Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVNÍ

Narodil jsem se roku 1632 v Yorku. Jsem z dobré rodiny, ale můj otec nebyl Angličan. Přišel sem z Brém, usadil se nejdříve v Hullu, a když nabyl jmění obchodem, vzdal se svého zaměstnání a odstěhoval se do Yorku, kde se oženil. Matka též pocházela z dobré rodiny Robinsonů. Podle ní jsem se nazýval Robinson Kreutznaer, což Angličané podle svého zvyku překroutili tak, že se konečně i příslušníci naší rodiny podepisovali příjmením Crusoe. Tak mne vždy také nazývali všichni moji příbuzní a známí.

Narodil jsem se jako třetí syn rodiny a podle tehdejších obyčejů nikdo mě nenutil, abych se naučil některému řemeslu anebo obchodu. Žije v nečinnosti, oddával jsem se od mládí snění a myšlenkám na toulavý život v cizích zemích. Můj starý otec se staral o mé vzdělání a poskytl mi tolik vědění, kolik ho lze nabýti ve venkovské škole a domácí výchovou. Potom si přál, abych studoval práva. Ale mne mohly uspokojiti jenom plavby na moři, a tyto dobrodružné sklony mne zavedly proti otcově vůli, proti jeho rozkazům, přes matčino přemlouvání a rady přátel osudovou cestou do života, v němž jsem mnoho let nenalezl nic jiného než utrpení a bídu.

Můj moudrý a důstojný otec mi dával vážné a dobře míněné rady, rozmlouvaje mi pošetilé úmysly. Jednou ráno mě zavolal k sobě do pokoje, z něhož nemohl pro silný záchvat dny vyjíti, a rozebíral se mnou horlivě cíle mých tužeb. Domlouval mi vážně a nesmírně laskavě, abych lehkomyslně nehledal protivenství, jichž mne sama příroda a životní podmínky, v nichž jsem se narodil, ušetřily. Není třeba, abych si vlastnoruční prací vydělával na chléb: otec sám mi nabídl, že mne dostatečně zaopatří a uvede do měšťanských vrstev společnosti. To se mu zdálo velmi výhodné a ujišťoval mě, že mohu žíti pohodlný a šťastný život. Upadnu-li do těžkostí a neštěstí, stane se tak jedině mou vinou, mou vlastní chybou, neboť otec splnil svou povinnost a varoval mě před počínáním, které mi ublíží, jak se brzy sám přesvědčím. Sliboval mi, že pro mne učiní vše, zůstanu-li doma a zachovám-li se podle jeho rady. Nepovzbudí mě k odchodu, poněvadž nemíní přispět k mému neštěstí, a konečně mi řekl, abych si vzal příklad z osudu svého staršího bratra. Tomu také upřímně radil, aby se neúčastnil války v Holandsku, ale chlapec neposlechl a padl v boji vinou své mladistvé horlivosti. Potom mi ještě slíbil, že se za mne nepřestane modlit, leč přesto myslí, že jeho modlitby budou marné, poněvadž Bůh nepožehná mým krokům, učiním-li pošetilý čin. Jednoho dne, až nenaleznu nikoho, kdo by mne zachránil anebo mi pomohl, vzpomenu si na jeho rady a budu míti dosti času přemýšleti o nich.

Tato rozmluva se mne velmi dotkla a umínil jsem si, že zanechám všeho snění o toulkách cizinou a usadím se doma, abych vyhověl otcovu přání. Za několik dní jsem, bohužel, zapomněl na svá dobrá předsevzetí, ale poněvadž jsem se obával otcových výtek a domluv, rozhodl jsem se po několika týdnech, že prchnu tajně z domova. Nejednal jsem tak bláhově, jak mi v prvním zanícení radila má mladistvá pošetilost. Šel jsem k mamince ve chvíli, kdy se zdála nejpřístupnější mým prosbám, a přiznal se jí, že hořím touhou poznati vzdálené kraje a cizí země. Má láska k nim je tak prudká, že mi nikdy nedovolí dokončiti jakoukoli jinou práci, kterou začnu, a proto by můj otec jednal rozumněji, kdyby mi dovolil odejíti dobrovolně a nenutil mě k útěku proti jeho vůli. Dokončil jsem již osmnáctý rok a na učení v obchodě jest již příliš pozdě. Ani práva již nemohu studovati pro příliš pokročilý věk a nadto vím určitě, že uteču a vydám se na moře dříve, než cokoli dokončím. Poprosil jsem maminku, aby se za mne přimluvila. Spokojím se s jedinou cestou a nebude-li se mi líbit, zůstanu, jakmile se vrátím, už doma. Pak zdvojnásobím své úsilí a slibuji, že velkou pílí a přičinlivostí nahradím ztracený čas.

Matka se zlobila a řekla mi ihned, že jakýkoli hovor s otcem je zbytečný. Tatínek ví sám dobře, co mi prospívá, a nedovolí, abych udělal něco, co mi může škodit. Potom se divila, jak mohu na takovou věc pomýšlet po nedávné rozmluvě s otcem a po jeho laskavých a milých slovech? Inu, komu není rady, tomu není pomoci! Odepřela rozhodne dopomáhat mi k záhubě a nechtěla, abych jí jednou mohl vyčísti, že mě podporovala proti otcově vůli.

Řekla také, že se nepokusí otce přemluviti, ale jak jsem se později dověděl, pověděla mu vše, co jsme spolu hovořili. Otec projevil zájem o mé záměry, ale povzdechl si a řekl prý: "Ten chlapec by mohl býti šťasten, kdyby zůstal doma, ale jakmile odejde do ciziny, bude tak nešťasten jako málokdo! Ne, nemohu mu to dovolit."

Uplynul téměř rok, než jsem se poněkud osvobodil, ale v té době jsem odmítal všechny snahy rodičů připoutati mne k jakékoli jiné práci. Často jsem se s nimi přel proto, že tak rozhodně zamítali všechno, k čemu mě hnala má náklonnost.

Jednoho dne jsem byl v Hullu. Jel jsem tam náhodou a neměl jsem toho dne ani chuť utéci. Náhodou však jsem potkal přítele, který plul na lodi svého otce do Londýna a navrhoval mi, abych jel s nimi. Sváděl mne vyhlídkou na to, že mne cesta nebude nic státi. To rozhodlo. Neptal jsem se ani otce ani matky, nic jsem jim nevzkázal, doufaje, že se dovědí, kam jsem odcestoval, a nepřemýšlel jsem ani o následcích. V zlém okamžiku prvního září roku 1651 vkročil jsem na palubu lodi, plující do Londýna.

Nikdy nezačínala protivenství mladého dobrodruha dříve a netrvala déle než moje. Sotvaže loď vyplula z ústí Humberu, zadul prudký vítr, vzdouval vysoké vlny a vzbouřil moře nejhroznějším způsobem. Poněvadž jsem nikdy předtím nebyl na moři, roznemohl jsem se mořskou nemocí a také duševně jsem trpěl nevýslovně. Nyní jsem přemýšlel vážně o svém činu a říkal si, že mne Bůh trestá spravedlivě proto, že jsem tak hanebně utekl z rodičovského domu a od svých povinností.

Kormidelník a několik vnímavějších námořníků nabyli jistoty, že všichni zemřeme; proto klekli na palubu a hlasitě se modlili.

Hluboko uprostřed černé noci vykřikl náhle námořník, prohlížející podpalubí, že loď má trhlinu a čtyři stopy vody v trupu. Všichni jsme se vrhli dolů, ale když jsem slyšel rozkaz "K pumpám!", zastavilo se mi srdce, jako by na ně byla sáhla mrazivá ruka smrti. Padl jsem na podlahu před lůžkem, na němž jsem do té chvíle seděl. Muži běžící kolem vráželi do mne a křičeli: "Doposud jsi nebyl k ničemu! Jdi aspoň teď pumpovat jako ostatní!"

Při této práci zahlédl kapitán několik lehkých uhelných lodí, které musily vyplouti na moře, poněvadž nemohly přečkati bouři na kotvách. Když se k nám blížily, nařídil vypáliti ránu z děla na znamení, že jim hrozí nebezpečí. Nevěděl jsem, co tato rána znamená a v prvním okamžiku jsem se domníval, že loď praskla a omdlel jsem. To se stalo ve chvíli, kdy každý myslil na svůj vlastní život a proto si mne nikdo nevšímal. Odstrčili mne pouze, domnívajíce se, že jsem zemřel a jiný muž zaujal mé místo u pumpy. Vzpamatoval jsem se teprve za půl hodiny.

Pracovali jsme vytrvale, ale voda v lodi ustavičně stoupala. K ránu jsme viděli, že pracujeme marně a že se loď potopí, ačkoli bouře poněkud povolila. Pohroma se blížila tak rychle, že jsme nemohli doplouti ani do vnitřního přístavu. Kapitán se rozhodl přivolati pomoc střelbou z děl, a opravdu, lehká loď, kotvící nedaleko nás, poslala záchranný člun. Veslaři se vydávali největšímu nebezpečí, neboť loďka se na neklidném moři nemohla ani přiblížiti k lodnímu boku. Po velké námaze posádky člunu se nám podařilo hoditi jim se zádi lano s bojí na konci. Veslaři se ho zmocnili a přiručkovali po něm i s člunem až pod naši zad. Potom jsme naskákali k nim.

Lehký člun se houpal na vlnách tak divoce, že jsme se vzdali naděje doplouti na jejich loď. Shodli jsme se tedy, že ponecháme člun na pospas větru a proudům a vynasnažíme se toliko říditi jej kormidlem ke břehu. Náš kapitán se zavázal nahraditi všechnu škodu, jestliže se člun roztříští. Vítr a vlastní úsilí zahnalo nás za svítání daleko na sever až k Winterton-Nessu. Mužstvo pracovalo usilovně, abychom se dostali na břeh, který jsme zahlédli, kdykoli se člun vyhoupl na hřbet vlny. Zároveň jsme uzřeli davy lidí, pobíhajících na břehu a zřejmě ochotných přispěti nám, jakmile se jen trochu přiblížíme.

My však pluli nesmírně pomalu proti vlnám a teprve za wintertonským majákem jsme se dostali na břeh, který tu tvoří zátočinu a ustupuje na východ ke Cromeru. Zde jsme se po vyčerpávající práci u vesel dostali na mělčinu a konečně na břeh. Vraceli jsme se pěšky do Yarmouthu, kde nás obyvatelstvo přijalo náramně laskavě. Městští úředníci nám opatřili pěkné příbytky a kupci i majitelé lodí nám darovali značnou peněžní částku, abychom mohli nakoupit potravin a vrátit se do Londýna, do Hullu anebo kam kdo chce.

Kdyby mne nyní můj zdravý rozum byl přiměl k návratu do Hullu, mohl jsem býti doma šťasten a můj drahý otec by mne byl jistě přijal s otevřenou náručí. Snad by byl také zabil tučné tele, jak čteme ve Starém Zákoně. Slyšel jisté, že loď, na které jsem plul, ztroskotala, ale nevěděl, zdali jsem neutonul.

Otřásl jsem se po těchto nebezpečích a můj zlý osud mne hnal tvrdošíjně dále po zvolené stezce. Nemohl jsem odolati své touze. Rozum mne hlasité varoval a radil mi, abych se vrátil domů, ale daleké kraje volaly mnohem neodbytněji. Nevím, jak to vysvětliti. Snad nás jakási tajemná řídící síla žene ustavičně vpřed, přes překážky a do záhuby, do níž se pak vrháme se zavřenýma očima, i když ji jasně vidíme před sebou.

Kapitánův syn, přítel, který mi po prvé uměl dodati tolik odvahy, poklesl nyní hlouběji na mysli než já. Asi třetího nebo čtvrtého dne po našem návratu do Yarmouthu přišel ke mně - neboť jsme každý bydlil jinde - a ptal se mne náramně změklým hlasem, jak se mi daří. Tvářil se smutně a neustále klopil hlavu. Vypravoval svému otci kdo jsem a že jsem tuto plavbu podnikl pouze na zkoušku, abych se dostal do ciziny.

Jeho otec, jenž přišel s ním, naklonil se ke mně a pravil stejně vážně jako starostlivě: "Mladý muži, neměl byste již vstupovati na loď, abyste plul po moři. Příhody, které jste s námi prožil, pokládejte za jasné a viditelné výstrahy před mořeplaveckým povoláním. Nemáte se státi námořníkem. Tuším, mladý muži, že vás na všech vašich námořních cestách bude doprovázeti jenom zklamání, neúspěch a protivenství. A to tak dlouho, dokud se nesplní předpověď vašeho otce."

Odpověděl jsem mu jenom to, co žádala slušnost, načež jsme se rozloučili. Nevím, kam šel, a od té doby jsem ho již nikdy nespatřil.

Měl jsem v kapse trochu peněz a odcestoval jsem po souši do Londýna. Cestou i za pobytu v Londýně jsem vybojoval těžký vnitřní boj o způsob života v budoucnosti. Mám se vrátit k otci anebo se mám vydati na moře? Pokud šlo o návrat k rodičům, stud potlačoval každé ušlechtilejší hnutí mysli. Představoval jsem si výsměch sousedů. Nesměl bych se ani na ulici ukázat a otec i matka by se mi zajisté vysmáli také - i když by to neučinili zjevně. Od té doby jsem si často všiml, že se lidé nestydí za hřích, ale za lítost a pokání.

Můj boj o budoucnost netrval dlouho. Lehkomyslným lidem nastraží osud vždy před rozhodnými kroky léčku, ale já jsem propadl své náruživosti bez léčky. V Londýně jsem se stýkal se znamenitou společností moudrých a zkušených mužů, z nichž jeden, kapitán lodí, obstarávajících pravidelné obchodní spojení s Guineou, si mne neobyčejně oblíbil pro mé příjemné a na tehdejší dobu velmi pokrokové názory a rozhovory. Slyšel ode mne o mém zaujetí pro daleké cesty a kraje a nabídl mi, abych se zdarma plavil s ním na jeho lodi, neboť se chystal právě na novou cestu do střední Afriky. Přál si, abych byl jeho spolustolovníkem a společníkem. Kdybych chtěl vzíti nějaké vlastní zboží na palubu, poskytne mi všechny výhody a snad mne úspěch povzbudí.

Přijal jsem nabídku tohoto poctivého kapitána a spřátelil se s ním důvěrně. Vezl jsem s sebou asi za čtyřicet liber hraček a tretek podle kapitánovy rady a zásluhou jeho nezištné poctivosti se mi podařilo rozmnožiti tyto peníze. Zmíněných čtyřicet liber jsem sehnal s pomocí příbuzných a přátel, s kterými jsem si nepřestal dopisovati a již pravděpodobně přiměli také mého otce anebo mou matku, aby mi přispěli v prvním podniku.

Mohu říci, že ze všech cest, které jsem vykonal, na této jediné jsem měl štěstí ve všem a to také jen zásluhou přítelovy ochoty a dobrosrdečnosti. On mne též vyučoval matematice, naučil mne navigačnímu umění a plavebním předpisům, vedení lodních účtů a zápisů, ba i praktickému námořnictví, slovem všemu, co námořník musí vědět. Vyučoval mne rád, ale je třeba říci že také mně působilo toto učení velkou radost.

Má první obchodní cesta mi vynesla pět liber a devět uncí zlatého prachu, který jsem po návratu do Londýna prodal za tři sta liber šterlinků, což byl můj čistý zisk. Tento zdařilý podnik však mi naplnil hlavu nejctižádostivějšími sny a plány, které, jak se brzy dovíte, později zavinily mou zkázu.

Nicméně ani tato krásná cesta se neobešla bez nehod. Brzy po vyplutí mne zachvátila mořská horečka a trpěl jsem jí většinu dní, neboť jsme pluli neustále v tropickém podnebí mezi rovníkem a čtrnáctým stupněm severní šířky.

Na mých osobních průkazech nyní stálo, že jsem guinejský obchodník, a proto jsem se vydal hned po smrti svého věrného přítele, jenž zemřel brzy po svém návratu v Londýně, na druhou cestu do Guineje. Plul jsem na téže lodi jako po prvé, ale kapitánem se zatím stal její někdejší první kormidelník. Na této nejnešťastnější cestě mého života jsem nevezl s sebou ani sto liber, neboť celých dvě stě liber, nabytých na první výpravě, uložil jsem do rukou vdovy po svém příteli. Ta byla stejně poctivá a spravedlivá jako on. Nyní mne stíhalo jedno protivenství za druhým. Hned cestou ke Kanárským ostrovům, přesněji při plavbě mezi nimi, nás napadli turečtí námořní lupiči ze Salehu. Pronásledovali nás s plnými plachtami. Také my jsme rozvinuli kdejakou třírožku i velkou plachtu, nabírajíce tolik větru, kolik stěžně vydržely, ale piráti nás přesto neustále doháněli. Za několik hodin jsme poznali, že nás určitě dostihnou, a proto jsme se připravovali k obraně. Měli jsme dvanáct děl, kdežto oni mohli pálit z osmnáctí.

Dohonili nás asi ve tři hodiny odpoledne, ale podceňujíce nás, otočili se přídou k našemu boku, místo aby pluli za nás a hleděli dostati naši záď do celé šíře své střelby. Využili jsme této chyby a vypálili všech osm děl pravé strany na jejich skoro bezbrannou přídu. Odpověděli chabě a toliko dvě stě pirátů shromážděných na palubě poslalo nám salvu malých ráží. Nezasáhli nikoho, ježto jsme se dobře kryli. Mezitím opravili svou plavební chybu a napadli nás znovu. Přes naši houževnatou obranu zahákovali se nám do levého boku a šedesát Turků se vrhlo na naši palubu. Ti se jali ihned rozebírati palubní zařízení a svinovat plachty. Přivítali jsme je ranami z pušek, mušket, bambitek, pikami, prachovkami a sekerami a zahnali je dvakrát zpátky na jejich loď. Za padlé piráty však nastupovali stále noví a noví a k večeru nás konečně přemohli. Měli jsme tři mrtvé, osm našich námořníků utrpělo těžká zranění a ostatní upadli do zajetí. Odvezli nás do maurského přístavu Salehu.

Nezacházeli se mnou tak hrozně, jak jsem se z počátku obával. Neodvlekli mne ani do vnitrozemí k svému šejkovi anebo sultánovi jako ostatní námořníky, nýbrž pirátský kapitán si mne vzal jako svou osobní kořist. Poněvadž jsem byl mlád a svěží, hodil jsem se mu a učinil ze mne svého otroka.

Odvlekl mne do svého domu a doufal jsem stále, že mne vezme na příští loupežnou cestu. Snad se naplní také jeho osud a některá španělská nebo portugalská loď učiní konec jeho zločinnému životu. Pak se zajisté dočkám svobody. Leč tato naděje se brzy rozplynula v dým jako tak mnoho jiných. Než se vydal na moře, nařídil mi, abych pečoval o jeho zahrádku a konal obvyklé otrocké práce v jeho domě. Když se za několik týdnů vrátil, musil jsem spáti na lodi v jeho kajutě a hlídati ji.

Od rána do večera jsem myslil jenom na útěk, ale nevymyslil jsem nic kloudného. Neznal jsem člověka, kterému bych se svěřil a jenž by mi chtěl pomoci. Dva roky jsem namáhal obrazotvornost, ale ani jednou se mi nenaskytla příležitost uskutečniti kterýkoli z pojatých záměrů. Marné pokusy a bezvýslednost snění mne velmi unavovaly a vzdával jsem se ponenáhlu vší naděje.

Než asi po dvou letech se přihodily věci, které mne vzpružily a donutily znovu přemýšleti o možnostech osvobození. Můj pán meškal doma déle než obyčejně a neposílal ani svou loď na lupičské výpravy. Říkalo se, že nemá dosti peněz. Jednou nebo dvakrát týdně brával lodní osmiveslici a jezdil lovit ryby. Vzal s sebou vždy mne a mladého Maresca, abychom veslovali a bavili jej. Ukázal jsem mu, jak dobře umím chytat na udici i do sítě a proto mne někdy posílal s jakýmsi svým příbuzným a s Marescem, abychom sami nalovili dostatek ryb pro domácnost i na prodej.

Jednou ráno jsme se vydali opět na lov. Nad pobřežím ležela tak hustá mlha, že jsme neviděli ani na břeh, ačkoli jsme se nevzdálili ani půl míle od pevniny. Vracejíce se s úlovkem, veslovali jsme podle svého přesvědčení ke břehu, ale země se nepřibližovala. Nevěděli jsme, kam plujeme. Strávili jsme celý den i celou příští noc na moři, a když se ráno rozednilo, shledali jsme, že jsme pluli stále podél pobřeží, od něhož jsme se nevzdálili ani na dvě míle. Vyhladovělí a vyčerpáni dostali jsme se proti prudkému větru, který vanul s pevniny, do jakési zátoky, kde jsme přistáli.

Pirát, jemuž jsem otročil, jednal po této výstražné příhodě opatrněji. Nepodnikali jsme rybářské výpravy bez kompasu a zásob a na dlouhém člunu z anglické lodi, kterou kdysi zajal, dal lodními tesaři postaviti pohodlnou kajutu, jakou vídáme na šalupách. Za kajutou pak byla plošinka pro kormidelníka. Předek lodi dal přikrýti a v takto získaném prostoru zřídil dílnu pro rychlé správky plachet.

S touto lodí plul často na lov, a nikdy beze mne. Jednou smluvil s několika významnými obyvateli města výlet po moři; snad chtěli loviti ryby, snad se mělo plouti jen pro zábavu. Tehdy jsme naložili do člunu značné zásoby potravin, a když mi je poslal, vzkázal zároveň, abych přinesl tři pušky, střelivo a prach z jeho kajuty na lodi. Chtěli asi stříleti pobřežní ptactvo a ryby.

Splnil jsem všechny rozkazy a čekal do příštího rána v čistě vymytém člunu, ozdobeném vlajkami a vybaveném vším, co sloužilo pohodlí jeho vzácných hostí. Ale ráno přišel sám na palubu a pravil, že hosté odložili výlet, poněvadž jsou zaneprázdněni obchodním jednáním. Mám prý vyplouti sám s mužem a chlapcem, kteří byli se mnou v člunu, a nachytati hodně ryb, ježto jeho přátelé přijdou k němu na večeři. Jakmile se vrátím z lovu, mám ryby odevzdati v kuchyni a dostaviti se k němu. Přisvědčil jsem ke všemu.

Ale v témže okamžiku se mi vyrojily v hlavě všechny mé dřívější plány na útěk. Konečně jsem měl dost velký člun, na němž jsem, aspoň v prvních hodinách, byl svým vlastním pánem! Jakmile náčelník pirátů odešel, připravoval jsem se nikoli na rybolov, nýbrž na útěk. Nevěděl jsem, kam popluji a nepřemýšlel jsem o tom. Říkal jsem si: Kamkoli, jen pryč z těchto míst!

Nejprve jsem vyzval mladého Maura, aby také pro nás přinesl trochu potravin na palubu; nemůžeme přece jísti z pánových zásob! Hoch přisvědčil a brzy přivlekl velký koš lodních sucharů a tři soudky s vodou. Všiml jsem si, kde stála pirátova bedna s nápoji, ukořistěnými pravděpodobně na některé anglické lodi, a zatím co Maur sháněl na břehu potravu pro nás, přenesl jsem ji z velké lodi do našeho člunu. Chlapec si mohl mysliti, že jsem ji přinesl na pánův rozkaz. Potom jsem přinesl ještě asi půl metrického centu včelího vosku, balík provazů, sekeru, pilu, kladivo a jiné předměty, které nám mohly prospěti, a konečně vosk na výrobu svíček. Vypluli jsme z přístavu. Posádka tvrze u vjezdu do rejdy nás znala, věděla, kam jedeme a proto si nás nevšímala. Asi míli před přístavem jsme svinuli plachty a zakotvili k lovu. Vítr dul od severoseverovýchodu a křížil poněkud můj záměr. Jižní vítr by mne byl zahnal k španělským břehům anebo alespoň do Cadizu, ale konečně jsem si řekl: Nechť fouká jakýkoli vítr, odpluji z tohoto hrozného místa a všechno ostatní ponechám osudu.

Lovili jsme chvilku, ale nic jsme nechytili, neboť jsem vytahoval udice teprve tehdy, když se chycené ryby utrhly s háčků. Náhle jsem se zatvářil rozmrzele a pravil Maurovi: "Když nic nechytíme, posloužíme špatně našemu pánu. Musíme dále na moře."

***