Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Paysage

Hle, houští tmavou bledých hájů olivových
své krásné šípy božský, zářný Střelec metá,
až ke dnu svěžích zřídel mnohý dolů slétá,
kde drtí zlaté hroty v spoustách granitových.

Ve vzduchu mlčelivém křídla ruch ni dechu,
jen opojené vůní, vedrem temně bzučí
kol šípků, čilimníků, které v květy pučí,
jak ve snu věrné včely lehounce a v spěchu.

Svou flétnu viset nechá na své paži nahé
o sněť, jež prohýbá se, opřen Satyr mladý;
sní mhouře zrak, tvář v šklebu, mezi Oready
jak vpadne blíže vchodu jejich sluje vlahé.

A těžké pod lupení, stínem jeho krytý,
a ve pohodě sladké, zdá se, že se směje,
hle, velký motýl bílý, křídly viz jak chvěje,
jak vloček sněhu živý usedl si hbitý.

Pár ušlechtilých skopců s hustou, lesklou srstí,
již vzrostli v žírné půdě Agrigentské nivy
blíž skály v mechu, kterou stříbří pramen živý
spí v trávě teplem vlhké, v začernalé prsti.

A kozy tu a tamo, zelené kde křoví,
se tyčí dosáhnouti poupat čilimníku,
dva kozli s krátkou srstí v póze bojovníků
šíj statnou chýlí čelem, schystáni v hoj nový.

Dál za obilím zralým, těžké v spánku visí,
za stezkami, kde v prachu terrebint zříš kvésti,
jak bleskné, zářné kovy, které Korinth pěstí,
se třpytná plocha moře v slunci s nebem mísí.

Však na malině husté, thymianu planém
o loket opřen mladý pastýř odpočívá
a zářný reflex z vody odrážený splývá
mdlým svitem po rameni hladkém, vykasaném.

Ruch lidí zapomenuv, co jej v světě hnětlo,
na moře on se dívá, lesy, stezky bílé,
svůj nechá plynout život a ty božské chvíle
a v míru ochutnává nebes zářné světlo.

Krajina ve francouzském originálu (Paysage)

À travers les massifs des pâles oliviers
L'Archer resplendissant darde ses belles flèches
Qui, par endroits, plongeant au fond des sources fraîches,
Brisent leurs pointes d'or contre les durs graviers.

Dans l'air silencieux ni souffles ni bruits d'ailes,
Si ce n'est, enivré d'arôme et de chaleur,
Autour de l'églantier et du cytise en fleur,
Le murmure léger des abeilles fidèles.

Laissant pendre sa flûte au bout de son bras nu,
L'Aigipan, renversé sur le rameau qui ploie,
Rêve, les yeux mi-clos, avec un air de joie,
Qu'il surprend l'Oréade en son antre inconnu.

Sous le feuillage lourd dont l'ombre le protège,
Tandis qu'il sourit d'aise et qu'il se croit heureux,
Un large papillon sur ses rudes cheveux
Se pose en palpitant comme un flocon de neige.

Quelques nobles béliers aux luisantes toisons,
Grandis sur les coteaux fertiles d'Agrigente,
Auprès du roc moussu que l'onde vive argente,
Dorment dans la moiteur tiède des noirs gazons.

Des chèvres, çà et là, le long des verts arbustes,
Se dressent pour atteindre au bourgeon nourricier,
Et deux boucs, au poil ras, dans un élan guerrier,
En se heurtant du front courbent leurs cols robustes.

Par delà les blés mûrs alourdis de sommeil
Et les sentiers poudreux où croît le térébinthe,
Semblable au clair métal de la riche Korinthe,
Au loin, la mer tranquille étincelle au soleil.

Mais sur le thym sauvage et l'épaisse mélisse
Le pasteur accoudé repose, jeune et beau;
Le reflet lumineux qui rejaillit de l'eau
Jette un fauve rayon sur son épaule lisse;

De la rumeur humaine et du monde oublieux,
Il regarde la mer, les bois et les collines,
Laissant couler sa vie et les heures divines
Et savourant en paix la lumière des cieux.