Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Slyšte, slyšte!
Zahajujeme transgalaktické vysílání pro Zemi!
Nelze vysvětlit všechno, pro co na Zemi nemáme jméno. Avšak mnoho je tu společného.
Jsou to tvorové podobní člověku, stejní lidé jako my! Sláva vesmírné evoluci! I tady dospěla k modelu hominida na základě univerzálního principu! Jsou to nádherné typy hominidů z jiné planety! Tmavší pokožka, jasně modré vlasy, fialové a zelené oči, bílé husté řasy.
Spatřili jsme je v úplně průzračných skafandrech, když se přimkli k naší orbitální stanici. Usmívali se na nás ze zádi naší lodi a zvali nás k sobě.
A my jsme přešli z jedné civilizace do druhé.
Létající stroj odstartoval a rychlostí světla, která fakticky uvnitř lodi vůbec není znát, jsme vyrazili do vesmíru, překonávající běh času. První, čeho jsme si všimli a co nám přineslo nečekanou úlevu, bylo zrušení stavu beztíže. Jak toho dosáhli, to zatím nemůžeme vysvětlit. Směsí ruských a anglických slov pronesli první větu: "Welcome naš zvězda!" A tehdy jsme pochopili, že si při určité vynalézavosti můžeme sdělovat myšlenky. Bylo tu pět modrovlasých tvorů, vysokých kolem dvou metrů - čtyři muži a jedna žena. Žena se nelišila výškou, ale ryze ženskými tvary a světlejší pletí. Všichni modrovlasí obyvatelé Náruče lesa jsou dosti tmaví, asi jako naši severní Arabové. Od první chvíle jsme k nim cítili důvěru.
Tři z nich byli piloti létajícího stroje a jeden muž a žena byli odborníci na pozemské jazyky. To oni jako první prostudovali a uspořádali z odposlouchaného vysílání v kosmu anglická a ruská slova a sestavili pozemský slovník. Do chvíle našeho setkání se naučili chápat význam více než dvou a půl tisíce slov a výrazů. S pomocí této slovní zásoby začal náš ústní styk. Sami hovoří jazykem pochopitelně nám naprosto nesrozumitelným, ale melodičností připomínající španělštinu.
Jedenáct hodin po odletu z Parity jsme se dostali za hranice sluneční soustavy.
Tento přechod z naší hvězdné sluneční soustavy do druhé proběhl nepozorovaně, nevyznačoval se ničím zvláštním. Hmota ve vesmíru je všude stejná. Ale vpředu ve směru našeho letu (v tu chvíli bylo zřejmé postavení planet jiné soustavy) se postupně vynořovala rudá záře. Záře se šířila, rozlévala se v dáli do bezmezného světelného prostoru. Spousta sluncí a měsíců se vznášela, kam jsme dohlédli.
Jako bychom přešli z noci do dne. A najednou jsme vlétli do oslnivě čistého a nekonečného jasu vycházejícího z velkého a silného slunce na dosud neznámé obloze.
"Jsme v naší galaxii! Tady svítí náš Pán! Brzy spatříte Náruč lesa," prohlásila žena.
A opravdu, v nesmírné výši nového kosmického prostoru jsme spatřili nové slunce, kterému tu říkají Pán. Podle intenzity záření a velikosti je Pán větší než naše Slunce. Ostatně právě touto vlastností zdejšího slunce a tím, že den na planetě Náruč lesa trvá osmadvacet hodin, si můžeme vyložit celou řadu geobiologických odlišností zdejšího světa od našeho.
To vše se vám však pokusíme sdělit příště nebo po návratu na Paritu, teď jenom stručně několik důležitých údajů. Planeta Náruč lesa připomíná z výšky naši zemi, je rovněž obklopena atmosférickými oblaky. Zblízka, z pěti šesti tisíc metrů od povrchu - obyvatelé Náruče lesa pro nás uspořádali zvláštní vyhlídkový let - je to nevídaně krásná podívaná: hory, pohoří, pahorky, všechny v jasně zeleném hávu, mezi nimi řeky, moře, jezera, a v některých částech planety, ponejvíc na okrajích u pólů, jsou obrovské skvrny pouští bez života, na kterých zuří prašné bouře. Největší dojem na nás však udělaly města a osady. Tyto ostrovy staveb na planetě jsou svědectvím mimořádně vysoké úrovně urbanizace. Ani Manhattan se vůbec nedá srovnat s tím, jaká města dokázali vybudovat modrovlasí obyvatelé této planety.
Obyvatelé Náruče lesa jsou sami podle našeho názoru zvláštním fenoménem rozumových bytostí ve vesmíru. Těhotenství trvá jedenáct zdejších měsíců. Za hlavní problém společnosti a smysl existence se tu považuje prodloužení života, i když obyvatelé se dožívají velmi vysokého věku. V průměru žijí sto třicet až sto padesát let, někteří se dožívají až dvou set let. Planeta má přes deset miliard obyvatel.
Nejsme teď schopni alespoň trochu systematicky vyložit všechno, co se týká způsobu života modrovlasých a výsledků jejich civilizace. Proto jen útržkovitě sdělujeme to, co nás v tomto světě nejvíc zaujalo.
Umějí získávat sluneční - nebo snad lépe "panskou" - energii a přeměňovat ji na energii tepelnou a elektrickou s vysokou účinností, přesahující náš hydrotechnický způsob, a rovněž - což je mimořádně důležité - získávají energii z rozdílů denní a noční teploty vzduchu.
Naučili se ovládat počasí. Když jsme absolvovali vyhlídkový let, létající stroj pomocí záření rozptyloval okamžitě mraky a mlhu v místech, kde se nahromadily. Dověděli jsme se, že jsou schopni ovlivňovat pohyb vzduchových mas a vodních toků na mořích a oceánech. Regulují tak proces zavlažování a teplotní režim na povrchu planety, a víc než to - naučili se ovládat gravitaci, což jim pomáhá při mezihvězdných letech.
Stojí však před obrovským problémem, s jakým jsme se, pokud je nám známo, na Zemi dosud nesetkali. Netrpí suchem, protože jsou schopni řídit počasí. Zatím neznají nedostatek potravin, a to ani při počtu obyvatel, který převyšuje počet lidí na Zemi. Značná část planety se však postupně stává pro život nezpůsobilou. V těchto místech všechno živé vymírá. Je to projev takzvaného vnitřního vysychání. Při našem vyhlídkovém letu jsme viděli prachové bouře v jihovýchodní části Náruče lesa. V důsledku jakýchsi hrozných reakcí v hloubi planety - možná že je to cosi jako naše vulkanické procesy, ale spíš to asi bude forma pomalé rozptýlené erupce - se půda na povrchu rozpadá, mění se její složení, vypalují se z ní všechny půdotvorné látky. V této části Náruče lesa je poušť veliká jako Sahara, která každý rok krok za krokem útočí na životní prostor modrovlasých obyvatel planety. To je pro ně největší katastrofa. Ještě se nenaučili řídit procesy probíhající v nitru planety. Do boje proti tomuto hrozivému vnitřnímu vysychání byly vrženy nejlepší síly, obrovské vědecké a materiální prostředky. Nemají tady ve své hvězdné soustavě měsíc, ale vědí o našem Měsíci a už na něm byli. Domnívají se, že náš Měsíc možná prodělal cosi podobného, co se teď děje s jejich planetou. Když jsme se to dozvěděli, trochu jsme se zamysleli - vždyť z Měsíce není na Zemi daleko. Jsme připraveni k tomuto setkání? A jaké mohou být následky jak vnější, tak vnitřní? Napadne lidi, o co všechno ve svém intelektuálním vývoji přišli kvůli věčným nesvárům na Zemi?
V současné době probíhá ve vědeckých kruzích po celé planetě Náruč lesa diskuse - mají-li zvyšovat úsilí a hledat způsoby zpomalování této potenciální katastrofy, nebo zda by neměli včas ve vesmíru vyhledat novou planetu odpovídající jejich životním potřebám a po určité době zahájit hromadné stěhování na nové místo s cílem přemístění a obnovy civilizace Náruče lesa. Zatím ještě není jasné kam, k jaké nové planetě je jejich zájem zaměřen. V každém případě budou na své planetě žít ještě milióny a milióny let, udivující však je, že již dnes přemýšlejí o tak vzdálené budoucnosti a jsou tak horliví a činorodí, jako by se ten problém bezprostředně týkal současného obyvatelstva. Což se zde opravdu v žádné hlavě nezrodila ta zlá myšlenka: A po nás potopa?! Začali jsme se stydět za to, že nás něco takového vůbec nenapadlo, když jsme se dověděli, že značná část celkové produkce planety se využívá na program odvrácení vnitřního vysychání planety. Pokoušejí se vytvořit hráz v délce mnoha tisíc kilometrů - po celé hranici pomalu se rozlézající pouště - hloubkovými vrty, jimiž do nitra planety vhánějí dlouhodobě působící neutralizační látky, které mají příznivě ovlivnit vnitřní jaderné reakce planety.
Pochopitelně mají a musejí mít problémy veřejného života, to, čím se po věky trápí rozum, nesoucí svůj těžký kříž - problémy mravního, morálního, intelektuálního typu. Je zcela zřejmé, že soužití více než deseti miliard obyvatel není tak jednoduché, byť dosáhli sebevyššího stupně blahobytu. Nejvíce udivující je však, že neznají stát, neznají zbraně, nevědí, co je válka. Pro nás je těžké říci, zda v historické minulosti poznali války, stát i peníze a všechny s tím související kategorie společenských vztahů, avšak v současné etapě nemají představu o takových donucovacích institucích, jako je stát, ani o takových formách boje, jako je válka. Budeme-li muset vysvětlovat podstatu našich nekonečných válek na Zemi, nebude to vypadat jako nesmyslný nebo dokonce barbarský způsob řešení problémů?
Celý jejich život je organizován na zcela jiných základech, jež nejsou zcela pochopitelné a dostupné pro náš pozemský stereotyp myšlení.
Dosáhli takového stupně kolektivního vědomí celé planety, že naprosto vyloučili válku jako způsob boje, a my můžeme jenom předpokládat, že jde podle všeho o nejpokrokovější formu civilizace v celém vesmírném prostoru, který náš rozum obsáhne. Možná že dosáhli takového stupně vědeckého vývoje, kdy se humanizace času a prostoru stává hlavním smyslem životní činnosti rozumných bytostí, a tím zároveň i pokračováním evoluce světa v její nové, vyšší, nekonečné fázi.
Nechceme porovnávat nesrovnatelné. I na naší Zemi dospějí lidé po určité době k takovému pokroku, a máme na co být hrdí již dnes, přece jen nás však neopouští tísnivá myšlenka: a co když lidstvo na Zemi žije v tragickém omylu, živí-li v sobě přesvědčení, že dějiny jsou dějinami válek? Co když tato cesta vývoje byla od počátku chybná, neperspektivní? Kam potom spějeme a k čemu nás to dovede? Stačí v tom případě lidstvo nalézt v sobě odvahu, aby si to přiznalo a vyhnulo se světové katastrofě? Protože jsme se vůlí osudu stali prvními svědky mimozemského společenského života, máme rozporuplné pocity - strach o budoucnost pozemšťanů a naději, že na světě existuje příklad krásného soužití, jehož vývoj leží mimo ony formy rozporů, jež se řeší válkami.