Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název originálu: Les Larmes de l'Ours

Run král, skald pověstný, kdys kráčel s pustých strání
a moře poslouchal, jak hřímalo o skály,
jak řvali medvědi, jak lkaly břízy v pláni
a září ohnivou v tmách jeho vlasy plály.

Skald nesmrtelný děl: Ký vztek, ó moře, chvatem
tě bouří? Břízo, rci, proč tvoje snět se sklání,
proč pláčeš? Medvěda jsa bílým oděn šatem
od rána k večeru proč sténáš v naříkání?

- Kun králi, pravil strom, jejž pod šedými mraky
dech drsný prochvíval svou zvěstí mnohohlasnou,
ach, nikdy nezřel jsem pod milencovým zrakem,
jak láskou blažená plá dívka s šijí krásnou.

- Run králi, pravilo mu moře nekonečné,
na ledné hrudi mé se jaro nezaskvělo,
jen s děsem, s úzkostí své stesky dýchám věčné,
já v slunci veselé se nikdy nerozpělo.

- Run králi, medvěd děl, srst drsná se mu ježí,
on lovec hladový, jenž běhá stále sněhy,
že nejsem beránkem, jenž v stepi živ jest svěží
a vonnou trávu jí a žije plný něhy.

Tu nesmrtelný Skald se zvučné lyry chopil
a hle, zpěv posvátný hned zimy pečeť boří,
strom zachvěl a v ráz v nach rosy lesk se stopil
a jasný zvučný smích zněl na všech stranách v moři.

A medvěd okouzlen na zadních nohou stojí
a z očí krvavých mu vší se roní sílou
ve lásky vzplanutí proud krvavých slz dvojí
a něhou teče mu až přes jeho srst bílou.

Slzy medvěda ve francouzském originálu (Les Larmes de l'Ours)

Le roi des Runes vint des collines sauvages.
Tandis qu'il écoutait gronder la sombre mer,
L'ours rugir, et pleurer le bouleau des rivages,
Ses cheveux flamboyaient dans le brouillard amer.

Le Skalde immortel dit: - Quelle fureur t'assiège,
Ô sombre Mer? Bouleau pensif du cap brumeux,
Pourquoi pleurer? Vieil Ours vêtu de poil de neige,
De l'aube au soir pourquoi te lamenter comme eux?

- Roi des Runes! lui dit l'Arbre au feuillage blême
Qu'un âpre souffle emplit d'un long frissonnement,
Jamais, sous le regard du bienheureux qui l'aime,
Je n'ai vu rayonner la vierge au col charmant.

- Roi des Runes! jamais, dit la Mer infinie,
Mon sein froid n'a connu la splendeur de l'été.
J'exhale avec horreur ma plainte d'agonie,
Mais joyeuse, au soleil, je n'ai jamais chanté.

- Roi des Runes! dit l'Ours, hérissant ses poils rudes,
Lui que ronge la faim, le sinistre chasseur;
Que ne suis-je l'agneau des tièdes solitudes
Qui paît l'herbe embaumée et vit plein de douceur! -

Et le Skalde immortel prit sa harpe sonore:
Le Chant sacré brisa les neuf sceaux de l'hiver;
L'arbre frémit, baigné de rosée et d'aurore;
Des rires éclatants coururent sur la Mer.

Et le grand Ours charmé se dressa sur ses pattes:
L'amour ravit le cœur du monstre aux yeux sanglants,
Et, par un double flot de larmes écarlates,
Ruissela de tendresse à travers ses poils blancs.