Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 1

Lucinka nakoukne do skříně

Žily, byly čtyři děti. Jmenovaly se Petr, Zuzana, Edmund a Lucie. Tenhle příběh je o tom, co se jim přihodilo, když je za války kvůli náletům poslali pryč z Londýna. Poslali je do domu jednoho starého profesora, který žil na venkově, patnáct kilometrů od nejbližšího nádraží a tři kilometry od nejbližší pošty. Manželku neměl a bydlel ve velikém domě s hospodyní, která se jmenovala paní Macreadyová, a se třemi služebnými. (Ty se jmenovaly Ivy, Margaret a Betty, ale v tomhle příběhu se moc neobjevují.) Profesor byl velice starý, měl husté bílé vlasy, které mu rostly nejen na hlavě, ale taky po větší části obličeje, a děti ho skoro okamžitě začaly mít rády. Ten první den, když je přišel ke dveřím přivítat, vypadal tak podivně, že Lucinka (která je nejmladší) se ho trochu bála a Edmund (ten byl druhý nejmladší) měl chuť se smát a musel pořád dělat, že smrká, aby se to nepoznalo.

Když první večer řekli profesorovi dobrou noc a odešli nahoru, navštívili chlapci dívky v jejich pokoji, aby si o všem popovídali.

"Tak tomuhle říkám klika," prohlásil Petr.
"Bude to tady absolutně skvělé. Ten stařík nás nechá dělat, co budeme chtít."
"Podle mě je to moc milý starý pán," kývla Zuzana.
"Ale dej s tím pokoj," zavrčel Edmund, který byl unavený, ale pokoušel se předstírat, že unavený není, a byl z toho jako vždycky protivný. "Přestaň mluvit takhle."
"Jak takhle?" ohradila se Zuzana. "A ostatně, ty už bys měl jít spát."
"Snažíš se mluvit jako máma," vysvětlil Edmund. "A nemáš mi co říkat, že mám spát. Jdi si sama."
"Nepůjdeme radši spát všichni?" ozvala se Lucinka. "Jestli někdo uslyší,jak si tady popovídáme, určitě to slízneme."
"Ale neslízneme," zavrtěl hlavou Petr. "Já vám říkám, že v tomhle domě bude každému jedno, co děláme. A stejně nás nikdo neuslyší. Odsud dolů do té jídelny je to aspoň deset minut cesty a mezitím je spousta chodeb a schodů."
"Co to je za zvuk?" zeptala se náhle Lucinka. V takhle velikánském domě ještě nikdy dřív nebyla, a když si představila všechny ty dlouhé chodby a řady dveří vedoucích do prázdných pokojů, začal jí z toho trošku běhat mráz po zádech.
"To je jenom pták, ty hloupá," řekl Edmund.
"Je to sova," upřesnil Petr. "Tady to ptáci musejí mít báječné. A teď jdu spát. Ale říkám vám, zítra to tu prozkoumáme. Na takovémhle místě se dají najít věci! Viděli jste cestou ty hory? A ty lesy? Třeba jsou tam orli. A jeleni. A určitě jestřábi."
"Jezevci!" přidala se Lucinka.
"Lišky!" řekl Edmund.
"Králíci!" dodala Zuzana.

Ale ráno venku lilo jako z konve a když se člověk podíval z okna, nebylo pro déšť vidět nejen hory a lesy, ale ani potok v zahradě.

"No jasně že musí pršet!" řekl Edmund. Právě se s profesorem nasnídali a teď byli v místnosti, kterou pro ně vyhradil - byl to dlouhý nevysoký pokoj s dvěma okny na jednu stranu a dvěma na druhou.
"Přestaň si stěžovat, Edmunde," řekla Zuzana. "Vsadím se deset ku jedné, že do hodiny dvou se vyčasí. Do té doby na tom nejsme zase tak špatně. Je tady rádio a spousta knížek."
"Nic pro mě," prohlásil Petr. "Já jdu prozkoumat dům."

S tím všichni souhlasili, a tak celé to dobrodružství začalo. Byl to dům, který vám připadá nekonečný, a člověk tu narazil na spoustu nečekaných míst. Prvních pár dveří, které vyzkoušeli, vedlo jen do prázdných ložnic, ale brzo narazili na hrozně dlouhou místnost plnou obrazů, kde našli i celé rytířské brnění; poté následoval pokoj ověšený zelenými čalouny, kde v rohu stála harfa, a když seběhli tři schody dolů a vyběhli po pěti schodech nahoru, tak objevili malou halu a dveře vedoucí na balkon, a celou řadu navzájem propojených pokojů, kde se dalo procházet z jednoho do druhého. Všechny stěny pokrývaly police plné knih - některé ty knihy byly hodně staré a pár jich bylo dokonce větších než bible v kostele. Krátce nato nahlédli do pokoje, který byl úplně prázdný, až na jednu velikou šatní skříň, takovou tu, co má na dveřích zrcadlo. Vůbec nic jiného v tom pokoji nebylo, jen jedna mrtvá masařka na okenním parapetu.

"Nic tu není!" ohlásil Petr a všichni zase vyběhli ven - všichni kromě Lucinky. Ta se pozdržela, protože ji napadlo, že by možná stálo za to zkusit otevřít dveře té skříně, i když si byla skoro jistá, že budou zamčené. K jejímu překvapení se otevřely celkem snadno a ven se vykutálely dvě kuličky proti molům.
Když nakoukla dovnitř, viděla, že tam visí několik kabátů - většinou dlouhých kožichů. Lucinka ze všeho na světě nejvíc milovala vůni a dotek kožešiny. Okamžitě do skříně vlezla, vmáčkla se mezi kabáty a otírala si o ně tvář. Dveře nechala otevřené, protože věděla, že je pěkná hloupost zavřít se ve skříni. Za chvilku se protáhla dál a zjistila, že za první řadou kabátů visí ještě jedna. Byla tam skoro úplná tma a ona natáhla ruce před sebe, aby nenarazila nosem do zadní stěny šatníku. Udělala ještě krok dovnitř - pak dva a tři kroky - a celou dobu čekala, že špičkami prstů nahmatá dřevo. Ale pořád nic necítila.
"To ale musí být obrovská skříň!" pomyslela si Lucinka. Postoupila ještě dál a rozhrnula měkké záhyby kabátů, aby mohla projít. Pak si všimla, že jí něco křupe pod nohama. "Ze by další kuličky proti molům?" podivila se a sklonila se, aby to ohmatala. Ale místo aby ucítila hladké tvrdé dřevo na dně šatníku, dotkla se něčeho měkkého, sypkého a velice studeného. "To je divné," řekla si a udělala další krok nebo dva dopředu.
Vzápětí zjistila, že to, co se jí otírá o tvář a ruce, už není měkká kožešina, ale něco tvrdého, drsného a dokonce pichlavého. "No tohle, to píchá úplně jako větve stromů!" vykřikla Lucinka. A pak uviděla světlo. Ne pár centimetrů před sebou, tam, kde by měla být zadní stěna skříně, ale pořádný kus vepředu. Padalo na ni něco chladného a měkkého. Vzápětí zjistila, že stojí uprostřed lesa, je tma, pod nohama má sníh a vzduchem poletují vločky.

Lucinka byla trochu vyděšená, ale zároveň velice zvědavá a rozčilená. Ohlédla se přes rameno a tam, mezi tmavými kmeny stromů, ještě viděla otevřené dveře skříně a dokonce zahlédla i prázdný pokoj, z kterého se sem vypravila. (Nechala samozřejmě dveře otevřené, protože věděla, že je pěkná hloupost zavřít se ve skříni.) Vypadalo to, že tam je pořád ještě den. "Když se něco stane, vždycky se můžu vrátit," myslela si Lucinka. Vykročila vpřed, křup - křup sněhem a přes les k tomu světýlku. Asi za deset minut se k němu dostala a uviděla, že to svítí pouliční lampa. Stála, dívala se na ni, uvažovala, proč asi uprostřed lesa stojí pouliční lampa, a rozmýšlela se, co dál. Vtom uslyšela dusot nějakých nohou, které se k ní blížily. Chvilku nato se mezi stromy objevila velice zvláštní postava a vstoupila do kruhu světla kolem lampy. Ten někdo nebyl o mnoho vyšší než Lucinka a nad hlavou držel deštník, celý bílý od sněhu. Od pasu nahoru to byl člověk, ale nohy vypadaly jako kozí (srst na nich byla černá a lesklá) a místo chodidel měl kozí kopýtka. Měl také ocas, ale toho si Lucinka nejdřív nevšimla, protože ten byl pečlivě přehozený přes ruku s deštníkem, aby se neurousal ve sněhu. Kolem krku měl ten někdo červénou vlněnou šálu a načervenalá byla i jeho kůže. Obličejík měl zvláštní, ale milý, krátkou špičatou bradku a kudrnaté vlasy, ze kterých vyrůstaly dva růžky, na každé straně čela jeden. V jedné ruce, jak jsem už říkal, držel deštník a v té druhé nesl několik balíčků ve hnědém papíře. Ty balíčky a ten sníh -zkrátka vypadalo to, jako by nakupoval na Vánoce. Byl to faun. A když uviděl Lucinku, trhl sebou překvapením tak silně, že všechny balíčky upustil. "Propáníčka!" vykřikl faun.