Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 2
Digory a jeho strýc

Bylo to tak náhlé a tak strašlivě jiné než všechno, co dosud Digory zažil, třeba i ve snu, že se neovládl a zaječel. Strýc Andrew mu okamžitě ucpal ústa rukou. "Nech toho!" sykl na Digoryho. "Jestli budeš dělat rámus, uslyší tě tvá matka. A víš moc dobře, co by se mohlo stát, kdyby se vylekala."
Bylo to od strýce neuvěřitelně kruté a Digory později vyprávěl, že se z toho div nepozvracel. Ale podruhé už samozřejmě nevykřikl.
"To je lepší," pochvaloval si strýc Andrew. "Možná ses nemohl ovládnout. Je to pořádný šok vidět někoho takhle zmizet. Dokonce i mě to vyvedlo z míry, když se to tuhle večer podařilo s morčetem."
"Proto jste tak křičel?" zeptal se Digory.
"Tys to slyšel? Doufám, že jsi mě nešpehoval?"
"To tedy ne," urazil se Digory. "Ale co se stalo s Polly, kde je?"
"Můžeš mi gratulovat, chlapče," řekl strýc Andrew a zamnul si ruce. "Můj experiment se podařil. Ta holčička je...zmizela ze světa pryč."
"Co jste s ní provedl?"
"Poslal jsem ji, řekněme, na jiné místo."
"Na jaké jiné místo?" zeptal se Digory.
Strýc Andrew se posadil a tajemně řekl: "Tak já ti to povím. Slyšel jsi někdy o staré paní Lefayové?"
"To byla moje prateta nebo tak něco, ne?" vzpomínal Digory.
"Ne tak docela," zavrtěl hlavou strýc. "Byla to moje kmotra. To je ona, tadyhle na zdi."
Digory se podíval na vybledlou fotografii. Byla na ní tvář staré ženy v čepci se širokým okrajem. A Digory si vzpomněl, že jednou viděl podobnou fotografii ještě doma, na venkově. Ptal se tehdy maminky, kdo to je, ale ona o tom nechtěla moc mluvit. "Nijak mile nevypadá," pomyslel si Digory, "i když na těchhle starých fotografiích se to nepozná."
"Byla... nebyla nějaká divná, strýčku?"
"No," pokrčil strýc rameny a zahihňal se, "to záleží na tom, čemu říkáš divná. Lidé toho napovídají. Je pravda, že ve stáří byla dost zvláštní. Dělala dost nerozumné věci. Proto ji zavřeli."
"Myslíte do blázince?"
"Ale ne, ne, ne!" ohradil se strýc. "Nic takového. Jenom do vězení."
"No páni!" zvolal Digory. "A co provedla?"
"Chudinka," povzdechl strýc Andrew. "Byla vel-
mi neopatrná. Stalo se ledacos, různé věci, ale to teď nemusíme rozebírat. Ke mě byla vždycky velice milá a laskavá."
"Ale strýčku, co má tohle všechno společného s Polly? Opravdu už chci..."
"Dočkej času, chlapče," zarazil ho strýc Andrew. "Krátce před tím, než stará paní Lefayová zemřela, propustili ji, a já jsem byl jeden z posledních, kdo ji směli navštívit... Ona neměla ráda obyčejné a nechápavé lidi, rozumíš? Ani já je nemám rád. Ale mě si oblíbila. Zajímaly nás stejné věci. Jen pár dní před svou smrtí mě požádala, abych jí donesl z tajné zásuvky ve starém sekretáři krabičku, kterou tam najdu. Jen jsem tu krabičku vzal do ruky, začaly mě brnět prsty. Hned mě napadlo, že to nebude jen tak a že držím v rukou nějaké veliké tajemství. Tu krabičku mi dala. Musel jsem jí slíbit, že až zemře, tak ji ještě neotevřenou s určitými obřady spálím. Ten slib jsem ale nedodržel."
"Ale to bylo od vás pěkně podlé," skočil mu do řeči Digory.
"Podlé?" opakoval udiveně strýc Andrew. "Aha, rozumím, ty si myslíš, že malí chlapci mají sliby dodržovat. To je pravda a je moc dobře, že tě to naučili. Jenže pochop, tohle pravidlo platí pro malé kluky a holky, pro sluhy, ženy a vůbec pro obyčejné lidi, ale těžko můžeš chtít, aby se jím řídili i učenci a velcí myslitelé a mudrci. Ne, Digory Pro lidi jako já, pro zasvěcence tajné moudrosti, neplatí vžitá pravidla. Stejně tak nám nejsou dopřány běžné radosti. Náš osud, chlapče, je vznešený a osamělý."
Když o tom všem mluvil, tvářil se tak vážně, slavnostně a záhadně, že Digory na chvilku doopravdy věřil, že strýček říká něco ušlechtilého. Jenže pak si vzpomněl, jak se tvářil těsně předtím, než Polly zmizela, a okamžitě strýce prokoukl. "Tím chtěl asi říct," pomyslel si, "že si vlastně může dělat, co ho napadne, a vzít si všechno, co chce."
"Samozřejmě," pokračoval strýc Andrew, "dlouho jsem se neodvážil tu krabičku otevřít, protože jsem věděl, že v ní může být i něco nebezpečného. Moje kmotra totiž byla zvláštní žena. Popravdě řečeno, byla jednou z posledních smrtelnic, kterým kolovala v žilách krev vil. Říkala mi, že zároveň s ní žily ještě dvě další. Jedna vévodkyně a jedna posluho-vačka. Vlastně, Digory, teď mluvíš nejspíš s posledním člověkem na světě, co měl ještě kmotřičku vílu! Budeš mít aspoň co vyprávět, až budeš jednou sám starý."
"Vsadím se, že to byla zlá víla," myslel si Digory, a nahlas řekl: "Ale co Polly?"
"Ty s tím nedáš a nedáš pokoj!" obořil se na něj strýc. "Jako by na ničem jiném ani nezáleželo! Mým prvním úkolem samozřejmě bylo prostudovat tu krabičku. Byla velice stará. A už tehdy jsem poznal, že není řecká, staroegyptská, babylónská, chetitská nebo čínská. Byla mnohem starší než tyhle národy. Ach - to byl velký den, když jsem konečně objevil pravdu. Ta krabička byla atlantská. Pocházela z Atlantidy, z toho zmizelého ostrova. To znamená, že byla o hodně století starší než všechny ty objevy, co pocházejí z doby kamenné. A přitom vůbec nebyla tak primitivní a hrubá jako ony. Už strašně dávno bývala Atlantida veliké město s paláci a chrámy a moudrými učenci."

***

V té chvíli Digory pochopil, do jaké pasti se to dostal. Stál s otevřenou pusou, zíral na strýce, neříkal vůbec nic a hrozně zbledl.
"Já doufám," prohlásil po chvíli stařec velmi povýšeným hlasem, jako by byl dokonalý strýček, který právě Digorymu udělil skvělý tip a dobrou radu, "že se neprojevíš jako zbabělec. Velice by mě mrzelo, kdybych si musel myslet, že někdo z mé rodiny v sobě nenašel tolik rytířské cti, aby přispěchal na pomoc, ehm, dámě v nesnázích."
"Mlčte!" obořil se na něj Digory. "Kdybyste měl v těle alespoň kouska cti a toho všeho, o čem tady mluvíte, šel byste tam sám. Já ale moc dobře vím, že to neuděláte. Nedá se nic dělat, budu tam muset já. Vy jste ale mizera! Možná jste si to přesně takhle od začátku plánoval. Polly se tam dostane, aniž cokoli tuší, a mně potom nezbude nic jiného, než se vydat za ní."
"Samozřejmě," připustil strýc Andrew se svým odporným úsměvem.
"Dobře. Já tam tedy půjdu, ale jednu věc vám předtím ještě řeknu. Na magii jsem až dodnes nevěřil. Teď ale vidím, že doopravdy existuje. Jestli to tak ale skutečně je, pak je možné, že staré pohádky nelžou, hlavně ty o vílách. Vy jste prostě ten zlý a krutý čaroděj z pohádek. Nikdy jsem ale nečetl žádnou, ve které by někdo jako vy nakonec za všechno nezaplatil, a vsadím se, že vy skončíte stejně. A dobře vám tak!"
Ze všeho, co Digory dosud řekl, byla tahle věta jediná, která bezpečně zasáhla cíl. Strýc Andrew sebou nejdřív trhl a pak se mu na tváři objevil výraz takové hrůzy, že by ho člověku bylo skoro líto, i když to byl takový ničema. Vzápětí se ale ovládl a s poněkud nuceným smíchem řekl: "No, asi je normální, že si dítě něco takového myslí, a zvlášť ty, protože tě vychovaly jenom samé ženy. Babské povídačky. Myslím, že s tím, jestli něco hrozí mně, si ty hlavu lámat nemusíš, Digory. Neměl by ses raději zajímat, jak je na tom tvoje kamarádka? Už je docela dlouho pryč. A jestli jí tam opravdu hrozí nějaké nebezpečí, neměl bys otálet!"
"Vám na tom tak záleží," odsekl zuřivě Digory. "Už mám těch vašich žvástů plné zuby Co mám udělat?"
"Opravdu se musíš naučit trochu ovládat, chlapče," napomenul ho klidně strýc Andréw. "Jinak budeš jako tvoje teta Letty, až budeš velký. A teď mě dobře poslouchej."
Vstal, natáhl si rukavice a došel k podnosu s prsteny.
"Fungují jen tehdy," vysvětloval, "když se přímo dotýkají kůže. V rukavicích je můžu klidně vzít -takhle - a nestane se nic. A kdybys je měl v kapse, nestalo by se také nic, ale nesmíš do té kapsy strčit omylem ruku. Jakmile si navlékneš žlutý prsten, zmizíš z tohoto světa. Až budeš jinde, předpokládám - samozřejmě to ještě není vyzkoušené, ale předpokládám - že jak se dotkneš zeleného prstenu, zmizíš z tamtoho světa a objevíš se znova tady. Teď vezmu tyhle dva zelené a dám ti je do pravé kapsy. Dobře si zapamatuj, ve které kapse ty zelené máš. Z pravé kapsy - do pravého světa. Tím myslím tenhle, rozumíš? Z pravé kapsy. Jeden pro tebe a jeden pro tu holku. Ten žlutý si teď vezmi sám. Být tebou, navléknu si ho na prst - aby ti někam nespadl."
Digory už už navlékal žlutý prsten, ale zarazil se.
"Počkat," řekl. "Co maminka? Co když se zeptá, kde jsem?"
"Čím dříve vyrazíš, tím dřív budeš zpátky," prohlásil strýc Andrew.
"To přece není jisté, že se můžu vrátit zpátky."
Strýc Andrew pokrčil rameny, došel ke dveřím, odemkl je, otevřel a řekl: "No dobře, jak chceš. Jdi dolů a dej si oběd. Nech tu holčičku třeba sežrat divokými zvířaty nebo utopit nebo umřít hlady někde v jiném světě, nech ji navěky ztracenou, jestli chceš. Mně je to jedno. Ale před jídlem by ses možná měl zastavit u paní Plummerové a připravit ji na to, že svoji dceru už nikdy neuvidí, protože ty ses bál."
"Krucinál," procedil Digory mezi zuby, "jak já si přeju, abych byl už velký a mohl vám dát jednu pořádnou pěstí!"
Pak si zapnul sáčko, zhluboka se nadechl a uchopil prsten. V té chvíli i kdykoli potom byl přesvědčený, že kdo má v sobě jen trochu slušnosti, neudělal by nic jiného.