Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - první dvě kapitoly (1954, SNKLHU)
• přeložil Zdeněk Urbánek
• historický román anglického klasika, zasazený do Paříže a Londýna doby francouzské revoluce
• jeden z nejúspěšnějších a nejčastěji zpracovávaných románů Charlese Dickense je rozčleněn do tří částí a původně byl vydáván časopisecky na pokračování
• v příběhu několika ústředních postav - emigranta Darnaye, doktora Mannetta, jeho dcery Lucie či úředníka Lorryho - podává autor působivý a velmi emotivní obraz rozporuplné doby francouzské revoluce, a to jak šlechtické svévole, jež ji iniciovala, tak krutovlády, ve které se revoluce brzy zvrhla
• titulními dvěma městy, ve kterých se příběh odehrává, jsou Paříž a Londýn, přičemž anglický klasik líčí Paříž jako centrum nelidskosti a běsnění, zatímco Londýn, i přes své stinné stránky, je mu městem rozumu a přetrvávající naděje na normální život
• obsah knihy:
  • Kniha první: Vrácen životu (obsahuje 6 kapitol)
  • Kniha druhá: Zlatá nit (obsahuje 24 kapitol)
  • Kniha třetí: Tudy šla bouře (obsahuje 15 kapitol)

KNIHA PRVNÍ: VRÁCEN ŽIVOTU

Kapitola první: Doba

Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byla to doba víry, byla to doba nevíry, byl to čas světla, byl to čas temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima beznaděje, vše bylo možno očekávat, nebylo možno očekávat nic, všichni jsme kráčeli přímo do nebes, všichni jsme se ubírali směrem právě opačným - byla to zkrátka doba tak podobná době naší, že někteří její nejhlučnější vládci požadovali, aby ve zlém i v dobrém byla považována za rozkvět nejvyššího stupně.
Na trůně anglickém seděl král širokých čelistí a královna obyčejné tváře, na trůně francouzském seděl král širokých čelistí a královna krásné tváře. Panstvu, vládnoucímu nad chlebem i rybami svých zemí, bylo v obou královstvích nad slunce jasnější, že všechno je na věčné časy v nejlepším pořádku.
Bylo to léta Páně tisícího sedmistého sedmdesátého pátého. Právě tak jako dnes dostávalo se Anglii i tehdy v té požehnané době duchovních zjevení. Paní Southcottová nedávno právě šťastně oslavila své pětadvacáté narozeniny, na které jakýsi prorocky nadaný vojín z tělesné stráže předpověděl událost velmi zvláštní; oznámil totiž, že vše je uchystáno k tomu, aby Londýn i s Westminsterem byl srovnán se zemí. Také tomu byl rovný tucet let, co duch z Cock Lane vyklepával svá poselství, jak je vyklepávali (v nadpřirozeném nedostatku původnosti) i duchové z předloňského roku. Jiných poselství rázu jen a jen pozemského dostalo se tehdy anglické koruně i lidu z jakéhosi kongresu britských poddaných v Americe; a ukázalo se ku podivu, že toto poselství bylo pro lidský rod důležitější než kterákoli zvěst, kterou přineslo některé to nedochůdče z Cock Lane.
Francie, v takových věcech ducha celkem méně obdařená než její sestra se štítem a trojzubcem, vezla se neobyčejně klidně s kopce, vydávala papírové peníze a utrácela je. Vedena svými křesťanskými pastýři, bavila se mimo to také humánními skutky, jako na příklad tím, že odsoudila jakéhosi mladíka, aby mu byly uťaty ruce, aby mu jazyk byl vytržen kleštěmi a jeho tělo aby bylo za živa spáleno, poněvadž za deště nepoklekl, aby vzdal poctu jakémusi špinavému procesí mnichů, které před jeho zraky míjelo asi padesát nebo šedesát kroků od něho. Je zcela pravděpodobno, že již tenkrát, když k smrti mučili tohoto ubožáka, rostly ve francouzských a norských lesích stromy, které si dřevorubec Osud poznamenal, aby pak byly pokáceny a rozřezány a aby z nich byla vyrobena lešení s košíky a noži, hrozná svým podílem na dějinách. Je zcela pravděpodobno, že v hrubých kolnách některých obdělavatelů těžké půdy pařížského okolí stály již téhož dne ukryty před nečasem nemotorné káry, postříkané blátem venkovských cest, očichávané prasaty, sloužící drůbeži za hřady, káry, které si hospodářka Smrt přichystala, aby jí byly vozbou revoluce. Přestože však onen dřevorubec i hospodářka byli ustavičně při díle, pracovali potichu a nikdo je neslyšel, jak se blíží tlumenými kroky; kroky tím tlumenějšími, že bylo bezbožností a zradou mít třeba jen podezření, že jsou na pochodu.
V Anglii bylo sotva dost pořádku a bezpečnosti života, aby se tím národ mohl chlubit. Ozbrojení muži páchali v samém hlavním městě noc co noc četná vloupání a pouliční loupeže; rodiny byly veřejně varovány, aby neopouštěly hlavní město, dokud by svůj nábytek nepřestěhovaly pro bezpečnost k čalouníkovi; lupič z temnot byl za světla obchodníkem, a potkal-li jej druh v povolání a oslovil jej jako "kápa", statečně mu prostřelil hlavu a šel dál; sedm lupičů přepadlo dostavník, tři z nich průvodčí zastřelil a čtyři ostatní pak zastřelili průvodčího, "poněvadž neměl už dost střeliva", načež byl dostavník klidně vyloupen; vznešeného velmože, londýnského lordmayora, zastavil na Turnham Greenu a donutil vystoupit jediný lupič, jenž pak tuto urozenou bytost před zraky jejího doprovodu oloupil; vězňové londýnských věznic sváděli bitvy s žalářníky a strážcové zákona pak do nich pálili z houfnic, nabitých sekaným olovem a kulemi; zloději ustřihávali vznešeným lordům diamantové řády z krku v pokojích královského dvora; střelci byli vysláni do čtvrti St. Giles, aby pátrali po podloudnickém zboží, dav začal po střelcích pálit, střelci pálili do davu a nikomu ani nepřipadlo, že by tohle všechno byly události příliš neobvyklé. Kat, vždy pilný spíš na prospěch zlu než dobru, měl za těchto událostí plné ruce práce; tu věšel celé dlouhé řady nejrůznějších zločinců; tu pověsil v sobotu zloděje, který byl v úterý lapen; jindy u Newgate vypaloval lidem po tuctech znamení na ruce a jindy zase spaloval u vrat Westminster Hallu pamflety; dnes připravil o život krvelačného vraha a nazítří poslal na onen svět ubohého zlodějíčka, který obral sedlákova pacholka o šest pencí.
Všechny tyto příhody a tisíce jim podobných udály se milého dávného roku sedmnáct set sedmdesát pět a v letech kolem tohoto letopočtu. Zatím co dřevorubec a hospodářka chystali nepozorováni své dílo, ti dva širokých čelistí a ony dvě, jedna s tváří obyčejnou a jedna s tváří krásnou, dělali kolem sebe uprostřed těchto událostí dost a dost hluku a prosazovali svá božská práva zcela bez omezení. Tak tedy rok sedmnáct set sedmdesát pět doprovázel Jejich Veličenstva i statisíce drobných stvoření - mezi ostatními i ta, o nichž je řeč v této kronice - na jejich cestě vstříc budoucnosti.

Kapitola druhá: Dostavník

Před první postavou tohoto vyprávění prostírala se kteréhosi pátečního večera v pozdním listopadu silnice do Doveru. Ležela před tím člověkem zakryta doverským dostavníkem, který namáhavě stoupal na Shooter's Hill. Kráčel do vrchu pěšky blátem po boku dostavníku, jak šli i ostatní cestující; nešli tak proto, že by snad měli za těch okolností chuť trochu se projít, nýbrž proto, že stoupání bylo tak příkré, bláto tak hluboké, postroj i vůz tak těžké, až to už třikrát přinutilo koně zastavit a jednou zatáhli dokonce ve vzpurném úmyslu vrátit se do Blackheathu vůz napříč silnicí. Avšak opratě, bič, kočí i průvodčí, všichni společně, přečetli jim onen článek válečného zákoníku, jenž zakazuje takový záměr, byť jinak vydatně podpíral tvrzení, že některá zvířata jsou nadána rozumem; spřežení kapitulovalo a vrátilo se k povinnosti.
Se skloněnými hlavami a roztřesenými ocasy brodili se koně vpřed hustým blátem, potáceli se co chvíli a klopýtali, až se zdálo, že se v kloubech rozpadnou na kusy. Kdykoli je kočí utišoval a konečně i zastavil svým obezřetným: "Ou! Tak už ou!" náruční kůň prudce potřásl hlavou a vším, co bylo na ní - jako nějaký neobyčejně zatvrzelý kůň, který tvrdí, že dostavník vůbec nelze do vrchu vytáhnout. Kdykoli sebou náruční kůň takto otřásl, vždy se náš cestující ulekl, jak už se neklidní cestující lekají, a velmi se znepokojil.
Ve všech prohlubních kolem dýmala mlha a zvedala se ve své ubohé opuštěnosti po svahu vzhůru jako nějaký zlý duch, hledající klid a nikde jej nenalézající. Byla to sychravá a mrazivá mlha, plynoucí vzduchem ve vlnách, jež stíhaly a zastíraly jedna druhou, jako by to byly vlny nějakého ochořelého moře. Byla tak hustá, že před světlem, jež vydávaly svítilny dostavníku, uzavírala všechny věci, jen ne svoje vlastní výtvory a ještě snad několik metrů silnice; pára z udřených koní stoupala do této mlhy, jako by ji všechnu vytvářela.
Ještě dva další cestující kráčeli namáhavě spolu s tím prvním po svahu vzhůru vedle dostavníku. Všichni tři byli zahaleni až po tváře a přes uši, na nohou pak měli vysoké boty. Podle toho, co z těch druhých viděl, nebyl by mohl nikdo z těch tří říci, jak ti dva ostatní vypadají; a jako byli navzájem zakryti svým zrakům tělesným, tak byli jeden před druhým zahaleni i zrakům duševním. V těch dobách se cestující neradi za takových příležitostí důvěrně seznamovali, poněvadž kdokoli tady na silnici mohl být lupič nebo mohl být ve spolku s lupiči. Pokud jde o to druhé, bylo to nanejvýš pravděpodobné, když přece na každé stanici dostavníků a v každé hospodě byl někdo, komu lupičský kápo platil, ať už to byl sám hospodský nebo nejnižší podomek ve stáji. Tak si to myslil průvodčí doverského dostavníku, jenž se vlekl onoho pozdního pátečního večera v listopadu roku sedmnáct set sedmdesát pět vzhůru na Shooter's Hill, zatím co stál na svém zadním stupátku, podupával nohama a očima i rukou hlídal truhlici na zbraně, kterou měl před sebou a v níž ležela nabitá hákovnice spolu se šesti nebo osmi nabitými pistolemi, uloženými na celé vrstvě šavlí.
Doverský dostavník byl ve své obvyklé náladě, kdy průvodčí podezříval cestující, cestující podezřívali jeden druhého a průvodčího, všichni dohromady se podezřívali navzájem a kočí si nebyl jist ničím jiným než svými koňmi; pokud jde o tato zvířata, mohl s čistým svědomím přísahat na Starý i Nový Zákon, že té cesty nejsou schopna.
"Ou!" řekl kočí. "Tak už ou! Ještě jednou zatáhnete a jste nahoře; pak si jděte k čertu, dali jste mi až moc práce, abych vás na ten kopec vytáhl - Joe!!"
"Co je!" ozval se průvodčí.
"Kolik už je podle tebe hodin, Joe?"
"Nejméně jedenáct a deset minut."
"Zatraceně!" vykřikl rozmrzelý kočí. "A my nejsme ještě ani na Shooter's Hillu! Hije! Tak sebou hněte!"
Zatvrzelý kůň, přerušen bičem právě v nejrozhodnějším projevu odporu, trhl sebou náhle vpřed a ostatní tři koně se pohnuli s ním. Znovu se doverský dostavník dal na těžkou cestu vpřed, zatím co vysoké boty cestujících šlapaly bláto po jeho boku. Cestující zůstali stát, když dostavník zastavil, a vůbec se drželi blízko něho. Kdyby se byl někdo z těch tří osmělil navrhnout druhému, aby šli kousek napřed do mlhy a temnoty, byl by se vydal v nebezpečí, že bude okamžitě zastřelen jako silniční lupič.
Posledním vypětím vyjel konečně dostavník na vrchol kopce. Koně zastavili, aby nabrali dech, a průvodčí seskočil, aby na jízdu s kopce upevnil brzdu a aby cestujícím, kteří opět mohli nasednout, otevřel dvířka dostavníku.
"Tiše, Joe!" zvolal kočí varovným hlasem, shlížeje s kozlíku.
"Co žes to říkal, Tome?"
Oba naslouchali.
"Říkám, že za námi jede klusem kůň, Joe."
"A já zas říkám, že ten kůň jede tryskem," řekl na to průvodčí, pustil dvířka a hbitě vystoupil na svoje místo. "Pánové! Všechny vás volám ve jménu krále!"
Když chvatně pronesl toto zapřísahání, natáhl spoušť hákovnice a postavil se do střehu.
Cestující, o němž hovoří toto vyprávění, byl již na schůdcích dostavníku a vstupoval dovnitř; další dva cestující byli těsně za ním a chystali se též vstoupit. Zůstal stát na schůdku, napůl již v dostavníku, napůl venku; a oni zůstali na silnici pod ním. Všichni pohlíželi z kočího na průvodčího, z průvodčího na kočího a naslouchali. Kočí se díval za sebe, ohlížel se i průvodčí, a dokonce také vzdorovitý náruční kůň zastříhal ušima a ohlédl se, aniž projevil odpor.
Ticho, jež nastalo po všem drkotání a vrzání dostavníku, přidalo se k tichosti noci, a tak nastalo ticho vskutku hluboké. Oddechování koní přenášelo jakési chvění na dostavník, jenž jako by byl všecek vzrušen. Srdce cestujících tloukla dost a dost hlasitě, aby je snad bylo i slyšet; ať už to bylo jakkoli, dával ten ztišený okamžik zcela slyšitelný výraz lidem, kteří ztratili dech, kteří dech zatajovali a kterým se samým očekáváním zrychlil tep krve v žilách.
Dusot pádícího koně se rychle a prudce blížil po svahu vzhůru.
"Ou!" zvolal průvodčí z plna hrdla. "Vy tam! Stát! Začnu střílet!"
Dusot kopyt se znenáhla zmírnil, a zatím co bylo slyšet cákání a klopýtání, ozval se z mlhy mužský hlas: "Je to doverský dostavník?"
"Co je vám do toho?" odpověděl průvodčí. "Co jste zač?"
"Je to doverský dostavník?"
"Proč to chcete vědět?"
"Jestli je to doverský dostavník, chci mluvit s jedním cestujícím."
"S kterým?"
"S panem Jarvisem Lorrym."
Na cestujícím, o němž tu píšeme, bylo okamžitě znát, že je to jeho jméno. Průvodčí, kočí i dva ostatní cestující se na něj nedůvěřivě zadívali.
"Zůstaňte, kde jste," zvolal průvodčí směrem k hlasu v mlze, "protože kdybych se náhodou spletl, za vašeho života už by se to nedalo napravit. Pán jménem Lorry ať se ozve."
"Co se děje!" pravil cestující a hlas se mu mírně chvěl. "Kdo mě hledá? Je to Jerry?"
("Jestli je to Jerry, tak se mi Jerryho hlas vůbec nelíbí," bručel si pro sebe průvodčí. "Ten Jerry je hrubší, než je mi po chuti.")
"Ano, pane Lorry."
"Co se děje?"
"Posílají vám nějakou zprávu. T. a společníci."
"Znám toho posla, průvodčí," pravil pan Lorry, zatím co sestupoval na silnici, podporován spíše uspěchaně než zdvořile oběma cestujícími, kteří hned nato vnikli do dostavníku, zavřeli dveře a vytáhli okno. "Může přijít blíž, není se čeho bát."
"To taky doufám, ale moc si tím jist nejsem," zabručel průvodčí nevrle sám k sobě. "Tak co, vy tam!"
"A co vy!" řekl na to Jerry ještě drsněji než dříve.
"Pojeďte blíž, ale krokem, rozuměl jste? A jestli máte u sedla bambitky, tak se k nim rukama moc nepřibližujte. Protože mně moc snadno ujede ruka, a když mi ujede, tak zpod ní létá olovo. Tak se ukažte, ať se na vás podíváme."
Obrys koně a jezdce se zvolna vynořil z vířící mlhy a přiblížil se k boku dostavníku, kde stál cestující. Jezdec se sklonil, vzhlédl k průvodčímu a podal cestujícímu složený kus papíru. Jezdcův kůň byl všecek udýchán a oba byli pokryti blátem od koňových podkov po jezdcův klobouk.
"Průvodčí!" pravil cestující klidným, obchodnicky důvěrným hlasem.
S pravicí na pažbě pozvednuté hákovnice, s levicí na její hlavni a hledě na jezdce, odpověděl obezřetný průvodčí krátce: "Ano, pane."
"Nemusíte mít žádné obavy. Jsem z Tellsonovy banky. Jistě znáte Tellsonovu banku v Londýně. Jedu za obchodními záležitostmi do Paříže. Dám vám spropitné. Mohu si to přečíst?"
"Ale pospěšte si, pane."
Rozevřel papír pod svítilnou dostavníku a četl - nejdříve pro sebe a pak nahlas: "'Počkejte v Doveru na slečnu'. Tak vidíte, průvodčí, že to nebylo dlouhé. Moje odpověď zní, Jerry: 'VRÁCEN ŽIVOTU'."
Jerry sebou pohnul v sedle. "To je mi proklatě divná odpověď," řekl už hodně drsně.
"Řekněte jim tu odpověď a oni už pochopí, že jsem tohle dostal, a to zrovna tak, jako bych jim napsal. Tak ať dobře dojedete zpátky. Dobrou noc."
Po těch slovech otevřel cestující dvířka dostavníku a vstoupil; vůbec mu už při tom nepomáhali jeho spolucestující, kteří spěšně skryli svoje hodinky a peněženky do vysokých bot a předstírali nyní, že spí. Když si tak počínali, neměli nic jiného na mysli, než vyhnout se nebezpečí, že by musili jednat jinak.
Dostavník se jal drkotat dál, a když nyní začal sjíždět, těsně jej obléhala mlha čím dál hustší. Průvodčí brzy pak uložil hákovnici zpátky do truhly, a když obhlédl ostatní její obsah a podíval se i na pistole, jež měl za pasem, ohlédl se po další, menší truhle pod svým sedadlem, kde bylo kovářské nářadí, několik pochodní a křesadlo. Byl tím vším zaopatřen pro případ, že by prudkým nárazem větru zhasly svítilny, jak se vskutku často stávalo; stačilo pak zavřít se v dostavníku, dát pozor, aby jiskry z křesadla nepadly do slámy, a v pěti minutách (když štěstí přálo) poměrně snadno a bezpečně zapálit nové světlo.
"Tome!" ozvalo se potichu přes střechu dostavníku.
"Co je, Joe."
"Slyšels ten vzkaz?"
"Slyšel, Joe."
"Řeklo ti to něco, Tome?"
"Vůbec nic, Joe."
"Tak jsme na tom oba stejně," hloubavě si pro sebe řekl průvodčí, "protože mně to řeklo zrovna tolik."
Když Jerry zatím zůstal sám v mlze a temnotě, seskočil na silnici nejen proto, aby ulevil zchvácenému koni, nýbrž aby také setřel bláto s tváře a setřásl vodu se střechy klobouku, kde se jí nashromáždilo snad na dva litry. Když tu tak postál, maje uzdu přehozenu přes zablácenou paži, až do chvíle, kdy už nebylo slyšet kola dostavníku a kdy se noc opět ztišila, dal se pěšky na zpáteční cestu po svahu dolů.
"Po tom letu od samého Temple Baru nebudu se moc spoléhat, stará, na tvoje přední nohy a dám ti pokoj, dokud zas nebudeme na rovině," pravil ten drsný posel, pohlížeje na svou kobylu. "'Vrácen životu!' To je proklatě divná zpráva. Moc takových návratů by se ti zrovna teď nehodilo, Jerry! To ti tedy povídám! Vedlo by se ti proklatě zle, Jerry, kdyby z takových návratů k životu byla teď najednou móda!"