mu začínáme dostávat na kůži, paninko, co?")
"Jistěže, strýčku," odpověděla kovářka. "Škoda že na něj nemůžete pořád; víte tak dobře, jak s ním zatočit!"
"Poslouchej, hochu! Copak dělala, když jsi k ní dnes přišel?" vyptával se pan Pumblechook dál.
"Seděla," odpověděl jsem, "v černém sametovém kočáře."
Pan Pumblechook a kovářka vyvalili jeden na druhého oči - nebylo divu - a oba opakovali: "V černém sametovém kočáře?"
"Ano," přikývl jsem. "A slečna Estella - to je její neteř, myslím - jí na zlatém talíři podávala okýnkem do kočáru dort a víno. A všichni jsme měli dort a víno na zlatých talířích. A já si se svým jídlem vylezl vzadu na kočár, protože mi to nařídila."
"Byl tam ještě někdo jiný?" tázal se pan Pumblechook.
"Čtyři psi," řekl jsem.
"Velcí, malí?"
"Jako hora," odpověděl jsem. "A rvali se o telecí kotlety ze stříbrného košíku."
Pan Pumblechook s kovářkou na sebe znovu vyvalili oči, úžasem zkoprnělí. Byl jsem načisto šílený - jako svědek na mučení, kterému je všechno jedno - a řekl bych jim prostě cokoli.
"Pro smilování boží, kde byl ten kočár?" zeptala se sestra.
"V pokoji slečny Havishamové." Znovu vyvalili oči. "Ale nebyli u něho žádní koně." Tuto výhradu jsem připojil v okamžiku, kdy jsem zavrhl čtyři skvostně očabrakované komoně, které mě právě bláznivě napadlo připřáhnout.
"Strýčku, je to vůbec možné?" ptala se kovářka. "Jak to ten kluk myslí?"
"Já vám to povím, paninko," pronesl pan Pumblechook. "Podle mého to jsou nosítka. Ona je potrhlá, víme - hodně potrhlá - právě dost potrhlá, aby trávila dny v nosítkách."
"Už jste ji v nich někdy viděl, strýčku?" pokračovala kovářka.
"Jak jsem mohl," opáčil, donucen k přiznání, "když jsem ji v životě ještě nespatřil? Nikdy ani okem nezahlíd!"
"Má ty dobroto, strýčku! A přesto jste s ní mluvil?"
"No copak nevíte," odpověděl pan Pumblechook popuzeně, "že když jsem tam byl, zavedli mě před dveře jejího pokoje a ty dveře byly pootevřené a ona se mnou mluvila zevnitř? Nepovídejte, že tohle nevíte, paninko. Ale tak nebo tak, hoch si tam šel hrát. Jak sis hrál, hochu?"
"Hráli jsme si s praporky," řekl jsem. (Dovoluji si poznamenat, že se na sebe dívám s úžasem, když si vzpomenu na lži, které jsem si tenkrát vymýšlel.)
"S praporky!" opakovala sestra ozvěnou.
"Ano," přisvědčil jsem. "Estella mávala modrým praporkem a já mával červeným a slečna Estella mávala z okýnka kočáru praporkem celým posetým zlatými hvězdičkami. A potom jsme všichni mávali mečem a křičeli hurá."
"Mečem!" podivila se sestra. "A kde jste sebrali meče?"
"Z almary," řekl jsem. "A viděl jsem v ní taky pistole - a nabiják - a koule. A v pokoji nebylo vůbec denní světlo, ale celý byl osvětlený svíčkami."
"To je pravda, paninko," dosvědčil pan Pumblechook s vážným přikývnutím. "Tak se doopravdy věci mají, protože to jsem viděl sám." A potom oba civěli na mne a já s nuceným výrazem neviňátka v tváři civěl zase na ně a pravou rukou jsem si žmoulal pravou nohavici.
Kdyby se mne vyptávali ještě o chviličku déle, byl bych se beze vší pochyby prozradil, protože jsem měl právě v tom okamžiku na jazyku, že na dvoře se vznášel balón, a asi bych se takového tvrzení odvážil, nebýt toho, že moje vynalézavost kolísala mezi tímto neobyčejným zjevem a mezi medvědem v pivovaře. Ale přetřásání divů, které jsem až dosud předložil jejich úvaze, je zaměstnávalo natolik, že jsem tomu ušel. Ještě pořád se tím obírali, když Joe přišel od práce v kovárně vypít si v kuchyni hrníček čaje. A jemu hned sestra, spíš aby ulevila vlastní mysli, než aby uspokojila jeho, vyprávěla mé domnělé zážitky.
Když jsem nyní viděl Joea vypoulit ty jeho modré oči a v bezmocném úžasu jimi koulet po celé kuchyni, přemohla mě kajícná lítost; ale pocítil jsem ji pouze k němu - ani v nejmenším k těm druhým dvěma. Vůči Joeovi, a jenom vůči Joeovi, jsem si připadal jako malý netvor, zatímco oni seděli a dohadovali se, jaký prospěch mi může vyplynout ze známosti a přízně slečny Havishamové. Vůbec nepochybovali, že slečna Havishamová pro mne "něco udělá"; jejich pochyby se týkaly pouze formy, jakou se to něco projeví. Sestra zastávala názor, že půjde o "nějaký majetek". Pan Pumblechook se spíš klonil k pěknému výučnému, za které bych se šel učit nějakému slušnému oboru - řekněme například obchodování s obilím a semeny. Joe upadl u obou v nejhlubší nemilost, když vyrukoval s velkolepým nápadem, že třeba dostanu jenom jednoho z těch psů, co se rvali o telecí kotlety. "Jestli ta tvoje hloupá hlava nedokáže vypotit žádnou lepší myšlenku než tohle," okřikla ho sestra, "a jestli máš nějakou práci, tak ji raděj běž dodělat." Joe tedy šel.
Když pan Pumblechook odejel a sestra myla nádobí, vykradl jsem se za Joem do kovárny a zůstal jsem u něho, dokud pro ten den nesložil práci. Pak jsem mu řekl: "Joe, než ti vyhasne oheň, rád bych ti něco pověděl."
"Jistě, Pipe?" odpověděl mi Joe a přitáhl si podkovářskou stoličku kousek k výhni. "Tak teda povídej. O co jde, Pipe?"
"Joe," začal jsem, popadl jsem ho ukazováčkem a palcem za vyhrnutý rukáv košile a kroutil jsem mezi prsty látkou, "pamatuješ si to všechno o domě slečny Havishamové?"
"Jestli si to pamatuju?" odpověděl Joe. "To bych řek! Napodiv!"
"Je to hrozná věc, Joe - ono to není pravda."
"Ale jdi, co neříkáš, Pipe?" zvolal Joe a v krajním úžasu sebou škubl a ucouvl. "Nechceš mi přece říkat, že to je -"
"Ano, to chci - je to samá lež, Joe."
"Ale snad ne všechno? Jistě nechceš říct, Pipe, že tam nebyl žádný černý sametový ko - - čáár?" Stál jsem totiž a vrtěl hlavou. "Ale aspoň psi tam byli, Pipe, ne? Heleď, Pipe," řekl Joe domlouvavě, "když už tam nebyly ty telecí kotlety, tak tam aspoň byli psi, viď?"
"Ne, Joe."
"Tak jeden pes?" vyzvídal Joe. "Štěně? No tak!"
"Ne, Joe, nebylo tam vůbec nic takového."
Jak jsem tak beznadějně upíral oči na Joea, Joe si mě zděšeně prohlížel. "Pipe, chlapče zlatá! To přece nejde, kamaráde! Jářku! Kam to chceš takhle dovést?"
"Je to hrůza, Joe, viď?"
"Hrůza?" zvolal Joe. "Strašná! Co tě to jen popadlo?"
"Nevím, Joe, co mě to popadlo," odpověděl jsem, pustil jsem se jeho rukávu a se svěšenou hlavou jsem si sedl do popela u jeho nohou, "ale byl bych rád, kdybys mě tehdy nenaučil říkat klukům v kartách spodek; a rád bych, abych neměl takové těžké boty ani takové hrubé ruce."
A potom jsem vyprávěl Joeovi, jak ukrutně se cítím nešťastný a že jsem nemohl nijak vysvětlit své chování kovářce a Pumblechookovi, protože se mnou jednali tak surově, a že v domě slečny Havishamové byla krásná mladá dáma, která je strašlivě pyšná a řekla mi, že jsem obyčejný, a že bych chtěl, abych nebyl obyčejný, a že z toho všeho nějak vzešly ty lži, třebaže sám ani nevím jak.
To byl případ metafyzický, pro Joea přinejmenším stejně těžce řešitelný jako pro mne. Ale Joe vyňal případ úplně z oblasti metafyziky a tím jej zdolal.
"Jedno je jisté, a na to můžeš vzít jed, Pipe," pronesl Joe po chvilce přemítání, "totiž že lež je lež. Ač už vznikla jak chtěla, vůbec neměla vzniknout, a každá bez rozdílu vzniká u otce všech lží a k němu taky zase vede zpátky. Nikdá ač už nezalžeš ani slovem, Pipe! To není cesta, jak se dostat z obyčejnosti, chlapče zlatá. A to, že jsi obyčejný, mi není venkoncem jasné. V ledačem jsi neobyčejný. Jsi neobyčejně malý. A stejně tak jsi neobyčejně učený."
"Ne, Joe, jsem nevědomý a zaostalý."
"Hm, jen se podívej, jaký dopis jsi napsal včera večer! Dokonce tiskacím písmem! Já ti už viděl dopisů - ajé! a od nóbl pánů! - to ti můžu přísahat, že tiskacím písmem psané nebyly!" pravil Joe.
"Co jsem se naučil, Joe, je skoro jako nic. Moc si o mně myslíš. To je celé."
"Inu budiž, Pipe," přikývl Joe, "ale ač už to tak je, nebo ač už to tak není, musíš být nejdřív obyčejný učenec, než z tebe může být neobyčejný učenec, to mi snad neupřeš! Král na trůně, už s korunou na hlavě, si nemůže jen tak sednout a psát tiskacím písmem své zákony, kdyby nebyl, ještě jako nedosazený korunní princ, začal s abecedou - chm," dodal Joe a hluboce významně pokývl hlavou, "a nezačal hezky u A a neprokousal se až k Z! A já dobře vím, co to je za práci, i když zrovna nemůžu říct, že jsem to celé dokázal."
V tom kuse moudrosti bylo zrnko naděje a to jako by mě trochu povzbudilo.
"Jestli by pro obyčejné lidi, obyčejného stavu a výdělku," pokračoval Joe přemítavě, "nebylo lepší, aby raděj zůstali ve společnosti obyčejných lidí, místo aby si chodili hrát s neobyčejnými - a to mi připomíná, že ten praporek tam snad byl, doufám, ne?"
"Ne, Joe."
"(To mě mrzí, že tam nebyl žádný praporek, Pipe.) Ač už by to teda bylo lepší nebo ne, nemůžeme teď tu otázku zkoumat nijak blíž, protože bysme tím tvou sestru rozzuřili, až by ji zase chytil rapl - a není přece ani pomyšlení, že bysme něco takového chtěli udělat schválně. Heleď, Pipe, poslouchej, co ti povídá opravdový přítel. Ten opravdový přítel ti povídá tohle: Jestli se nedokážeš dopracovat neobyčejnosti cestou přímou, po cestách křivých se jí nedokážeš domoct nikdy. Proto už víckrát nezalži ani jedinkým slovem, Pipe, a budeš živ a umřeš blaze."
"Nehněváš se na mě, Joe?"
"Ne, chlapče zlatá. Ale když se veme v úvahu, že to byly lži, tak říkajíc, jako hrom a drzé jako věž - to se tejče těch, co se pouštěly až do telecích řízků a psí rvačky - tak by ti upřímnej člověk, co má na srdci jen tvé dobro, Pipe, radil, aby sis při zpytování svědomí porozjímal taky o nich, až půjdeš nahoru spát. To je všechno, chlapče zlatá, a už mi to víckrát nedělej!"
Když jsem se konečně dostal do své komůrky nahoře a modlil se večerní modlitby, nezapomněl jsem na Joeovo doporučení, ale přesto byla moje mladá mysl v rozpoložení tak vyšinutém a nevděčném, že jsem ještě dlouho po tom, kdy jsem se uložil k spánku, myslil na to, za jak obyčejného by Estella pokládala Joea, pouhého kováře, jak těžké by se jí zdály jeho boty jak hrubé jeho ruce. Myslil jsem na to, jak Joe a moje sestra sedí právě v kuchyni a jak jsem i já před chviličkou přišel sem nahoru do postele z kuchyně a že slečna Havishamová a Estella nikdy nesedají v kuchyni, ale jsou vysoko povzneseny nad takové obyčejné počínání. Usnul jsem ve vzpomínkách na to, co jsem "dělával", když jsem byl u slečny Havishamové - jako kdybych tam býval celé týdny a měsíce, a ne jen několik hodin, a jako bych se rozpomínal na něco značně dávného, a ne na události, které se přihodily teprve toho dne.
Byl to pro mne památný den, protože způsobil velké změny v mém životě. Ale tak tomu je s každým životem. Představte si, že byste z něho vyškrtli jeden určitý den, a uvažte, jak rozdílně by se utvářel jeho běh. Postůj, oko, jež toto čteš, a zamysli se na okamžik nad dlouhým řetězem ze železa nebo ze zlata, z trní nebo z květů, který by tě nikdy nespoutal, nebýt toho, že jeho první článek ukul jeden památný den!