Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Jarmila Fastrová

Kapitola 15.

Vysvětlil mi to při nejbližší příležitosti.
Jednou odpoledne mě s Adélkou náhodou potkal v parku; nechal Adélku, aby si hrála s Hektorem a s tamburínou, a požádal mě, abych se s ním prošla dlouhým bukovým stromořadím, odkud na ni bylo vidět.
Potom mi řekl, že Adélka je dceruška francouzské baletky Céliny Varensové, k níž kdysi pojal "grande passion", jak to nazval. Célina ho ujišťovala, že ho miluje vášnivěji než on ji. Domníval se, že ho zbožňuje, ačkoli je ošklivý; věřil, že se Célině líbí jeho "taile d'athléte" víc, než kdyby měl všechny půvaby Apollóna belvedérského.
"Ta záliba, kterou projevovala galská nymfa svému britskému pidimužíkovi, tolik mi zalichotila, slečno Eyrová, že jsem Célinu ubytoval v přepychovém hotelu se zástupem služebnictva, koupil jsem jí kočár, spoustu kašmírových šátků, diamantů, krajek a tak dále. Začal jsem se zkrátka podle ustálených obyčejů přivádět na mizinu jako každý jiný zamilovaný blázen. Nebyl jsem patrně originální a nedovedl jsem si vymyslit novou cestu k zostuzení a zkáze, ale hloupě a poslušně jsem se tam ubíral starou vyšlapanou dráhou, jen abych se ani o píď neuchýlil z vyježděných kolejí. A potkal mě osud všech takových zamilovaných bláznů - jak jsem si zasloužil. Přišel jsem náhodou jednou večer k Célině, kdy mě nečekala; nebyla doma, ale byl teplý večer a unaven chozením po Paříži jsem se posadil v jejím budoáru - byl jsem šťasten, že mohu dýchat vzduch posvěcený její nedávnou přítomností. Ne, to přeháním - nikdy jsem si nemyslil, že by mohla něco posvětit; zavánělo to tam spíš jako po zapáleném františku, po pižmové a ambrové voňavce než svatostí. Výpary skleníkových květin a rozprášených voňavek mě začínaly dusit, a tak jsem otevřel skleněné dveře a vyšel jsem na balkón. Ulici osvětlovaly měsíc a plynové lampy a byl takový tichý a jasný večer. Na balkóně stálo několik židlí - sedl j sem si tam a zapálil j sem si doutník - když dovolíte, zapálím si teď také."
Umlkl, vytáhl doutník, dal si jej do úst, zapálil, vyfoukl kotouček vonného dýmu havanského tabáku do mrazivého, bezslunečného vzduchu a pokračoval:
"Tehdy jsem také měl rád bonbóny, slečno Eyrová - chroupal - (odpusťte mi ten barbarský výraz) chroupal jsem tedy čokoládové bonbóny, střídavě jsem dýmal z doutníku a díval jsem se na ekvipáže, které se těmi elegantními ulicemi pohupovaly k nedaleké opeře, a najednou jsem spatřil moderní zavřený kočár tažený párem krásných anglických koní a v jasné záři velkoměstského večera jsem zřetelně rozeznal kočár, který jsem - koupil Célině. Vracela se domů - dychtivě jsem se naklonil přes železné zábradlí a srdce se mi samozřejmě rozbušilo nedočkavostí. Jak jsem tušil, zastavil vůz u domovních dveří pode mnou a "můj plamen" (to je to pravé slovo pro takovou vášeň k baletce) se vyhoupl na chodník, sice ve večerním plášti s kápí - byla to, mimochodem, úplně zbytečná přítěž v teplé červnové noci - ale okamžitě jsem Célinu poznal podle malé nožky, která jí vykoukla zpod sukně při seskakování se stupátka. Naklonil jsem se z balkónu ještě víc a chtěl jsem na ni šeptem zavolat "Mon ange" - ovšem docela tiše, aby to mohlo postřehnout jen ouško mé milenky - ale najednou za ní z kočáru vyskočila čísi postava, rovněž zahalená v pláštěnce, na chodníku zařinčela ostruha a postava, která právě prošla klenutým parádním vchodem do domu, měla na hlavě důstojnickou čapku.
Vy jste nikdy nepocítila osten žárlivosti, viďte, slečno Eyrová? Ovšemže ne, zbytečně se vás ptám - vždyť jste nikdy nebyla zamilovaná. Oba ty city teprve poznáte - vaše duše ještě spí a ten otřes, který ji vyburcuje, vás teprve čeká. Myslíte si, že celý život plyne takovým klidným proudem, po jakém až dosud sklouzala léta vašeho mládí. Dáváte se-jím unášet se zavřenýma očima a zacpanýma ušima - nevidíte skaliska, která nedaleko trčí nad vodní hladinu, a neslyšíte, jak se lámou a tříští vlny. Ale já vám říkám - a pamatujte dobře na má slova - jednou se přece octnete v místě, kde se proud vašeho života bude muset prodrat úžinou mezi ostrými skalisky, o něž se s lomozem roztříští v rozvířené vlny a stříkající pěnu, a pak se o ta ostrá skaliska buď rozbijete na atomy, nebo vás vyhoupne nějaká vysoko vzdutá vlna a
přenese vás přes ně do tišších vod - v jakých jsem teď zakotvil já.
Mám rád takové počasí, jako je dnes, tu oblohu jako z ocele a přísné ticho země spoutané mrazem. Mám rád Thornfield, jeho starobylý ráz a odloučenost, staré stromy s hnízdy havranů a trnité hlohy, šedivé průčelí domu s řadami ztemnělých oken, v kterých se odráží ocelově šedé nebe - a přece jsem se dlouho hrozil pomyšlení na ten dům a vyhýbal jsem se mu, jako by v něm řádil mor. Ještě teď se hrozím..."
Zaskřípěl zuby a umlkl; zastavil se a prudce dupl podpatkem do utvrdlé země.
Jako by ho přepadla nějaká nenáviděná myšlenka a sevřela do svých spárů tak pevně, že nemohl jít dál.
Kdýž se zastavil, vraceli jsme se stromořadím k domu. Pozdvihl hlavu a vrhl na cimbuří pohled, jaký jsem do té doby ani potom nikdy nespatřila. Jako by se bolest, stud a hněv - zlost, odpor a nenávist vztekle potýkaly v jeho rozšířených velkých zornicích pod obočím černým jako eben. Ty pocity spolu divoce zápasily o prvenství, ale najednou je vítězně zdolalo něco jiného, tvrdého a cynického - jako by zlost udusilo umíněné odhodlání, jímž jeho obličej takřka zkameněl. Pan Rochester pokračoval:
"Chvíli jsem se odmlčel, slečno Eyrová, protože jsem si musel cosi vyřídit se svým osudem. Stál tamhle u toho buku - vypadal jako ty čarodějnice, které se zjevily Makbethovi na forreském vřesovišti. "Ty máš rád Thornfield?" řekl, zdvihl ukazováček a napsal jím ve vzduchu memento, které se táhlo v příšerných hieroglyfech po celém průčelí domu mezi horní a dolní řadou oken. "Měj ho rád, jestli můžeš!", "Měj ho rád, jestli si troufáš!"
"Budu ho mít rád," odpověděl jsem, "troufám si mít ho rád!" A svému slovu dostojím!" (dodal umíněně.) "Zdolám všechny překážky, které mi stojí v cestě ke štěstí a k tomu, aby ze mne byl dobrý člověk - ano, dobrý člověk! Chci být lepší, než jsem byl a než jsem - tak jako před Jobovým velrybem neobstál šíp, kopí ani pancíř, tak i mně neodolají překážky, které jiní považují za nepřekonatelné jako železné kopí a měděný pancíř - já je zdolám, jako by byly ze slámy a ztrouchnivělého dříví."
Vtom k němu přiběhla Adélka s tamburínou. "Pryč!" křikl na ni příkře. "Teď se mi nepřibližuj, dítě! Jdi si k Sofii!" Šel mlčky dál, ale dodala jsem si odvahy a připomněla jsem mu jeho vyprávění, od něhož se tak najednou odchýlil.
"A zůstal jste na balkóně," zeptala jsem se ho, "když mademoiselle Varensová vstoupila do pokoje?"
Čekala jsem spíše, že mou dost nevčasnou otázku příkře odmítne, ale naopak, vzpamatoval se z ponurých úvah, pozdvihl ke mně oči, a čelo jako by se mu náhle vyjasnilo. "Ó, zapomněl jsem na Célinu! Tak abych se k ní zas vrátil. Když jsem viděl, že má krasavice přijela domů v doprovodu kavalíra, bylo mi, jako by něco zasyčelo, jako by se na balkóně v měsíčním světle najednou vztyčil zelený had žárlivosti, který tam ležel svinutý, vjel mi pod vestu a prohryzl se ve dvou minutách až k mému srdci. Je to divné!" zvolal a zas náhle uťal své vyprávění. "Je to opravdu divné, že se s tímhle vším svěřuji vám, takové mladičké dívce - a ještě divnější je to, že mi tak klidně nasloucháte, jako by to bylo něco nejobvyklejšího na světě, že muž jako já vypráví o svém milostném poměru s baletkou plaché a nezkušené dívce, jako jste vy! Ale tahle podivná okolnost vysvětluje tu první, jak jsem vám už jednou říkal - vy, taková vážná, prozíravá a obezřelá, jste jako stvořená k tomu, aby se vám druzí svěřovali se svým tajemstvím.
A pak, vím dobře, komu se s tím svěřuji. Vím, že se vaše duše hned tak nenakazí - je to zvláštní duše, jedinečná.
Naštěstí nemám v úmyslu jí ublížit, ale i kdybych měl, ta duše by si stejně ublížit nedala. Nemůže to vadit, když si spolu popovídáme častěji, protože já vám nemohu uškodit, ale zato vy mi můžete dát posilu." A potom zas vyprávěl dál: "Zůstal jsem na balkóně. "Jistě půjdou spolu do budoáru," řekl jsem si, "musím je tady zaskočit" Natáhl jsem ruku otevřenými dveřmi a shrnul jsem přes ně záclony; nechal jsem mezi nimi jen skulinu, abych viděl do pokoje; potom jsem dveře přivřel, ale tak, abych mohl úzkou štěrbinou poslouchat, jak si ti dva budou šeptem vyznávat lásku; pak jsem se zas tiše posadil na židli, a za okamžik ti dva vešli do pokoje. Honem jsem přiblížil oko ke skulině. Přišla Célinina komorná, rozsvítila lampu, postavila ji na stůl a odešla. Viděl jsem teď dvojici zřetelně; oba odložili pláště a Varensová se objevila v lesklém hedvábí, ověšená šperky - měla je ode mne, samozřejmě - a její společník byl v důstojnické uniformě. Hned jsem v něm poznal jednoho mladého vikomta - hlupáka a neřestného zhýralce, s kterým jsem se občas vídal ve společnosti, ale nikdy by mi nebylo ani napadlo, že bych ho měl nenávidět, tak dokonale jsem jím opovrhoval. Jakmile jsem ho poznal, jedovatý zub toho hada, mé žárlivosti, se okamžitě ulomil, protože v té chvíli má láska k Célině zhasla jako pod dusítkem Žena, která mohla zrazovat s takovým sokem, nestála za to, abych o ni usiloval - zasloužila si jen opovržení, ale ještě větší jsem si zasloužil já za to, že jsem se jí nechal ošálit.
Začali spolu hovořit, a pak se mi teprve ulevilo: byl to tak lehkovážný, vypočítavý, chladný a hloupý rozhovor, že musel každého, kdo jej poslouchal, spíš znudit než rozzuřit. Na stole ležela má navštívenka - povšimli si jí a začali mluvit o mně. Ani on, ani ona nebyli dost velkorysí a duchaplní, aby mi dovedli dát jaksepatří co proto, ale mluvili o mně sprostě a urážlivě jako dva nízcí darebáci, obzvlášť Célina - ta se dokonce dost vtipně rozpovídala o mých tělesných nedostatcích - čili vadách, jak je nazývala. Přede mnou obvykle s vřelým obdivem vychvalovala mou "beauté mále", jak se vyjadřovala. Tím se zásadně lišila od vás, protože vy jste mi hned při druhém setkání bez obalu řekla, že mě nepovažujete za hezkého muže. Tehdy mě ten rozdíl překvapil a -"
Zas k nám přiběhla Adélka.
"Monsieur, před chvílí tu byl Jan a říkal, že přišel správce a chtěl by s vámi mluvit."
"A, v tom případě musím být stručný. Otevřel jsem dveře a vytrhl jsem je z rozhovoru, oznámil jsem Célině, že ji už nebudu obtěžovat svou ochranou, nařídil jsem jí, aby se z domu vystěhovala, a nabídl jsem jí značnou částku na úhradu neodkladných výdajů. Nevšímal jsem si jejích výkřiků, hysterického pláče, proseb, námitek a křečovitého vzlykání a dal jsem si s vikomtem schůzku v Bois de Boulogne. Nazítří ráno jsem měl potěšení utkat se s ním v souboji; nechal jsem mu na památku náboj v hubené paži se zakrnělými svaly, slabé jako křídlo neduživého kuřete, a řekl jsem si, že jsem se s těmi dvěma vypořádal s konečnou platností. Jenže naneštěstí mě Varensová půl roku předtím obdařila touhle holčičkou, Adélkou - tvrdila, že je to mé dítě, a možná že je, ačkoli v jejím obličeji nevidím ani nejmenší podobu s takovým věčně zamračeným otcem: Hektor je mi mnohem podobnější než ona. Několik let po tom, co jsem se s
Varensovou rozešel, opustila dítě a utekla s nějakým muzikantem nebo zpěvákem do Itálie. Nikdy jsem se k Adélce nehlásil jako k svému dítěti a vůbec neuznávám, že by měla vůči mně nějaké nároky, vždyť nejsem její otec. Ale když jsem se dověděl, že je chudinka úplně opuštěná, vysvobodil jsem ji z pařížského kalu a bahna a přesadil jsem ji sem, do čisté a zdravé půdy anglického venkova.
Paní Fairfaxová jí ve vás nalezla vychovatelku. Jenže teď, když víte, že je to nemanželské dítě francouzské baletky, budete na své postavení v mém domě a na svou chráněnku asi pohlížet jinak, a jednoho dne mi dáte výpověď a oznámíte mi, že jste si našla jiné místo - že se budu muset laskavě poohlédnout po nějaké nové vychovatelce, a tak dále - co?"
"Ne, vždyť Adélka nemůže za chyby své matky ani za vaše. Mám ji ráda, a když teď vím, že je skoro sirotek - že ji matka opustila a vy se k ní nehlásíte - budu ji mít ještě radši. Jak bych mohla dát přednost nějakému rozmazlenému děcku z bohaté rodiny, které by svou vychovatelku nenávidělo jako protivnou trapičku, před opuštěnou malou sirotou, která ke mně přilnula jako k přítelkyni?"
"Aha, vy tedy na to pohlížíte takhle! Nu, musím teď domů - měla byste také jít, už se stmívá."
Zůstala jsem ještě chvíli venku s Adélkou a s Hektorem - proběhla jsem se s ní o závod a pak jsme si spolu tamburínami přehazovaly opeřené míčky přes síťku. Když jsme se vrátily domů a svlékla jsem jí čepec a kabátek, vzala jsem si ji na klín; nechala jsem ji tak sedět hodinu a poslouchala jsem její žvatlání.
Nekárala jsem ji ani za některé volné a triviální výrazy, jichž někdy užívala naschvál, když měla pocit, že je středem pozornosti, a jež svědčily o tom, že má sklon k povrchnosti zděděný patrně po matce, který se dost příčí anglické povaze. Ale měla i dobré vlastnosti, pro které jsem byla ochotna oblíbit si ji co nejvřeleji. Pátrala jsem v jejím obličeji po nějaké podobě s panem Rochesterem, ale marně: ani jediný rys, ani letmý výraz nenasvědčoval, že by s ním byla příbuzná. Škoda - kdyby se daly nalézt aspoň stopy jejich vzájemné podoby, snad by mu na ní víc záleželo.
Až večer ve svém pokoji jsem mohla začít soustavně uvažovat o tom, co mi pan Rochester vyprávěl. Jak sám řekl, nebylo na tom příběhu docela nic neobyčejného. Bohatý Angličan, vášnivě zamilovaný do francouzské baletky, která ho zradí, je ve společnosti bezpochyby dost všední zjev. Ale jistě bylo zvláštní, že se ho náhle zmocnilo tak prudké vzrušení, sotva začal mluvit o tom, jak konečně nalezl uspokojení a jak si zas oblíbil starý rodinný dům a jeho okolí. Uvažovala jsem o tom s podivem, ale ponenáhlu jsem na to přestávala myslit - viděla jsem, že je mi to zatím nevysvětlitelné; a soustředila jsem se na úvahy o chování pana Rochestera ke mně. Jeho projev důvěry jsem si vykládala jako důkaz, že dovede ocenit mou mlčenlivost, a tak jsem jej také přijímala. Jeho vztah ke mně jako by se byl v několika posledních týdnech ustálil. Zdálo se, že ho má přítomnost neobtěžuje; neměl už záchvaty mrazivé povýšenosti jako dříve; když se neočekávaně se mnou setkal, zdálo se, že je mu to vítané, vždycky měl pro mne vlídné slovo a někdy i úsměv; když mě obřadně pozval k sobě, jednal se mnou vždycky přívětivě a srdečně, takže jsem měla pocit, že ho skutečně dovedu pobavit a on mě k těm večerním rozhovorům zve nejen z laskavosti, ale pro potěšení.
Mluvila jsem ovšem poměrně málo, ale ráda jsem mu naslouchala. Měl sdílnou povahu; zřejmě rád dával mně, světem nezkušené, poučení o tom, jak to ve světě chodí a vypadá - nezdůrazňoval světskou zkaženost a špatnost, ale odhaloval mi takové stránky života, které mě zajímaly jako obraz bohaté a rozmanité skutečnosti, jako něco nového, o čem jsem dosud neměla ponětí. Působilo mi to upřímné potěšení, protože mě v myšlenkách uváděl do nového světa, budil ve mně nové představy těmi výjevy, které mi tak živě líčil, ráda jsem se jím dávala v duchu vést do těch nových oblastí, které mi odhaloval, a nikdy mě nevylekal ani nepřivedl do rozpaků nějakou pohoršlivou narážkou.
Svým nenuceným chováním mě vysvobodil z pout uzavřenosti, která mě tolik tížila, a naklonil si mě svým přátelským a upřímným jednáním, zdvořilým a přitom srdečným. Někdy jsem měla pocit, jako by spíše byl můj blízký příbuzný a nikoli zaměstnavatel. Býval ještě občas pánovitý, ale to mi nevadilo - věděla jsem už, že to má prostě v povaze. Měla jsem nový zájem, jímž se můj život obohatil, a byla jsem za to tak vděčná a šťastná, že jsem už netoužila po nějaké příbuzné duši; úzký srpeček mého osudu jako by se rozšiřoval; prázdné mezery v mém životě se začínaly vyplňovat; cítila jsem se tělesně zdravější, přibývalo mi na váze i síle.
Zdál se mi pan Rochester pořád ještě ošklivý? Nikoli, čtenáři; pocit vděčnosti a vzpomínky na naše rozhovory, vesměs příjemné a družné, způsobily, že jsem s opravdovým zalíbením pozorovala jeho tvář a jeho přítomnost mě rozjařovala víc než nejzářivější oheň v krbu. Ale nezapomínala jsem přitom na jeho chyby - nebylo to ani možné, protože mi je sám často připomínal. Byl pyšný, jízlivý a příkře pánovitý v jednání s každým, kdo se mu nevyrovnal - v hloubi duše jsem byla přesvědčena, že jeho velmi laskavé chování ke mně je vyváženo až nespravedlivou přísností vůči mnohým jiným lidem. Byl náladový a nevypočitatelný; když mi občas vzkázal, abych mu přišla předčítat, přistihla jsem ho nejednou, jak sedí v knihovně sám a sám, s hlavou opřenou na rukou založených v loktech; když zdvihl hlavu, byl zachmuřený a vrhl na mne mrzutý, takřka nepřátelský, posupný pohled. Ale byla jsem přesvědčena; že ta náladovost, ta příkrost a jeho dřívější nectnosti (říkám dřívější, vždyť se zdálo, že se už polepšil) jsou jen následky nějakého krutého příkoří, jímž ho osud stihl. Věřila jsem, že má ušlechtilejší povahové sklony, vznešenější zásady a čistší záliby, než jaké se v něm vyvinuly vlivem životních podmínek, výchovy a nepříznivého osudu.
Domnívala jsem se, že má v povaze výtečné vlastnosti, prozatím ještě pokažené a všelijak znešvařené. Nemohu popřít, že jsem s ním měla soucit v jeho trápení, ať již bylo jakékoli, a že bych za to byla dala mnoho, kdybych mu je mohla nějak ulehčit.
Zhasila jsem svíčku a ulehla jsem do postele, ale nemohla jsem usnout: pořád jsem před sebou viděla ten výraz v jeho obličeji, když se ve stromořadí najednou zastavil a řekl, jak se mu tam zjevil jeho osud a varoval ho, že nemůže být v Thornfieldu nikdy šťastný.
"Proč asi?" ptala jsem se. "Co ho tady tak odpuzuje? Odjede zas brzy? Paní Fairfaxová říkala, že se tu jen málokdy zdrží déle než čtrnáct dní, a teď je tady už osm týdnů. Jestli odjede, bude mi tady smutno. A což kdyby se sem nevrátil ani na jaře, ani v létě, ani na podzim! Pak by mě už nic netěšilo, i kdyby bylo to nejkrásnější počasí a kdyby zářilo slunce!"
Ani nevím, zda jsem při těch úvahách usnula či ne - ale najednou mě vyburcovalo nesrozumitelné mumlání, podivné a žalostné, které se ozývalo přímo nade mnou, jak se mi zdálo. Litovala jsem, že jsem nenechala svíčku hořet; byla neutěšená, tmavá noc - padla na mne skličující tíha. Posadila jsem se na posteli a naslouchala jsem. Mumlání utichlo. Pokoušela jsem se zas usnout, ale srdce mi bušilo úzkostí a můj vnitřní klid byl ten tam. Kdesi dole v hale jsem slyšela odbíjet hodiny: byly dvě. V té chvíli se mi zdálo, jako by se někdo dotkl dveří mého pokoje, jako by po nich přejely něčí prsty a tápavě hledaly potmě cestu přes dlouhou galerii. Zavolala jsem: "Kdo je tam?" Nic mi neodpovídalo. Strachem mne zamrazilo.
Najednou jsem si vzpomněla, že je to možná Hektor - když kuchyňské dveře zůstaly náhodou otevřené, dost často se připlížil na práh ložnice pana Rochestera - sama jsem ho tam kolikrát ráno viděla ležet. Ten nápad mě trochu uklidnil, a zase jsem si lehla. Ticho má na nervy konejšivý účinek - v celém domě zas zavládlo nerušené ticho, a tak jsem cítila, že znovu začínám usínat. Té noci mi však nebylo souzeno, že budu spát. Sotva se na mne začal snášet spánek, zase zděšeně upláchl zastrašen zvuky, při kterých mi tuhl morek v kostech.
Byl to démonický smích - tichý, potlačovaný a hluboký - a jako by se ozýval těsně u klíčové dírky ve dveřích mého pokoje. Ležela jsem hlavou blízko dveří a v první chvíli jsem myslela, že ten strašidelný smích slyším těsně u postele - takřka těsně u hlavy. Zdvihla jsem ji a rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla: když jsem upírala oči do tmy, ozval se ten nepřirozený smích znovu, a rozpoznala jsem, že je až za dveřmi. Zprvu mi napadlo, že bych měla vstát a připevnit petlici kolíkem, ale pak jsem raději zase vzkřikla: "Kdo je tam?"
Venku něco zachroptělo a zaúpělo. Za chvíli jsem slyšela, jak se po galerii vzdalují kroky směrem ke schodům do druhého patra; nedávno tam vsadili dveře, aby se přístup ke schodům mohl zavírat; slyšela jsem, jak se ty dveře otevřely a zavřely, a zas všechno utichlo.
"Nebyla to Lada Poolová? Copak je posedlá ďáblem?" napadlo mi. Nemohla jsem už zůstat sama: musela jsem vstát a jít k paní Fairfaxové. Honem jsem na sebe naházela šaty a přehodila jsem si šátek; odsunula jsem roztřesenou rukou petlici a otevřela jsem dveře. Na galerii před mým pokojem stála na rohoži zapálená svíčka. To mě překvapilo, ale ještě víc jsem žasla nad tím, že na galerii bylo jako v mlze, jako by tam bylo plno kouře. Rozhlédla jsem se vpravo i vlevo, abych se přesvědčila, odkud ty modravé kotoučky dýmu unikají, ucítila jsem ostrý zápach a uvědomila jsem si, že někde hoří. Něco vrzlo a uviděla jsem dokořán otevřené dveře - byly to dveře do pokoje pana Rochestera a vyhrnul se z nich hustý kouř.
Už jsem si na paní Fairfaxovou ani nevzpomněla, ani na Ladu Poolovou a její smích - v mžiku jsem byla v tom pokoji. Kolem postele šlehaly ohnivé jazyky - závěsy byly v jednom ohni. V žáru a dusivém dýmu tam ležel pan Rochester nehybně v hlubokém spánku.
"Probuďte se! Probuďte se!" vykřikla jsem a zacloumala jsem jím, ale jenom něco zamumlal a obrátil se na druhou stranu - byl omámen kouřem. Nesměla jsem ztrácet ani chvilku, začínaly už chytat přikrývky. Běžela jsem ke stolku s umyvadlem a konví; naštěstí bylo veliké a konev byla vysoká a v obou voda až po okraj. Přitáhla jsem je k posteli, vylila jsem na ni vodu, letěla jsem zpátky do svého pokoje pro konev s vodou, znovu jsem vychrstla vodu na postel a s boží pomocí se mi podařilo uhasit plameny, které ji stravovaly.
Sykot vody v ohni, třesk rozbité konve, kterou jsem odhodila, jakmile jsem ji vyprázdnila, a hlavně studená voda, jíž jsem pana Rochestera důkladně polila, konečně ho vyburcovaly ze spánku. V pokoji bylo tma, ale věděla jsem, že nespí, protože když ucítil, že leží v kaluži vody, začal hromovat a klít.
"Copak je potopa?" vykřikl.
"Není," odpověděla jsem, "ale hořelo! Honem vstaňte, jste celý zmáčený - doběhnu pro svíčku."
"Ve jménu všech zlých duchů, co jich je na světě, snad to není Jana Eyrová?" zvolal. "Jaká to se mnou provádíte kouzla, vy čarodějnice? Je tady s vámi ještě někdo? S kým jste se spikla, že mě utopíte?"
"Doběhnu vám honem pro svíčku, a proboha vás prosím, vstávejte! Někdo tady opravdu kul pikle, musíte se honem přesvědčit, kdo to byl."
"No dobrá - už jsem na nohou! Ale počkejte chvilku s tou svíčkou, nebo bude zle! Musím si vzít na sebe něco suchého, jestli tu něco zůstalo suché - vida, tady můj župan. A teď běžte!"
Odběhla jsem a přinesla jsem svíčku, která zůstala stát na galerii. Vzal mi ji z ruky, zdvihl do výše a díval se na postel, celou začouzenou a popálenou, na zmáčené přikrývky a na koberec zatopený vodou.
"Co se to stalo? A kdo to udělal?" zeptal se.
Stručně jsem mu řekla všechno, co jsem věděla; jak jsem na galerii zaslechla podivný smích a potom kroky, které se vzdalovaly ke schodům do druhého patra; jak jsem uviděla kouř a ucítila hořlavý zápach, který se šířil z jeho pokoje; co jsem spatřila, když jsem tam přiběhla, a jak jsem na něho vylila všechnu vodu, která byla po ruce.
Poslouchal mě velmi vážně a při mém vyprávění se tvářil spíš starostlivě než udiveně. Když jsem skončila, byl chvíli zamlklý.
"Mám zavolat paní Fairfaxovou?" zeptala jsem se.
"Paní Fairfaxovou? Ne - proč byste ji, k ďasu, volala? Co by nám tu byla platná? Nechte ji klidně spát."
"Dojdu tedy pro Leu a vzbudím Jana a jeho ženu."
"Nedělejte to - zůstaňte tady. Máte přes sebe pléd? Jestli vám není dost teplo, můžete si vzít tamhle mou pláštěnku, zabalte se do ní a posaďte se do lenošky - aspoň vám ji přehodím přes ramena. A teď si dejte nohy pěkně na stoličku, abyste je neměla v mokru. Nechám vás tu chvíli o samotě a vezmu si svíčku s sebou. Zůstaňte tady, dokud se nevrátím, a buďte tichá jako myška.
Musím se podívat do druhého patra. Pamatujte, že se odtud nesmíte hnout, a nevolejte nikoho."
Odešel - dívala jsem se, jak se světlo vzdaluje. Přešel velice tiše přes galerii, otevřel dveře na schody takřka neslyšně, pak je za sebou zavřel a poslední paprsek světla zmizel. Zůstala jsem úplně potmě. Naslouchala jsem, zda se někde něco
ozve, ale neslyšela jsem nic. Uplynula už dlouhá doba. Začínala jsem toho mít dost, bylo mi zima, ačkoli jsem měla na sobě pláštěnku; vůbec jsem nechápala, proč bych tam vlastně měla čekat a proč nesmím nikoho vzbudit. Už jsem byla odhodlána, že neuposlechnu rozkazů pana Rochestera a vzbudím tím jeho nelibost, a tu se na galerii znovu objevil na zdi mdlý odraz světla a zaslechla jsem kroky jeho bosých nohou na rohoži. "Doufám, že to je on," pomyslila jsem si, "a ne něco horšího."
Vrátil se bledý a velmi zachmuřený. "Už vím všechno, jak se to stalo," řekl a postavil svíčku na umývací stolek. "Je to tak, jak jsem si myslel."
"A jak, pane Rochestere?"
Neodpověděl; stál tam s rukama založenýma v loktech a sklopenýma očima.
Za chvíli se mne zeptal hlasem, který zněl nějak divně:
"Už jsem zapomněl, jestli jste říkala, že jste něco uviděla, když jste vyhlédla ze dveří svého pokoje."
"Nic, jen tu hořící svíčku na zemi."
"Ale slyšela jste podivný smích, že? Třeba jste ten smích slyšela už někdy předtím, nebo něco podobného, ne?"
"Ano, pane Rochestere - tam nahoře je nějaká žena, která tam šije, jmenuje se Lada Poolová - a ta se tak divně směje. Je to vůbec zvláštní osoba."
"Máte pravdu. Ano, Lada Poolová - správně jste uhodla. Je to opravdu zvláštní osoba, jak říkáte - moc zvláštní. Nu, musím si tu věc rozvážit. Jsem rád, že jste mimo mne jediná, kdo o té dnešní noční příhodě ví a zná přesné podrobnosti. Nejste bláhová a povídavá, a tak vás prosím, abyste o tom vůbec nemluvila. Tohle už nějak vysvětlím" (a ukázal na postel). "Teď se zas vraťte do svého pokoje. Já se mohu pro zbytek noci docela dobře vyspat na pohovce v knihovně. Už jsou skoro čtyři - za dvě hodiny bude služebnictvo vzhůru."
"Tak vám přeji dobrou noc," řekla jsem a chystala jsem se k odchodu.
Zdálo se, že ho to překvapilo - bylo to dost nepochopitelné, vždyť mi před chvilkou sám řekl, abych šla.
"Cože!" zvolal. "Vy už chcete odejít, a takhle z ničeho nic?"
"Vždyť jste řekl sám, že už mohu jít."
"Ale napřed se přece musíme rozloučit - vždyť jsem vám ještě neřekl ani slůvko uznání a díků! Nemůžeme se zkrátka rozejít takhle beze všeho, tak suše a chladně. Vždyť jste mi zachránila život! - Vyrvala jste mě ze spárů strašlivé smrti v ukrutných mukách! - A teď byste mě chtěla takhle opustit, jako bychom si byli úplně cizí? Aspoň mi podejte ruku!" Natáhl ruku a já jsem mu podala svou; uchopil ji nejdřív do jedné a pak do obou rukou.
"Zachránila jste mi život - jsem vám nesmírně zavázán a těší mě to. Víc vám nemohu říci. Kdybych měl být za něco takového povinován vděčností komukoli jinému na světě, bylo by to pro mne nesnesitelné, ale když jste to vy, je to docela něco jiného - dobrodiní, které mi prokazujete vy, Jano, necítím jako břemeno."
Umlkl, upřeně se na mne zadíval a na rtech se mu chvěla takřka viditelná slova - ale hlas se mu zadrhl.
"Dobrou noc. Ale tady se vůbec nedá mluvit o nějakém závazku, dobrodiní, břemenu ani o povinné vděčnosti."
"Já jsem věděl," pokračoval, "že mi jednou prokážete dobrý skutek - viděl jsem vám to na očích, hned když jsem vás uviděl poprvé. Vaše oči a váš úsměv" - (opět se zarazil) - "mě tak" - (pak už mluvil rychle) - "radostně nevzrušily až do hloubi srdce pro nic za nic. Hodně se mluví o vzájemné bezděčné přitažlivosti mezi lidmi a také o působení dobrých duchů - i v nejdivočejších povídačkách je někdy zrnko pravdy. Dobrou noc, drahá zachránkyně!"
Jeho hlas zněl tak divně odhodlaně a v očích mu plál zvláštní oheň.
"Jsem ráda, že jsem náhodou nespala," podotkla jsem a chtěla jsem odejít.
"Cože! Vy přece odcházíte?"
"Je mi zima, pane Rochestere."
"Zima? Ó ano - vždyť stojíte ve vodě! Tak jděte, Jano, jděte!" Ale pořád mě držel za ruku, nemohla jsem ji vyprostit. Napadla mě výmluva.
"Mám dojem, že slyším paní Fairfaxovou," řekla jsem honem.
"No, tak už jděte." Rozevřel prsty a já jsem šla.
Lehla jsem si zas do postele, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. Až do rána jsem se zmítala na rozbouřeném moři, na němž se vzdutý příboj radosti převaloval přes vlny nepokoje. Občas se mi zdálo, že těmi divoce vzdutými vlnami vidím břeh, líbezný jako pahorky Beulahu; a chvílemi, jako by mi občerstvující vítr probuzený mou nadějí vítězně unášel duši k té pevné zemi; ale nemohla k ní doletět, ani v obraznosti - od země vanul větřík a ustavičně ji zaháněl zpátky.
To se rozum bránil blouznění, střízlivý úsudek výstražně krotil vášeň. Byla jsem horečně rozrušená - jistě bych nebyla usnula, a proto jsem vstala, jakmile se rozednilo.