Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1968, nakladatelství Práce)
• přeložil Tomáš Korbař
• román, rozdělený do celkem 17 kapitol, líčí dramatický životní příběh námořního dobrodruha
• příběh anglického dobrodruha, jenž byl v mládí prodán do otroctví, dostal se na loď, účastnil se vzpoury, byl vysazen na pevnině, probil se pěšky přes celou Afriku a nakonec se stal pirátem a do Anglie se vrátil jako bohatý muž, nikým nepoznán

3

Lze si snadno představit, jakou radost jsme my čtyři první vyhoštěnci měli, když jsme spatřili připlouvat ostatní. Nejprve jsme se ovšem vylekali. Domnívali jsme se totiž, že pro nás přijíždějí, aby nás pověsili; brzy nám však vysvětlili, že jsou na tom stejně jako my, s jediným rozdílem, že jejich postavení je dobrovolné a naše nucené.
Když nám vylíčili svůj útěk, oznámili nám, že náš druh je na palubě. Neuměli jsme si představit, jak se tam dostal, protože jsme nepředpokládali, že by dokázal doplavat k lodi kotvící tak daleko. Dokonce jsme ani netušili, že by vůbec uměl plavat. Domnívali jsme se totiž, že zabloudil v lese, kde ho buď přepadla dravá zvěř, nebo přemohli domorodci. Když jsme se však dozvěděli, s jakými obtížemi byl vzat na palubu a omilostněn, už jsme si tak na svůj osud nestěžovali.
Tvořili jsme teď semknutý oddíl, celkem dvacet sedm mužů, velmi dobře vyzbrojených a opatřených vším kromě potravin. Byli mezi námi dva tesaři, dělostřelec a zejména ranhojič, který býval asistentem lékaře v Goi a s námi se plavil jako náhradník. Tesaři si přinesli všechno nářadí, ranhojič všechny nástroje a léky, takže jsme měli dost zavazadel, i když někteří z nás neměli víc než šaty na těle; k těm jsem patřil i já. Vlastnil jsem ovšem něco, co ostatní nevlastnili, totiž těch dvaadvacet zlatých moidorů, které jsem ukradl v Brazílii, a dva osmimoidory. Tyhle dvě mince a ještě jeden moidor jsem svým druhům raději ukázal, aby nikdo neměl podezření, že mám ještě víc peněz. Bylo přece známo, že jsem jenom chudý chlapec, kterého se ujali z milosrdenství a který byl svým pánem kormidelníkem využíván jako otrok, a ke všemu tím nejhorším způsobem.
Teď, kdy nás už bylo více a lépe jsme se mohli bránit, slíbili jsme si rukoudáním, že budeme držet při sobě a společně budeme žít i čelit smrti. Dohodli jsme se, že nebudeme zbytečně zabíjet zvěř, že se o kořist budeme veřejně dělit, že se ve všem budeme řídit rozhodnutím většiny a že ten, kdo bude přehlasován, nebude uplatňovat vlastní názor. Dále jsme si řekli, že z našeho středu zvolíme velitele, a toho budeme pod hrozbou smrti bezpodmínečně poslušni.
V tomto úřadě se všichni postupně vystřídáme, ale stejně nebude velitel mít právo rozhodovat bez porady s ostatními a bude se muset řídit názorem většiny.
Když jsme si stanovili tyto zásady, rozhodli jsme se opatřit si potraviny a dohodnout se s domorodci, zda budou ochotni nás zásobovat. Zprvu jsme byli spokojeni s tím, co nám poskytovali, později však začínali být na obtíž, protože to byli nevědomí, hamižní a suroví lidé, horší než domorodci v ostatních částech ostrova. Pochopili jsme, že hlavním dodavatelem potravin budou naše pušky; jenom jimi jsme si mohli zajistit dostatečné množství zvěře a ptactva, jehož tam byl nadbytek.
Zjistili jsme rovněž, že domorodce naše přítomnost nijak nezmátla. Dokonce se ani nevyptávali, proč zůstáváme u nich a proč naše loď odplula; druhý den poté, co jsme poslali člun zpět, loď vyplula směrem k jihovýchodu a za čtyři hodiny byla z dohledu.
Den nato jsme se vydali prozkoumávat okolí našeho tábora, abychom zjistili, v jakém prostředí vlastně jsme. Brzy jsme se přesvědčili, že krajina je zde velmi půvabná a půda úrodná. Bývalo by se v ní dalo velmi příjemně žít, kdyby nebyla obydlena skupinou tvorů, kteří se stěží dali nazvat lidmi.
Kraj oplýval dobytkem a plodinami, nevěděli jsme však, co si můžeme brát; nechtěli jsme totiž na sebe přivolat hordu nebezpečných ďáblů. Vyslali jsme proto jedenáct dobře vyzbrojených mužů do okolí zjistit, jaký by byl nejvhodnější postup. Po návratu nám vyprávěli, že se setkali s několika domorodci, kteří byli při pohledu na naše pušky velmi ostýchaví a vyděšení, neboť zřejmě dobře věděli, k čemu pušky jsou. Naši dali domorodcům najevo, že by chtěli nějaké potraviny, a ti jim donesli ovoce, zeleninu, zemní plodiny a něco mléka, ale z jejich chování vyplývalo, že to nechtějí darovat, nýbrž prodat, a dotazovali se posunky, co jim za to mohou naši poskytnout. Ti ovšem byli zmateni, protože neměli co vyměnit. Když však jeden z našich vytáhl nůž, zalíbil se domorodcům tak, že by nám za něj byli snesli modré z nebe. Námořník, který ho ukázal, otálel tak dlouho, až mu za něj nabídli kůzle, a to vzal. Pak jim ukázal nůž ještě další námořník, domorodci však neměli za něj nic příhodného a jeden z nich dal posunky najevo, že pro něco půjde. Naši čekali na jeho návrat plné tři hodiny. Vrátil se s malou tlustou krávou a tu vyměnil za nůž.
Byl to dobrý obchod, ale bohužel jsme neměli jiné zboží na výměnu a nože jsme nemohli postrádat. Ale potraviny jsme potřebovali tak naléhavě, že se ještě dva muži museli se svými noži rozloučit.
Brzy jsme zjistili, že v lesích je plno zvěře, a tu jsme mohli pobíjet, aniž by domorodci cokoliv namítali. Denně jsme se vypravovali na lov a nikdy jsme se nevraceli s prázdnou. Za nějaký den jsme se všichni shromáždili, abychom zjistili, kolik peněz máme dohromady, a každý své peníze vložil do společné pokladny. Když přišla řada na mě, vytáhl jsem onen moidor a dva osmimoidory, o nichž jsem se zmínil již předtím. Musel jsem tyto mince předložit, jinak by mě totiž byli určitě chtěli prohledat, jestli nějaké peníze neskrývám. K tomu pochopitelně nedošlo, protože předpokládali, že jsem se k nim zachoval poctivě a nic jim nezatajil.
Jenže peníze nám mnoho neposloužily, protože domorodci ani neznali jejich účel a jejich použitelnost, ani neuměli odhadnout cenu zlata v poměru k stříbru. A tak všechny naše zlaťáky, které jsme dali dohromady, nám nijak nemohly obstarat potřebné potraviny...
Další starostí bylo, jak se dostat z tohohle prokletého místa a kam se vypravit. Když přišla řada na mě, abych řekl svůj názor, pravil jsem, že všechno nechávám na ostatních a protože se stejně podřídím jejich rozhodnutí, půjdu zatím do lesa něco ulovit. S tím však nesouhlasili, neboť nechtěli nikoho nechat odejít do lesa samotného. I když jsme v lese dosud nezahlédli ani lva, ani tygra, přece jen jsme věděli, že jich na ostrově žije mnoho, spolu s dalšími stejně nebezpečnými nebo ještě hrozivějšími dravci, jak jsme se o tom ostatně později sami přesvědčili.
Při lovech zvěře jsme zažili mnohá dobrodružství a setkali se často s divokými a strašnými dravci, jejichž jména ani neznám. Protože však hledali kořist stejně jako my a k ničemu se nám nehodili, nechávali jsme je pokud možno na pokoji.
Nakonec jsme se rozhodli vystavět si člun, s ním se vypravit přes moře a dostat se buď zpět do Goy, nebo snad přistát na nějakém jiném vhodném místě, odkud bychom se mohli plavit dál. Mezi námi byli dva tesaři, a protože měli s sebou všechny potřebné nástroje, pověřili jsme je stavbou člunu. To, na čem jsme se usnesli, nebylo samo o sobě ničím pozoruhodným, dalo to však podnět k mnoha dalším dobrodružstvím, která se pak později udála pod mým vedením, a proto si myslím, že nebude vadit, rozhovořím-li se zde o této první drobné vlaštovce mých budoucích výprav.
Proti stavbě člunu jsem ovšem nic nenamítal a tesaři se ihned pustili do práce. Za nějakou dobu však vznikaly velké obtíže, způsobené například tím, že jsme neměli pily na řezání prken, hřebíky, šrouby a matky na spojování dřeva a konopí, smůlu a dehet na utěsnění spár. A tak nakonec jeden z nás navrhl, abychom - je-li to tak nesnadné - nestavěli bárku, šalupu, veslici nebo ať to už pojmenujeme jakkoliv, nýbrž velkou periaguu nebolí kanoi, která se dá zhotovit mnohem snadněji.
Někdo ihned vznesl námitku, že ji nebudeme moci vystavět tak velkou, aby nás přepravila přes oceán, po kterém se musíme rozhodně plavit, chceme-li se dostat na Malabarské pobřeží. Taková kanoe by se určitě neudržela na hladině, natož aby unesla dvacet sedm mužů se zavazadly a zásobami potravin.
Až dosud jsem se nikdy neodvažoval při našich shromážděních něco radit. Když jsem však viděl, jak jsou všichni bezradní a ani nevědí, jaký druh lodi zvolit, ani neznají způsob, jak loď postavit, vystoupil jsem s prohlášením, že až dosud mají ve všem pravdu. V takové kanoi bychom se opravdu nemohli nikdy přeplavit až do Goy, i kdybychom se do ní vešli všichni a ona se s námi udržela na vodě, ovšem bez zavazadel a zásob. Také bychom do ní nemohli vzít dost čerstvé vody na cestu. Pustit se do takového dobrodružství by znamenalo plavit se vstříc jisté zkáze, ale přesto radím k stavbě kanoe.
Nato mi odpověděli, že sice dobře chápou všechno, co jsem jim řekl, že jim je však nejasné, jak mohu radit k stavbě kanoe, když jim současně dokazuji, jak nebezpečné a nemožné by bylo podniknout náš útěk v takovém člunu.
Odpověděl jsem, že pochopitelně neradím přeplout oceán na kanoi; na moři přece existují ještě jiná plavidla a na pobřeží žijí ještě další kmeny, které vyplouvají s takovými či onakými čluny na moře. Podle mého názoru bychom se měli plavit touto kanoí podél ostrova, který je dost velký, a zmocnit se prvního plavidla, které bude lepší než naše, a pak dalšího, až konečně získáme natolik spolehlivou loď, aby nás dopravila tam, kam budeme chtít.
"Výborná rada," prohlásil jeden. "Báječná rada," přidal se další. "Ano, ano," řekl třetí (byl to dělostřelec), "ten mladý Angličan nám dal skvělou radu; jenže tohle je nejlepší cesta, jak se dostat na šibenici. Ten lotřík nám dal vskutku ďábelskou radu, abychom totiž kradli jednu loď po druhé, od malé až po velkou, a tak by se z nás stali prostě piráti, a ty čeká vždycky provaz!"
"Tvrď si třeba, že budeme piráty, chceš-li," odpověděl mu jiný, "a upadneme-li do nesprávných rukou, budou s námi zacházet jako s piráty. Ale mně je to jedno, budu třeba pirátem nebo čímkoli jiným a raději se dám pověsit, než abych tady chcípnul hlady A proto si myslím, že jeho rada je dobrá." A všichni začali volat: "Postavme si kanoi!" Dělostřelec, přehlasován, ustoupil. Když jsme se rozešli, přistoupil ke mně, uchopil mě za ruku, podíval se na dlaň a potom se ml velmi vážně zahleděl do tváře. "Chlapče," řekl, "Jsi zrozen, abys napáchal hodně zla. Začínáš už velmi mlád jako pirát, ale měj se na pozoru před šibenicí. Měj se na pozoru, říkám, protože z tebe bude vynikající lotr!"
Vysmál jsem se mu a řekl, že stejně nevíme, co se v budoucnosti stane, ale jak se věci mají teď, vůbec bych se neostýchal zmocnit se první lodi, která se nám vyskytne, a tak si dobýt svobodu. Mým jediným přáním je potkat nějakou a dostat ji do své moci. A právě v této chvíli na nás jeden z našich druhů, který stál ve dveřích chatrče, zavolal, že slyší tesaře křičet ze vzdáleného kopce: "Loď na obzoru!"
Všichni jsme ihned pohlédli k moři, ale nic jsme neviděli, i když bylo neobyčejně jasno. Ale tesař nepřestával volat: "Loď na obzoru!", a tak jsme se všichni rozeběhli na kopec a spatřili jsme ji zcela zřetelně. Byla však příliš daleko, než abychom jí mohli dávat nějaké signály. Přesto jsme rozdělali na kopci oheň a snesli tam všechno dříví, které jsme mohli sebrat, a snažili se, aby co nejvíce hořel a kouřil. Bylo téměř bezvětří, ale dalekohledem jsme viděli, jak loď pluje s plnými plachtami na severoseverovýchod, k mysu Dobré naděje, a vůbec nevidí naše signály. Velmi nás to zarmoutilo.
Dali jsme se proto okamžitě do práce na stavbě člunu. Vyhledali jsme vysoký strom, porazili ho, a ačkoli jsme měli tři sekyry, trvalo nám celé čtyři dny, než jsme kanoi dohotovili, i když jsme velmi tvrdě pracovali. Nepamatuji si už, jaké to bylo dřevo, ani jaké rozměry člun měl, jen si vzpomínám, že byl hodně velký. Když jsme ho spustili na vodu, zjistili jsme, že vůbec není vratký, a měli jsme z toho takovou radost, jako kdybychom měli spolehlivou válečnou loď.
Kanoe byla tak velká, že jsme se do ní vešli všichni; dokonce jsme mohli vzít s sebou dvě až tři tuny nákladu. Začali jsme se proto dohadovat, zda bychom se přece jen neměli vypravit přímo až do Goy. Když jsme se však touto myšlenkou zabývali hlouběji, uvědomili jsme si, že nám chybějí zásoby potravin, že nemáme soudky na čerstvou vodu, žádný kompas, kterým bychom se mohli řídit, že by se přes nás mohly převalit vysoké vlny a že nemáme nic, čím bychom se chránili před tropickým vedrem. A tak jsme se nakonec usnesli řídit se mým návrhem a plavit se podél břehu.
Abychom však ukojili svou zvědavost, vypravili jsme se jedno­ho dne na širé moře a pěkně nás to vytrestalo. Když jsme totiž byli asi půl míle daleko od břehu - a naloděni jsme byli všichni -, přivalila se tak vysoká vlna, že nás málem smetla. Rychle jsme se proto obrátili a vrátili se k břehu, kde bylo moře klidnější a člun stálejší.
Byli jsme teď na vážkách - odplout či neodplout? Domorodci se už k nám chovali velmi přívětivě, často k nám přicházeli a snažili se s námi dohovořit. Jednoho dne přivedli muže, jemuž vzdávali královskou úctu, a postavili mezi nás a sebe vysoký kůl, s něhož visel chumáč vlasů - nikoli na vrcholku, nýbrž uprostřed - a který byl ozdoben řetízky, škeblemi, kousky kovu a jinými cetkami. Byl to, jak jsme se později dozvěděli, projev přátelství a sympatií. Přinesli také mnoho potravin, dobytčata, drůbež, zeleninu a ovoce. Bylo nám dost trapně, protože jsme neměli nic, co bychom jim za to nabídli, a oni nám ovšem zadarmo nic poskytnout nechtěli. Naše peníze neměly pro ně žádnou cenu. Mít alespoň nějaké hračky a cetky, řetízky, skleněné korálky, prostě jedním slovem drobnosti, které by neměly ani cenu toho, co by stála jejich doprava, byli bychom mohli nakoupit tolik potravin a zásob, že by to stačilo pro celou armádu. Ale za zlato a stříbro jsme nemohli získat nic.
Dostali jsme se tak do nepříjemné situace. Byl jsem sice mlád, ale vystoupil jsem s tímto návrhem: "Zaútočme na ně, vezměme jim dobytek a pošleme je k čertu, ať ten ukojí jejich hlad! Hlavně, když my sami nepojdeme hlady!" Neuvážil jsem ovšem, že příštího dne by se jich na nás mohlo vrhnout deset tisíc. A i kdybychom dokázali jich hodně pobít a ostatní snad přimět k útěku, přece nás byla jen pouhá hrstka a nakonec bychom stejně všichni zahynuli.
Uprostřed porady se náš nožíř zeptal tesaře, jestli nemá mezi svými věcmi nějaký pilník. "Ano," přitakal tesař, "mám, ale malý."
"Čím menší, tím lepší," řekl nožíř. A hned se pustil do práce. Na ohni rozžhavil staré zlomené dláto a pomocí pilníku vyrobil několik nástrojů. Pak roztepal kladivem na kusu kamene tři nebo čtyři drobné mince a dal jim podobu ptáků a zvířat. Nato vyrobil několik náramků a náhrdelníků a svým umem vykouzlil tolik bohatých tvarů, že se to ani nedá slovy vyjádřit.
Když asi čtrnáct dní takto zkoušel svou dovednost a zručnost, rozhodli jsme se zjistit, jaký užitek nám jeho důmysl přinese. Při příští schůzce s domorodci jsme se stali svědky jejich bezmezného nadšení. Za kousek stříbra v podobě ptáka jsme získali dvě krávy, a být z mědi - na čemž bychom byli vydělali - mohli jsme dostat ještě víc. Za jeden z náramků jsme obdrželi nejrůznější potraviny, které by v Anglii měly cenu asi patnácti nebo šestnácti liber. A to platilo i pro ostatní výrobky. Prostě mince, která pro nás neměla větší cenu než šest pencí, nabyla po změně v tretku stonásobné hodnoty a obstarala nám všechno, co jsme potřebovali.
Za takových podmínek jsme žili skoro celý rok, ale postupem času nás to všechny začalo velmi zmáhat a znovu jsme se rozhodli, že se přece jen pokusíme o únik, ať už dopadne jakkoli. Mezitím jsme si už postavili tři dobré kanoe, a protože monzuny vanou přes tento ostrov po celý rok, šest měsíců jedním směrem a šest měsíců druhým, soudili jsme, že bychom se mohli pustit na moře, jakmile se vítr obrátí vhodným směrem. Ale stejně jako předtím jsme si uvědomovali, že nemůžeme s sebou brát čerstvou vodu, a tak jsme se nakonec opět vzdali výpravy, kterou nikdo na světě nemůže bez pitné vody uskutečnit.
Když jsme se tak sami dobrovolně rozloučili s myšlenkou na dlouhou plavbu, museli jsme se rozhodnout pro jednu z dvou možností: vyplout na moře směrem na západ, k mysu Dobré naděje, kde bychom se jistě setkali s nějakou naší lodí, nebo se pustit k africké pevnině a odtud se dostat k Rudému moři buď lodí podél pobřeží, nebo pěšky přes vnitrozemí. V Rudém moři bychom už jistě narazili na loď, která by nás vzala na palubu, anebo které bychom se zmocnili, což se postupně stávalo mou utkvělou myšlenkou.
To také navrhl náš nožíř, kterého jsme po jeho úspěších začali nazývat zlatotepec. Jenže dělostřelec nás varoval, že se jednou plavil po Rudém moři na šalupě z Malabaru a že by nás tam buď pobili arabští lupiči, nebo zajali a do otroctví prodali Turci. Proto bychom se podle jeho názoru neměli tímto směrem pouštět.

***