Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 5

Zase přede dveřmi

Protože schovávaná ještě neskončila, Edmundovi a Lucince chvilku trvalo, než našli ostatní. Když byli konečně všichni pohromadě (v té dlouhé síni, kde stálo brnění), Lucinka vyhrkla:
"Petře! Zuzano! Je to všechno pravda. Edmund to taky viděl! V té skříni je opravdu země. Edmund i já jsme tam oba byli. Potkali jsme se tam, v lese. No tak, Edmunde, řekni jim to všechno."
"Co to má znamenat, Edmunde?" zeptal se Petr.
A teď se dostáváme k jedné z nejošklivějších věcí v celém tomhle příběhu. Až do té chvíle bylo Edmundovi špatně, byl uražený a taky naštvaný na Lucinku, že měla pravdu, ale ještě se nerozhodl, co udělá. Když mu Petr najednou položil tuhle otázku, okamžitě se rozhodl, že udělá tu nejošklivější a nejzlomyslnější věc, která ho mohla napadnout. Rozhodl se Lucinku zradit.
"Tak povídej, Edmunde," pobídla ho Zuzana.
Edmund se zatvářil povýšeně, jako by byl mnohem starší než Lucinka (ve skutečnosti byl mezi nimi jen rok rozdíl), pak se uchichtl a řekl: "No, my jsme si s Luckou hráli - dělali jsme, že to její povídání o zemi ve skříni je pravda. Jenom z legrace, to se ví. Doopravdy tam nic není."
Chudák Lucinka se na Edmunda jen jednou podívala a utekla z pokoje.
Edmund, který se každou minutou měnil k horšímu, si myslel, že se mu to ohromně povedlo, a hned vykládal dál: "No vidíte, už zase. Co je jí pořád? To je na těch mrňatech nejhorší, že vždycky -"
"Tak koukej," obořil se na něj zostra Petr, "sklapni! Od té doby, co Lucka začala s těmi nesmysly o skříni, se k ní chováš úplně příšerně, a teď si s ní na to ještě hraješ, aby to všechno začalo nanovo. Určitě jsi to udělal ze zlomyslnosti."
"Ale vždyť je to celé nesmysl," ohradil se ohromeně Edmund.
"Samozřejmě, že je to nesmysl," kývl Petr, "o to právě jde. Když jsme odjížděli z domova, byla Lucka úplně normální, ale co jsme tady, tak to vypadá, že jí buď začíná v hlavě harašit, nebo že se z ní stává příšerná lhářka. Ať je to jak chce, myslíš, že něčemu prospěje, když ji jeden den budeš popichovat a posmívat se jí a druhý den ji v tom budeš ještě podporovat?"
"Já jsem myslel - myslel jsem -" začal Edmund, ale nemohl přijít vůbec na nic, co by řekl.
"Ty jsi vůbec nemyslel," vyštěkl na něj Petr, "je to jen zlomyslnost. Vždycky se ti líbilo trápit mladší, než jsi sám. To jsme viděli už dřív ve škole."
"Už toho nechte," okřikla je Zuzana. "Tím, že se pohádáte, nic nenapravíte. Pojďte najít Lucii."
Nikoho nepřekvapilo, že když ji za hodně dlouhou dobu našli, bylo vidět, že plakala. Ať jí vykládali, co chtěli, nepohnuli s ní. Trvala na své historce a řekla:
"Mně je jedno, co si myslíte, a je mi jedno, co řeknete. Můžete to říct panu profesorovi nebo to napište mamince nebo si dělejte, co chcete. Já ale vím, že jsem se tam uvnitř setkala s faunem a - a mrzí mě, že jsem tam nezůstala, a vy jste všichni hnusní, hnusní."